3 Tdo 180/2015

24. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 389 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2015 o dovolání podaném pprap. Z. R., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 5 To 296/2014 ze dne 19. 8. 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 25 T 62/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 25 T 62/2014 ze dne 10. 6. 2014 byl dovolatel uznán vinným přečinem porušení povinnosti strážní služby podle § 389 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s tím, že takto uložený trest mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.

V předmětné věci podal pprap. Z. R. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením sp. zn. 5 To 296/2014 ze dne 19. 8. 2014 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal pprap. Z. R. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že jeho jednání v dané věci je na samé hranici kázeňského provinění s tím, že neměl být stíhán trestně, ale pouze kázeňsky. To s tím, že mobilní telefon nalezený u odsouzeného F. při provádění osobních prohlídek mu předal kolega V. On sám potom po vysvětlení odsouzeného telefon pouze předal vlastníkovi, aniž by se nález telefonu snažil jakkoli zastřít. Jeho (popsané) jednání tak za daných okolností není natolik škodlivé pro společnost, aby v něm byl shledán již trestný čin. Měl být takto ve věci aplikován princip ultima ratio, kdy samotný trestný čin porušení povinnosti strážní služby by měl postihovat natolik závažné případy, že je nelze vyřídit jako kázeňský přestupek. Tak mělo být postupováno v jeho věci, která měla být podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupena řediteli Věznice V., když se nejedná o trestný čin a žalovaný skutek mohl být správně posouzen jako kázeňský přestupek dle § 50 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb. Proto také navrhl, aby dovolací soud (citované) usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce) s tím, že námitka nerespektování principu ultima ratio byla uplatněna právně relevantně, avšak současně je zjevně neopodstatněnou. V této souvislosti citoval označená rozhodnutí Ústavního i Nejvyššího soudu k dané tématice, ze kterých dovodil závěr, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Skutek popsaný v rozsudku nalézacího soudu však takovou výjimečnost postrádá, když se jedná o běžné nesplnění služebních povinností při výkonu strážní služby, kdy i odvolací soud se společenskou škodlivostí jednání dovolatele podrobně zabýval a správně dovodil, že ta byla vysoká. Uzavřel s tím, že námitky vznesené dovolatelem sice odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (pozn. důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l/ nebyl uplatněn), vznesené námitky však jsou zjevně neopodstatněné. Proto také navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením.

V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně jde právě o námitku onoho jiného nesprávného hmotně právního posouzení v podobě námitky absence úvahy soudů o aplikaci principu ultima ratio a tedy neužití ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, které se přímo vztahuje k právnímu posouzení skutku jakožto skutku soudně trestného. Taková námitka byla pod uplatněným dovolacím důvodem vznesena právně relevantně, je však zjevně neopodstatněnou. To proto, že z obecných hledisek zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje formální znaky trestného činu, jak jsou uvedeny v trestním zákoníku, nutno apriori považovat za trestný čin. Jeho materiální znaky v podobě míry jeho společenské škodlivosti je namístě zkoumat v každém jednotlivém případě s tím, že za daných skutečností je shledání absence jeho společenské škodlivosti věcí v zásadě výjimečnou. O takovou výjimečnost však v posuzované věci nejde, když i oba soudy správně dospěly k závěru, v rámci kterého podrobně popsaly povinnosti, které dovolatel porušil při výkonu strážní služby a dovodily také to, že šlo o porušení povinností důležitých. Podrobně také odůvodnily, v jakém směru bylo jednání dovolatele v rámci popsaného skutku společensky škodlivé, když porušení zmíněných předpisů mohlo mít za důsledek přístup dalších odsouzených k porušování podmínek výkonu trestu odnětí svobody v podobě nerespektování daných zákazů, příkazů a omezení, které mají na odsouzené v rámci výkonu trestu odnětí svobody působit. Velmi důležité potom z hlediska zmíněné společenské škodlivosti jednání dovolatele je i to, že v daném případě došlo osobou odsouzenou k porušení stanovených příkazů, aniž by v takovém případě následoval zákonem upravený postup směřující k jejímu potrestání. Takto zákonem předpokládaný postup však dovolatel svým jednáním znemožnil, jeho subjektivní hodnocení takto vzniklé situace mu nenáleží, když jeho povinností bylo uvedený incident ohlásit jako mimořádnou událost, když navíc nepravdivě informoval svého nadřízeného. Zájem společnosti na precizním plnění povinností příslušníky vězeňské stráže při výkonu strážní služby a z toho vyvozená vysoká společenská škodlivost jejich jednání v případě, že tak nekonají, je potom zřejmá. Lze proto spolehlivě uzavřít, že popsaným jednáním dovolatel naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty označeného přečinu, včetně jeho (namítané) společenské škodlivosti, a proto úvahy o subsidiaritě trestní represe nejsou namístě.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. potom své rozhodnutí přijal v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. února 2015


Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka



Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 180/2015, ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.180.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies