30 Cdo 3846/2014

18. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OdpŠk - § 8 odst. 1
  • OSŘ - § 237
  • OSŘ - § 241a

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce M. S., zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze 4, Michelská č. 81, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra v Praze 7 – Holešovicích, Nad Štolou č. 936/3, o 710.174,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 134/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2013 č. j. 72 Co 74/2013-92, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 710.174,- Kč s příslušenstvím. Žalobu zdůvodnil tím, že žalovaná neplní své právní povinnosti vyplývající jí z pravomocných rozhodnutí jejího orgánu sociálního zabezpečení. Žalovaná žalobci při příležitosti ukončení jeho služebního poměru jako příslušníka Policie České republiky v roce 1996 přiznala příspěvek za službu podle zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky ve výši 6.500,- Kč měsíčně, později zvýšený na 7.020,- Kč měsíčně, uvedený příspěvek mu po obdržení jeho žádosti o starobní důchod v roce 1998 odňala a přiznala mu starobní důchod ve výši 6.784,- Kč měsíčně. Proti rozhodnutí o výši důchodu podal žalobce odvolání, v němž namítal nesprávnost částky, ale to bylo zamítnuto a ani následné žádosti a stížnosti, s nimiž se žalobce na žalovanou obracel, nebyly shledány důvodnými. U žalované neuspěl ani se žádostí o ukončení výplaty starobního důchodu a o obnovení výplaty příspěvku, která byla rovněž zamítnuta. Škoda tak žalobci měla vzniknout v příčinné souvislosti s rozhodnutím o odejmutí příspěvku za službu, a to ve výši rozdílu mezi částkami, které žalobci měly být vyplaceny a těmi, které mu ve skutečnosti vyplaceny byly.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 29. srpna 2012, č.j. 52 C 134/2009-73 žalobu zamítl. Věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“) a dospěl k závěru, že žalobcem zpochybňované rozhodnutí Ministerstva vnitra o odnětí příspěvku za službu nebylo pro svoji tvrzenou nezákonnost nikdy zrušeno ani změněno a jeho věcnou správnost v soudním řízení nelze přezkoumávat, a proto nejsou dány předpoklady odpovědnosti žalované podle citovaného zákona.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. května 2013 č. j. 72 Co 74/2013-92 výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a výrokem II. rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z jeho skutkových zjištění a ztotožnil se i s právním posouzením věci. Zdůraznil, že podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, přičemž rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. V posuzované věci se tak nestalo, předmětné rozhodnutí o odnětí příspěvku za službu nadále existuje v původním nezměněném znění (stejně jako následně vydané rozhodnutí o přiznání starobního důchodu), a proto se plně uplatní presumpce jeho správnosti a závěr o existenci žalobcem vzneseného nároku je tím vyloučen.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 23. srpna 2013 dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a podává je z důvodu uvedeného v § 241a o.s.ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci. Domnívá se, že soud nesprávně posoudil příčinnou souvislost vzniku náhrady škody žalobce uvedené dlužné částky. Uvádí, že rozhodnutí o přiznání příspěvku za službu je pravomocné, nikdy nebylo zrušeno, a proto orgány Ministerstva vnitra jsou i nadále povinny tento příspěvek vyplácet. Neuplatňuje nárok na náhradu škody dle OdpŠk, protože škoda vznikla porušením právních povinností orgánem sociálního zabezpečení MV při ukončení služebního poměru ze zákona o důchodovém pojištění, když žalobci nebylo dáno na výběr, zda si zvolí příspěvek nebo důchod. Soudy pak podle jeho názoru porušily právní povinnost postupovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883 z roku 2004, kde v čl. 87 vyplývá pro MV orgán sociálního zabezpečení právní povinnost vyplácet nezaniklý a nepromlčitelný nárok na důchod, který byl vyplácen v členském státě EU. Na závěr navrhl, aby dovolací soud napadené rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutími soudu I. a II. stupně a navrhla, aby dovolací soud, pokud dovolání žalobce připustí, rozhodnutí odvolacího soudu potvrdil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.



Jak vyplývá z obsahu dovolání, jímž je dovolací soud vázán, žalobce sice trvá na tom, že postup žalované v souvislosti s přiznáním (resp. nepřiznáním) dávek byl nesprávný, ale nikterak neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze seznat ani pokus o formulaci jakékoli konkrétní právní otázky. Přitom je třeba připomenout i skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje.

S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř.

Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů řízení není odůvodňován ve smyslu ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 18. února 2015



JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3846/2014, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3846.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies