3 Tdo 242/2015

24. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 2 odst. 5, 6

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl dne 24. února 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným R. F., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 2014, č. j. 3 To 408/2014-240, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 50/2013, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :


V rámci rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2014, č. j. 31 T 50/2013-212, v trestní věci obviněných P. T. a R. F. byl obviněný R. F. v bodě ad 2) výroku o vině uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že společně s obviněným P. T. „dne 21. 9. 2012 kolem 04.45 hodin v katastrálním území L. nedaleko obce V., okres Č. B., po předchozí vzájemné dohodě se zištným úmyslem ze tří míst v lesním úseku N. V. odcizili ke škodě společnosti Služby L., s. r. o., celkem 28,7 m³ volně loženého smrkového dřeva o délce 4 až 12 m v hodnotě 35.805,60 Kč a ke škodě T. B., celkem 15 m³ smrkové kulatiny o délce 5 až 12 m v hodnotě 32.702,40 Kč, tedy dřevo v celkové hodnotě 68.508,- Kč“. Za to byl obviněný R. F. podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. S uplatněnými nároky na náhradu škody soud odkázal poškozené podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného R. F. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 15. 10. 2014, č. j. 3 To 408/2014-240, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně obviněného nabyl právní moci dne 15. 10. 2014 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. F. následně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a l)tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soudy dospěly k závěru o jeho vině jednáním popsaným v bodě ad 2) výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně bez jediného přímého či dalšího hodnověrného důkazu. Vytkl jim, že při konstrukci skutkového stavu věci vycházely z výpovědí spoluobviněného P. T. a svědka D. H., jejichž věrohodnost však výrazně snižuje skutečnost, že jde o muže s trestní minulostí, kteří mohli mít zájem na dovolatelově odsouzení. V minulosti pro něho totiž oba pracovali v lese jako dělníci, za což jim zůstal dlužen, byť celkem bagatelní finanční obnos. Dovolatel je navíc přesvědčen, že to byli právě výše jmenovaní, kdo odcizil inkriminované dřevo. V této souvislosti poukázal na výpověď svědka M. G. Ten podle jeho názoru naopak spolehlivě a přesvědčivě popsal, jak spoluobviněný T. sám zajišťoval odvoz kradeného dřeva. O přítomnosti dovolatele nebo svědka H. na místě nakládky v inkriminovanou dobu svědek nehovořil. Jeho výpověď i další nepřímé důkazy v podstatných skutečnostech podporují obhajobu dovolatele, která tak nestojí osamocena. Soudy však obsah provedených důkazů v rámci procesu jejich hodnocení vadně a nepřípustně deformovaly. K tíži dovolatele tím měly porušit ústavní princip presumpce neviny garantovaný v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i z něj odvozenou zásadu trestního řízení „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.

Proto dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 2014, č. j. 3 To 408/2014-240, rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2014, č. j. 31 T 50/2013-212, i vadné řízení jim předcházející a podle § 265l odst. 1 t. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudcem) za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 7. 1. 2015. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 26. 1. 2015 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužije svého oprávnění se k dovolání věcně vyjadřovat. Vyjádřil toliko výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i pro případ předpokládaný v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.

Obviněný R. F. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.

Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo dovolatelem namítanou vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, která zakládá existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který rovněž odkázal.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Vprojednávaném případě však dovolatel nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na tvrzení, že soudy při neakceptování jeho obhajoby a v rozporu se zásadou in dubio pro reo nesprávně vyhodnotily obsah provedeného dokazování zřetelně v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení dovolatel na základě použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky však dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat příliš formalisticky a restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Žádnou z výše uvedených vad však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.

Především již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Důsledně vyhodnotil jejich obsah a poté pečlivě a logicky zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz příslušné pasáže na 10 a 11 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných podstatných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) dostatečně odůvodnil (viz str. 3 - 6 napadeného usnesení). Přesvědčivě vyložil, proč ani on obhajobě obviněného spočívající v popírání jeho podílu na jednání popsaného v bodě 2/ výroku neuvěřil, a proč považoval jeho vinu za prokázanou bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud tak nesdílí názor dovolatele, že soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně a jejich rozhodnutí byla v tomto směru projevem nepřípustné libovůle.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6,IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Protože dovolání obviněného R. F. bylo opřeno o námitky, které nejsou podřaditelné pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř., nebylo mu z hlediska dalšího uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř. možno přiznat žádné opodstatnění. Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 24. února 2015


Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler



Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 242/2015, ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.242.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies