4 Tdo 152/2015

26. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2015 o dovolání obviněné Mgr. M. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 9 To 319/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 305/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněné Mgr. M. V. o d m í t á.









O d ů v o d n ě n í :










Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. 1 T 305/2013 uznal obviněnou Mgr. M. V. vinnou pomocí k přečinu lichvy podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (a zároveň uznal vinnou i obviněnou T. S., roz. N., přečinem lichvy podle § 218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku), kdy trestná činnost byla spáchána tím, že: T. S. jako jediná jednatelka obch. spol. SOFIS group s.r.o. (nyní SOFITAR s.r.o.), se sídlem Brno, Starobrněnská 334/3, IČ 29214394 (dále jen „SOFIS group s.r.o.”), s vědomím aktuální nepříznivé finanční a životní situace H. H., existence jejího zadlužení, zatížení nemovitostí v jejím vlastnictví zapsaných na LV pro obec a k. ú. H. na M., okres Z., zástavním právem, bezprostřední hrozbou exekuce a současně využivší její složité životní, finanční a sociální situace, mj. i z probíhajících exekucí na dluh v celkové výši 130.000,- Kč jí jako osoby povinné, vydala M. V., která vykonávala pro obch. spol. SOFIS group s.r.o. činnost na základě příkazní smlouvy ze dne 30. 9. 2011 pokyn ke kontaktu s H. H., vlastníkem výše uvedených nemovitostí za účelem zajištění jejího souhlasu s převodem nemovitostí a pod záminkou vyplacení jejích dluhů, načež dne 31. 1. 2012, kdy H. H. pobývala se svojí nemocnou nezletilou dcerou, na měsíčním léčebném pobytu v Jihomoravském dětském centru specializované zdravotní péče, příspěvkové organizaci, v K., okres B., kde se po celou dobu pobytu o dceru starala a docházela s ní denně na pravidelné procedury, M. V. z pověření T. S. H. H. navštívila, a aniž by ji detailně seznámila s postupem a okolnostmi výplaty jejích dluhů, jí sdělila, že za ni budou vyplaceny všechny probíhající exekuce s tím, že tyto finanční prostředky bude moct H. H. za určitých přesně nezjištěných podmínek vrátit s určitým navýšením, s čímž pod vlivem své momentální shora popsané situace H. H. souhlasila, dne 31. 1. 2012 na Obecním úřadě v K. podepsala M. V. dovezené a jí předložené písemnosti - plné moci, aniž by se před jejich podpisem řádně seznámila s jejich obsahem, dle nichž zplnomocnila T. S. s nakládáním s předmětnými nemovitostmi, včetně jejich převodu, v případě prodeje s nevymezenou kupní cenou, na základě nichž T. S. jménem H. H. s vědomím, že na den 8. 2. 2012 je soudním exekutorem nařízeno dražební jednání, jehož předmětem jsou níže uvedené nemovitosti, a s vědomím, že H. H. nemůže momentálně zdravotnické zařízení z důvodu zdraví a péče nezletilou dceru opustit, dne 3. 2. 2012 v B. jako prodávající uzavřela s kupujícím R. P., zastoupeným na základě plné moci O. V., kupní smlouvu, jejímž předmětem je prodej nemovitostí - budovy - rodinného domu v části obce H. na pozemku, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 529 m2, pozemku, zahrada o výměře 403 m2, zapsaných na listu vlastnictví pro k. ú. H. na M. a obec H., za kupní cenu ve výši 200.000,- Kč, která byla v částce 130.000,- Kč uhrazena na úhradu dluhů z exekučních řízení, načež dne 6. 2. 2012 byl ze strany T. S. na Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Znojmo, podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, který vklad realizoval a vlastníkem nemovitostí se stal kupující, přičemž následně byly předmětné nemovitosti H. H. nabídnuty ke zpětné koupi, dle jejího vyjádření za kupní cenu až ve výši 900.000,- Kč, a současně tyto nemovitosti byly nabízeny k prodeji prostřednictvím realitní kanceláře za účasti obch. spol. SOFIS group s.r.o. za cenu 780.000,- Kč, až se na základě kupní smlouvy ze dne 18. 4. 2012 od prodávajícího PhDr. R. P. za kupní cenu ve výši 780.000,- Kč vlastníkem předmětných nemovitostí stal A. M., který následně H. H. opakovaně vyzýval k úhradě vysokého nájemného pod pohrůžkou vystěhování na ulici i s jejími čtyřmi nezletilými dětmi, a takto získaly pro PhDr. R. P. prospěch ve výši 580.000,- Kč.

Obviněná T. S. byla podle § 218 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Obviněné Mgr. M. V. byl podle § 218 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.

Poškozená H. H., byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podaly obě obviněné odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 9 To 319/2014 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Citované usnesení ve výroku o vině i trestu napadla obviněná Mgr. M. V. dovoláním a opřela je o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k), neboť ačkoliv odvolací soud sám přesvědčivě zdůvodnil zamítnutí odvolání obviněné, spolu se soudem prvního stupně dospěly k nesprávnému právnímu posouzení subjektivní i objektivní stránky stíhaného skutku.

Dovolatelka poukázala na to, že u přečinu lichvy nepostačuje nedbalostní zavinění, ale je vyžadován úmysl. Ani jeden ze soudů se zaviněním dovolatelky v odůvodnění rozhodnutí nezabývají, ačkoliv na nedostatek subjektivní stránky obviněná ve svém odvolání podrobně upozorňovala. Oba soudy dospěly přes neexistenci jediného přesvědčivého důkazu k tomu, že obviněná byla z exekučního řízení seznámena s hodnotou nemovitostí poškozené, což se však nezakládá na pravdě. Obviněná znovu opakuje, jak již činila i dříve, že jejím úkolem bylo na základě příkazní smlouvy ocenit nemovitosti (respektive udělat jejich „nástřel“, neboť není znalkyní z oboru oceňování nemovitostí) a následně nechat podepsat plnou moc pro přesné zjištění dluhů v exekučním řízení a plnou moc pro prodej nemovitostí. Nahlédnout do exekučního spisu tedy byla oprávněna až po jejich podepsání, což však již nebylo úkolem obviněné. Nadto obviněná považuje za zcela nelogické, aby nechala podepsat plnou moc pro nahlédnutí do spisu, kdyby jeho obsah znala. Konečně plná moc nezní na jméno obviněné Mgr. V., ale na jméno druhé obviněné S. Odvolací soud se s touto její námitkou uplatněnou již v jejím odvolání nezabýval a nepodložený závěr nalézacího soudu o znalosti obviněné o ceně ze znaleckého posudku z exekučního spisu paušálně převzal. Dovolatelka do exekučního spisu nikdy nenahlížela a znalecký posudek o ohodnocení nemovitostí nikdy nečetla, a dozvěděla se o jeho obsahu až v trestním řízení. Neznala tudíž ani odhadní či tržní cenu nemovitostí poškozené a ani nevěděla, co se s nimi bude po jejich koupi od poškozené H. H. dít dále. Nebyla zaměstnancem firmy, nebyla informována o kupci nemovitostí a ani seznámena s tím, že se budou následně znovu prodávat. Skutečnou cenu nemovitostí se dozvěděla až následně po uskutečněném dalším prodeji. Jednala pouze jako příkazník podle pokynů příkazce ve smyslu § 725 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník”). Nemohla se od těchto pokynů odchýlit, vyjma případu, kdy je to nezbytné v zájmu příkazce, jinak by odpovídala za škodu ve smyslu § 729 občanského zákoníku. Nemohl být tudíž naplněn úmysl, ani nedbalost podle § 16 tr. zákoníku. Její úmysl nesměřoval ke všem podstatným znakům přečinu lichvy, tj. jak zneužití tísně, tak poskytnutí nebo slíbení plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru.

Obviněná ve vztahu k nedostatku naplnění objektivní stránky přečinu lichvy uvedla, že zneužití tísně poškozené H. je pouze zdánlivé. Poškozené sice bezprostředně hrozila dražba a následně vyklizení nemovitostí, protože ve smyslu § 336j zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud v usnesení o příklepu uloží povinnému vyklidit nemovitostí do 15 dnů od právní moci, čehož si poškozená byla nepochybně vědoma, avšak obviněná jako příkaznice měla za úkol při jednání nabídnout poškozené kupní cenu ve výši 200.000,- Kč pro případ, že nařízené exekuce nepřevýší tuto částku, a dále možnost nájemního bydlení, což učinila. Pakliže její nabídka nebyla promítnuta do kupní smlouvy, neodpovídá za to, neboť již dalšího jednání nebyla přítomna, nesepisovala kupní smlouvu, neznala její obsah, a to ani následné kupní smlouvy. V žádném případě si pak nebyla vědoma toho, že se budou nemovitosti dále prodávat PhDr. R. P., na což přišla až později, částečně až během svého trestního stíhání. Obviněná informovala svědka D. o skutečnosti, že by společnost Sofis group nemovitosti koupila a následně tuto jim pronajala, což sdělila telefonicky i poškozené H., a potvrdil to i svědek D. Před podpisem plných mocí poškozenou informovala o tom, že se jedná o plné moci pro prodej nemovitostí a pro nahlédnutí do exekučních spisů. Výpověď poškozené, že se domnívala, že se jedná o půjčku, je nevěrohodná, čímž se k námitce obviněné ani jeden soud nezabýval. Stěží si lze totiž představit, že za situace, když dotyčná osoba ví, že nedostane žádnou půjčku od banky či jiné společnosti, že by se najednou našel takový dobrodinec, který by bez smlouvy a bez dohody o vrácení peněz půjčil někomu 200.000,- Kč. Sama poškozená uvedla, že by sama žádné peníze za takové situace nikomu nepůjčila a ani nebyla schopna uvést svoji představu, jak by takový dluh splácela, když byla na rodičovské dovolené. Nebyla ani schopna se domluvit s exekutorem na splácení dluhu. O žádnou tíseň se tedy nejednalo. I za předpokladu, že by nebylo poškozené nabídnuto nájemní bydlení, získala by dostatek času po prodeji k vystěhování, jelikož by ji musel nový vlastník zažalovat za vyklízení u nalézacího soudu, což obecně známo trvá několik let, na rozdíl od dražby, kdy by po 15 dnech od právní moci usnesení o příklepu musela nemovitosti vyklidit. O hrubém nepoměru vzájemného plnění (viz shora uvedená argumentace k absenci zavinění obviněné) neměla žádnou vědomost a o podrobnostech se dozvěděla až později. S poškozenou jednala cca půl hodiny, tedy poškozená měla dostatek času na přečtení smlouvy, což také učinila. K jejím dotazům ji obviněná opětovně celou záležitost vysvětlila a měla zároveň k dispozici kopii plné moci, kterou si mohla kdykoli přečíst, mohla od ní i odstoupit, což neučinila. Obviněná nedokáže pochopit, proč jí soud neuvěřil, ale uvěřil poškozené, která je nevěrohodná a její výpověď je v rozporu s výpovědí jejího přítele svědka D.

Obviněná dále poukazuje na zcela formální odůvodnění napadeného usnesení, v němž odvolací soud pouze paušálně odkázal na skutkový děj správně zjištěný soudem prvního stupně, ačkoliv obviněná tvrdí, že tomu tak není, a alibisticky konstatoval, že soud prvního stupně přesvědčivě a jasně zdůvodnil výrok o vině a trestu. Odvolací soud i přes svou povinnost zabývat se odvolacími námitkami obou obviněných tak v rozporu s § 125 a § 138 tr. ř. neučinil. V dané věci bylo flagrantně porušeno hodnocení důkazů ze strany obou soudů nižších stupňů, což má za následek nesprávné právní posouzení skutku. Současně odvolací soud na straně 5 odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že obviněné ani doplnění dokazování nenavrhly, což není pravdivé tvrzení, neboť obviněná S. navrhla provést znalecký posudek z oboru oceňování nemovitostí. Pakliže její návrh není zachycen v protokolu o veřejném zasedání, měl by si Nejvyšší soud přehrát jeho zvukový záznam.

V závěru podaného dovolání byl učiněn návrh, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 9 To 319/2014, a sám rozhodl ve smyslu § 226 písm. c) tr. ř., tedy obviněnou zprostil obžaloby pro žalovaný skutek, popřípadě podle § 265l tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné Mgr. V. uvedl, že její námitky spočívající v tom, že o ceně stanovené posudkem znalce v exekučním řízení nevěděla, nikdy do něj nenahlížela, a že jednala pouze jako příkaznice na základě konkrétních pokynů příkazce, od nichž se nemohla odchýlit, lze pod uplatněný dovolací důvod přiřadit jen zčásti, i přesto však nejsou důvodné. Skutečnost, že obviněná jednala na základě pokynů příkazce a že „se od těchto pokynů“ nemohla odchýlit, sám o sobě nijak nevylučuje její zavinění. Nemůže být žádného sporu o tom, že i příkazník může v souvislosti s realizací obsahu příkazní smlouvy naplnit nejen objektivní, nýbrž i subjektivní stránku určitého trestného činu. Plnění příkazní smlouvy není zásadně něčím, co by mohlo mít vliv na některou ze složek zavinění. Státní zástupce má naopak za to, že realizace příkazní (či jiné) smlouvy se zásadně intelektuální ani volní složky zavinění bez přistoupení dalších okolností nijak nedotýká. Jde-li o argument obviněné, že nebyla seznámena s hodnotou nemovitostí, měla jen nemovitosti ocenit a následně zajistit podpis plných mocí, a vše se dozvěděla až následně atd., jedná se o výtky, které primárně směřují vůči skutkovým zjištěním a představují vlastní skutkovou konstrukci obviněné. K výtkám tohoto typu však nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet, neboť podkladem dovolacího přezkumu může být v podstatě jen ten skutkový stav, který byl zjištěn soudy v předchozích stadiích trestního řízení. Zejména z rozsudku okresního soudu pak vyplývá, že role obviněné byla mnohem významnější, než sama uvádí. V tomto směru lze odkázat
například na stranu 9 rozsudku soudu prvního stupně, kde se o roli obviněné pojednává a kde soud dospívá k závěru o výrazném a hlubokém zapojení obviněné do celého skutkového děje, které se rozhodně neomezilo na pouhé ocenění nemovitostí a zajištění podpisů na plných mocích, jak tvrdí obviněná. Z významu účasti a z rozsahu zapojení obviněné lze posléze dovodit i její úmysl, a to minimálně ve formě úmyslu nepřímého. Jestliže tedy soudy na straně obviněné úmysl shledaly, nijak podle státního zástupce nepochybily, a námitka obviněné stran nedostatku subjektivní stránky je nedůvodná.

Argumentaci o nedostatku objektivní stránky přečinu lichvy považuje státní zástupce taktéž za nedůvodnou. Již soud prvního stupně v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku znak „zneužití tísně“ vyjádřil dostatečně (nepříznivá životní a finanční situace, zadlužení, zatížení nemovitostí, bezprostřední hrozba exekuce) a dále jej posléze rozvedl v odůvodnění rozsudku, například na straně 10, na jehož úvahy státní zástupce odkazuje bez dalšího. Státní zástupce má za to, že z odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí, resp. z dostupného spisového materiálu nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná.

Státní zástupce tudíž navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu (viz § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 9 To 319/2014 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Nejvyšší soud již dříve opakovaně judikoval, že vzhledem k jeho postavení jako soudu dovolacího a taxativně vymezeným dovolacím důvodům zakotveným v trestním řádu není možné využít institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v odvolání jenom proto, že dovolatel není spokojen s výsledkem odvolacího řízení.

Obviněná Mgr. V. námitky o nedostatku subjektivní a objektivní stránky pomoci k předmětnému přečinu lichvy uplatnila doslovně již ve svém řádném opravném prostředku a obdobným způsobem se hájila i v řízení před nalézacím soudem. Je třeba konstatovat, že zejména nalézací soud se podrobně zabýval její neustále opakovanou argumentací na straně 9, 10 a 11 odůvodnění svého rozsudku. Zde logicky zdůvodnil, v čem spatřuje úmyslné jednání obviněné Mgr. V., a to i ve vztahu k okolnosti, za nichž dochází k lichvářskému jednání, v tomto případě tísně poškozené, a že věděla, že dala jinému poskytnout plnění, které je v hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného plnění. Nadto je třeba doplnit, že dovolací námitky obviněné o její nevědomosti o ceně nemovitostí v době jednání s poškozenou H. a jejím druhem, kterou měla zjistit až v souvislosti s trestním řízením, a její tvrzení, že do exekučního spisu nenahlížela a znalecký posudek o ceně nemovitostí nikdy neviděla, jsou v přímém rozporu se samotnou výpovědí obviněné Mgr. V. učiněnou v hlavním líčení. V ní uvedla, že již při své první obhlídce předmětných nemovitostí měla mimo jiné v ruce dražební vyhlášku (v níž je cena dražených nemovitostí oceněných znaleckým posudkem výslovně uvedena jako částka ve výši 707.000,- Kč, viz č. l. 198-200), a určité informace o nemovitostech, a věděla, kdy se bude dražba konat. K přímému dotazu samosoudkyně uvedla, že dražební cena byla kolem 700.000,- Kč (viz protokol o hlavním líčení ze dne 5. 12. 2013, č. l. 1733). Z toho plyne, že dovolatelka již od počátku věděla, že částka ve výši 200.000,-, kterou slíbila poškozené jako plnění, je v hrubém nepoměru k hodnotě nemovitostí oceněných znaleckým posudkem v exekučním řízení, v němž mělo dojít k jejich vydražení. Zároveň se soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku náležitě vypořádal i s naplněním znaků hrubého nepoměru vzájemných plnění, využití tísně poškozené a jejich příčinné souvislosti ve smyslu § 218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Výtkami obviněné se posléze zabýval i odvolací soud, který se ztotožnil se závěry soudu nalézacího.

Z uvedeného je patrné, že oba soudy nižších stupňů se již v předchozím řízení dostatečně vypořádaly s výhradami obviněné Mgr. V. o nedostatku naplnění subjektivní i objektivní stránky pomoci k žalovanému přečinu, a není tudíž pravdou, že by se těmito otázkami v potřebné míře nezabývaly. Pokud pak dovolatelka totožné námitky opakuje opětovně v dovolání, protože není spokojena s výsledkem předchozího řízení, nelze než konstatovat, že se v takovém případě jedná o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).

Dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jejž obviněná taktéž uplatnila, je dán, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Dovolatelka jej uplatnila v jeho druhé variantě, tedy že byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak bylo však shora uvedeno, její dovolací argumentace, uplatněná s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byla shledána jako zjevně neopodstatněná.

Na základě výše uvedených zjištění a závěrů pak Nejvyšší soud z těchto stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) odmítl dovolání obviněné Mgr. M. V., jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. února 2015












Předseda senátu:









JUDr. František H r a b e c













Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 152/2015, ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.152.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies