11 Tdo 87/2015

17. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265b odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. února 2015 o dovolání obviněného L. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 68 To 21/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 195/2012, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 2 T 195/2012, byl obviněný L. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což byl podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.

Odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 68 To 21/2014, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Obviněný L. H. napadl toto rozhodnutí dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Ve svém dovolání obviněný označuje závěry soudů obou stupňů o jeho vině za nesprávné, neboť vycházejí z nesprávného vyhodnocení svědeckých výpovědí V. H. a L. V., a to zejména s ohledem na jejich nevěrohodnost, a účelovost a vzájemnou rozpornost jejich výpovědí. Dále podrobně popisuje pochybení soudů ve vztahu k výpovědi K. M., když protokol o jejím výslechu byl pouze přečten v průběhu hlavního líčení u soudu prvního stupně a nebylo vyhověno návrhu obviněného, aby namísto čtení protokolu o jejím výslechu byla osobně vyslechnuta v hlavním líčení. V tomto směru obviněný poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 623/05 a sp. zn. I. ÚS 733/01. Soudům rovněž vytknul, že nesprávně vycházely z výpovědi spoluobviněného J. P. v přípravném řízení, i když tento spoluobviněný v průběhu řízení vypovídal vždy odlišně. V závěru dovolání požádal o odklad výkonu výše zmíněného rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku na dobu, než bude rozhodnuto o jeho dovolání, a to zejména ze zdravotních důvodů, když současně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že uplatněné dovolací námitky obsahově neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňováním věrohodnosti svědeckých výpovědí, jakož i argumentací týkající se procesního pochybení soudů, způsobeného zejména odmítnutím provedení obviněným navrženého důkazu, se obviněný domáhá opravy skutkových zjištění soudů, popř. přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, což nelze, vzhledem k dikci uplatněného dovolacího důvodu, pod tento dovolací důvod úspěšně podřadit. Státní zástupce proto navrhuje dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vyhovuje jak obsahovým, tak formálním náležitostem.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že takový důvod dovolání je dán
v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný
v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).

K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

Dovolání podané obviněným je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené konstatování Nejvyššího soudu je z obsahu dovolání zřejmé, že jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Obviněným vznesené námitky, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění. Obviněný brojí proti hodnocení důkazů a rozsahu dokazování, čímž ovšem uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, když tvrdí, že nelze učinit závěr o jeho vině, a to zejména s ohledem na nevěrohodnost a rozpornost obsahu svědeckých výpovědí (svědci V. H. a L. V.) a výpovědi spoluobviněného J. P., jakož i na skutečnost, že soudy bylo odmítnuto provedení jím navrženého důkazu – výslechu svědkyně K. M. Tím vším se však primárně domáhá změny skutkových zjištění nalézacího soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se nedopustil posuzovaného trestného činu. Z uvedeného vyplývá, že těmito námitkami obviněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nemohl naplnit. Je nutno zdůraznit, že v dovolání uplatněné námitky byly, v téměř totožném znění, již uplatněny v odvolání obviněného a soud druhého stupně jim věnoval patřičnou pozornost a náležitě se s nimi vypořádal. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s jeho závěry, a proto může v podrobnostech odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně a jeho argumentaci vedoucí k závěru o zamítnutí odvolání obviněného (srov. str. 3 až 6 napadeného rozhodnutí).

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je také klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

Nejvyšší soud ovšem dále připomíná, že v ústavněprávní rovině se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 aj.).

Z pohledu ústavněprávního lze podle ustálené judikatury Ústavního soudu vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Jde kupř. o případy tzv. opomenutých důkazů. Jde např. o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).

Ve vztahu k výše uvedenému Nejvyšší soud musí konstatovat, že námitky obviněného ohledně neprovedení důkazu výslechem svědkyně K. M., popřípadě o nezákonnosti čtení úředního záznamu (protokolu) o jejím výslechu ze dne 30. 12. 2011 (č. l. 173 až 177 spisu), jimiž se, byť nevýslovně, domáhá posouzení svého dovolání ve smyslu výše uváděných závěrů Ústavního soudu, nejsou namístě. Odvolací soud se řádně vypořádal s požadavkem obviněného na provedení výslechu svědkyně K. M. a rovněž přesvědčivě odůvodnil zákonnost postupu soudu prvního stupně při čtení úředního záznamu o její výpovědi (srov. str. 5 usnesení odvolacího soudu). Protokol o výpovědi této navrhované svědkyně byl soudem v hlavním líčení přečten, a to za vysloveného souhlasu ze strany obviněného, jeho obhájce a státního zástupce (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 29. 5. 2013, č. l. 358 spisu). Přitom K. M. ve své výpovědi mimo jiné výslovně uvedla, že se cítí zdráva a neovlivněna jakoukoli drogou (č. l. 175 spisu).

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného L. H. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

K požadavku obviněného na odklad výkonu rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 265o odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud pouze uvádí, že již s ohledem na obsah tohoto rozhodnutí o dovolání obviněného nebyly shledány důvody pro vyhovění výše zmíněné žádosti.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. února 2015



Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík








Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 11 Tdo 87/2015, ECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.87.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies