30 Cdo 3927/2014

25. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 150
  • OSŘ - § 142 odst. 3
  • OdpŠk - § 31a odst. 1
  • OSŘ - § 142 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CG Holding, s.r.o., identifikační číslo organizace 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu, identifikační číslo organizace 701 06 975, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zaplacení 106.666,24 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 206/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2014, č. j. 70 Co 207/2014 - 207, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.




O d ů v o d n ě n í:


Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen “soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2013, č. j. 9 C 206/2012-149,  konstatoval, že nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu, který o návrzích vedených u něho pod č.j. 103324/2010, 103327/2010, 102592/2010, 102379/2010, 103325/2010, 103322/2010, 103312/2010 a 103320/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 129 odst. 1 zák. č. 127/2005 Sb., bylo porušeno právo žalobkyně (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 106.666,24 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se žalované částky domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, jež jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky shora označených správních řízeních.

Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni nelze upřít právo na přiměřenou délku řízení jen z toho důvodu, že se zabývá skupováním pohledávek. Její podnikatelskou aktivitou, a zejména její skutečné motivy však zohlednil při posuzování formy a výše zadostiučinění. Soud konstatoval porušení práva na přiměřenou délku řízení a nepřiznal žalobkyni žádné zadostiučinění v penězích.

O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 150 o. s. ř., když byla žalobkyně ve věci procesně úspěšná, neboť bylo přiznáno požadované zadostiučinění, byť formou konstatování porušení práva ze strany žalované, soud prvního stupně měl však za to, že jsou zde dány důvody zvláštního zřetele hodné k tornu, aby žalobkyni náhrada nákladů řízení přiznána nebyla. Žalobkyně, která má předmět své podnikatelské činnosti v nakupování a vymáhání pohledávek, by všechny úkony v rámci této podnikatelské činnosti, tedy i uplatnění svých nároků u k tomu příslušných orgánů, tj. i u soudu, měla provádět vlastními zaměstnanci. I rozhodnutí o nákladech řízení, ač jde o rozhodnutí vedlejší, totiž musí směřovat ke spravedlivému uspořádání vztahů mezi stranami. Za spravedlivé nelze považovat přiznání náhrady nákladu na zastoupení advokátem za situace, kdy se ve své obchodní činnosti zabývá převážně nakoupením pohledávek od jiných subjektů a tyto pohledávky pak vymáhá za účelem dosažení zisku. Každá osoba, která se rozhodne pro podnikání v určitém oboru, by tak měla disponovat vlastním personálním a jiným vybavením pro realizaci takto zvolené činnosti. Na podnikateli (žalobkyni), který se zabývá nákupem a vymáháním pohledávek, je proto třeba spravedlivě požadovat dostatečné vybavení a základní odborné znalosti právního základu pohledávek, které od třetích osob nabývá. Podstatou podnikání žalobkyně totiž není nic jiného, než vymáhání pohledávek legální cestou, tj. jejich uplatnění v soudním či správním řízení, čímž se zásadně odlišuje od podnikatelů, kterým pohledávky vznikají jako nechtěný "vedlejší produkt" jejich činnosti. Na takové podnikatele je dle názoru soudu třeba nahlížet přísněji než na jiné osoby. Podnikatel, jenž na základě vlastního rozhodnutí nakupuje pohledávky, musí předpokládat, že jich většinu bude muset vymáhat soudní či jinou cestou. Lze od něj tudíž rozumně očekávat znalost obvyklého průběhu soudního či jiného správního řízení a existenci schopností a prostředků k hájení svých práv v těchto řízeních, mají-li obvyklý průběh, aniž by musela využít právní pomoci advokáta. Na základě uvedeného soud prvního stupně žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2014, č. j. 70 Co 207/2014 – 207, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil. Ve výroku o nákladech jej „změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu“.

Měnící výrok o nákladech řízení odůvodnil tak, že podle ustanovení 142 odst. 3 o. s. ř. by žalobkyni příslušelo právo na náhradu nákladů řízení, v průběhu řízení jí však žádné náklady nevznikly, neboť dané řízení je ze zákona osvobozeno od soudních poplatků a náklady právního zastoupení nelze považovat za náklady v daném případě vynaložené účelně. Předně je dle odvolacího soudu třeba konstatovat, že žalobkyně je společností s ručením omezeným, jejímž jediným společníkem a jednatelem je advokát Mgr. Jakub Tuček, který nepochybně je schopen podat žalobu v dané věci a následně coby statutární orgán žalobkyně jednat za ní v řízení před soudem. Navíc je třeba zdůraznit, že žalobkyně podala u soudu prvního stupně v obdobných věcech více než 100 žalob, které se liší pouze ve specifikaci řízení před ČTÚ, v nichž mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu, s nímž žalobkyně spojuje požadavek na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a ve výpočtu této újmy podle daného vzorce. Jde tedy o fakticky totožné žaloby se stejnou právní argumentací (v průběhu řízení eventuálně rozvinutou), které lze charakterizovat jako žaloby formulářové, jejichž vypracování vyžaduje z hlediska odbornosti (s výjimkou první „vzorové“ žaloby, o kterou se v tomto řízení nejedná) pouze schopnosti pomocného administrativního personálu. I v této souvislosti odvolací soud poukázal na závěry vyslovené v usneseních Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1888/12 a II. ÚS 3698/11 hodnotící celkový charakter počínání žalobkyně, z nichž lze vycházet i v tomto řízení s tím, že ani odvolací soud nehodlá připustit zneužívání institutů právního státu přiznáním neúčelně či spíše účelově vynaložených nákladů na právní zastoupení. Z tohoto důvodu odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo, neboť nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. je na místě pouze v případě, kdy procesně úspěšnému účastníkovi v řízení určité účelně vynaložené náklady vznikly.

Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které směřuje jen do rozhodnutí o nákladech řízení. V dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, podle kterého je třeba poskytnutí morálního zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve formě konstatování porušení práva ve smyslu ust. § 31a OdpŠk hodnotit jako plný procesní úspěch poškozeného v kompenzačním řízení, přestože poškozenému vůči státu nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích. Dále v dovolání namítá, že nebyla soudem prvního stupně předem upozorněna na to, že soud v projednávané věci zamýšlí uplatnit své moderační oprávnění vyplývající z ust. § 150 o. s. ř., jenž soudu, v případech hodných zvláštního zřetele, umožňuje náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému účastníkovi výjimečně odepřít. Současně dovolatelka namítá, že ust. § 150 o. s. ř. představuje výjimku z pravidla, kterou nelze vykládat extenzivně a která nesmí a nemá být v soudní praxi nadužívána. Je přesvědčena, že v této věci nebyla na místě aplikace ust. § 150 o. s. ř.

Dovolatelka považuje za chybnou úvahu soudu prvního stupně, podle které by osoba, jejímž předmětem činnosti je nákup a vymáhání pohledávek právní cestou, měla všechny úkony v rámci své podnikatelské činnosti, tedy i uplatnění svých nároků u soudu, provádět vlastními zaměstnanci. Jako nesprávný hodnotí právní názor soudu prvního stupně, podle něhož je třeba na podnikatele v oblasti nákupu a vymáhání pohledávek nahlížet přísněji než na jiné osoby. Takový výklad je zjevným porušením ústavní zásady rovnosti osob a důstojnosti i v právech a ústavní zásady rovnosti účastníků občanského soudního řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 37 odst. 3 Listiny, § 18 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 18 odst. 1 a § 19 odst. 1 občanského zákoníku). Namítá rovněž, že odvolací soud rozhodl v rozporu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/07, I. ÚS 1227/09, či III. ÚS 1378/07. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudkem ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, když poměřoval nároky poškozeného uplatněné podle zákona č. 82/1998 Sb. korektivem dobrých mravů a rovněž v rozporu s rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, když zohledňoval motivy a pohnutky, které poškozenou vedly k uplatnění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. v té části, kterou byl změněn výrok rozsudku prvního stupně o náhradě nákladů řízení, a ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání. Alternativně dala dovolacímu soudu ke zvážení postup ve smyslu ust. § 243d písm. b) o. s. ř., tj. změnu dovoláním napadených výroků rozsudku, když podle obsahu spisu lze snadno ověřit správnost specifikace a vyčíslení náhrady nákladů řízení před soudy nižších stupňů.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání je dle jejího názoru nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro případ, že by dovolací soud posoudil dovolání jako přípustné, uvádí, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací věc náhrady nákladů řízení, resp. právního zastoupení, posoudily správně, zejména z hlediska jejich účelnosti a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

V dané věci nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od závěrů přijatých v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, ve věci rozhodnuté mezi týmiž účastníky. V citovaném usnesení Nejvyšší soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07 připomenul, že právo na náhradu nákladů řízení vynaložených úspěšným účastníkem sporu je nedílnou součástí práva na soudní ochranu. Dovolací soud dále vyložil, že poskytnutí morálního zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve formě konstatování porušení práva ve smyslu ust. § 31a OdpŠk, jak k tomu došlo v této věci, je třeba hodnotit jako plný procesní úspěch poškozeného v kompenzačním řízení, přestože poškozenému vůči státu nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V takovém případě by měly být úspěšnému účastníkovi účelně vynaložené náklady řízení nahrazeny (k účelnosti nákladů vynaložených na právní zastoupení srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12).

Zvažuje-li soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení otázku, zda náklady spojené se zastupováním advokátem lze považovat za náklady účelně vynaložené, neměl by pouštět ze zřetele i samotný účel civilního procesu jako takového. Jeho účelem je poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. V souladu s tímto vymezením účelu civilního procesu nejsou situace, na které již Ústavní soud v minulosti upozorňoval, kdy se civilní řízení vede nikoliv kvůli věci samé, ale kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 3698/10). Nelze připustit, aby civilní soudní řízení bylo odtrženo od jeho skutečného společenského poslání a aby se místo poskytování ochrany stalo výlučně nástrojem sloužícím k vytváření snadného a nijak neodůvodněného zisku na úkor protistrany. I pro náklady řízení tedy platí obecná myšlenka, kterou Ústavní soud vyslovil v nálezu ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 329/08: „Jednotlivé instituty občanského soudního řádu a jiných procesních předpisů je proto nutno upravit, a úpravu interpretovat a aplikovat tak, aby – při zachování ostatních základních principů a východisek civilního procesu – odpovídaly takto vymezené ochranné funkci civilního práva procesního.“ Z tohoto hlediska lze za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Jakkoli náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat, nelze dané pravidlo vnímat jako absolutní; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. Situací, kdy náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem nebude možno přiznat, je krom jiného zneužití práva na zastupování advokátem. Zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním; v platném právu ji dokonce výslovně vyjadřuje § 2 o. s. ř. Ve shodě s literaturou (Lavický, P. Účelnost nákladů spojených se zastoupením advokátem. Právní fórum, 2012, č. 5, s. 191 a násl.) lze za zneužití procesního práva považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem nebo zmařit řádný postup řízení (citováno z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12; shodně plenární nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12).

Dovolací soud zde dospěl k závěru, že jednání dovolatelky, počínaje nákupem sporných pohledávek, přes jejich hromadné uplatnění v řízení před ČTÚ, podání stížností na nečinnost ČTÚ a následné vymáhání tvrzených nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobkyni nesprávným úředním postupem ČTÚ, nesměřovalo k ochraně práv, ale bylo vedeno s cílem obohacení na úkor státu. To mělo být založeno mj. i na nároku na náhradu nákladů vynaložených žalobkyní v odškodňovacích řízeních. Je tedy zřejmé, že se dovolatelka v tomto řízení nenechala zastoupit advokátem proto, aby jí byla poskytována kvalifikovaná právní pomoc osobou práva znalou, zejména je-li její jednatel a současně jediný společník aktivním advokátem, ale hlavním účelem celého jejího počínání bylo realizovat zisk na přisouzené náhradě nákladů řízení. Zastoupení dovolatelky advokátem v daném případě tedy neodpovídá účelu, který procesní právo v tomto institutu sleduje a dovolatelka se jím snaží získat výhodu, kterou procesní právo nepředpokládá. Takové počínání lze podřadit pod kategorii zneužití procesního práva, kterému nepřísluší právní ochrana.

Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12 přímo dovolatelce, která v předmětném řízení byla stěžovatelkou (stěžovala si na nepřiznání náhrady nákladů řízení směřujícího proti nečinnosti ČTÚ) připomněl, že nehodlá připustit, aby bylo takovýmto postupem dovolatelky zneužíváno institutů právního státu. Smyslem náhrady nákladů právního zastoupení advokátem je zajištění kvalifikované pomoci účastníkům řízení, a tím realizace jejich práva na přístup k soudu. Inkaso částky za náklady řízení, zejména za zastoupení advokátem, nemůže být podnikatelským záměrem, jak se to stalo v případě stěžovatelky. Účel soudního řízení jako takového nelze redukovat na pouhý zájem získat přísudek nákladů řízení. Dovolací soud nepřisvědčil námitce dovolatelky, že je „nedůvodné odpírat právnické osobě prokazatelně poškozené právo na refundaci nákladů vynaložených na právní pomoc advokáta v občanském soudním řízení nesprávným výkonem veřejné moci, navíc v tak specifické právní agendě, jakou uplatňování kompenzačních nároků proti státu, které vyplývají ze zvláštního právního předpisu (zákona č. 82/1998 Sb.)“. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/2013: „Je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem (…) využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany (např. zvolený zástupce z opačného konce republiky, prodlužování řízení žádostmi o odročení, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.).“ K námitce dovolatelky, že nebyla soudem prvního stupně předem upozorněna na to, že soud v projednávané věci zamýšlí uplatnit své moderační oprávnění vyplývající z ust. § 150 o. s. ř., dovolací soud uvedl, že se uvedená námitka míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Odvolací soud totiž neaplikoval ust. § 150 o. s. ř., nýbrž § 142 odst. 1 o. s. ř., a daná námitka proto nemůže přípustnost dovolání založit. Rovněž další námitka dovolatelky, že odvolací soud rozhodl v rozporu s dosavadní soudní praxí Nejvyššího soudu (konkrétně s rozsudkem ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009), když poměřoval nárok na náhradu nákladů kritériem dobrých mravů a zohledňoval pohnutky a motivy, se míjí s právním posouzením odvolacího soudu. Uvedená judikatura se netýká nároků na náhradu nákladů řízení a uvedené závěry nelze tudíž vztahovat na rozhodování o náhradě nákladů řízení.

Protože s ohledem na užitou argumentaci dovolatelky se na přezkoumávanou věc plně vztahují závěry shora podrobně rozvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, nezbylo dovolacímu soudu než dovolání žalobkyně odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 25. února 2015



JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu





Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3927/2014, ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3927.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies