29 Cdo 471/2013

19. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237 odst. 1 písm. c)
  • OSŘ - § 228

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Ing. M. M., zastoupené JUDr. Jaromírem Zapletalem, advokátem, se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Ostrovského 253/3, PSČ 150 00, proti žalované Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, o žalobě na obnovu řízení podané žalobkyní, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 352/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2012, č. j. 35 Co 180/2012-76, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. srpna 2006, č. j. 13 Co 183/2006-93, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 16. července 2004, č. j. 16 C 423/2002-57, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 3.871.000,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 30. června 2000 do zaplacení.

Žalobu na obnovu řízení, podanou žalobkyní dne 18. prosince 2009, soud prvního stupně usnesením ze dne 8. prosince 2011, č. j. 16 C 352/2009-44, zamítl.

Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením potvrdil zamítavé usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 228 odst. 1 písm. a), § 233 odst. 1 a 2 a § 235 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – především přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žaloba na obnovu řízení byla v posuzovaném případě podána po uplynutí subjektivní i objektivní zákonné lhůty, neboť žalobkyně se o tvrzeném důvodu obnovy řízení (výpisu z běžného účtu žalobkyně vedeného žalovanou), jež bylo pravomocně skončeno 21. září 2006, měla dozvědět již 21. září 2004, žalobu na obnovu řízení však podala až 18. prosince 2009.

Za opodstatněné v této souvislosti neměl ani výhrady žalobkyně, podle nichž nemohlo v posuzovaném případě – se zřetelem k tomu, že žalobkyně napadala rozhodnutí odvolacího soudu rovněž dovoláním – dojít „k promlčení objektivní lhůty“ k podání žaloby na obnovu řízení. Podle odvolacího soudu totiž podání dovolání, příp. ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu nemá na běh lhůty k podání žaloby na obnovu řízení žádný vliv. Ustanovení § 235 odst. 2 o. s. ř., podle kterého do běhu lhůt podle § 234 odst. 1 až 4 o. s. ř. se nepočítá doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu, přitom dopadá pouze na žalobu pro zmatečnost.

V poměrech dané věci pak podle odvolacího soudu nemohla být žaloba na obnovu řízení úspěšná také z toho důvodu, že žalobkyní označená listina (měla-li ji žalobkyně k dispozici dříve, než podala proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně odvolání) není důkazem, který by nemohla použít (v souladu s ustanovením § 205a a 211a o. s. ř.) již v původním řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolatelka především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého pravidla pro běh lhůt při podání dovolání obsažená v ustanovení § 235 odst. 2 o. s. ř. se netýkají žaloby na obnovu řízení, akcentujíc, že byla-li „lhůta k promlčení procesní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení pozastavena“ podáním dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, byla „procesní lhůta“ pro podání žaloby na obnovu řízení zachována.

Dále uplatňuje výhrady ke správnosti postupu soudů v řízení, jehož obnovu navrhuje, s tím, že soudy „dostatečně nevyhodnotily“ provedené důkazy, ani „nezjišťovaly další důkazní prostředky“ a nemohly tak vydat „správné a spravedlivé rozhodnutí“.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc závěry napadeného rozhodnutí za správné.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, mohlo být ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) a odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tj. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud však rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Je tomu tak již proto, že dovolatelka [kromě výhrad k postupu soudů obou stupňů v původním řízení (tj. v řízení, jehož obnovy se domáhá), jež zjevně – jak plyne z ustanovení § 228 o. s. ř. – přípustným důvodem obnovy řízení být nemohou (k tomu srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 1636/2011)] brojí pouze proti závěru soudů nižších stupňů, podle kterého podala žalobu na obnovu řízení opožděně. Dovolatelka ovšem přehlíží, že odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí rovněž na dalším (dovoláním již nezpochybněném) závěru, podle kterého žalobě na obnovu řízení nelze v projednávané věci vyhovět také proto, že žalobkyní označený důkaz (výpis z jejího běžného účtu) není (nemůže být) důvodem pro obnovu řízení, neboť jej žalobkyně mohla uplatnit již v původním řízení.

Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací činnosti opakovaně vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě postačuje k vyhovění (resp. k zamítnutí) žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že řešení této otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním zpochybněno; přezkum posouzení dovoláním zpochybněných právních otázek totiž za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.



Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně 19. února 2015


JUDr. Jiří Z a v á z a l předseda senátu












Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 471/2013, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.471.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies