30 Cdo 3495/2014

18. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci V. K., zastoupeného JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, za účasti Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod, o přípustnosti převzetí a držení v ústavu zdravotnické péče, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem, pod sp. zn. 20 L 157/2013, o dovolání V. K. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. února 2014, č.j. 13 Co 76/2014-98, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. srpna 2013, č.j. 20 L 157/2013-3, zahájil řízení o vyslovení přípustnosti převzetí V. K. do ústavu zdravotnické péče a pro toto řízení mu ustanovil usnesením ze dne 26. srpna 2013, č.j. 20 L 157/2013-4, opatrovníka JUDr. Richarda Třeštíka, advokáta se sídlem Masarykova 43, Ústí nad Labem.

Poté usnesením ze dne 27. srpna 2013, č.j. 20 L 157/2013-16, výrokem I. vyslovil, že k převzetí V. K. do ústavu zdravotnické péče došlo ze zákonných důvodů, jelikož jde o osobu, která jeví známky duševní choroby či intoxikace a která je zároveň nebezpečná sobě nebo svému okolí. Výrokem II. vyslovil, že k použití omezovacího prostředku u V. K. došlo ze zákonných důvodů a to za účelem odvrácení bezprostředního ohrožení života a zdraví a výrokem III. vyslovil, že důvody, pro které byl V. K. převzat k hospitalizaci, stále trvají.

Ve smyslu ustanovení § 191d občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) pokračoval soud prvního stupně v řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení V. K. v ústavu a dne 28. listopadu 2013 vydal rozsudek č.j. 20 L 157/2013-82. Výrokem I. rozsudku vyslovil, že další držení V. K. v ústavu zdravotnické péče Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod je přípustné, výrokem II., III. a IV. rozhodl o znalečném, odměně znalce, odměně opatrovníku a náhradě nákladů řízení.

K odvolání umístěného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 17. února 2014, č.j. 13 Co 76/2014-98, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení o držení v ústavu zdravotnické peče zastavil. Výrokem II., III. a IV. rozhodl o odměně opatrovníkovi, náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů řízení placených státem. Odvolací soud tak rozhodl po zjištění, že umístěný byl dne 20. prosince 2013 propuštěn z psychiatrické nemocnice do ambulantní péče. Učinil tak s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. června 2010, sp. zn. 30 Cdo 1197/2010, ze kterého vyplývá, že pokud dojde k propuštění umístěného z ústavu, odpadá základní podmínka řízení a soudu nezbývá, než zrušit napadený rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto v rámci druhé fáze detenčního řízení a řízení ve smyslu § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavit. Dodal, že sama okolnost, že v důsledku propuštění bylo uvedené řízení zastaveno, nebrání umístěnému zvolit další právní postup, pokud má za to, že k jeho držení nedošlo ze zákonných důvodů.

Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno V. K. a jeho zástupci dne 5. března 2014 a téhož dne nabylo právní moci.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal umístěný dne 5. května 2014 dovolání. Domnívá se, že odvolací soud měl rozhodnout o jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a nikoliv toto rozhodnutí zrušit a řízení zastavit. Uvádí, že soud tak porušil jeho právo na účinné opravné prostředky zaručené článkem 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu zaručené článkem 36 dost. 3 Listiny základních práv a svobod.

Dovolatel navrhuje, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

K dovolání umístěného se vyjádřilo Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Labem podáním ze dne 13. června 2014. Souhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, které bylo vydáno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013. Současně se domnívá, že dovolání neobsahuje žádný zásadní argument pro jiné posouzení otázky procesního práva. Navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce v posuzované věci však těmto stanoveným předpokladům nevyhovuje, neboť nikterak neoznačuje a ani nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu.

Skutečností zůstává, že odvolací soud při svém rozhodování bral v úvahu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010, sp. zn. 30 Cdo 1197/2010, a tím i stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia téhož soudu sp. zn. Cpjn 29/2006, ve věcech řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče, které vycházejí ze zásady, že odpadnou-li důvody, pro něž bylo řízení zahájeno, je třeba je zastavit ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř. Tak tomu bude např. tehdy, udělí-li umístěný dodatečně písemný souhlas se svým umístěním do ústavu nebo bude-li z ústavu propuštěn. Sám dovolatel pak ve svém dovolání neuvádí takové skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že by tato již vyřešená právní otázka dovolacím soudem měla být posouzena jinak, přičemž dovolací soud neshledal důvod dosavadní rozhodovací praxi měnit ani s přihlédnutím k úpravě, kterou přináší § 75 až § 83 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.

Jestliže tedy v souzené věci dovolací soud dospěl k závěru, že u tohoto dovolání nebyly shledány předpoklady jeho přípustnosti, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst.1 o.s.ř.).

U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 18. února 2015



JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu






Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3495/2014, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3495.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies