23 Cdo 5314/2014

25. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce Ing. Ivana Chrtka, se sídlem v Klatovech, Mánesova 855, insolvenčního správce dlužníka INVEST – INTERBAU s.r.o., se sídlem v Plzni, Denisovo nábřeží 4, PSČ 30149 identifikační číslo osoby 26381796, zastoupeného Mgr. Petrem Buršíkem, advokátem, sesídlem v Plzni, Husova 13,proti žalované CLASIFICA s.r.o., se sídlem vPraze 1, Soukenická 1189/23, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby27161692, zastoupené Mgr. Petrem Muchou, advokátem, se sídlem ve Praze 2, Štěpánská 540/7, o zaplacení 44,700.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 64 Cm 19/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2014, č. j. 4 Cmo 42/2014-178, takto:


Dovolání se odmítá.




Odůvodnění:


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. února 2012, č. j. 64 Cm 19/2011-38, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 44,700.000,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným rozsudek prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“).

Žalovaná navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

Má-li být dovolání přípustné proto, že „se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od které konkrétní ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil při řešení právních otázek, na nichž jeho rozhodnutí spočívá a které jsou dovoláním napadeny (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však v dovolání nenachází.

Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání dále v tom, že „předmětná právní otázka by měla být posouzena odlišně“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Žádost, aby „předmětná právní otázka byla posouzena odlišně“ významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, které je - stejně jako další zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Tomuto požadavku však dovolatel v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) nedostál.

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedené vady pokračovat (srov. shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.




V Brně dne 25. února 2015

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 5314/2014, ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.5314.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies