5 Tdo 1626/2014 - Znaky trestného činu.

26. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • 140/1961 Sb. - § 255 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2015 o dovolání, které podal obviněný M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. 10 To 153/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 7/2012, takto :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í:


Obviněný M. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 3 T 7/2012, uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se měl dopustit skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené obchodní společnosti na náhradu škody způsobené trestným činem.

Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 10 To 235/2012, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného M. K. uznal vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterého se měl dopustit skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Odvolací soud uložil obviněnému za tento trestný čin podle § 255 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon mu podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu rozhodl o nároku poškozené obchodní společnosti na náhradu škody způsobené trestným činem.

Proti zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 96/2013, tak, že z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 10 To 235/2012, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 3 T 7/2012, v celém rozsahu. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil takévšechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Trutnově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Na podkladě citovaného rozhodnutí dovolacího soudu se Okresní soud v Trutnově znovu zabýval touto věcí a rozsudkem ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 3 T 7/2012, uznal obviněného M. K. vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v tomto rozsudku.

Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 255 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené obchodní společnosti na náhradu škody způsobené trestným činem.

Odvolání obviněného podané proti zmíněnému rozsudku Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. 10 To 153/2014, zamítl podle § 256 tr. řádu, neboť ho neshledal důvodným.

Obviněný M. K. podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a neprovedly další, jím navrhované důkazy. V této souvislosti obviněný nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, do nichž znalec zahrnul i takové položky, které zjevně nesouvisí s prováděnou stavbou. Jak dále obviněný zdůraznil, cena díla odpovídala tržním cenám v místě a čase obvyklým, což mají dokládat i cenové nabídky ostatních uchazečů o veřejnou zakázku. Obviněný zpochybnil i naplnění subjektivní stránky trestného činu, pro který byl stíhán a odsouzen. Obviněný je přesvědčen, že kdyby navrhl cenu díla uvedenou v obžalobě, obchodní společnost Služby města Špindlerův Mlýn, s. r. o., by nedostala žádnou zakázku a nemohla by dosáhnout ani zisku. Podle obviněného spáchaný čin není natolik společensky škodlivý, aby bylo třeba proti němu použít prostředky trestního práva.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. 10 To 153/2014, a aby podle § 265m odst. 1 tr. řádu sám rozhodl ve věci tak, že obviněný se zprošťuje obžaloby, případně aby podle § 265l tr. řádu přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný požádal, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. K. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněného, jimiž zpochybnil rozsah dokazování, nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Pokud jde o zavinění obviněného, podle státního zástupce obviněný jednal nejméně v úmyslu nepřímém ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., neboť znal předběžnou cenu díla vyplývající z projektové dokumentace, která se podstatně odlišovala od jím nabídnuté ceny díla. Proto obviněný musel být srozuměn se způsobením škody jako následkem trestného činu. Ani námitky obviněného zpochybňující společenskou škodlivost činu nepovažuje státní zástupce za důvodné, protože stupeň nebezpečnosti posuzovaného činu pro společnost není jen nepatrný, ale spáchaný skutek odpovídá běžně se vyskytujícím případům žalovaného trestného činu. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku spočívá i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, když byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Jak je ovšem patrné z formulace a obsahu dovolacích námitek obviněného, které uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, zčásti neodpovídají tomuto dovolacímu důvodu a zčásti jsou neopodstatněné. Mimo citovaný dovolací důvod je zejména tvrzení obviněného, jímž zpochybnil některé důkazy (např. znalecký posudek podaný ve věci) a jejich hodnocení. Obviněný zde totiž nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše uvedeném smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákona měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Takové námitky se tedy nijak netýkají právního posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný, přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Argumentace obviněného zpochybňující výsledky dokazování a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů se tedy vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu. Obviněný pak v dovolání částečně předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména některých rozhodných skutkových okolností a důkazů, především znaleckého posudku zpracovaného znalcem Ing. Danielem Jakwerthem.

Totéž platí o námitce obviněného, v níž vytkl soudům nižších stupňů, že nevyhověly jeho důkazním návrhům. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – pokud jde o rozsah dokazování – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V trestní věci obviněného M. K. se tak stalo, protože odvolací soud (viz s. 2 a 3 jeho usnesení) odůvodnil, proč již soud prvního stupně nevyhověl návrhu obviněného na provedení dalších důkazů, resp. co bylo důvodem neprovedení jím navržených důkazů.

V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného M. K. V ní jednak zpochybnil způsobení škody, která je zákonným znakem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., a jednak uplatnil námitky týkající se zavinění a společenské nebezpečnosti uvedeného činu.

K tomu Nejvyšší soud opětovně připomíná, že – jak již bylo vyloženo v předchozím kasačním usnesení dovolacího soudu – škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz v době spáchání posuzovaného činu platná ustanovení § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a § 379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále ve zkratce „obch. zák.“). Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlým ziskem je nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat – kdyby zde nebylo škodné události v podobě trestného činu – s ohledem na pravidelný běh věcí (viz rozhodnutí pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání.

Jak přitom vyplývá z popisu rozhodných skutkových okolností vyjádřených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný M. K. v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2008 ve Š. M. jako jednatel obchodní společnosti Služby města Špindlerův Mlýn, s. r. o., se sídlem Špindlerův Mlýn, Vrchlabská č. 71, IČ 27487865, v rozporu s jeho povinností vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, jež mu byla uložena podle § 135 odst. 2, § 194 odst. 5 obch. zák., učinil nabídku na provedení prací, tj. vybudování cesty k objektu L. (chata TOS) za cenu ve výši 209 600 Kč bez daně z přidané hodnoty, která byla po dokončení stavby objednateli, tedy obchodní společnosti H&S, spol. s r. o., na jeho pokyn vyúčtována fakturou č. ..........., ačkoliv obviněný věděl, že celkové náklady stavby podle projektové dokumentace měly činit celkem částku 541 000 Kč, a skutečně vynaložené náklady na provedení stavby činily částku 148 426,95 Kč za materiál a částku 217 530,50 Kč za práci, celkem tedy 365 957,45 Kč bez daně z přidané hodnoty, přičemž cena za provedenou stavbu činila nejméně 279 387 Kč bez daně z přidané hodnoty. Obviněný tedy záměrně stanovil smluvní cenu za zakázku nižší, než jaká byla v daném místě a době obvyklá, čímž způsobil obchodní společnosti Služby města Špindlerův Mlýn, s. r. o., škodu ve výši rozdílu mezi cenou účtovanou a cenou bezpochybně prokázanou, tedy v částce nejméně 69 787 Kč bez daně z přidané hodnoty.

Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 96/2013, jímž zrušil dřívější rozhodnutí soudů nižších stupňů v této věci napadená dovoláním obviněného, dospěl k závěru, podle něhož pro řádné posouzení výše škody nebyly opatřeny dostatečné podklady a soudy nižších stupňů se nevypořádaly s obvyklou cenou díla v daném místě a čase. K vyřešení zmíněné otázky si proto soud prvního stupně opatřil znalecký posudek z oboru ekonomika a jeho doplněk, které zpracoval znalec Ing. Daniel Jakwerth. Jak vyplývá ze závěrů tohoto znaleckého posudku ze dne 19. 1. 2014, obvyklá cena díla v daném místě a čase za provedení srovnatelného díla činila částku 628 380 Kč. V doplnění ke znaleckému posudku ze dne 26. 2. 2014 (zařazeném na č. l. 467 trestního spisu) byla obvyklá cena díla stanovena ve výši 442 470 Kč. Na základě výslechu jmenovaného znalce provedeného u hlavního líčení dne 24. 3. 2014 soud prvního stupně určil konečnou cenu díla obvyklou v daném místě a čase ve výši 279 387 Kč bez daně z přidané hodnoty. Výši škody způsobené trestným činem obviněného soud stanovil jako rozdíl mezi cenou díla v částce 209 600 Kč bez daně z přidané hodnoty, kterou obviněný nabídl za obchodní společnost Služby města Špindlerův Mlýn, s. r. o., a cenou díla v místě a čase obvyklou v částce 279 387 Kč bez daně z přidané hodnoty. Výsledkem je zde škoda v podobě ušlého zisku (lucrum cessans) ve výši 69 787 Kč.

Podle názoru Nejvyššího soudu tímto způsobem stanovená výše škody odpovídá nejen všem zákonným hlediskům, podle nichž se určuje povaha škody a její výše, ale též požadavkům, které v tomto směru vyslovil Nejvyšší soud ve svém dřívějším shora citovaném kasačním rozhodnutí. V nyní posuzované trestní věci obviněného M. K. je tedy škodou ušlý zisk spočívající v tom, že obchodní společnost Služby města Špindlerův Mlýn, s. r. o., neobdržela do svého majetku finanční prostředky odpovídající hodnotě plnění poskytnutému v podobě provedení stavebních prací na vybudování cesty k objektu L. ve Š. M. Výše tohoto ušlého zisku pak byla správně stanovena na podkladě znaleckého posudku jako rozdíl mezi částkou, kterou obviněný obdržel do majetku jmenované obchodní společnosti, a částkou, která odpovídala ceně obvyklé v daném místě a čase za provedení téhož díla. Námitky obviněného, jimiž zpochybnil výši takto určené škody, jsou proto nedůvodné. Zmíněný závěr soudů nižších stupňů nemůže být zpochybněn ani tvrzením obviněného, podle něhož se tyto soudy dostatečně nevypořádaly s ustanovením § 546 obch. zák., které se týkalo ceny díla. Způsobení škody jako znak trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. totiž není vyloučeno ani tehdy, jestliže pachatel sice zaplatil věřiteli cenu dohodnutou ve smlouvě, pokud ovšem byla taková cena záměrně sjednána ve výši neodpovídající ceně obvyklé v daném místě a čase. Obviněný tedy úmyslně způsobil škodu na cizím spravovaném majetku porušením své povinnosti, aby jako jednatel společnosti s ručením omezeným jednal s péčí řádného hospodáře a aby dosáhl takového příjmu do jejího majetku, který bylo možno vzhledem k daným okolnostem důvodně očekávat.

Zjištění soudů nižších stupňů jsou v tomto směru zcela v souladu i s dosavadní judikaturou vyjádřenou zejména v již citovaném rozhodnutí pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr. Námitky obviněného jsou proto neopodstatněné.

Dále se Nejvyšší soud zabýval tvrzením obviněného, kterým zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že soudy nižších stupňů dovodily u obviněného přinejmenším nepřímý úmysl, který zásadně postačuje k naplnění skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, jímž byl uznán vinným. Zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. totiž bylo dáno i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba z hlediska trestního práva i nevýznamného, a jestliže eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud pachatel přesto jednal způsobem, který vedl k následku významnému pro trestní právo (viz rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině je tedy možné usuzovat na srozumění se vznikem škodlivého následku z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52).

Jak je patrné z rozhodných skutkových zjištění učiněných v trestní věci obviněného M. K. , která není Nejvyšší soud oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obviněný byl přinejmenším srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.] s možností způsobení alespoň škody nikoli malé (§ 89 odst. 11, § 255 odst. 1 tr. zák.) na majetku poškozené obchodní společnosti Služby města Špindlerův Mlýn, s. r. o. Navíc obviněný ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Obviněný zde jen poněkud obecně zpochybnil svůj úmysl poškodit majetek obchodní společnosti Služby města Špindlerův Mlýn, s. r. o.

Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku poškozené obchodní společnosti, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.

Pro naplnění subjektivní stránky spáchaného trestného činu mají dále význam i okolnosti, za nichž obviněný záměrně způsobil vznik škody na spravovaném majetku. Z tohoto hlediska je pro posouzení úmyslu obviněného zejména podstatné, že využil svého postavení statutárního orgánu v obchodní společnosti Služby města Špindlerův Mlýn, s. r. o., a s použitím jejích finančních prostředků vyhotovil dílo, za které neobdržel do majetku jmenované obchodní společnosti peněžní plnění, které odpovídalo hodnotě tohoto díla a které bylo v daném místě a čase reálně dosažitelné. Přitom obviněný předstíral úpravu jiné cesty a zvýhodnil investora stavební akce (svědka T. B. ), s nímž ho pojil osobní vztah.

Konečně Nejvyšší soud se zabýval též námitkami obviněného M. K. zpochybňujícími naplnění materiální stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu je třeba připomenout, že – jak vyplývá z dosavadní judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.) – při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), bylo nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládal, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatnilo jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhl stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. O potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu spáchaného obviněným svědčí v této věci rovněž skutečnost, že obviněný vystupoval jako statutární orgán obchodní společnosti, jejímž jediným společníkem bylo město Špindlerův Mlýn. To znamená, že hospodaření této obchodní společnosti mělo nepřímý vliv na její financování z veřejných rozpočtů, a obviněný měl proto v každém případě velmi pečlivě zvažovat, jak bude nakládat se svěřenými finančními prostředky. Proto není důvodné ani tvrzení obviněného, podle něhož bez provedení předmětného díla by nebylo možné dosáhnout žádného zisku. Rozhodné skutkové okolnosti totiž svědčí o tom, že obchodní společnost Služby města Špindlerův Mlýn, s. r. o., nejenže nedosáhla z realizované stavební zakázky žádný zisk, ale ta byla dokonce pro jmenovanou obchodní společnost zcela ztrátová.

Navíc v řízení před soudy nižších stupňů nebylo zjištěno nic tak zásadního a výjimečného, co by mohlo dostatečně odůvodnit závěr, že čin spáchaný obviněným M. K. nedosáhl stupně nebezpečnosti pro společnost odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tedy že neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. Ostatně ani obviněný ve svém dovolání nepoukazuje na žádné takové konkrétní okolnosti, které by zpochybňovaly uvedený závěr, ale jen obecně vytýká nesprávné posouzení stupně nebezpečnosti (škodlivosti) spáchaného činu pro společnost. Přitom soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, náležitým způsobem zohlednil vše, co svědčilo ve prospěch obviněného, a to ve výroku o trestu, protože obviněnému byl uložen trest odnětí svobody při dolní hranici příslušné trestní sazby, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na nejkratší možnou zkušební dobu.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. K. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Pokud jde o podnět obviněného M. K. , aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení (resp. přerušení) výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 26. 2. 2015


Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y



Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1626/2014, ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1626.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies