3 Tdo 1621/2014

18. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 2 odst. 5, 6

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl dne 18. února 2015 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných K. B., a M. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2014, č. j. 7 To 241/2014-851, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 93/2013, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 4. 2014, č. j. 16 T 93/2013-794, byli obvinění K. B. a M. D. uznáni vinnými přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku, za jednání spočívající v tom, že oba obvinění prap. PČR B. a prap. PČR D. v době, kdy byli veleni do dvoučlenné hlídky ve služebním postavení velitele hlídky nebo řidiče s přiděleným služebním vozidlem tov. zn. Škoda Octavia, v barvách Policie ČR se zaměřením na dohled nad silničním provozem ukládali za zjištěné dopravní přestupky pokuty v různé výši, přičemž nevyplňovali díl A pokutových bloků, přestupcům nepředávali díl B pokutových bloků a inkasované peněžní částky si mezi sebou rozdělili a použili pro svoji potřebu, přičemž uvedeným způsobem si počínali v celkem 8 případech jednotlivě specifikovaných ve výrokové části rozsudku. Za to byli oba obvinění podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku a § 74 odst. 1 tr. zákoníku jim soud uložil také trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu zaměstnání ve služebním poměru příslušníka PČR Vězeňské služby ČR, Armády ČR a pracovního poměru strážníka Městské policie na dobu tří let; a dále podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest 50 denních sazeb ve výši 200 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil pro každého z obviněných podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému F. E. D., trvale bytem V. L. R., F., I., v České republice bytem P., N., na náhradě škody částku 1.000 Kč.

O odvoláních obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 7. 2014, č. j. 7 To 241/2014-851, jímž podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obou obviněných toliko ve výroku o vině dílčím útokem pod bodem ad 4/ a v důsledku toho i ve výrocích o trestech. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za jednání pod body ad 1/ až 3/ a 5/ až 8/ a výroku o náhradě škody obviněné odsoudil shodně k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti jedna měsíců, jehož výkon jim podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jim uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním poměru příslušníka PČR Vězeňské služby ČR, Armády ČR a pracovního poměru strážníka městské policie, na dobu tří let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněným dále uložen peněžitý trest 50 denních sazeb ve výši 200 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud stanovil pro každého z obviněných podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Výrokem podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně, aby ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 8. 7. 2014 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění K. B. a M. D. následně dovoláními, v nichž shodně uplatnili dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Obviněný K. B. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, došlo k vážnému a opakovanému porušování povinností orgánů činných v trestním řízení při provádění dokazování, jímž bylo dotčeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Nerespektování základních zásad trestního řízení pak podle dovolatele v konečném důsledku vedlo i k nesprávnému hmotně právnímu posouzení stíhaného skutku. Odvolací soud se sice s těmito námitkami uplatněnými i v řádném opravném prostředku ztotožnil, nicméně nápravu výše uvedených pochybení zjednal pouze v zanedbatelném rozsahu. Jeho rozhodnutí je tak podle dovolatele třeba považovat za zamítavé a tudíž je dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Stěžejní výtka se týkala vady, že opatření hlavního usvědčujícího důkazu bylo provedeno v rozporu se zákonem již v počátečním stadiu řízení, konkrétně při úkonu policejního orgánu spočívajícího ve sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř., k němuž došlo dne 5. 9. 2012. Podstata pochybení spočívala v tom, že předmětný úkon na základě povolení státního zástupce provedl útvar Generálního ředitelství cel, přestože pověřeným a příslušným orgánem v této věci byla Generální inspekce bezpečnostních sborů. Přitom neexistoval žádný důvod, proč by měl nepříslušný orgán tento důkaz provádět na základě dožádání příslušného policejního orgánu. Z takto nezákonně provedeného důkazu pak následně vycházelo opatřování důkazů dalších, ke kterým bylo později v neprospěch obviněných přihlíženo při rozhodování o vině. Soud druhého stupně sice po výtce dovolatele dospěl k závěru o procesní nepoužitelnosti výše uvedeného nezákonného důkazu, nicméně veden zřejmě snahou zhojit vadný postup orgánů činných v předcházejícím řízení při svých úvahách nezohlednil skutečnost, že právě jen díky takto primárně nezákonně zjištěným poznatkům byly opatřovány jiné důkazy (výslechy svědků, rekognice, listinné důkazy), které nakonec měly podle soudu pro zjištění skutkového stavu věci plně postačovat. S takovým postupem vyjádřil dovolatel zásadní nesouhlas.

Dovolatel vznesl námitky i proti stanovisku odvolacího soudu k porušení práva na obhajobu, k němuž mělo dojít tím, že jeho obhájci nebyl poskytnut zvukový záznam z hlavního líčení konaného dne 11. 11. 2013. Na tomto místě zdůraznil, že v rámci své obhajoby měl v úmyslu konkretizovat námitky proti obsahu protokolu o hlavním líčení ze zmiňovaného dne z důvodu, že došlo k podstatným nepřesnostem při přepisu samotného průběhu hlavního líčení a v důsledku toho k dezinterpretaci výpovědí obou obžalovaných a některých svědků, jež byly zachyceny neúplně a bez kontextu. Dovolateli bylo přitom upřeno právo vznášet proti protokolaci námitky, ačkoliv projevy účastníků řízení, které jsou zde zachyceny, představují stěžejní podklad pro rozhodování soudů o vině.

Odvolacímu soudu dovolatel vytýká také nesprávný postoj k jeho námitce vůči kvalitě odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které neodpovídalo požadavku ustanovení § 125 tr. ř. Tuto námitku odvolací soud sice vzal za důvodnou, přesto však prvoinstanční rozhodnutí nezrušil a konstatované pochybení nahradil vlastními úvahami a rétorikou. Takový postup v rámci přezkumné činnosti podle § 254 odst. 1 tr. ř. však podle názoru dovolatele není možný, neboť zákonu odpovídající odůvodnění soudního rozhodnutí je podstatnou náležitostí, která má důležitý význam i pro další strategii obhajoby v řízení o řádném opravném prostředku. Už z toho důvodu měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušit v celém rozsahu a dále postupovat podle § 259 odst. 1 tr. ř.

Odvolací soud stejně měl pochybit také potud, že neprovedl důkaz přehráním videozáznamu z rekognice konané v rámci přípravného řízení dne 5. 12. 2012. Na tento důkazní návrh nepřistoupil ani za situace, kdy soud prvního stupně provedení předmětného důkazu v hlavním líčení zcela opomenul. Přitom se jednalo o důkaz zásadní, který by zpochybnil důkazní validitu daného vyšetřovacího úkonu.

Ve všech výše popsaných aspektech Městský soud v Praze podle přesvědčení dovolatele porušil svoji povinnost řádně přezkoumat v rozsahu podaného odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně.

Proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 7 To 241/2014, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný M. D. uplatnil v zásadě obsahově totožné námitky. Stejně jako dovolatel K. B. ve svém dovolání soudům obou stupňů vytkl, že závěry o jeho vině stíhaným skutkem opřely jednak o důkazy opatřené v rozporu s trestním řádem a jednak neprovedly důkazy, které by mohly svědčit o jeho nevině. To mělo v konečném důsledku vést k vadné aplikaci hmotného práva trestního a k nesprávnému právnímu posouzení předmětné trestní věci. Celé trestní řízení podle dovolatele proběhlo zároveň i v rozporu s ústavně právními předpisy. Namítl, že v jeho průběhu docházelo k závažným zásahům do jeho práv garantovaných zejména Listinou základních práv a svobod v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a v čl. 40 odst. 3, která jsou chráněna i mezinárodními úmluvami ratifikovanými Českou republikou. Trestní řízení bylo podle něj vedeno od počátku tendenčně a vyvrcholilo rozhodnutím odvolacího soudu, který veškeré argumenty obhajoby, prokazující velmi vážná porušení zmíněných ústavních práv, vyhodnotil jen jako nepodstatná. Na tomto místě pak dovolatel poukázal na neposkytnutí zvukového záznamu z hlavního líčení jeho obhájci, a to ani přes opakované žádosti; dále pak na zcela nestandardní postup Generální inspekce bezpečnostních sborů při získávání důkazů; později také na vadu spočívající v neprovedení nebo opomenutí navrhovaných důkazů soudem prvního stupně, ačkoliv tyto důkazy měly vyvrátit tvrzení obžaloby a demonstrovat tendenčnost postupu orgánů činných v trestním řízení v posuzované věci. V této souvislosti dovolatel dále připomněl, že ve věci byly zahájeny úkony trestního řízení, když opakovaně docházelo bez relevantního důvodu k prodlužování lhůty pro skončení prověřování podle § 159 tr. ř. Tyto žádosti byly naprosto neodůvodněné a formální. Dokonce v nich bylo uváděno, že se dosud nepodařilo zjistit nic o tom, že byl spáchán trestný čin. Důvody, pro které bylo žádostem vyhověno, přezkoumat nelze. Pokud jde o sledování obviněných, podle dovolatele jich probíhalo více. Nikoli tedy jen sledování, o němž je založen záznam ve spise. Ostatní sledování byla přitom uskutečněna s negativním výsledkem. Zůstává tedy otázkou, zda se spíše nejednalo o provedení jakési zkoušky spolehlivosti osob, kterou Generální inspekce bezpečnostních sborů provádí běžně. Za zarážející považuje dovolatel i to, že u jednotlivých řidičů nebyly sepisovány žádné úřední záznamy, ale rovnou a bez zjevného důvodu protokoly o výslechu svědka. V rozporu s trestním řádem byly podle jeho názoru provedeny i rekognice, kdy poznávající osoby byly posazeny společně po dobu několika hodin v jedné kanceláři bez přítomnosti obhájců, zato však ve společnosti pracovníka Generální inspekce bezpečnostních sborů. Vybraní figuranti byli sice oblečeni do policejních uniforem, ale tím jakákoliv jejich podobnost s obviněnými končí. Chybou bylo mimo jiné rovněž to, že policistka přítomná při úkonu oznámila svědkům, že mezi figuranty je přítomen policista, s nímž jednali. Dovolatel konečně poukázal i na skutečnost, že byl odsouzen také za skutek, který měl spáchat vůči poškozenému D. B., který však u hlavního líčení nebyl ani vyslechnut.

S ohledem na výše uvedené důvody pak v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 7 To 241/2014, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 4. 2014, sp. zn. 16 T 93/2013, zrušil a Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem poznamenal, že argumentace dovolatelů je v zásadě pouze opakováním jejich námitek uplatněných již v rámci řádného opravného prostředku (odvolání), s nimiž se v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal již soud druhého stupně. S jeho argumentací se státní zástupce zároveň ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal. Je toho názoru, že odvolací soud mohl napravit zjištěná procesní pochybení soudu prvního stupně vlastním postupem a s tím spojenými právními úvahami a v tomto směru nijak nevybočil z rámce své přezkumné povinnosti, jak namítají obvinění. K vytýkanému opomenutí důkazů soudem prvního stupně pak poznamenal, že odvolací soud se touto otázkou zabýval a náležitě vysvětlil, proč ani on sám předmětné důkazní návrhy obviněných neakceptoval. Navíc nešlo o důkazy zásadní. Nadbytečnost důkazu je podle státního zástupce přitom jedním ze tří legitimních důvodů k jeho neprovedení.

K námitce dovolatelů, že v předmětné trestní věci bylo třeba považovat za nezákonné všechny důkazy navazující na vadný úkon spočívající ve sledování osob, který byl proveden k tomu nepříslušným policejním orgánem, pak státní zástupce citoval některá rozhodnutí z praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, z nichž podle jeho názoru jednoznačně vyplývá, že v podmínkách českého trestního procesu se v dovolání zmiňovaná doktrína „plodů z otráveného stromu“ neuplatňuje. Tvrzení dovolatele K. B., že se oba výše uvedené soudy vyjádřily „jednoznačně“ k nepoužitelnosti důkazů kauzálně vycházejících z důkazu nezákonného, proto považuje za přehnané. Dovolatel navíc ani konkrétně neuvedl, v čem onu kauzalitu a obsahovou spojitost mezi nezákonným sledováním a ostatními důkazy spatřuje. Pokud mělo v rámci sledování dojít k pouhému „vytipování“ svědků, pak takový vztah za kauzální považovat nelze, neboť zjištění svědků je obvyklou kriminalistickou rutinou neupravenou žádnými pravidly trestního řízení. Procesní nepoužitelnost důkazu je navíc zásadně nutno dovozovat v každém jednotlivém případě. V projednávané trestní věci však podle státního zástupce rozhodné důkazy podstatnými vadami zatíženy nebyly.

Své vyjádření státní zástupce proto shrnul konstatováním, že právo dovolatelů na spravedlivý proces jimi tvrzeným způsobem porušeno nebylo a v tomto směru není dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně samotného právního posouzení skutku žádné námitky neuvedli.

Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl jako podaná z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř., a aby tak rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obvinění K. B. a M. D. jsou osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) poté zkoumal, zda jsou v projednávané věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Dospěl přitom k závěru, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, jímž byly obviněným při dílčím zrušení výroku o vině nově uloženy (zmírněny) tresty.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které odkázali. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.

Z výše uvedeného vyplývá, že obvinění důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. právně relevantně uplatňovat nemohli. Rozsudek odvolacího soudu v předmětné trestní věci je odsuzujícím rozsudkem a nikoli rozhodnutím, jímž by byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněných. Skutečnost, že dovolatelé subjektivně vnímají stávající procesní stav jako pro ně naprosto neuspokojivý a v podstatě stejný, jako kdyby jejich odvoláním nebylo vyhověno vůbec, na povaze napadeného rozhodnutí (rozsudku) ničeho nemění.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku rozsudku, popř. blíže rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku soudem je či není v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Vprojednávaném případě dovolatelé s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítli žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností.

Své mimořádné opravné prostředky založili výlučně na výtkách vůči kvalitě důkazního řízení, které mělo být provedeno v nedostatečném rozsahu a především nezákonným způsobem. Se zřetelem k tomuto výchozímu předpokladu pak směřovali uplatněné námitky ke zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy postupně dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. V důsledku procesních chyb vytýkaných v dovoláních mělo v posuzované věci dojít k nežádoucí k situaci, kdy soudy vycházely z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obvinění ve smyslu jimi použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovali nesprávné právní posouzení skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhali zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci; tzn. že dovoláníve skutečnosti neuplatnili na hmotně právním základě, jak předpokládá výše citované zákonné ustanovení.

Nejvyšší soud nicméně při svém rozhodování současně respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba nepochybně rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkány uvedené zásadní procesní vady, je zároveň třeba vždy vyhodnotit, zda měly nebo mohly mít podstatný význam pro konečné hmotně právní posouzení stíhaného jednání v konkrétní trestní věci. Za tohoto předpokladu mohou být skutkové námitky způsobilé založit dovolací přezkum.

Podle názoru Nejvyššího soudu proto výlučně námitka dovolatelů spočívající v tom, že soudy při rozhodování o jejich vině nedisponovaly žádnými procesně použitelnými usvědčujícími důkazy, je z hlediska ústavně právních důvodů zmiňovaných v předcházejícím odstavci způsobilá být důvodem, který by mohl vyvolat dovolací přezkum.

Této právně relevantně uplatněné námitce však Nejvyšší soud nepřiznal dovolateli přisuzované opodstatnění.

Český trestní proces doktrínu „plodů z otráveného stromu“, která je rozvíjena v některých odlišných právních systémech (např. USA), nepřevzal. Její tuzemskou aplikovatelnost zpochybnil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2260/10, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 50/2012 Sb. V jeho odůvodnění se mimo jiné podává, že pokud je eventuálně zjištěno, že některý důkaz byl v trestním řízení opatřen nezákonným způsobem, znamená to pouze tolik, že tento konkrétní důkaz je v daném řízení nepoužitelný a nelze k němu při dokazování viny přihlížet. Je-li však vina pachatele spolehlivě prokázána také jinými důkazy, které přímo nemají původ v nezákonném postupu, nic nebrání tomu odsuzující rozsudek o tyto jiné důkazy opřít. Jinými slovy, výskyt nezákonného důkazu nevede k nepoužitelnosti důkazů ostatních. Na to ve svém vyjádření k dovolání obviněných výstižně poukázal i vyjadřující se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

V posuzovaném případě se však odsuzující rozsudek neopírá o poznatky zjištěné při sledování obviněných provedeném k tomu nepříslušným orgánem, nýbrž o celý komplex jiných (dalších) důkazů, které plně postačovaly k prokázání viny dovolatelů, zejména výpovědi svědků (postižených řidičů), vůči nimž se dovolatelé dopustili stíhaného jednání, výsledky provedené rekognice a v neposlední řadě i o výpověď obviněného K. B. z přípravného řízení, která svým obsahem představovala doznání k trestné činnosti.

Ostatní procesní námitky obviněných pod uplatněný hmotně právní důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně podřadit nelze.

K námitce týkající se neúplnosti provedeného dokazování, resp. nevyhovění některým návrhům obhajoby na jeho doplnění Nejvyšší soud toliko jako obiter dictum připomíná, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., případně § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který rozhodnutí soudu obou stupňů v předmětné trestní věci splňují. Konkrétní návrhy obviněných na doplnění dokazování soud druhého stupně neopomenul. Důvody, pro které k němu nepřistoupil, v dostatečné míře rozvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz příslušné pasáže na str. 17 a 19/20 napadeného rozsudku).

Stejně tak se odvolací soud ústavně konformním způsobem vypořádal s námitkami dovolatelů směřujícími vůči způsobu, jakým byla provedena rekognice s jednotlivými svědky, i s námitkou porušení jejich práva na řádnou obhajobu neposkytnutím zvukového záznamu z hlavního líčení soudem prvního stupně (viz str. 16 - 18 písemného vyhotovení rozsudku). Nejvyšší soud mu v tomto směru nemá čeho vytknout.

Zároveň neshledal závažnou vadu řízení ani v tom, že teprve odvolací soud v rámci provedeného přezkumu poskytl dovolatelům patřičné odůvodnění závěru o jejich vině zjištěnou trestnou činností. Je třeba mít na zřeteli, že novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. významně změnila koncepci odvolacího řízení. Ta se projevila ve způsobu vyřizování věci odvolacím soudem přechodem od principu kasačního s omezenými prvky apelace k principu výrazně apelačnímu. Nyní zjednodušeně řečeno platí, že pokud odvolací soud může sám doplnit řízení v rozsahu, aby mohl rozhodnout o odvolání, měl by tak v zásadě vždy učinit. K vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu projednání by mělo v souladu s požadavkem na rychlost a efektivitu řízení docházet jen ve výjimečných případech; např. pokud by šlo o rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování, jehož realizací by odvolací soud nahrazoval činnost soudu prvního stupně. O takovou situaci se však v daném případě nepochybně nejednalo.

Obvinění K. B. a M. D. opřeli svá dovolání jednak o námitky, které pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit nelze, a jednak o námitku, které nebylo možno z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 18. února 2015


Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1621/2014, ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1621.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies