29 Cdo 508/2015

19. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • OSŘ - § 243c odst. 1
  • OSŘ - § 241a odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v právní věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem, se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, Ohradské náměstí 1621/5, PSČ 155 00, proti žalované P. Š., zastoupené JUDr. Petrem Pustinou, advokátem, se sídlem v Říčanech, Olivova 116/7, PSČ 251 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 362/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2014, č. j. 5 Cmo 14/2014-110, takto:



I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2013, č. j. 24 Cm 362/2012-72, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 26. října 2012, č. j. 24 Cm 362/2012-10, jímž původně uložil žalované zaplatit žalobci směnečný peníz 200.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 666,- Kč a náhradu nákladů řízení.

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz (vyjma výroku o nákladech řízení) ponechal v platnosti (první výrok); v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o zrušení nákladového výroku směnečného platebního rozkazu, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 80/2013 (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13.

V posuzované věci dovolatelka k otázce přípustnosti dovolání pouze (kromě citace ustanovení § 237 o. s. ř.) uvedla, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ a dále že „by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Má-li však být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "soudní praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“). Takové údaje se ovšem z dovolání (posuzovaného potud z obsahového hlediska) nepodávají.

Ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání v režimu ustanovení § 237 o. s. ř. pak v poměrech dané věci nedošlo ani prostřednictvím argumentu dovolatelky, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak, když z dovolání není zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (k tomu srov. důvody R 80/2013 a R 4/2014).

K odstranění výše označené vady pak nedošlo ani podáním datovaným 15. prosince 2014 (učiněným prostřednictvím advokáta žalované), jímž dovolatelka dále doplnila podané dovolání (obsah tohoto podání by byl ostatně pro posouzení, zda dovolatelka požadavku, aby v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, již právně bezcenný, neboť k doplnění dovolání došlo až po uplynutí lhůty k tomu určené – viz § 241b odst. 3 o. s. ř.).

Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že dovolatelkou vytýkané vady řízení (zejména provádění a hodnocení důkazů) ani námitky, jež dovolatelka vznáší proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, s účinností od 1. ledna 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.




V Brně dne 19. února 2015



JUDr. Jiří Zavázal


















předseda senátu
























































Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 508/2015, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.508.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies