3 Tdo 224/2015

18. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 2 odst. 5
  • TrŘ - § 2 odst. 6

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl dne 18. února 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněnou A. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2014, č. j. 8 To 442/2014-236, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 250/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 6. 2014, č. j. 13 T 250/2013-205, byla obviněná A. R. uznána vinnou přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 14. 11. 2012 kolem 09.30 hod. společně s dalšími nejméně dvěma nezjištěnými ženami vnikla do neuzamčeného domu v obci N., okres J., kde ke škodě Z. a J. B. odcizila ze skříně v ložnici finanční hotovost ve výši 50.000,- Kč uloženou v krabici od bonboniéry, dále finanční hotovost ve výši 3.000,- Kč uloženou v peněžence a finanční hotovost ve výši 1.000 Kč uloženou v dřevěné krabičce, tedy odcizila zde finanční hotovost v celkové výši 54.000,- Kč, vzápětí nato byla vyrušena Z. B., takže s nesmyslnými výmluvami spěšně dům s odcizenými penězi společně se zmíněnými nejméně dvěma dalšími ženami opustila“. Za to a dále za přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byla pravomocně uznána vinnou trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 11. 2013, č. j. 67 T 169/2013-74, který jí byl doručen dne 17. 12. 2013, byl obviněné podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 75 odst. 1, odst. 6 tr. zákoníku jí soud uložil také trest zákazu pobytu na území okresu J. na pět let. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 11. 2013, č. j. 67 T 169/2013-74, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené Z. B., bytem N., na náhradě škody částku 54.000 Kč.

O odvolání obviněné rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 11. 2014, č. j. 8 To 442/2014-236, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 4. 11. 2014 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná A. R. následně dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) připomněla, že jí podle názoru soudu prvního stupně měla ze stíhaného skutku usvědčovat jednak pachová stopa nalezená na peněžence nacházející se na místě činu a dále provedená rekognice svědkyní J. S. K nálezu pachové stopy zdůraznila, že podle ustálené judikatury jde pouze o důkaz nepřímý, který bez dalších důkazů k prokázání viny nepostačuje. Oba soudy pak po její výtce zcela pominuly skutečnost, že mohlo dojít i k přenosu pachové stopy na inkriminovanou peněženku. Přitom se tak mohlo stát kdekoli; tedy ne nutně na místě činu, na němž dovolatelka nikdy nebyla. Pokud jde o rekognici provedenou se svědkyní S., ta sice dovolatelku určila jako osobu pohybující se s dalšími dosud neustanovenými osobami dne 14. 11. 2012 v obci N., ovšem dle vlastního vyjádření nikoli s naprostou jistotou. V řízení rovněž nebyl náležitě prokázán vznik škody a její rozsah. Orgány činné v trestním řízení v tomto směru vycházely pouze z tvrzení poškozené, aniž by za účelem jeho objektivizace provedly jakýkoli jiný důkaz. Soudy se spokojily s výpovědí poškozené a bez dalšího uzavřely, že jí bylo odcizeno 54.000 Kč. Stejně tak nebylo ničím vyvráceno, že údajné pachatelky vstoupily do obydlí poškozené za účelem výkupu kůží, peří, baterií a železa, jak uváděli svědci v přípravném řízení, a nikoli nedovoleně za účelem krádeže.

Podle dovolatelky nebylo dostatečně prokázáno, že by svým jednáním naplnila jak zákonné znaky přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, tak zákonné znaky přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Stejně tak neměl důkazní podklad ani výrok soudu prvního stupně o její povinnosti nahradit poškozené škodu ve stanovené výši. Rozhodnutí soudů obou stupňů tudíž spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a též jiném nesprávném hmotně právním ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu.

Proto navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2014, č. j. 8 To 442/2014-236, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 6. 2014, č. j. 13 T 250/2013-205, a zprostil ji viny.

Opis dovolání byl předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudcem) za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán dne 20. 1. 2015 k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 29. 1. 2015 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání vzhledem k jeho obsahu věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ uvedený v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.

Obviněná A. R. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Vprojednávaném případě však dovolatelka nenamítla žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Obecně hmotně právní námitku absence zákonných znaků přečinů krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku v jejím jednání, jakož i námitku nesprávného stanovení výše škody, kterou měla způsobit, založila na tvrzení, že v její neprospěch došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Soudy při neakceptování její obhajoby měly vyhodnotit obsah dokazování, provedeného navíc v nedostatečném rozsahu, k její tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení dovolatelka na základě použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení věci. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Tyto její námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat příliš formálně a restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Žádnou z výše uvedených vad však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.

Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Důsledně vyhodnotil jejich obsah a poté logicky zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnou popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 3 a 4 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněné jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) náležitě odůvodnil (viz str. 2 napadeného usnesení). Přesvědčivě vyložil, proč ani on obhajobě obviněné spočívající v popírání žalovaného jednání neuvěřil a považoval ji za vyvrácenou. Nejvyšší soud tak nesdílí názor, že soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně a jejich rozhodnutí byla v tomto směru projevem nepřípustné libovůle.

K procesní námitce obviněné stran neúplnosti dokazování provedeného ve věci Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který rozhodnutí soudu obou stupňů - jak bylo konstatováno výše - v předmětné trestní věci splňují. Oba soudy konkrétní návrhy obviněné na doplnění dokazování neopomenuly. Důvody, pro které k požadovanému doplnění dokazování nepřistoupily, rozvedly ve svých rozhodnutích měrou dostatečnou.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6,IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněné A. R. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. února 2015


Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler



Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 224/2015, ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.224.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies