22 Cdo 2010/2013

24. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243b
  • ObčZ 1964 - § 1510 odst. 3

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. D., zastoupeného Mgr. et Bc. Ivou Jónovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 95, proti žalovaným: 1) J. K., a 2) M. K., zastoupeným JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá 5, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem, pod sp. zn. 22 C 316/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. listopadu 2012, č. j. 12 Co 207/2011-213, takto:

I.Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit každému ze žalovaných na nákladech dovolacího řízení částku 2.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce JUDr. Petra Prágla.

O d ů v o d n ě n í:


„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“ (§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu - o. s. ř.). Okresní soud v Ústí nad Labem (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. června 2010, č. j. 22 C 316/2007-161, zřídil věcné břemeno chůze a jízdy motorovými a nemotorovými vozidly k části pozemku ve vlastnictví žalovaných ve prospěch každého vlastníka domu, nyní ve vlastnictví žalobce, (výrok I.), uložil žalobci, aby za zřízené věcné břemeno zaplatil žalovaným náhradu 2.800,- Kč oprávněným společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), částečně řízení zastavil (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. listopadu 2012, č. j. 12 Co 207/2011-213, rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadených výrocích I. a II. tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).

Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

Dovolání je zjevně bezdůvodné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).

Je nepochybné, že přístup ke stavbě žalobce lze zajistit jinak, než přes pozemek žalovaného, a to přes pozemek žalobce; ten v dovolání polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci nejde o takový nepoměr nákladů na zřízení nové cesty a újmy vzniklé ev. zřízením práva cesty žalovaným, který by umožňoval zcela výjimečně nezbytnou cestu zřídit.

V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaném v Právních rozhledech č. 21/2005, Nejvyšší soud vyslovil, že při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možná nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit. Viz též rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. R I 209/21 (Vážný 997): „Nezbytnou cestu lze požadovat jen pro pozemek, jenž nadobro postrádá nutného spojení.“ K tomu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, publikovaný pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se též uvádí: „Skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější, resp. výhodnější, nebo že by se obešel bez stavebních úprav, není významná“.

K otázce zřízení věcného břemene cesty ve vztahu ke stavebním úpravám stavby, kterými by měl vlastník přístup ke stavbě zajištěn, se Nejvyšší soud vyjádřil (jak uvedl i odvolací soud) v rozsudku ze dne 28. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaném pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dospěl k závěru, že „věcné břemeno cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. nelze zřídit, může-li si vlastník stavby zajistit přístup ke stavbě z veřejné komunikace; to neplatí, jestliže náklady s tím spojené jsou nepřiměřeně vysoké v porovnání s újmou, která by zřízením věcného břemene byla způsobena vlastníku přilehlého pozemku.“ To, zda jde o zjevný nepoměr nákladů a újmy je věcí soudů rozhodujících v nalézacím řízení, jejichž úvahu by mohl dovolací soud zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená.

V dané věci bylo zjištěno, že náklady na zřízení přístupu po pozemku žalobce by činily přibližně 70.000,- až 100.000,- Kč; přitom by šlo o novou cestu, nepochybně kvalitnější než tu, kterou podle fotodokumentace nyní žalobce užívá. Za této situace není úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená; otázka, zda by bylo možno zřídit vstup i v místě plechového přístřešku, je již nadbytečná a dovolací soud se jí nezabýval. Odvolací soud ostatně posoudil stav věci na místě samém a dovolací soud tak nemá v zásadě možnost jeho závěry, vycházející i z místního ohledání, zpochybnit.

K otázce přiměřenosti nákladů na zřízení nové cesty a újmy lze poznamenat, že ocenění požadovaného věcného břemene, vycházející ze zákona č. 151/1997 Sb. (č. l. 74 spisu), není v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a to ve prospěch žalobce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010 (uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz); ani tak však není náklad pohybující se ve výši řádově desetitisíců korun v této věci nepřiměřený.

Ke zřízení nezbytné cesty nepostačuje jen nutnost umožnit vjezd záchranné službě, hasičům a policii. Složky integrovaného záchranného systému, kterými jsou Hasičský záchranný sbor České republiky, jednotky požární ochrany zařazené do plošného pokrytí kraje jednotkami požární ochrany, zdravotnická záchranná služba a Policie České republiky, mají v nezbytných případech zajištěn příjezd přes cizí pozemky na základě zákona (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009).

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci je zjevně bezdůvodné, dovolací soud je podle § 243b odst. 1 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.

Vzhledem k zastoupení žalovaných advokátem sestávají náklady každého z nich z částky 2000,- Kč představující mimosmluvní odměnu za jeden úkon (vyjádření k dovolání) sníženou o 20% podle § 9 odst. 3 písm. c), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, o odměnách advokátů a náhradách advokátů a poskytování služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 1914, neboť vyjádření bylo podáno 18. 9. 2014. Spolu s paušální náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby činí náklady každého ze žalovaných 2.300,- Kč.

Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k tomuto nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.

Dovolací soud proto žalobci uložil, aby každému ze žalovaných nahradil náklady dovolacího řízení 2.300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejich zástupce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.



V Brně dne 24. února 2015



JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2010/2013, ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2010.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies