26 Cdo 4208/2014

24. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 667 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně GIP s.r.o., se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Železná 492/18, IČO: 26712466, zastoupené Mgr. Jaromírem Henyšem, advokátem se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Skalecká 357/17, proti žalovanému městu Nymburk, se sídlem v Nymburce, Náměstí Přemyslovců 163, zastoupenému JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburce, Boleslavská třída 137/8, o zaplacení částky 2.930.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 42/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. února 2014, č. j. 22 Co 590/2013-291, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. února 2014, č. j. 22 Co 590/2013-291, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. května 2013, č. j. 9 C 42/2012-150, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 2.930.000,- Kč „s příslušenstvím“. V žalobě v rámci vylíčení rozhodujících skutečností především uvedla, že na základě nájemní smlouvy ze dne 17. května 2007 (dále jen „Nájemní smlouva“) měla jako nájemkyně od žalovaného jako pronajímatele pronajaty za účelem výstavby blíže specifikovaného bytového domu jednak „stavební parcely st. 453, 454, 455 a 456, v k. ú. Nymburk“ (dále jen „první skupina pozemků“) a jednak „pozemky parc. č. 1766/1, 1772, 1773, 1774, 1775, 1776 a 1777, vše ost. pl., v k. ú. Nymburk“ (dále jen „druhá skupina pozemků“), že na první skupině pozemků uskutečnila před skončením nájmu odsouhlasenou změnu (která byla předpokladem pro následnou výstavbu bytového domu) spočívající v odstranění tam umístěných budov (dále jen „předmětné budovy“, resp. „budovy“), že touto změnou zhodnotila druhou skupinu pozemků a dále také „pozemky p. č. 3501, 3502, 3503 a 3504“ (dále jen „třetí skupina pozemků“) a že znaleckým posudkem, jejž si nechala vypracovat před podáním žaloby, byla výše zhodnocení stanovena částkou 2.930.000,- Kč. Současně zdůraznila, že uvedenou částku jí žalovaný přes výzvu z 27. dubna 2011 do současné doby nezaplatil, a proto ji uplatňuje z titulu protihodnoty toho, o co se v důsledku odsouhlasené změny zvýšila hodnota pronajaté věci ve smyslu § 667 odst. 1 věty čtvrté zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „občanský zákoník“, resp. „obč. zák.“).

Okresní soud v Nymburce (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. května 2013, č. j. 9 C 42/2012-150, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. února 2014, č. j. 22 Co 590/2013-291, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na zjištěném skutkovém základě dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalovanému nevznikla po skončení nájmu (uplynutím dohodnuté doby dne 17. května 2010) povinnost vypořádat investice žalobkyně do předmětu nájmu způsobem upraveným v § 667 odst. 1 větě čtvrté obč. zák. Podle názoru soudu prvního stupně je tomu tak proto, že účastníci si vzájemná práva a povinnosti týkající se změny na pronajaté věci ujednali odchylně od (dispozitivních) ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák.; v čl. I bodu 2. Nájemní smlouvy se totiž dohodli, že žalobkyně jako nájemkyně odstraní předmětné budovy z první skupiny pozemků „vlastním nákladem“, čímž vyloučili, aby jí po skončení nájmu vzniklo právo žádat byť jen protihodnotu toho, o co se odsouhlasenou změnou zvýšila hodnota pronajatých pozemků (v této souvislosti odkázal zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 3497/2006 a sp. zn. 28 Cdo 1222/2007). Naproti tomu odvolací soud zdůraznil, že pozemky a stavby jsou samostatnými věcmi v právním smyslu (§ 119 odst. 1 a 2 obč. zák.) a odstraněním stavby z pozemku, který je předmětem nájmu, dochází ke změně stavby jako samostatné věci a nelze ji považovat za (odsouhlasenou) změnu pozemku ve smyslu § 667 odst. 1 obč. zák. V návaznosti na to pak dovodil, že nelze-li odstranění předmětných budov pokládat za změnu pozemků, na kterých byly umístěny (první skupina pozemků), tím méně je lze pokládat za změnu pozemků, na nichž budovy nestály (druhá skupina pozemků), natož pak pozemků, které podle obsahu Nájemní smlouvy vůbec nebyly předmětem nájmu (třetí skupina pozemků).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Odůvodnila ji konstatováním, že napadené rozhodnutí závisí mimo jiné rovněž na vyřešení otázky, zda odstranění stavby z pronajatého pozemku lze považovat za jeho změnu, třebaže pozemky a stavby jsou samostatnými věcmi v právním smyslu, tj. otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, resp. odvolací soud ji vyřešil „nepřímo“ v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle jejího názoru odstranění stavby z pronajatého pozemku znamená jeho změnu, neboť dotčený pozemek nadále není zatížen objektem, který – i když byl samostatnou věcí – rozhodujícím způsobem ovlivňoval možnosti a způsoby jeho využití; odstranění stavby mění přinejmenším funkční využití pozemku, na němž byla umístěna, neboť dříve zastavěný pozemek se stává pozemkem nezastavěným, přičemž tato změna má pak významný dopad nejen na jeho právní povahu, nýbrž i na jeho hospodářskou využitelnost a v neposlední řadě též na jeho hodnotu. S přihlédnutím k tomu nelze pokládat za správný právní názor, že odstranění stavby (jako samostatné věci v právním smyslu) z pozemku, který je předmětem nájmu, nemůže být (odsouhlasenou) změnou tohoto pozemku ve smyslu § 667 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti poukázala rovněž na soudní judikaturu (konkrétně na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu z 30. listopadu 1987, sp. zn. 3 Cz 3/87, a Nejvyššího soudu z 30. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 1470/2002, a z 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 20/2011), která dovodila, byť v rámci výkladu ustanovení § 139 obč. zák., že „zásahem do podstaty věci budou všechny změny, které nikoliv nepatrně mění věc jako předmět spoluvlastnictví ...“, a ze které vyplývá, že např. i „zastavění pozemku ve spoluvlastnictví několika osob stavbou ve vlastnictví jen jednoho spoluvlastníka je ... změnou společné věci“. Dále rovněž namítla, že v důsledku nesprávného právního posouzení věci oběma soudy nebyly v řízení provedeny důkazy, jimiž mohla prokázat, které pozemky byly předmětem nájmu a zda byly zhodnoceny odstraněním předmětných budov. Konečně – z příčin podrobně rozvedených v dovolání – vyslovila nesouhlas také s tím, jak soud prvního stupně vyložil obsah vůle smluvních stran projevené v Nájemní smlouvě a jak tuto vůli interpretoval ve vztahu k možnosti nájemce po skončení nájmu oprávněně požadovat protihodnotu toho, o co se odsouhlasenou změnou zvýšila hodnota pronajaté věci (§ 667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.). Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 2. ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky, zda odstranění stavby z pozemku, který je předmětem nájmu, může představovat /odsouhlasenou/ změnu tohoto pozemku /§ 667 odst. 1 obč. zák./, i když odstraněná stavba byla samostatnou věcí v právním smyslu), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovolací soud se blíže nezabýval dovolacími námitkami proti způsobu, jakým soud prvního stupně vyložil obsah vůle smluvních stran projevené v Nájemní smlouvě a jak tuto vůli interpretoval ve vztahu k možnosti nájemce po skončení nájmu oprávněně požadovat protihodnotu toho, o co se odsouhlasenou změnou zvýšila hodnota pronajaté věci (§ 667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.). Těmito námitkami totiž neuplatnila (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž ve skutečnosti nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu. V této souvislosti je vhodné připomenout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Kromě toho však nelze ani přehlédnout, že uvedenými námitkami dovolatelka napadla skutkový závěr, který nebyl z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem právně významný, neboť byl určující pouze pro právní posouzení věci soudem prvního stupně.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud dospěl k závěru, že posléze uvedenými vadami je řízení v dané věci postiženo.

Návrh na zahájení řízení (žaloba) musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) mimo jiné rovněž vylíčení rozhodujících skutečností a žalobní návrh – tzv. petit (viz § 79 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodujícími skutečnostmi se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Neuvede-li v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; v ostatním může být povinnost tvrzení splněna i dodatečně. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo vylíčení těchto skutečností je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, a z 18. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, uveřejněná pod č. 209/2002 a 135/2003 časopisu Soudní judikatura). Také žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný a musí vycházet z vylíčených rozhodujících skutečností. Jde-li tedy, jako v dané věci, o žalobu na plnění podle § 80 písm. b/ o. s. ř., vyhoví žalobce požadavku, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se jí domáhá, označí-li v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné pod č. 152/2003 časopisu Soudní judikatura).

V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala protihodnoty toho, o co se v důsledku odsouhlasené změny zvýšila hodnota pronajaté věci (§ 667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.). Podle vylíčení rozhodujících skutečností byly předmětem nájmu první a druhá skupina pozemků, přičemž odsouhlasená změna měla spočívat v odstranění budov z první skupiny pozemků. Ačkoli účelem ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. je vypořádat investice nájemce vynaložené se souhlasem pronajímatele na změnu „pronajaté věci“, žalobkyně se podanou žalobou domáhala též náhrady za zhodnocení třetí skupiny pozemků. Ohledně zmíněné skupiny pozemků však v žalobě nic bližšího neuvedla, především netvrdila, že rovněž tyto pozemky byly předmětem nájemního poměru, v jehož rámci byly provedeny investice, o jejichž vypořádání (způsobem upraveným v § 667 odst. 1 větě čtvrté obč. zák.) v dané věci jde. Za této situace uplatněný nárok nevyplýval v celém rozsahu z vylíčených rozhodujících skutečností, nýbrž nutně musel alespoň zčásti vycházet z jiných, v žalobě neuvedených okolností. Jestliže tedy žalobkyně požadovala, aby jí žalovaný zaplatil částku 2.930.000,- Kč jako náhradu za zhodnocení mimo jiné i třetí skupiny pozemků, nebylo z obsahu žaloby možné beze zbytku dovodit, na základě čeho má být o takto formulovaném žalobním návrhu rozhodnuto. Navíc samotný žalobní petit byl minimálně zčásti neurčitý, požadovala-li žalobkyně přisouzení žalované částky „s příslušenstvím“, které však nijak nekonkretizovala. V uvedeném rozsahu tedy nebylo ze žaloby patrné, čeho se jí domáhá, neboť v tomto ohledu v ní neoznačila (přesně, určitě a srozumitelně) povinnost týkající se příslušenství pohledávky. Z řečeného vyplývá, že žaloba vykazovala nedostatky (vady), které bránily jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení. Soud prvního stupně však o ní jednal a meritorně rozhodl, aniž se pokusil uvedené vady odstranit postupem podle § 43 o. s. ř.; přitom nápravu nezjednal ani odvolací soud, který z nedostatků žaloby nevyvodil odpovídající závěry. Lze uzavřít, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadnou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel (vzhledem k datu skončení nájmu) z dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k vymezení uplatněného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti (předběžného) právního názoru, že odstranění stavby z pozemku, který je předmětem nájmu, lze pokládat za změnu týkající se stavby jako samostatné věci a nelze ji považovat za (odsouhlasenou) změnu pozemku (§ 667 odst. 1 obč. zák.), jelikož pozemky a stavby jsou samostatnými věcmi v právním smyslu.

Podle § 667 odst. 1 obč. zák. změny na věci je nájemce oprávněn provádět jen se souhlasem pronajímatele. Úhradu nákladů s tím spojených může nájemce požadovat jen v případě, že se k tomu pronajímatel zavázal. Nestanoví-li smlouva jinak, je oprávněn požadovat úhradu nákladů až po ukončení nájmu po odečtení znehodnocení změn, k němuž v mezidobí došlo v důsledku užívání věci. Dal-li pronajímatel souhlas se změnou, ale nezavázal se k úhradě nákladů, může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci.

Citovaná (dispozitivní) zákonná úprava stanoví způsoby vypořádání investic, které nájemce vynaložil za trvání nájmu na změnu pronajaté věci se souhlasem pronajímatele. Občanský zákoník neobsahuje vlastní definici toho, co se rozumí změnou (na) věci. Při výkladu uvedeného slovního spojení je proto zapotřebí vycházet z významu, který je mu přisuzován v obecném jazyce. V obecném jazyce se změnou věci chápe pozorovatelný, měřitelný nebo kvantifikovatelný rozdíl ve stavu nebo vlastnosti věci, který nastal během určitého časového úseku. Z tohoto úhlu pohledu lze tedy za změnu na pronajaté věci ve smyslu § 667 odst. 1 obč. zák. považovat jakýkoliv, nikoli nepatrný, rozdíl vzhledu, charakteru či vlastností, jímž se liší pronajatá věc při skončení nájmu od stavu, v jakém byla předána nájemci při započetí nájmu. Přitom však nelze ztratit ze zřetele, že citované ustanovení dopadá pouze na „odsouhlasené“ změny. Za změnu pronajaté věci (podle § 667 odst. 1 obč. zák.) nelze tudíž pokládat odchylky od „původního“ stavu nebo vlastností věci, které nebyly schváleny pronajímatelem, a to ani tehdy, jsou-li výsledkem jinak dovolené činnosti nájemce (viz např. § 667 odst. 2, § 669 a § 683 obč. zák.). Zbývá dodat, že mimo dosah působnosti ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. stojí také odsouhlasené změny na předmětu nájmu, pro které platí zvláštní režim vypořádání (půjde např. o zpracování pronajaté věci, při němž vznikla nová věc – viz § 135b obč. zák.). Obdobně srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1114 s., str. 1899.

Při úvaze, zda likvidace stavby může způsobit změnu na pozemku, na němž byla stavba umístěna, nelze opomenout rovněž následující.

Podle § 118 odst. 1 obč. zák. jsou předmětem občanskoprávních vztahů věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Věci jsou movité a nemovité, přičemž za nemovité se považují pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem (srov. § 119 odst. 1 a 2 obč. zák.). Pozemek jakožto část zemského povrchu je vždy věcí nemovitou. Naproti tomu stavba je v poměrech občanského zákoníku nemovitostí pouze tehdy, je-li spojena se zemí pevným základem; jinak jde o věc movitou (§ 119 odst. 2 obč. zák. a contrario). Pro úplnost zbývá dodat, že jde-li o stavbu spojenou se zemí pevným základem či nikoliv je třeba vždy posoudit podle okolností konkrétního případu. Přitom "spojení se zemí pevným základem" je možno stručně charakterizovat tak, že věc nesmí být oddělitelná od země, aniž by došlo k porušení věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. května 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01, uveřejněný pod č. 60/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Umístěním stavby na pozemku se ani nemovitá stavba nestává jeho součástí (srov. § 120 odst. 2 obč. zák.); za podmínek uvedených v § 121 odst. 1 obč. zák. však může být příslušenstvím pozemku jako věci hlavní (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 37/2000, uveřejněný pod č. C 1070 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, uveřejněného pod č. 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

S přihlédnutím k uvedenému lze odvolacímu soudu přisvědčit v názoru, že pozemky a stavby jsou samostatnými věcmi v právním smyslu. Tato okolnost však neznamená, že by odstranění stavby z pronajatého pozemku nemohlo vyvolat jeho změnu. Naopak zvlášť v případě nemovité (především podsklepené) stavby není pochyb o tom, že její likvidace může citelně zasáhnout i do struktury pozemku, na němž byla umístěna, a tím způsobit zřetelný rozdíl jeho vzhledu, charakteru či vlastností. Odstranění stavby z pozemku, který je předmětem nájmu, může tedy představovat (odsouhlasenou) změnu tohoto pozemku (ve smyslu § 667 odst. 1 obč. zák.), i když odstraněná stavba nebyla podle práva jeho součástí (byla samostatnou věcí v právním smyslu).

Z vyložených důvodů vyplývá, že právní posouzení věci nelze pokládat za správné, vyšel-li odvolací soud při posuzování uplatněného nároku (nároku na protihodnotu podle § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák.) z předběžného názoru, že odstranění stavby z pronajatého pozemku (a priori) nelze považovat za jeho změnu ve smyslu § 667 odst. 1 obč. zák.

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že napadený rozsudek není správný. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí dílem (zejména s ohledem na vady řízení) také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 24. února 2015



JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4208/2014, ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.4208.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies