28 Cdo 4162/2014

19. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 107

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobců: a) Ch. Č., b) H. D. Č., c) M. L. Č., d) V. E. Č., všichni zastoupeni Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, Nové Město, proti žalovaným: 1) KODIAK s.r.o., IČO 25078844 se sídlem Praha 2, Lazarská 6, zast. Mgr. Vojtěchem Teslíkem, advokátem se sídlem Praha 2, Lazarská 6/11, 2) JUDr. F. M., 3) B. M., oba zast. Mgr. Dagmar Vrbovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Lazarská 6, o zaplacení 1.234.670,- Kč s příslušenstvím vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 62/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2014, č. j. 17 Co 101/2014-105, takto:



I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným 2) a 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 26 034,36 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právní zástupkyně žalovaných 2) a 3) advokátky Mgr. Dagmar Vrbové.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 407,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované 1) advokáta Mgr. Vojtěcha Teslíka





Odůvodnění (podle § 243f odst. 3 o. s. ř.)



Žalobci se žalobou ze dne 1. 3. 2013 domáhali, aby jim žalovaní společně a nerozdílně zaplatili částku ve výši 1.234.670- Kč s příslušenstvím. Uvedli, že jsou podílovými spoluvlastníky budovy č. p. 11, v P., ulice L., st. parcela 772 a podzemních a nadzemních parkovacích stání na této stavební parcele, v katastrálním území N. M., obec P., (dále jen „budova“). Celkem žalobcům a) až d) společně náleží spoluvlastnický podíl odpovídající jedné třetině. Základ žaloby spočíval na tvrzení žalobců, že jim ze strany žalovaných nebyla vyplacena část podílu na příjmech z výše uvedené budovy za kalendářní rok 2009.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. 28 C 62/2013, žalobu zamítl. Vyšel přitom ze skutkových ujištění, že žalovaná 1) vykonává na základě smlouvy uzavřené se všemi spoluvlastníky dne 4. 12. 2003 činnost správce budovy, aniž by však byla pověřena inkasováním výnosů z budovy, tedy například výběrem nájemného. Žalovaný 2) je podílovým spoluvlastníkem budovy a současně jednatelem žalované 1). Také žalovaná 3) je podílovým spoluvlastníkem budovy a současně je dle smlouvy o správě budovy určena jako zástupce ostatních spoluvlastníků pro jednání se správcem budovy (žalovanou 1). Z jejího bankovního účtu bylo také žalobcům pravidelně vypláceno plnění představující podíl na příjmech z budovy s tím, že v roce 2009 byly tyto příjmy vyplaceny žalobcům v celkové výši 3.600.000,- Kč. Z vyúčtování za tento rok, které bylo žalobcům doručeno dne 4. 3. 2010, však žalobci zjistili, že jim měla být vyplacena částka 4.834.669,70 Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných 1) a 2). Ve vztahu k žalované 3) soud prvního stupně dospěl k názoru, že právo žalobců na vydání bezdůvodného obohacení bylo promlčeno.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 17 Co 101/2014, potvrdil prvostupňové rozhodnutí, neboť se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.

Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci (dále jen „dovolatelé“) řádně zastoupeni advokátem včasné dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolaní dovolatelé spatřují ve smyslu § 237 o. s. ř. v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se tento soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že ve smyslu § 241a o. s. ř. nesprávně posoudil následující otázky: (i) pasivní legitimace žalovaných, když dospěl k závěru, že pasivně legitimovanou je ve sporu pouze žalovaná 3); (ii) uplatnění subjektivní promlčecí lhůty, neboť ta ve vztahu k právu dovolatelů nemusela počít běžet a měla tak být uplatněna lhůta objektivní; (iii) rozporu námitky promlčení s dobrými mravy; (iv) obrácení důkazního břemene ohledně účetní dokumentace. Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žalobě v plném rozsahu vyhovuje, popřípadě aby napadený rozsudek a případně i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc příslušnému soudu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k podanému dovolání žalovaní 2) a 3) uvedli, že závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího považují za správné. Žalovaní se zejména ohradili proti tvrzením dovolatelů, že se dopouštěli zadržování důležitých podkladů pro vyčíslení nároku a že by uplatněná námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítnul.

Žalovaná 1) se vyjádřila v tom smyslu, že dovolání žalobců je nedůvodné a rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zcela správná. Odkazuje přitom na skutková zjištění soudy nižších stupňů s tím, že tyto závěry nemohou být předmětem dovolacího přezkumu.

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému usnesení vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř, zbývá určit, zda je dovolání přípustné dle § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Předně je třeba uvést, že tvrzení dovolatelů lze posuzovat pouze ve vztahu k žalované 3), která jediná je ve sporu pasivně legitimována. Dovolatelé tvrdili, že jim nebyl v plné výši vyplacen podíl na výnosech z budovy, která je v podílovém spoluvlastnictví. Soudem prvního stupně a soudem odvolacím však bylo zjištěno, že žalovaná společnost 1), která vykonává pro dovolatele a ostatní spoluvlastníky správu nemovitosti, není pověřena inkasováním nájemného, rozdělováním zisku z nemovitosti ani jeho vyplácením dovolatelům či ostatním spoluvlastníkům. Žalovaný 2) má pouze postavení spoluvlastníka, a ač lze souhlasit s tvrzením dovolatelů, že vztahy mezi ním a žalovanou 1) jsou provázané, neboť žalovaný 2) je jednatelem žalované 1), ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá, že by nakládal s výnosy z budovy. V předchozím řízení bylo také zjištěno, že nevyplacené finanční prostředky (výnosy z budovy) se nacházejí na bankovním účtu žalované 3). Tomuto skutkovému zjištění odpovídá právní posouzení učiněné soudy nižších stupňů, že ve sporu svědčí pasivní věcná legitimace pouze žalované 3). Nárok na vydání těchto prostředků posoudil soud prvního stupně a soud odvolací jako nárok z bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná 3) zadržovala na svém bankovním účtu prostředky, ohledně kterých nebylo mezi spoluvlastníky ničeho dohodnuto a které tedy měly být rozdělovány v poměru spoluvlastnických podílů. Uvedený právní závěr zcela odpovídá konstantní rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle které: „užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Uvedené platí také v případě, kdy některý ze spoluvlastníků neužívá přímo společnou věc, nýbrž ji přenechá za úplatu k užívání jinému (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 2194/2009). V projednávané věci žalovaná 3) částečně vyloučila dovolatele z užívání společné věci tím, že jim nevyplatila v plné výši podíl na příjmech z budovy, ačkoli k nevyplacení prostředků nebylo právního důvodu. V rozsahu, v jakém si žalovaná 3) finanční prostředky ponechala, užívala věc, respektive plody a užitky ze společné věci (budovy), nad rámec svého podílu, a proto vznikla žalované 3) povinnost vydat to, oč se obohatila ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení.

Námitka nesprávného určení počátku a délky běhu promlčecí doby přípustnost dovolání také nezakládá. Soud prvního stupně i soud odvolací dospěly k závěru, že nárok žalobců se promlčuje v subjektivní lhůtě podle ustanovení § 107 odst. 2 o. z, dle kterého se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. Touto vědomostí se přitom míní znalost takových skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Pro závěr, kdy se oprávněný dozvěděl o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení, a o tom, kdo je získal, jsou vždy rozhodující konkrétní skutková zjištění daného případu. (Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. 28 Cdo 1840/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2009, sp. zn. 28 Cdo 1337/2008.).V souzené věci proto nelze přisvědčit tvrzení dovolatelů, že „nemohli vědět, kdo se na jejich úkor obohatil“, byl-li jim 4. 3. 2010 doručen přehled příjmů a výdajů za rok 2009, ze kterého dovolatelé vycházeli při vyčíslení žalobního nároku. Dovolatelé společně s ostatními spoluvlastníky uzavíral nájemní smlouvy a nájemné bývalo placeno na účet žalované 3). Tento bankovní účet byl v nájemních smlouvách uveden a část podílu na výnosech z budovy žalobcům byla vyplacena právě z bankovního účtu žalované 3). Ve světle těchto skutkových okolností není důvod se domnívat, že seznámením se s přehledem příjmů a výdajů za rok 2009 dne 4. 3. 2010 dovolatelé nenabyli skutečnou vědomost o tom, že žalovaná 3) se na jejich úkor obohatila a v jakém rozsahu se tak stalo. Toto datum bylo tedy správně odvolacím soudem určeno jako určující pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Odvolacímu soudu konečně nelze vytýkat ani to, že se blíže nezabýval otázkou úmyslného bezdůvodného obohacení na straně žalované 3), neboť ani objektivní desetiletá promlčecí doba by – vzhledem k výše uvedenému závěru uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby – nemohla změnit závěr o promlčení uplatněného práva. Pro vzájemný vztah objektivní a subjektivní promlčecí doby totiž platí, že uplynutím jedné z nich se právo promlčí i vzdor tomu, že by běžela druhá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3148/2009).

Přípustnost dovolání dále nemůže založit ani tvrzení dovolatelů, že odvolací soud nesprávně právně posoudil věc, pokud neshledal žalovanými vznesenou námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Dovolací soud se opakovaně zabýval posouzením, zda uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy a jeho ustáleným právním názorem je, že tento rozpor je třeba dovozovat z konkrétních skutkových okolností, za nichž byla uplatněna (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003). Uvádějí-li v projednávané věci dovolatelé, že ze strany žalovaných byly „prokazatelně a dlouhodobě zadržovány podrobné účetní doklady a další informace“, toto tvrzení nemá vztah k žalované 3); naopak ze spisu je patrné, že urgence o poskytnutí uvedených dokumentů zasílali žalobci od závěru roku 2011 žalovanému 2). Dovolatelé tedy poukazují na skutkové okolnosti, které se k žalované 3) nevztahují a jako důvod neuplatnění práva dříve uvádějí skutečnosti, o kterých se nelze bez dalšího domnívat, že by je žalovaná 3) byla vůbec s to ovlivnit. Lze tedy uzavřít, že výtky dovolatelů k souladnosti uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy se netýkají samotné koncepce posuzování rozporu s dobrými mravy a nepoukazují na nedostatky v právních úvahách odvolacího soudu, nýbrž jen akcentují význam jednotlivých skutkových zjištění a proto nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2013, sp. zn. 28 Cdo 3762/2011).

Konečně dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že postupoval nesprávně, když nepřenesl důkazní břemeno na žalované, pokud jde o účetní dokumentaci žalovaného nároku. Dovolatelé poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, v němž se soud věnoval řešení tzv. informačního deficitu procesní strany v civilním řízení, a to s tím důsledkem, že za situace, kdy strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí, avšak protistrana těmito informacemi disponuje, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany. Tuto vysvětlovací povinnost však nelze, jak se dovolatelé nesprávně domnívají, zaměňovat s obrácením důkazního břemene (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2822/2013). Z provedených důkazů /mj. přehled příjmů a výdajů za kalendářní rok 2009 a bankovních výpisů/ soudy nižších stupňů zjistily, že na straně žalované 3) vznikl vůči žalobcům schodek v částce, která jim měla být vyplacena dle jejich spoluvlastnických podílů, a která jim skutečně vyplacena byla. Žalovaná 3) však již ve svém prvním vyjádření k žalobě vznesla námitku promlčení a soudy nižších stupňů ji správně shledaly důvodnou. Za této situace nelze soudu prvního stupně ani soudu odvolacímu vytýkat, že netrvaly na splnění vysvětlovací povinnosti žalovanou 3); a tím spíše, že nepřistoupily k obrácení důkazního břemene.

Lze tedy shrnout, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Současně dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán jiný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje dle § 243f odst. 3 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 19. února 2015



JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4162/2014, ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4162.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies