3 Tdo 158/2015

18. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 2 odst. 5
  • TrŘ - § 2 odst. 6

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2015 o dovolání, které podal obviněný pprap. E. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 6 To 223/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 183/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 2 T 183/2013, byl obviněný pprap. E. B. uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku na skutkovém základě, že

„dne 19. 1. 2013 ve 22:10 hodin v O. – H. po ul. O., v době mimo službu, po předchozím požití alkoholických nápojů, řídil své motorové vozidlo Škoda Felicia combi, kdy si počínal neopatrně, neřídil se pravidly silničního provozu, nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla, stavu a povaze vozovky, povětrnostním a jiným podmínkám, které lze předvídat, uvedl vozidlo do smyku, vjel vlevo mimo komunikaci a narazil do sloupu veřejného osvětlení, přičemž v důsledku tohoto nárazu došlo ke zranění spolujezdce R. Z., spočívajícímu v naražení levé kyčle a drobných oděrkách na hlavě, které si vyžádalo jednorázové ošetření v úrazové ambulanci Městské nemocnice O., k poškození vozidla a k poškození sloupu veřejného osvětlení, na kterém vznikla společnosti O. komunikace, a. s. O.−M. H., škoda ve výši 609,50 Kč, přičemž opakovanými orientačními dechovými zkouškami bylo u něj po nehodě zjištěno přístrojem Dräger dne 20. 1. 2013 v 00.00.21 hodin 1,31 promile alkoholu v dechu a dne 20. 1. 2013 v 00.06.23 hodin 1,37 promile alkoholu v dechu, a tímto svým jednáním porušil ustanovení § 4 písmeno a), b), § 5 odstavec 2 písmeno b) a § 18 odstavec 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kdy v důsledku minimálně lehkého stupně opilosti se nacházel ve stavu neslučitelném s bezpečným řízením motorových vozidel“.

Za to byl podle § 274 odst. 2, § 52 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ 47672234, sídlem Jeremenkova 151/11, 703 00 Ostrava-Vítkovice, peněžní částku ve výši 4 111 Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 6 To 223/2014, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 26. 8. 2014 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. K tomu uvedl, že existuje extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Obviněný namítl, že dechové zkoušky u něj byly provedeny s odstupem téměř dvou hodin od dopravní nehody, přičemž jejich výsledek měl stoupající tendenci. Obviněný tak musel být podle svého názoru v době nehody ovlivněn alkoholem v mnohem menší míře, a nelze vyloučit, že pod hranicí jedné promile. Podle znaleckého posudku RNDr. Petra Kurky, CSc. nelze provést zpětný propočet na dobu nehody, protože přepočet koncentrace alkoholu v dechu na koncentraci alkoholu v krvi je zatížen chybou. Rovněž měření na běžných dechových analyzátorech je nespecifické a nemusí odpovídat správné koncentraci alkoholu. Beze vší pochybnosti proto nebylo zjištěno jeho případné ovlivnění alkoholem v době nehody. Obviněný rovněž poukázal na to, že výsledek dechové zkoušky byl ovlivněn jeho zdravotním stavem, kdy trpí silnou cukrovkou. Přitom nelze přihlížet k závěrům uvedeného znalce, že cukrovka nemá vliv na výsledek dechové zkoušky, neboť tento znalec není lékařem a jeho odbornost má zcela jiný charakter. Pokud soud dále poukazoval na známky opilosti, pak se podle obviněného jedná vždy pouze o subjektivní hodnocení, navíc obdobné chování lze vykazovat i v důsledku hyperglykemického šoku. Závěrem uvedl, že nebyl policejním orgánem poučen o možnosti odmítnout dechovou zkoušku.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 4 trestního řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 6 To 223/2014, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a v souladu s výše citovanými ustanoveními napadené rozhodnutí, vzhledem k existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu zrušil a podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.

Obviněný pprap. E. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu), a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Taková situace však v posuzované věci nenastala. Soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě zhodnotily provedené důkazy zcela v souladu s jejich obsahem, který nepřipouštěl důvodné pochybnosti o přisouzeném skutkovém stavu. Těžiště dovolací argumentace spočívalo v  prezentaci vlastního pohledu obviněného na obsah provedených důkazů a jejich hodnocení, nikoliv v  poukazu na případnou nesprávnost podřazení správných a úplných skutkových zjištění pod příslušnou právní kvalifikaci. Proto v této části dovolací námitky nebylo možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod a nemohly být tedy předmětem přezkumu. Soudy obou stupňů se vypořádaly s obhajobou obviněného a vysvětlily, proč pokládaly provedené důkazy za naprosto přesvědčivě usvědčující obviněného.

Nejvyšší soud pouze zdůrazňuje, že o zjištěné míře alkoholového ovlivnění, která jednoznačně vyloučila schopnost obviněného řídit motorové vozidlo, navíc v noční době, nemůže být pochyb. Výsledek dechové zkoušky na krátce předtím certifikovaném přístroji byl jednoznačný, to ještě po cca dvou hodinách od dopravní nehody. Odborně naprosto dostačujícím způsobem byl vyloučen vliv hypotetické glykemie na orientační dechovou zkoušku. Její výsledek ovšem nebyl ojedinělým důkazem, svědecké výpovědi kompetentních osob popsaly zřetelné známky vlivu alkoholu na projevy obviněného.

Zcela nad rámec dovolacího přezkumu nutno konstatovat, že není dána jakákoliv zákonná poučovací povinnost, je-li řidič vyzván, aby se podrobil na výzvu policisty dechové zkoušce a v případě pozitivního zjištění i lékařskému vyšetření s odběrem krve ke zjištění, není-li ovlivněn alkoholem, což je jednou z jeho povinností podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů.  

Obviněný uplatnil i dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu. V obecné rovině může dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu spočívat ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek (odvolání) byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 253 odst. 1 trestního řádu, přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (odvolání bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět). Odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 trestního řádu, ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 trestního řádu). Odvolání bylo zamítnuto z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z uvedeného je patrné, že v projednávané věci nebylo odvolacím soudem rozhodnuto ani podle § 253 odst. 1 trestního řádu, ani podle § 253 odst. 3 trestního řádu. Pokud jde o poslední alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu spočívající v daném případě v tom, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e), f), g) a k) trestního řádu, dospěl Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci uvedené výše k závěru, že v tomto bodě je dovolání zjevně neopodstatněné.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítljako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek  přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 18. února 2015


Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký  





Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 158/2015, ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.158.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies