7 Tdo 110/2015

18. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 209 odst. 1,4 písm. d)

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 2. 2015 o dovolání obviněného L. U. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 2 To 27/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 271/2013 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. U. odmítá.

Odůvodnění


Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 5 T 271/2013, byl obviněný L. U. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky a šest měsíců s tím, že výkon tohoto trestu byl podle § 81 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na tři roky. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody. Kromě toho bylo rozsudkem rozhodnuto také ohledně obviněných L. K. , D. U. C. a Z. S.

Jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Olomouci spočíval v podstatě v tom, že obviněný L. U. v době od 13. 12. 2006 do 22. 4. 2011 v O. , N. . P. , v pobočce České pojišťovny, a.s., na pozici výhradního pojišťovacího agenta v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch předložil větší množství pojistných smluv životního pojištění, které předtím vyplnil smyšlenými osobními údaji, opatřil podpisy neexistujících osob, sám podepsal, případně opatřil i fiktivním podpisem dalšího výhradního pojišťovacího agenta, následně pak na základě dohod o obchodním zastoupení a provizních podmínkách neoprávněně čerpal vratné finanční provize a paušální odměny a tím způsobil České pojišťovně, a.s., škodu v celkové výši 1 892 420,40 Kč (z toho připadalo na finanční provize 1 503 420,40 Kč a na paušální odměny 389 000 Kč). Jednotlivé případy fiktivních pojistných smluv byly specifikovány v bodech 1-59 výroku o vině.

Odvolání obviněného L. U. , podané proti jeho se týkajícímu výroku o vině a v důsledku toho i proti výroku o trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 2 To 27/2014, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný L. U. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (v dovolání je toto rozhodnutí nepřesně označeno jako „rozsudek“). Výrok o zamítnutí odvolání obviněný napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl nedostatek úmyslného zavinění. Uvedl, že nechtěl způsobit škodu a že vzhledem k charakteru provizí nepředpokládal, že by sjednáváním fiktivních smluv mohla nějaká škoda vůbec vzniknout. Vyjádřil názor, že i rozsudek je odůvodněn způsobem ukazujícím spíše na jeho nedbalost, a zdůraznil, že trestný čin podvodu nelze spáchat z nedbalosti. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby ohledně něho zrušil také rozsudek Okresního soudu v Olomouci a aby ho zprostil obžaloby.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku spáchá mimo jiné ten, kdo sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí takovým činem značnou škodu. Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Trestný čin podvodu je z hlediska subjektivní stránky úmyslným trestným činem (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku).

Oba soudy dospěly k závěru, že neoprávněné provize a náhrady, které pojišťovna vyplatila obviněnému, představovaly způsobenou škodu, a to i přes namítaný vratný charakter provizí, neboť jejich případné vrácení bylo vázáno na aktivitu pojišťovny a bylo tudíž podmíněno budoucími nejistými okolnostmi nezávislými na vůli obviněného. Z toho soudy vyvodily další závěr, že pokud obviněný případně vrátil neoprávněné provize, šlo jen o náhradu škody ve stadiu po spáchání trestného činu. Uvedené závěry považuje Nejvyšší soud za přijatelné a pokládá za nutné podpořit je následujícími úvahami.

Z posuzovaného jednání, jehož povahu ani rozsah sám obviněný L. U. nijak nezpochybňoval, vzešel následek, který evidentně měl povahu škody na majetku České pojišťovny, a.s., tedy z hlediska obviněného na cizím majetku. Škoda vznikla tím, že pojišťovna neoprávněně vyplatila obviněnému příslušné provize a náhrady. Nárok obviněného na vyplacení provizí a náhrad byl podmíněn uzavřením skutečných pojistných smluv se skutečnými pojistníky. Jestliže obviněný pojišťovně pouze předstíral uzavření pojistných smluv tím, že jí předkládal fingované smlouvy opatřené osobními údaji a podpisy smyšlených osob, neměl na žádné provize ani náhrady ve skutečnosti nárok. Vyplacení neoprávněných provizí a náhrad obviněnému se na majetku pojišťovny projevilo úbytkem, který je nutné považovat za škodu. Jednotlivé útoky pokračujícího trestného činu pak byly dokonány provedením těchto výplat. Nic na tom nemůže změnit okolnost, že provize podle ujednání pojišťovny s obviněným byly vratné v tom smyslu, že obviněný je měl pojišťovně vrátit zpět, pokud příslušný pojistný vztah nebyl náležitě naplňován a pojišťovna proto přistoupila ke zrušení vztahu založeného pojistnou smlouvou. I toto ujednání se ovšem vztahovalo na jen na případy skutečných pojistných smluv, a nikoli na případy smluv fingovaných. Konstrukce vratných provizí spočívala v tom, že jejich vyplacení obviněnému bylo v době výplaty oprávněné, neboť jejich protiplněním ze strany obviněného bylo předložení příslušných uzavřených pojistných smluv, míněno skutečných smluv se skutečnými pojistníky. Závazek obviněného vrátit provizi, kterou původně přijal oprávněně, mohl vzniknout teprve následně až v důsledku zrušení pojistného vztahu, míněno skutečného pojistného vztahu. Vzhledem k tomu, že obviněný v rámci posuzovaného skutku předkládal pojišťovně fingované pojistné smlouvy, z nichž žádné skutečné pojistné vztahy nevznikly, byly i přijaté provize od počátku neoprávněné a představovaly škodu na majetku pojišťovny. Obviněný byl povinen neoprávněně přijaté provize vrátit nikoli z titulu zrušení pojistných vztahů pojišťovnou, nýbrž z titulu náhrady škody. Tuto povinnost obviněný ve skutečnosti měl již od doby vzniku škody, tj. od neoprávněného vyplacení provizí, a nikoli až od doby namítaného quasi-zrušení fingovaných pojistných smluv. K tomu lze jen dodat, že neexistující pojistné smlouvy nemohly být zrušeny, protože ve skutečnosti nebyly vůbec uzavřeny. Je tedy evidentní, že obviněný způsobil posuzovaným jednáním škodu na majetku pojišťovny.

Žádné pochybnosti nelze mít ani o úmyslném zavinění obviněného L. U. Obviněný záměrně fingoval pojistné smlouvy a záměrně je předkládal pojišťovně s cílem dosáhnout na jejich podkladě vyplacení provizí a náhrad. Za tohoto stavu bylo i ze subjektivního hlediska obviněného jasné, že na vyplacení provizí a náhrad nemá nárok a že jejich vyplacení je neoprávněné, zvláště když věděl, že pojišťovně neposkytl odpovídající protiplnění v podobě reálných pojistných smluv, které by zakládaly skutečné pojistné vztahy. Úmysl obviněného tedy očividně směřoval k tomu, aby se obohatil ke škodě majetku pojišťovny. Případná připravenost obviněného na to, že provize vrátí, se jeho úmyslného zavinění jako jedné ze složek skutkové podstaty trestného činu nijak nedotýká, neboť se vztahuje k vývoji ve stadiu po dokonání trestného činu. Obviněný tím v podstatě byl připraven nahradit způsobenou škodu, pokud bude odhalena a pokud po něm bude požadována její náhrada. Závěr soudů o úmyslném zavinění obviněného je plně podložený a není v žádném rozporu s úvahami Okresního soudu v Olomouci na str. 38 odůvodnění rozsudku, které obviněný v dovolání označil za úvahy odpovídající nedbalostnímu zavinění. Namítané úvahy Okresního soudu v Olomouci se vypořádávají nikoli se subjektivním vztahem obviněného k následku v době spáchání činu, nýbrž se subjektivním vztahem obviněného k případnému odčinění následku v době po spáchání činu.

Je tedy jasné, že napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, jímž byl výrok o vině obviněného L. U. ponechán beze změny, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tím pádem není napadené usnesení vadné ani ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného L. U. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nad rámec vlastního rozhodnutí o dovolání pokládá Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že obviněný podal dovolání u Okresního soudu v Olomouci dne 14. 5. 2014, avšak věc byla Nejvyššímu předložena až dne 23. 1. 2015. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 18. února 2015


Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec



Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 7 Tdo 110/2015, ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.110.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies