29 ICdo 2/2015

26. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací), Insolvenční
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 524

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce AB 4 B. V., soukromá společnost s ručením omezeným, se sídlem Strawinskylaan 933, Tower B - 9, 1077XX Amsterdam, Nizozemské království, reg. č. 34186049, zastoupeného Mgr. Ing. Jaromírem Škárou, advokátem, se sídlem v Brně - Žabovřeskách, Blatného 1885/36, PSČ 616 00, proti žalovanému VRŠANSKÝ a spol., v. o. s., se sídlem v Teplicích, Kollárova 1879/11, PSČ 415 01, identifikační číslo osoby 25466763, jako insolvenčnímu správci dlužníků J. Č. a P. Č., zastoupenému Mgr. Martinem Sobkem, advokátem, se sídlem v Teplicích, Lužická 2162/16, PSČ 415 01, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 79 ICm 3764/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků J. Č. a P. Č., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 79 INS 12316/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2014, č. j. 79 ICm 3764/2013, 104 VSPH 250/2014-78 (KSUL 79 INS 12316/2013), takto:




I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.




Odůvodnění:


Rozsudkem ze dne 25. února 2014, č. j. 79 ICm 3764/2013-57, zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) žalobu, kterou se žalobce (AB 4 B. V., soukromá společnost s ručením omezeným) domáhal vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníků J. Č. a P. Č.) určení pravosti své nevykonatelné pohledávky ve výši 44.908,82 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že pohledávka žalobce přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníků ve výši 44.908,82 Kč je po právu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud [vycházeje ze závěrů obsažených v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2010“), který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu] dospěl oproti insolvenčnímu soudu k závěru, že oznámil-li postupitel dlužníku postoupení pohledávky (jako v této věci), není aktivní věcná legitimace postupníka k uplatnění pohledávky v insolvenčním řízení (přihláškou) podmíněna doložením (platné) smlouvy o postoupení pohledávky.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) argumentem (posuzováno podle obsahu dovolání), že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolání označených), jakož i argumentem že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. V dovolání pak namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), konkrétně, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku aktivní legitimace postupníka v incidenčním sporu a důsledky postoupení pohledávky ve vztahu k insolvenčnímu správci a dlužníku. Dále tvrdí, že postoupením pohledávky do zahraničí došlo ke zhoršení práv dlužníka. Proto a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, s tím, že nastolené právní otázky Nejvyšší soud již vyřešil a skutkovou námitku, že oznámení o postoupení pohledávky nebylo doručeno, nelze posuzovat v dovolacím řízení.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., když napadené rozhodnutí je v souladu s (níže citovanou) ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

K dovolatelem otevřeným právním otázkám lze v jednotlivostech uvést následující:

a/ K aktivní legitimaci postupníka v incidenčním sporu.

Právní závěr odvolacího soudu, že oznámil-li postupitel dlužníku postoupení pohledávky, není aktivní věcná legitimace postupníka k uplatnění pohledávky v insolvenčním řízení podmíněna doložením (platné) smlouvy o postoupení pohledávky, odpovídá závěrům obsaženým v R 61/2010 (které shledal Ústavní soud ústavně konformními např. v nálezu ze dne 24. ledna 2011, sp. zn. I. ÚS 2276/08, uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupném i na webových stránkách Ústavního soudu).

V R 61/2010 Nejvyšší soud mimo jiné uzavřel, že:

1/ Není-li podle hmotného práva pro určení osoby, která je v důsledku postoupení pohledávky a následné notifikace věřitele dlužníkovi oprávněna přijmout plnění s účinky pro splnění dluhu rozhodné, zda smlouva o postoupení byla platná a zda k ní opravdu došlo, pak tato okolnost nemůže být významná ani v soudním řízení. Soud zkoumá, co je dáno dle hmotného práva, a to se nemění jen proto, že dojde ke sporu.

2/ Oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá [s výjimkou případů uvedených v § 525 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení], vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.

b/ K důsledkům postoupení pohledávky ve vztahu k insolvenčnímu správci dlužníka.

Závěr odvolacího soudu, že aktivní věcná legitimace postupníka vycházející z oznámení postupitele o postoupení pohledávky je dána i v insolvenčním řízení, je rovněž souladný s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007, uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2011, pod číslem 90.

V tomto rozsudku (k němuž dovolatel v dovolání namítá, že řeší skutkově jiný případ a s nímž rovněž polemizuje argumentem, že insolvenční správce by měl disponovat širšími právy než dlužník) Nejvyšší soud uzavřel, že závěry obsažené v R 61/2010 o dlužníkových námitkách proti platnosti postoupení pohledávky oznámenému dlužníku postupitelem, se uplatní i ve sporu o určení pravosti nevykonatelné postoupené pohledávky, pro námitky, jež náleží popírajícímu správci konkursní podstaty nebo popírajícím konkursním věřitelům. V takovém případě ani případná neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky nevede k závěru, že postupník není ve sporu aktivně věcně legitimován (srov. dále shodně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4868/2009).

Šlo závěry formulované pro poměry sporu vyvolaného konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. K tomu Nejvyšší soud dodává, že jakkoli pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání [a to především proto, že zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy (a to zpravidla záměrně) odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání], neplatí to pro zásadu plynoucí z R 61/2010. Stejně jako neexistoval žádný rozumný důvod vyloučit aplikaci závěrů obsažených v R 61/2010 pro spory vyvolané konkursem podle zákona o konkursu a vyrovnání, neexistuje takový důvod ani pro incidenční spory vedené podle insolvenčního zákona. V situaci, kdy insolvenční zákon neobsahuje nic, co by vedlo k nutnosti dalšího vysvětlení (rozvedení) závěrů podávajících se z R 61/2010 a z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1277/2007 pro insolvenční poměry, má Nejvyšší soud uvedenou otázku za dostatečně osvětlenou již výše zmíněnou judikaturou a podané dovolání i v tomto směru za nepřípustné.

c/ Ke zhoršení postavení dlužníka.

Námitku, že v „důsledku postoupení pohledávky na zahraničního postupníka se zhoršilo postavení dlužníka“, uplatnil dovolatel poprvé až v dovolacím řízení. Přihlédnout k této námitce (jež má povahu námitky skutkové) zapovídá Nejvyššímu soudu ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř.

Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že namítá-li dovolatel, že nebylo prokázáno doručení oznámení o postoupení pohledávky, pak polemizuje s opačným skutkovým závěrem odvolacího soudu, přičemž skutkový dovolací důvod nemá k dispozici (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a tím, že úspěšný žalobce toto právo vůči insolvenčnímu správci nemá (§ 202 odst. 1 insolvenčního zákona).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.




V Brně dne 26. února 2015

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 ICdo 2/2015, ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.2.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies