8 Tdo 111/2015

18. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 2 odst. 5,6

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2015 o dovolání obviněného P. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 3 To 302/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 1 T 90/2014, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 1 T 90/2014, byl obviněný P. S. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 8. 4. 2014 v době okolo 04.00 hod. v obci B., když se dožadoval vydání domněle odcizené láhve alkoholu uschované v prostorách dvora domu, fyzicky atakoval M. V., tím způsobem, že poté, co jej jmenovaný vpustil do domu, tohoto uchopil oběma rukama za krk a škrtil jej, přičemž poté, co mu poškozený nabídl pomoc při hledání této láhve v prostorách dvora domu a poté, co tuto láhev společně hledali, avšak nenašli, když si poškozený sedl na křeslo nacházející se na dvoře nemovitosti, tohoto opětovně napadl tak, že uchopil na dvoře se nacházející okenní křídlo o rozměrech 150 x 110 cm, kterým poškozeného udeřil do hlavy, v důsledku čehož došlo k roztříštění skleněné výplně okenní tabule o hlavu poškozeného, přičemž v okamžiku, kdy se poškozený v důsledku fyzického ataku na jeho tělo pokusil z místa uniknout útěkem, avšak zakopl a upadl na zem, obviněný pokračoval v útoku tak, že jej opakovaně udeřil dřevěnou tyčí o délce 139 cm, profilu 4 x 5 cm a váze 1,9 kg do oblasti hrudníku a dolních končetin, kterýmžto jednáním M. V. způsobil tři tržné rány ve vlasech o délce 5-7 cm, lokalizované v pravé temenní krajině hlavy nad uchem, na hranici čela a temene vlevo a v temenně-spánkové krajině hlavy vlevo, tržně-zhmožděnou ránu pod vrcholem levého lokte, dvě tržné rány na přední straně pravého bérce a zhmoždění hrudníku na přední straně vlevo se zlomeninou 5. žebra, kterážto poranění si vyžádala ošetření v lékařském zařízení, a jmenovaného intenzivně omezila v obvyklém způsobu života zejména svou bolestivostí zhoršující se při pohybu a dechovými obtížemi, přičemž průměrná doba takto utrpěných poranění byla delší 7 dnů, avšak nepřekračovala dobu 6 týdnů, přičemž s ohledem na charakter použitých útočných nástrojů, intenzitu útoku vedeného velkou silou a s ohledem na lokality těla, na které byl útok veden, toliko vzhledem k obranným reakcím poškozeného, a shodou šťastných náhod, nedošlo ke způsobení závažnějšího poranění, např. tříštivé zlomeniny obličejového skeletu, krvácení pod či nad tvrdou plenu mozkovou, zlomeniny klenby lební se zhmožděním mozku nebo zhmoždění nitrohrudních orgánů.

Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 3 To 302/2014, odvolání obviněného proti shora uvedenému rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, v němž namítal, že soudy nesprávně posoudily zejména obsahy výpovědí obviněného a poškozeného, které se od sebe odlišují v popisu průběhu skutku. Obviněný preferoval svou verzi, na které neměnně setrvával, spočívající v tom, že zranění poškozenému nezpůsobil. Výpověď poškozeného označil za nevěrohodnou jednak proto, že uváděné skutečnosti měnil, a jednak i vzhledem k tomu, že poškozený obviněného nejdříve za pachatele činu vůbec neoznačil, ale učinil tak až před policejními orgány v nemocnici. Věrohodnost poškozeného zpochybňoval i tím, že je alkoholik a že byl i v době činu pod vlivem alkoholu, přičemž v důsledku značné opilosti nebyl schopen se později na předvolání ani dostavit k soudu, a to ani na základě transportu policií. Obviněný poukázal na znalecký posudek, v němž podle něj znalkyně z oboru soudního lékařství uvedla, že děj popsaný poškozeným neodpovídá utrpěným zraněním, a z výpovědí dalších svědků bylo možné dovodit jedině to, že obviněný se v době na místě spáchání skutku nacházel. Rovněž nikdo ze slyšených svědků nepotvrdil, že obviněný poškozeného napadl. Provedeným dokazováním se nepodařilo jednoznačně prokázat ani to, že by mohl poškozeného zranit na hlavě způsobem, který poškozený popsal. Obviněný na podporu své verze, že poškozeného nenapadl, zdůraznil, že ho navštívil taktéž v nemocnici, jakož i to, že byl po celou dobu na místě činu přítomen, dokonce i v době, kdy poškozeného odvážela zdravotnická služba, což svědčí o tom, že neměl důvod se z místa vzdálit. V souvislosti se svým tvrzením, že proti poškozenému neútočil, poukázal rovněž na výpověď svědka R. S., jenž zná poškozeného jako nevěrohodnou osobu, a zmínil, že poškozený byl již dříve zbit, a pokud soudy uvěřily poškozenému, postupovaly s podjatostí a účelově v neprospěch obviněného bez ohledu na důkazy a spravedlnost.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby, nebo aby uložil obecným soudům vyrovnat se znovu se srovnáním obou verzí děje a znovu rozhodnout o vině a trestu.

Nejvyšší státní zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno dne 18. 12. 2014, Nejvyššímu soudu sdělilo, že se k němu nehodlá věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté zkoumal, zda argumenty obviněného lze podřadit pod jím označené dovolací důvody, neboť jen na základě dovolání, které je relevantně opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.

Dovolání lze podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912). Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).

Nejvyšší soud správnost právních otázek přezkoumává na základě skutkového zjištění soudu prvního, příp. druhého stupně, neboť teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení. Skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit na základě případného doplňování dokazování ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

Nejvyšší soud posuzoval povahu obviněným vznesených námitek podle obsahu podaného dovolání, jímž v zásadě namítal jedinou skutečnost, a to nevěrohodnost poškozeného. Jako důvody uváděl zejména jeho nadměrnou zálibu v konzumaci alkoholu a způsob vzniku zranění poškozeného. Namítal v té souvislosti nesprávné vyhodnocení dalších ve věci provedených důkazů, především znaleckého posudku soudní lékařky, které považoval za účelové a jednostranné. Ve všech těchto výhradách spatřoval porušení zásady in dubio pro reo.

Již povaha těchto námitek svědčí o tom, že nemají povahu hmotněprávní ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu, ale že směřovaly výlučně proti způsobu, jakým soudy postupovaly v rámci provedeného dokazování, na jehož podkladě dovodily učiněná skutková zjištění a z nich následně závěr o jeho vině. Tyto námitky (jež jsou v zásadě opakováním obhajoby obviněného uplatněné v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se již soudy vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí), se týkají výhradně způsobu prováděného dokazování, a tedy procesních pravidel stanovených pro zjišťování skutkového stavu věci. Je tak zřejmé, že obviněný svou argumentaci vystavěl výhradně na skutkových okolnostech. Vycházel ze své obhajoby, že čin nespáchal, a pro tuto svou osamocenou verzi podal zcela jiné vysvětlení, než učinily soudy. Vzhledem k tomu, že dovolání soustředil výhradně proti postupu soudů podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nevytýkal žádné právní nedostatky, ale procesní vady, jimiž obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.

Nejvyšší soud z podnětu takto mimo dovolací důvody uplatněného dovolání napadená rozhodnutí meritorně nepřezkoumával, avšak i přesto pro úplnost z hlediska vyloučení existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry mimo podané dovolání podle obsahu spisu stručně konstatuje, že obviněným tvrzená nevěrohodnost poškozeného nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Soudy se soustředily na posouzení pravdivosti skutečností uváděných poškozeným a v tomto směru provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily náležitě a spolehlivě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Nepominuly přitom obhajobu obviněného a v této souvislosti ani závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, zpracovaného MUDr. Margitou Smatanovou, která byla soudem vyslechnuta rovněž při hlavním líčení a z jejíchž závěrů vyplynulo, že způsob vzniku zjištěných zranění popisovaný poškozeným, tj. aktivní útok a působení tupým násilím střední až velké intenzity, lze připustit jako pravděpodobný (č. l. 138, 221 verte až 223 spisu). Lze zdůraznit, že soudy všem rozhodným skutečnostem věnovaly potřebnou pozornost a v dostatečné míře se s nimi vypořádaly. Hodnocení provedených důkazů, a to jak listinných důkazů (znalecký posudek, výsledky kriminalistické expertízy pachové identifikace, lékařské zprávy), tak svědeckých výpovědí, je v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně dostatečně zevrubné (viz strany 3 až 6 rozsudku). Vyhodnocení provedených důkazních prostředků poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění, jakož i pro závěr o vině obviněného popsaným skutkem (§ 2 odst. 6 tr. ř.). S učiněnými a vysvětlenými skutkovými i právními závěry, jakož i s jim předcházejícími procesními postupy se ztotožnil také odvolací soud přezkoumávající z podnětu obsahově identických výhrad rozsudek soudu prvního stupně, který uzavřel, že provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla zákonným a logicky přijatelným způsobem odůvodněna (viz strany 2 až 4 usnesení odvolacího soudu).

Pokud obviněný soudům vytýkal, že uvěřily poškozenému, kterého sám považoval za nevěrohodného, neboť i jiní svědci o něm uváděli, že má sklony k nadužívání alkoholu, není úsudek dalších osob v tomto směru rozhodný, neboť v trestním řízení právo hodnotit a posuzovat věrohodnost svědků přísluší výlučně soudu, jenž v rámci postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. posuzuje nejen skutečnosti, které se z jejich výpovědí podávají, nýbrž i okolnosti tyto výpovědi provázející a též okolnosti vztahující se k vypovídající osobě. Rozhodné v této souvislosti je, zda v tomto rámci soudy řádně přihlédly ke všem i takto tvrzeným skutečnostem. V posuzované věci soudy při hodnocení všech ve věci provedených důkazů i tyto poznatky braly do úvahy a rovněž s ohledem na ně svá rozhodnutí učinily (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/2012).

Jestliže soudy v posuzované věci dostály stanoveným procesním zásadám, nezpronevěřily se zásadám spravedlivého procesu a svá rozhodnutí nezatížily vadou, jež by mohla mít za následek extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, případně též mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 351/04, ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, či ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 2453/11, ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005, a ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto ani Nejvyšší soud neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.

Když Nejvyšší soud shledal, že obviněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, nemohl obstát ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., o nějž lze dovolání rovněž opřít, když bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. S ohledem na obsah podaného dovolání a vzhledem k tomu, že odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jelikož však tento důvod nebyl podle výše rozvedených úvah naplněn, nebyl v souladu se zákonem naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud ze všech výše popsaných důvodů dospěl k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného než zákonem vymezeného dovolacího důvodu, a proto toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 18. února 2015


Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová



Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 111/2015, ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.111.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies