8 Tdo 240/2015

26. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2015 o dovolání obviněného P. V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 12 To 166/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 170/2011, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného P. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :



Okresní soud v Trutnově původním rozsudkem ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 17 T 170/2011, uznal obviněného P. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že: „v přesněji nezjištěné době od ledna 2004 do července 2011 ve V., L., ve svém bytě v době, kdy byl doma a nebyl na pracovních cestách, nejméně jedenkrát měsíčně fyzicky napadal svojí manželku L. V., tím způsobem, že ji tloukl pěstmi do obličeje, kopal do horní poloviny těla nebo ji bil páskem přes nohy a záda a pravidelně ji po celou dobu hrubě urážel a ponižoval slovy "kurvo", "píčo", a dalšími urážkami, v důsledku čehož se poškozená nevrátila z jedné z návštěv zpět do domácnosti na konci měsíce června 2011 a dobrovolně se hospitalizovala na psychiatrii v J. dne 16. 8. 2011, když předtím již v důsledku napadení byla L. V. jedenkrát hospitalizována v nemocnici ve V. s lehkým otřesem mozku, pohmožděnými žebry a monokly, kdy těmto fyzickým napadením a uvedeným urážkám byla přítomna jejich nezletilá dcera D. V., kterou navíc dne 1. 1. 2010 od 03:00 hodin do 05:00 hodin nutil opakovaně umýt záchodovou mísu, kterou předtím pomočil, polil pivem a posypal sušenkami, a dále ji nutil přiznat, že její polorodá sestra I. Š., je špatná, a že si to sama uvědomuje a že se s ní nebude stýkat, kdy D. V. byla dne 20. 8. 2011 předběžným opatřením Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 12 Nc 4074/2011 z důvodů psychického a fyzického týrání matky a celkové situace v rodině umístěna do Dětské ozdravovny a léčebny K. ve D. K. n. L., N.“

Takto popsané jednání obviněného soud prvého stupně právně kvalifikoval jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za což mu uložil podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 12 To 80/2013, tak, že z jeho podnětu napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.

Okresní soud v Trutnově novým rozsudkem ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 17 T 170/2011, uznal obviněného vinným naprosto stejným skutkem, který i shodně právně kvalifikoval a uložil mu i identický trest.

Proti naposledy uvedeném rozsudku obviněný znovu podal odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 12 To 166/2014, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný se ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Daniela Novotného podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel předložil Nejvyššímu soudu obsáhlé podání, v jehož úvodu detailně zopakoval skutkovou větu odsuzujícího rozsudku, aby poté připomenul některé ze závěrů učiněných odvolacím soudem. Poukázal přitom na situaci ve své rodině vzhledem k užívání drog prvými dvěma dětmi a svou snahu minimalizovat tyto dopady. Vyslovil přesvědčení, že jistý stupeň kontroly a dohledu nad dcerou D. byl nutný a pokud se jeho snaha nesetkala s pochopením u manželky a jmenované dospívající dcery, vyvolávalo by to rozpory v rodině. Zabýval se rovněž znaleckými posudky na D. V. a L. V., k nimž uvedl, že opisy z nich představují podstatnou část napadeného usnesení odvolacího soudu, což u něho evokovalo nadřazenost tohoto důkazu nad ostatními a ve spojení s výpověďmi údajných poškozených vytvářelo spolu s ostatními důkazy nevyvratitelný závěr o jeho vině, ač se v podstatě jednalo stále jen o vyjádření údajných poškozených (v návaznosti na to se zabýval i důkazem výpovědí svědkyně J. K., pracovnice OSPOD Městského úřadu Vrchlabí).

V dalších částech svého podání dovolatel podrobně rozvedl závěry učiněné odvolacím soudem v jeho (v pořadí prvém) usnesení, jímž zrušil původní rozsudek soudu prvého stupně, a poté rekapituloval důkazy, které následně prováděl soud prvého stupně – výslechy svědků MUDr. K. N., S. F., D. D. a P. V. ml. Poté se vyjádřil k výslechu znalce PhDr. Jiřího Klabana a tvrdil, že v řízení předložené znalecké posudky byly vadné z důvodu nezákonnosti neboli právní nepřípustnosti, neboť znalec měl porušit zákon tím, že dospěl k závěru, že „poškozená L. V. (shodně D. V.) je věrohodná v obecné rovině a věrohodná ve specifické rovině, což hovoří o tom, že jí (jimi) podané výpovědi nosných, klíčových sdělení jsou v souladu se skutečností“, a že závěrem konstatoval, že „podané výpovědi jmenovanou dne 30. 1. 2012 u hlavního líčení můžeme považovat za věrohodné v klíčových jednotlivostech i celkově“.

Podle přesvědčení dovolatele znalec ve svém posudku nikdy nemůže dojít k závěru, že výpověď obviněného či svědka je či není věrohodná (může pouze uvést, které znaky převažují). Hodnocení důkazu přísluší pouze soudu, který je povinen postupovat podle zásady volného hodnocení důkazů (poukázal přitom na judikát pod č. 12/1987 Sb. rozh. trest.). Znalec proto překročil hranice své kompetence, když hodnotil důkazy a řešil právní otázky, neboť takový jeho postup byl v rozporu s § 107 odst. 1 tr. ř.; proto k závěrům znaleckých posudků nebylo možno přihlížet (tady poukázal na nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 299/06 týkající se hodnocení znaleckých posudků).

Obviněný dále tvrdil, že soudy se řádně nevypořádaly s důkazem v jeho prospěch, konkrétně se znaleckým posudkem ze dne 29. 6. 2012, č. 654/12 znalce PhDr. Oldřicha Kaloče. Následně rekapituloval důkazy provedené při posledním hlavním líčení konaném dne 17. 3. 2014 – výslechy svědků J. B., A. K. a P. S. a 8 listinných důkazů (zprávu Městského úřadu Vrchlabí, včetně přestupkových spisů, zprávu na č. l. 398 spisu, zprávu Česko – německé horské nemocnice Krkonoše, zprávu na č. l. 402, zprávu Oblastní nemocnice Jičín, propouštěcí zprávu na č. l. 411, zprávu na č. l. 412 - 413 a zprávu od jeho zaměstnavatele.

V další části svého podání se obviněný zabýval odůvodněním napadeného „rozsudku“ a uvedl, že ze znaleckého posudku PhDr. Oldřicha Kaloče soud vybral pouze skutečnosti v jeho neprospěch. Vypovídací hodnota svědků vyslechnutých soudem na jeho návrh měla podle soudu nulovou vypovídací hodnotu, „neboť se nejedná o osoby, které by se s obžalovaným a poškozenou stýkaly dennodenně a navzájem se svěřovaly“. Výpověď I. Š., která však měla zákaz styku s poškozenou D. V. a roku 2005 se z domácnosti obviněného odstěhovala, však soud hodnotil rozdílně (neoznačil ji jako výpověď svědka s nulovou vypovídací hodnotou). Tento rozdílný přístup soud přitom nijak nevysvětlil.

Z toho dovolatel dovodil, že soud selektivně použil z důkazů pouze ty, které byly v jeho neprospěch, a důkazy svědčící v jeho prospěch bagatelizoval. Odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování přenesl na soudního znalce, když jej nechal zhodnotit věrohodnost poškozených, a napadený rozsudek opřel o výpovědi poškozených, které znalec označil jako pravdivé, přičemž tento znalcův závěr přejal jako výchozí tvrzení. Takový postup soudu považoval za porušení procesních předpisů. Ledabylé a jednostranné hodnocení důkazů přitom bylo již prvoinstančnímu soudu jednou odvolacím soudem vytknuto. Nově provedené důkazy nepřinesly předpokládané důkazy o tom, že spáchal trestné činy, naopak prokazovaly jeho nevinu. Klíčovou byla zdravotní dokumentace poškozené L. V., která obsahovala pouze jeden záznam o tvrzeném napadení z jeho strany, který však nespadá do období uvedeného v obžalobě. Soud proto k tomuto důkazu neměl přihlížet, ač tak činil; nadto nebral v potaz, že on sám jedno či dvě napadení poškozené doznal, a pokud nebylo prokázáno, že se takového jednání dopustil vícekrát, nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podle § 199 tr. zákoníku.

Podle názoru obviněného soud porušil ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci, což mělo vliv na správnost a zákonnost jeho rozsudku. Namítl, že svědek P. V. ml. se z jeho rodiny velmi brzy odstěhoval a v rodině nežil, stejně jako svědek J. B.; proto tito svědci nemohli podat věrný obraz celého dění. Takové hodnocení důkazů však nevyplývalo z provedeného dokazování. K výpovědi I. Š., která se odstěhovala s J. B., však soud přihlížel. V tomto postupu spatřoval extrémní rozpor mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy. Soud prý rovněž bezdůvodně odmítl výpověď svědka D. D. s poukazem na to, že měl informace o provedeném dokazování od něho (obviněného).

V závěru svého podání dovolatel zopakoval, že soud porušil procesní předpisy a zasáhl do práva na spravedlivý proces, a žádal, aby Nejvyšší soud zasáhl do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 12 To 166/2014, a dále další rozhodnutí obsahově navazující na napadené usnesení, zejména rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 17 T 170/2011.

K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že dovolání obviněného se výslovně opíralo o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž namítl, že jednání se dopouštěl v souvislosti s drogovým chováním jiných členů domácnosti, že soudy se s touto jeho obhajobou nevypořádaly, a provedl rozbor jednotlivých důkazů s tím, že mezi nimi a jejich hodnocením spatřuje extrémní rozpor.

Státní zástupkyně zdůraznila, že dovolatel na podporu uvedeného důvodu dovolání opět uplatňoval argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Jeho jednání bylo přitom prokázáno výpovědí poškozené i její matky, jejichž věrohodnost byla znaleckým posudkem z oboru školství a kultury, odvětví psychologie se specializací na klinickou psychologii, potvrzena. Ohledně drogové zkušenosti znalec zjistil, že poškozená D. V. má s užíváním marihuany osobní zkušenost, avšak od jejího požívání se oprostila, a současně potvrdil, že tato poškozená vnímala chování obviněného jako úmyslný psychický nátlak, útisk.

V návaznosti na to státní zástupkyně připomněla, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu, jenž je vyhrazený řádnému opravnému prostředku, či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Dovolacími námitkami obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Podle státní zástupkyně se kromě toho obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabýval pouze otázkami skutkovými, respektive komentoval rozsah dovolání a soudům vytýkal jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Skutkové závěry soudu však byly náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat.

Státní zástupkyně v závěru svého vyjádření uvedla, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné, a měla za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu je zřejmé, že všechny dovolatelovy námitky (srov. jejich podrobnou rekapitulaci výše) směřovaly k dokazování provedenému soudem prvního stupně, na jehož základě učinil skutková zjištění. Dovolatel ve svém podání chybně zaměňoval řízení dovolací a řízení odvolací, když jeho obsáhlé podání (20 stran textu) spíše nasvědčovalo opravnému prostředku řádnému, kterým je odvolání. Tento svůj postup sice dovolatel snažil zastřešit tvrzením o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, čemuž však nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, neboť v tomto tvrzení nenalezl reálný základ. Dovolatel ve svém podání v podstatě jen napadal postup obou soudů v dosavadním řízení, když především nesouhlasil s tím, jak soudy zhodnotily předložené důkazy, jejichž obsah zároveň zpochybňoval; tím ovšem v zásadě napadal správnost skutkových zjištění. Současně namítal procesní vady odvíjející se zejména od vypracovaných znaleckých posudků a k jednotlivým důkazům vyslovoval svůj (od soudů odlišný) názor. Teprve na tomto základě tvrdil, že ze strany soudů došlo k nesprávnému právnímu posouzení.

Sumárně řečeno, dovolatel zjištěný skutkový stav rozporoval, vyslovoval k němu výhrady či nesouhlas, což činil i ke způsobu, jimiž soudy jednotlivé důkazy hodnotily, a spolu s tvrzením o vadách znaleckých posudků polemizoval s jejich procesním postupem. Dovolatel tak svými námitkami primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a procesního postupu soudů a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval porušení jeho práv a údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Lze tak konstatovat, že dovolatelem vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Uvedeným způsobem pojatými námitkami totiž směřoval do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění a napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraveno v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., i vedení řízení, tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Rovněž námitky tvrzených procesních vad jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.

Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Soud prvého stupně jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil. Pokud dovolatel naopak jeho skutková zjištění zpochybňoval, pak Nejvyšší soud takové argumentaci nemohl přisvědčit.

V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Pokud by pak výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 26. února 2015


Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a





Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 240/2015, ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.240.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies