7 Tdo 76/2015

18. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 358 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 2. 2015 o dovolání obviněného P. Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 8 To 393/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 58/2014 t a k t o :

Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Z. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í



Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 2 T 58/2014, byl obviněný P. Z. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. l tr. zákoníku a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 20 denních sazeb s tím, že denní sazba činí 500 Kč, tedy celkem ve výši 10 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným na 4 měsíce. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu ve Vyškově v tom, že obviněný dne 15. 1. 2014 v době od 01,00 hodin do 01,30 hodin v B., S. ul., okr. V., v Non-stop baru za přítomnosti nejméně deseti osob si přisedl ke stolu, kde seděli M. H. a V. B. spolu s dalšími hosty, po chvíli pěstí do obličeje udeřil M. H., který upadl na zem, a následně i V. B. a oběma tak způsobil drobnější zranění specifikovaná ve výroku o vině.

Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 8 To 393/2014, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. g), l) tr. ř. Namítl, že výrokem o vině byla porušena zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a v důsledku toho i zásada přiměřenosti trestu podle § 38 tr. zákoníku. Poukázal na to, že odsouzení pro trestný čin má pro něho jako vojáka z povolání závažné existenční důsledky, a vyjádřil názor, že s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe by postačovalo postoupení věci ke kázeňskému postihu příslušným velitelem. Uvedl, že výrok o vině neodpovídá zásadám pro posuzování výtržnického jednání, jak byly vyloženy v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 30/76 (č. 40/1977 Sb. rozh. tr.) a sp. zn. 11 Tz 31/75 (č. 4/1976 Sb. rozh. tr.). Vytkl, že v jeho věci soudy vycházely v podstatě jen z formálních znaků trestného činu, aniž přihlédly ke konkrétním okolnostem daného případu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby ho zprostil obžaloby nebo postoupil věc orgánu příslušnému ke kázeňskému postihu, případně aby po zrušení obou rozhodnutí přikázal Okresnímu soudu ve Vyškově věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.


Přečin výtržnictví podle § 358 odst. l tr. zákoníku spáchá mimo jiné ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadne jiného.

K posuzovanému jednání obviněného došlo v baru, tedy „na místě veřejnosti přístupném“, a navíc i „veřejně“, neboť mu bylo přítomno nejméně deset osob. K tomu, aby čin byl spáchán „veřejně“, se podle § 117 písm. b) tr. zákoníku vyžaduje jeho spáchání před nejméně třemi osobami současně přítomnými. V posuzované věci byl zákonný znak „veřejně“ naplněn v míře, která již výrazněji přesáhla minimum vyžadované zákonem.

Podstatou jednání obviněného bylo fyzické napadení dvou hostů baru. Obviněný každého z nich udeřil pěstí do obličeje a tím každému z nich způsobil zranění, která spočívala u poškozeného M. H. v roztržení horního rtu v rozsahu 3 cm s otokem a zarudnutím a v subluxaci pravého horního řezáku, tj. v poškození závěsného aparátu zubu, a u poškozeného V. B. v pohmoždění levého očního víčka. Zranění obou poškozených si vyžádala lékařské ošetření a znemožnila jim pokračovat v dalším průběhu zábavy. Obviněný tím hrubě narušil veřejný klid a pořádek a jeho jednání tudíž evidentně mělo povahu „výtržnosti“. Tento závěr má oporu také v tom, že ze strany obviněného šlo o agresivní akt vyložené svévole. Obviněný jinak neměl k poškozeným žádný osobní vztah. Kontakt s poškozenými vyvolal sám obviněný primárně tím, že nejprve tančil s jejich přítelkyněmi. Když se obviněný v dalším průběhu snažil přisednout k jejich společnému stolu, setkal se s odmítnutím, které dala přítelkyně poškozeného V. B. jasně najevo tím, že si odsedla. Následující slovní výměnu, která ani nebyla nějakou hádkou, pak obviněný vystupňoval v zasazení úderů oběma poškozeným. Jednalo se tedy o fyzické napadení hostů, jejichž zábavu sám obviněný narušoval nevhodnou a nevítanou snahou vmísit se do jejich společnosti. Za tohoto stavu nemůže mít žádný podstatnější význam namítaná okolnost, že obviněný byl před činem vystaven slovním projevům, které se mu nelíbily a jevily se mu jako osočování. Nic se tím nemění na svévolné povaze jednání obviněného, pro které tu nebyl žádný přijatelný či omluvitelný důvod a ke kterému obviněný přikročil ze zcela malicherné příčiny.

Evidentně tedy nemůže být žádných pochyb o tom, že obviněný naplnil znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. l tr. zákoníku.

Zásada subsidiarity trestní represe je zakotvena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Společenská škodlivost ve smyslu citovaného ustanovení nepředstavuje nějakou složku skutkové podstaty trestného činu, ale vyjadřuje interpretační hledisko, podle něhož se postupuje při výkladu zákonných znaků trestného činu. Zjednodušeně vyjádřeno jde o to, aby jako trestné činy nebyly kvalifikovány skutky, u nichž to není nutné. Posuzovaná kauza ovšem nevykazuje nic, co by připouštělo možnost dojít k přesvědčivému závěru, že postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, v daném případě uplatnění odpovědnosti za kázeňský přestupek podle § 51 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů. Způsob provedení činu, okolnosti, za nichž byl spáchán, napadení dvou poškozených a nakonec i následek spočívající byť jen v drobnějších zraněních obou poškozených charakterizují čin jako typický případ trestného činu výtržnictví, který se nijak nevymyká z rámce běžně se vyskytujících případů tohoto trestného činu. Nelze pominout ani to, že obviněný činem porušil jednu ze základních povinností vojáka z povolání, která je v § 48 odst. l písm. f) zákona o vojácích z povolání vyjádřena požadavkem chovat se i mimo službu tak, aby neohrozil vážnost a důvěryhodnost ozbrojených sil. Z toho vyplývá, že obviněný měl v konfliktní situaci, kterou ostatně sám primárně vyvolal, projevit nezbytnou míru zdrženlivosti, a ne se uchylovat k použití holého násilí. Nejvyšší soud tudíž neměl důvodu k tomu, aby do právního posouzení skutku jakkoli zasahoval, a to ani s ohledem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.Obviněný v rámci argumentace vztahující se k ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku namítal závažnost očekávaných budoucích důsledků odsuzujícího výroku o vině na svou kariéru vojáka z povolání. K tomu je ovšem třeba dodat, že nejde o „trestněprávní důsledky“ spojené s trestní odpovědností, jak je má na mysli citované ustanovení. Za „trestněprávní“ lze považovat pouze takové důsledky, které jsou vyvozovány formou institutů trestního práva. Jsou jimi zejména trestní sankce, tj. tresty a ochranná opatření (§ 36 tr. zákoníku), ale mohou to být i některé další důsledky, pokud vyplývají z předpisů v oboru trestního práva, např. zápis údajů do evidence Rejstříku trestů. Jsou-li ze skutečnosti, že pachatel trestného činu byl odsouzen, případně vyvozovány nějaké důsledky podle jiných právních předpisů, než jsou trestní zákony a další předpisy v oboru trestního práva, nejedná se o „trestněprávní“ důsledky. Závěr o správnosti právního posouzení skutku jako trestného činu nemůže být zvrácen skrze ohledy na to, jaké důsledky případně může mít odsouzení pachatele z hlediska mimotrestních právních předpisů.

Výrok o vině obviněného nijak nekoliduje s ustálenou judikaturou týkající se výkladu znaků trestného činu výtržnictví, jak ji reprezentují namítaná rozhodnutí č. 4/76 a č. 40/77 Sb. rozh. tr.

Napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byl ponechán beze změny výrok o vině obviněného přečinem výtržnictví podle § 358 odst. l tr. zákoníku, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Napadené usnesení tím pádem není vadné ani z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. února 2015


Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec



Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 7 Tdo 76/2015, ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.76.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies