4 Tdo 205/2015 - Krádež Vydírání

19. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 175 odst. 1
  • TrZ - § 205 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2015 o dovolání obviněného P. A., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 4 To 296/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 201/2013, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 4. 2014, sp. zn. 18 T 201/2013, byl obviněný P. A. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „dne 24. 4. 2013 v době od 9.00 hod. do 9.22 hod. v obci S., okr. Z., před domem nutil poškozenou S. S. A., k zaplacení dluhu ve výši 600 Kč tak, že ji nejprve na místo telefonicky vylákal, když přijela osobním motorovým vozidlem Audi 80, tmavě modré barvy, nezjištěné registrační značky, v úmyslu ji postrašit jí začal vyhrožovat, že má své známé, že by jí mohl ublížit, že zná nějaké U., kteří jí taky ublíží, že je na ně pošle, že jí něco provedou, nadával jí, že je svině, že ví, kam chodí její dcera do školy, a aby svým výhrůžkám dodal věrohodnost, předstíral telefonát s těmito U., poté přistoupil k osobnímu motorovému vozidlu poškozené, otevřeným oknem strčil ruku do interiéru vozidla a bez svolení poškozené vzal z palubní desky dámskou peněženku s finanční hotovostí 20 EUR, peněženku prohledal a bankovku v nominální hodnotě 20 EUR si vzal, čímž poškozené způsobil na odcizených věcech škodu nejméně 518,20 Kč,
a tohoto činu se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě, č.j. 18 T 162/2010-136, ze dne 23. 5. 2011, který nabyl právní moci dne 8. 11. 2011, odsouzen mimo jiné za trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm. a), b) a e) tr. zákona č. 140/1961 Sb., za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu v délce 48 měsíců“.

Za uvedené jednání byl obviněný P. A. odsouzen podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců a podle§ 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená S. S. A. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 4. 2014, sp. zn. 18 T 201/2013, podal obviněný P. A. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 4 To 296/2014, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 4 To 296/2014, podal následně obviněný P. A. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání na úvod citoval obsah soudních rozhodnutí, včetně argumentace obsažené v jejich odůvodnění a podrobných výpovědí svědků. Dále uvedl, že soudy obou stupňů pochybily v tom, že „dovodily vinu odsouzeného ve všech bodech“, i když z rozboru provedených důkazů a zjištěného skutkového stavu vyplývají jiné skutečnosti, přičemž provádí vlastní hodnocení svědeckých výpovědí a zpochybňuje věrohodnost vylíčení celé události poškozenou a zdůrazňuje, že mu poškozená dlužila peníze. Dále namítl, že si vzal peníze bez použití násilí, ačkoli spáchání trestného činu loupeže mu v předmětné věci za vinu nikdy kladeno nebylo. Rovněž vytknul, že se soudy obou stupňů neřídily zásadami uvedenými v ustanovení § 2 odst. 6 a § 220 odst. 2 tr. ř. Odvolací soud dle názoru obviněného rovněž pochybil, když nezrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli pro to byly dány důvody ustanovení § 258 písm. b), c), d) tr. ř. Dále ve svém dovolání vyjádřil obviněný pochybnost, zda jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně postačuje k naplnění znaků skutkových podstat výše uvedených přečinů. V této souvislosti parafrázoval obsah skutkové věty s výjimkou její úvodní části, podle které nutil poškozenou k zaplacení dluhu. Proti tomuto jednání je podle dovolatele třeba vzít v úvahu, že poškozená odsouzeného podvedla, vylákala z něj peníze, odmítala je poškozenému vrátit, navíc se odsouzenému vysmívala a chovala se arogantně. Je přesvědčen, že z těchto důvodů nelze jeho jednání posuzovat jako trestné činy nebo přečiny. V této souvislosti poukazuje též na znění § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Podle podatele nelze dovodit absolutní ochranu poškozených, pokud se dopustí protiprávního jednání, které pak vede k jednání poškozeného, které může naplňovat formální znaky trestného činu.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Z rekapitulace dovolacích námitek obviněného A. vyplývá, že část těchto námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jsou to námitky, ve kterých podatel soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, sám důkazy hodnotí a vyvozuje z nich vlastní skutková zjištění, stejně jako námitky, kterými podatel vytýká odvolacímu soudu, že vzhledem k vadám skutkových zjištění nevrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Pod deklarovaný dovolací důvod lze s jistou dávkou tolerance podřadit námitky, ve kterých podatel žádá, aby bylo přezkoumáno, zda okolnosti popsané
v tzv. skutkové větě odpovídají znakům skutkových podstat přečinů vydírání podle
§ 175 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Lze připustit, že z hlediska znaků přečinu vydírání není popis skutku v tzv. skutkové větě zcela přiléhavý. Uvádí se, že obviněný nutil poškozenou k zaplacení dluhu, z dalšího vylíčení slovních projevů obviněného však nevyplývá, že by požadoval zaplacení nějaké finanční částky. Na tuto formulační neobratnost však dovolatel nepoukazuje a z textu dovolání naopak vyplývá, že jednání obviněného k vrácení peněz skutečně směřovalo. Je nutno rozlišovat mezi slovním popisem skutku a skutkem jako určitou událostí v objektivním světě. Z tohoto hlediska je pak nepochybné, že jednání obviněného, který pohrůžkami násilí, byť přesně nespecifikovaného, nutil poškozenou k zaplacení dluhu, vykazovalo znaky přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto přečinu se lze dopustit i vymáháním skutečně existující pohledávky pachatele nebo jiné osoby vůči poškozenému, pokud je při tomto vymáhání použito násilí nebo pohrůžky násilí. Dodává, že osoby ukrajinské národnosti mají – ať už důvodně či nedůvodně – přinejmenším u části veřejnosti pověst osob se sklony k násilnému jednání a výroky obviněného o jeho kontaktech s U. proto nepochybně lze považovat za určitou formu pohrůžky násilím. Jednání obviněného tedy vykazovalo všechny formální znaky přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Stejně tak toto jednání vykazovalo formální znaky přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když existence dluhu poškozené vůči obviněnému neměnila nic na tom, že peníze poškozené byly vůči obviněnému cizí věcí, kterých nebyl oprávněn se svévolně zmocnit. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit též námitku, kterou se dovolatel domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), ani tato námitka však není důvodná. V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. Existence dluhu poškozeného vůči pachateli nemůže být podle jeho názoru důvodem pro neuplatnění trestního postihu, jestliže se pachatel domáhá uspokojení své pohledávky jednáním, které vykazuje všechny formální znaky majetkového trestného činu nebo dokonce některého trestného činu směřujícího proti svobodě a lidské důstojnosti.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný P. A. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi poškozené S. S. A., svědeckých výpovědí svědkyň T. Š., R. H. a M. K.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se v této části dovolání pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný P. A. rovněž v této souvislosti soudům vytýkal porušení zásady volného hodnocení důkazů (která vyplývá z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a dalších procesních ustanovení. Z toho je zřejmé, že obviněný v této části dovolání ve skutečnosti poukazoval nikoli na porušení hmotného práva, které je dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž na porušení procesních ustanovení, které pod tento dovolací důvod nespadá.

Za námitky odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné považovat námitky, ve kterých obviněný požaduje, aby bylo přezkoumáno, zda okolnosti popsané v tzv. skutkové větě odpovídají znakům skutkových podstat přečinů vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku.

Přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mj. ten, kdo jiného pohrůžkou násilí nutí, aby něco konal.

Přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v minulých třech letech odsouzen nebo potrestán.

Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že z hlediska znaků přečinu vydírání není popis skutku v tzv. skutkové větě zcela přiléhavý, když je v ní uvedeno, že obviněný nutil poškozenou k zaplacení dluhu, avšak z dalšího vylíčení slovních projevů obviněného nevyplývá, že by požadoval zaplacení nějaké finanční částky. Na tuto formulační neobratnost však dovolatel nepoukazuje a z textu dovolání lze jednoznačně dovodit, že jednání obviněného k vrácení peněz skutečně směřovalo. Skutkový děj popsaný v rozsudku poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že obviněný vůči poškozené užil pohrůžky násilí (i když přesně nespecifikovaného) a nutil poškozenou k zaplacení dluhu, takže naplnil skutkovou podstatu přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Z celkového charakteru vztahu obviněného a poškozené je patrno, že tento byl napjatý z důvodu nesplaceného dluhu poškozené ve výši 600 Kč. Tento nesplacený dluh představoval hlavní okolnost, která určovala povahu vztahu obviněného a poškozené a která byla důvodem všech projevů agrese obviněného vůči poškozené, jimiž se obviněný snažil dosáhnout splacení dluhu. I když výhrůžné slovní projevy obviněného neobsahovaly výslovnou zmínku o tom, že směřují k zaplacení dluhu, byl tento jejich cíl jasný z celkové povahy vztahu obviněného a poškozeného. Závěr soudů, že výhrůžky obviněného vůči poškozené byly prostředkem k tomu, aby poškozená byla donucena k zaplacení dluhu, je tedy zcela logický. Nejvyšší soud konstatuje, že přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se lze dopustit i vymáháním skutečně existující pohledávky pachatele nebo jiné osoby vůči poškozenému, pokud je při tomto vymáhání použito násilí nebo pohrůžky násilí. Slovní výroky obviněného o jeho kontaktech s U. a výhrůžky směřující zejména proti životu a zdraví poškozené a proti její dceři lze evidentně chápat jako určitou formu pohrůžky násilím. Jednání obviněného tedy vykazovalo všechny zákonné znaky přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Toto jednání rovněž vykazovalo zákonné znaky přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, neboť existence dluhu poškozené vůči obviněnému neměnila nic na tom, že peníze poškozené byly vůči obviněnému cizí věcí a obviněný nebyl oprávněn se jich svévolně zmocnit.

Další relevantní námitkou dovolatele je námitka, kterou se domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku).

Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Citované ustanovení vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe a zároveň je výrazem toho, že trestní právo je krajním prostředkem ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Subsidiarita trestní represe neznamená, že se trestní odpovědnost neuplatní, jestliže existuje i jiný typ odpovědnosti za protiprávní čin. Z důvodu subsidiarity je trestní odpovědnost vyloučena jen za situace, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, které se demonstrují zejména splněním cíle reparačního a preventivního, přičemž represivní funkce není v daném případě nezbytná. Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin (přečin, zločin, zvlášť závažný zločin) obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti.

Výše uvedená námitka obviněného P. A. nemůže obstát, neboť obviněný dalekosáhle překročil rámec soukromoprávních vztahů tím, že rozpory s poškozenou začal řešit jednáním, které nabylo vyloženě kriminální povahy, bylo založeno na velmi závažných výhrůžkách směřujících zejména proti životu a zdraví poškozené a proti jejím rodinným příslušníkům, nepřípustně zasahovalo do svobody rozhodování poškozené a bylo tak z hlediska zájmů společnosti jako celku nepřijatelným prostředkem nátlaku vůči poškozené.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný P. A. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky jednak přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. A. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 19. února 2015


Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal



Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 205/2015, ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.205.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies