32 Cdo 3869/2014

18. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • ObchZ - § 265

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Frenn Trading B.V., se sídlem Strawinskylaan 965 WTC, 1077XX Amsterdam, Nizozemské království, registrační číslo 16039519, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, proti žalované České republice - Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, identifikační číslo osoby 00 02 04 78, zastoupené JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, o zaplacení částky 30,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 128/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 28 Co 512/2010-215, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 68.486,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.





O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) potvrdil rozsudek ze dne 30. dubna 2010, č. j. 24 C 128/2007-100, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně „v plném rozsahu“ dovolání, tvrdíc, že rozhodnutí spočívá ve smyslu ustanovení § 241a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) na nesprávném právním posouzení věci. Co do přípustnosti odkazuje na ustanovení § 237 o. s. ř. a uvádí, že „předmětem řízení u odvolacího soudu byla otázka hmotného práva, která byla tímto soudem vyřešena zcela v rozporu s hmotným právem, resp. ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“. Dovolatelka cituje konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek v tom smyslu, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. dubna 2010, č. j. 24 C 128/2007-100, mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 30,000.000,- Kč s úrokem z prodlení, jinak se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, respektive zamítl.

Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Uvádí-li dovolatelka jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. skutečnost, že „předmětem řízení u dovolacího soudu byla otázka hmotného práva, která byla tímto soudem vyřešena zcela v rozporu s hmotným právem“, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení v rozhodném znění neobsahuje.

Tvrzením, že v odvolacím řízení byla otázka hmotného práva vyřešena v rozporu s „ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“, pak zřejmě měla na mysli předpoklad přípustnosti uvedený v ustanovení § 237 o. s. ř. jako druhý v pořadí, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ač dovolatelka takovou otázku výslovně neformulovala, z obsahu dovolání je zřejmé, že jde o otázku, zda byly ve věci dány důvody pro odepření právní ochrany výkonu práva žalobkyně podle ustanovení § 265 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).

Dovoláním napadený rozsudek je druhým rozhodnutím odvolacího soudu v projednávané věci. Jeho předchozí měnící rozsudek ze dne 23. února 2011, č. j. 28 Co 512/2010-139, Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 31. července 2013, sp. zn. 32 Cdo 2944/2011, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení poté, kdy dospěl k závěru, že „ustanovení § 265 obchodního zákoníku o odepření právní ochrany, které míří na jednání, které sice formálně není s kogentní úpravou zákona v rozporu, ale zcela jasně porušuje zásady poctivého obchodního styku, váže rozpor s těmito zásadami nikoli na subjektivní právo či na právní úkony je zakládající, nýbrž pouze na výkon práva (například šikanózní či zneužívající). […] Jestliže banka jako věřitelka následně s odstupem devíti let, kdy k jistině narůstalo příslušenství, v rozporu se svým ujištěním, že nebude uplatňovat žádné další peněžní nároky, pohledávku postoupila žalobkyni a ta ji vůči žalované uplatnila, jeví se změna postoje k vymáhání dluhu po uplynutí mnoha let a následně podaná žaloba jako postup, byť z formálního hlediska po právu, nekorektní a z hlediska zásad poctivého obchodního styku nepřijatelný, jenž si nezaslouží poskytnutí soudní ochrany.“ Při formulování tohoto závěru Nejvyšší soud vycházel z již ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k otázce odepření soudní ochrany výkonu práva pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení § 265 obch. zák., na kterou rovněž odkázal a na kterou zčásti odkazuje i dovolatelka jako na judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud v otázce užití korektivu zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení § 265 obch. zák. rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu, neboť dovodil, že nejde jen o časové souvislosti, ale zejména o to, že banka a posléze žalobkyně jednaly v rozporu s ujištěním, kterého se žalované dostalo, a že ač se banka mohla na žalovanou obrátit se svým nárokem i během konkursu vedeného na majetek dlužníka, neučinila tak, a udržovala žalovanou v dobré víře, že její ručitelský závazek je vypořádán. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu, která dovolatelka cituje a z nichž se pokouší - vytrženě z kontextu - činit pro ni příznivé závěry, sice vyplývá, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku lze aplikovat pouze ve výjimečných případech, nikoli však, jak dovozuje dovolatelka, že by v projednávané věci nebyly důvody pro jeho užití.

Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán, neboť odvolací soud se při řešení otázky předestřené dovolatelkou od judikatury dovolacího soudu, kterou označila, neodchýlil.

Odkazuje-li dovolatelka na judikaturu Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).

Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by dovolatelka k této části rozhodnutí uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek stanovených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, a v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace. Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o takové vady, pro něž nelze posoudit přípustnost dovolání (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.




V Brně dne 18. února 2015

JUDr. Hana Gajdzioková


předsedkyně senátu








Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3869/2014, ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3869.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies