5 Tdo 54/2015

18. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 206 odst. 1
  • TrZ - § 206 odst. 4 písm. d)
  • TrZ - § 206 odst. 3
  • TrZ - § 254 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2015 o dovolání, které podal obviněný R. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 255/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 180/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného R. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í



Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 90 T 180/2013, byl obviněný R. K. uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (bod 1.), přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod 2.) a přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku (bod 3.). Této trestné činnosti se měl obviněný dopustit ve stručnosti tím, že
1. jako jednatel obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o., IČ: 60727306, se sídlem Purkyňova 71/99, Brno, v době od 24. 4. 2008 do 15. 7. 2008 opakovaně převáděl z bankovního účtu této obchodní společnosti peněžní prostředky v souhrnné výši 4.050.000,- Kč ve prospěch svých soukromých účtů, přičemž obviněný vrátil zpět ve prospěch bankovního účtu obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r.o. pouze částku v souhrnné výši 2.970.686,- Kč, zbývající prostředky ve výši 1.079.314,- Kč si ponechal a naložil s nimi nezjištěným způsobem, čímž způsobil obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o. škodu ve výši 1.079.314,- Kč,
2. jako jednatel společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o. v době od 29. 6. 2009 do 3. 2. 2010 v baru Domino na ulici L. č. … opakovaně prováděl svou platební kartou z bankovního účtu obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o. výběry hotovosti v souhrnné výši 135.000,- Kč, přičemž takto vybrané finanční prostředky si ponechal a naložil s nimi nezjištěným způsobem, nikoli však ve prospěch společnosti, čímž způsobil obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r.o. škodu ve výši 135.000,- Kč.
3. jako jednatel a osoba odpovědná za řádné vedení účetnictví společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o. v době od 12. 5. 2008 do 23. 12. 2010 nesplnil svoji zákonnou povinnost řádně vést účetnictví, ačkoliv mu to ukládá ustanovení § 135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinný do 31. 12. 2013, (dále jen „obchodní zákoník“), a ustanovení § 9 až § 17 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, když v této době opakovaně prováděl výběry hotovosti z bankovního účtu obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o. v souhrnné výši 3.667.537,60 Kč, s peněžními prostředky naložil nezjištěným způsobem, nevystavil k nim žádné účetní doklady, do účetnictví obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o. je nezaúčtoval a nelze tak určit, jak bylo s předmětnou částkou naloženo.

Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo dále obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnými činy způsobil. Soud prvního stupně dále rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obviněného nahradit poškozené obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o. škodu ve výši 1.214.314,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla tato obchodní společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný R. K. odvolání, které Krajský soud v Brně zamítl usnesením ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 255/2014, jako nedůvodné podle § 256 tr. řádu.

Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním prostřednictvím svého obhájce JUDr. Richarda Nováka a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu, tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný směřoval proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. V jeho úvodu sice připustil, že hodnocení důkazů je výlučnou pravomocí soudu prvního stupně, případně odvolacího soudu, avšak v případě nesprávné realizace důkazního řízení vyúsťující v porušení základních práv a svobod ve smyslu zásadních požadavků spravedlivého procesu nelze tuto zásadu uplatňovat.

Ohradil se proti závěru soudu prvního stupně, který převzal i soud odvolací, že v rozsudku uvedeným jednáním si měl přisvojit cizí věc - majetek obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o. Jako jeden z jejích společníků však nemohl tento majetek zcizit, protože byl de facto v jeho vlastnictví. Zdůraznil, že ve společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o. byl jedním ze dvou jednatelů, přičemž nikdy nebyla uzavřena žádná dohoda o tom, který z nich bude zodpovědný za obchodní záležitosti a který za finanční činnost. Ve smyslu této námitky položil otázku, zda je možné, aby soud provedl vlastní výklad postavení jednatelů obchodní společnosti, a to pouze na základě nevěrohodné výpovědi druhého jednatele Ing. P. S., kdy podle obviněného tento výklad je v rozporu s v té době platným obchodním zákoníkem. Obviněný dále vyslovil své přesvědčení, že soudy pominuly řadu důkazů svědčících o tom, že vybrané peníze použil ve prospěch obchodní společnosti, stejně tak soudy nezohlednily při výpočtu škody finanční prostředky a stroje, které do obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o. vložil.

Obviněný dále soudům vytkl způsob, jakým hodnotily důkazy, přičemž poukázal na existenci tzv. opomenutých důkazů v projednávané věci, kdy soudem nebyly podle něj některé z provedených důkazů vůbec zhodnoceny. Mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry soudů obou stupňů, stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, je nesoulad, soud prvního stupně prováděl podle obviněného jistou „selekci důkazů“, přičemž jeho závěry převzal následně i odvolací soud.

Vyzdvihl nutnost řádného odůvodnění rozhodnutí jako neopomenutelnou součást práva na tzv. „fair proces“, přitom odkázal na judikaturu Ústavního soudu. Poukázal na to, že oba soudy ve věci činné nepostupovaly v procesu dokazování a hodnocení v souladu s trestním řádem. Soud prvního stupně se podle obviněného náležitě nevypořádal se všemi provedenými důkazy, jím učiněné skutkové závěry nazval neúplnými a nepřesnými, své rozhodnutí soud dostatečně neodůvodnil, čímž nesplnil požadavky § 125 tr. řádu. Z těchto důvodů pak nelze považovat rozhodnutí soudů obou stupňů za správná a zákonná.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí Městského soudu v Brně, resp. Krajského soudu v Brně, a aby věc přikázal jinému senátu Krajskému soudu v Brně znovu projednat a rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl a zprostil obviněného obžaloby.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného R. K. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiřího Siegela. Podle něj značná část námitek obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť směřuje proti kvalitě skutkových zjištění resp. proti hodnocení důkazů. Přitom obviněný své námitky uplatnil ve zcela nekonkrétní rovině s odkazem porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu. Proto ani nelze dovozovat existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Pokud dále obviněný napadl kvalitu odůvodnění soudních rozhodnutí, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství poukázal na nepřípustnost takového postupu v souladu s ustanovením § 265a odst. 4 tr. řádu.

Za jedinou relevantně uplatněnou námitku lze považovat tvrzení, že předmětné finanční prostředky nebyly ve vztahu k obviněnému cizí věcí, neboť obchodní společnost EKODLAŽBA, spol. s r. o. měla být i v „jeho vlastnictví“. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství však upozornil, že tuto výhradu lze vztáhnout pouze ke skutkům pod body 1. a 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, navíc není důvodná. V právní teorii i praxi již delší dobu nevznikají pochybnosti o tom, že majetek obchodní společnosti je rozdílný od majetku jejich společníků, dokonce i v případě tzv. jednočlenných společností. Obchodní podíl představoval účast společníka v obchodní společnosti a z ní plynoucí práva a povinnosti, nevyplývalo z něho vlastnické resp. spoluvlastnické právo společníka k věcem náležejícím do majetku obchodní společnosti. Peníze nacházející se na jejím účtu tedy byly ve vztahu k obviněnému svěřenou cizí věcí. Obviněný sice byl oprávněn s těmito prostředky disponovat, ale pouze v rámci hrazení nákladů souvisejících s ekonomickou činností společnosti, nikoli je z majetku společnosti vyvádět pro vlastní potřebu. Na této skutečnosti nic nemění ani případné rozdělení činností mezi oběma jednateli obchodní společnosti, neboť absence dohody o rozdělení úkolů mezi nimi je pro trestní odpovědnost obviněného irelevantní. Dále státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konstatoval, že k výroku o vině trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění obviněný neuvedl žádné relevantní námitky. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného R. K. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný R. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení je zásadně naplněn v případech, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu, pokud jsou dostatečná pro posouzení skutku jako určitého trestného činu. Především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující hodnotily provedené důkazy ani jak postupovaly při dokazování. Předmětem právního posouzení je totiž zásadně skutek, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud v podstatě vázán.

Tomuto stručně shrnutému výkladu obsahu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nekoresponduje převážná část dovolacích výhrad obviněného, neboť jimi vytýká především způsob, jakým soudy obou stupňů postupovaly při dokazování včetně jeho rozsahu, přičemž na jedné straně vytýkal nedostatečně provedený rozsah dokazování, a přitom se domáhal jiného výsledku dokazování. Odmítl totiž svou vinu s tím, že v soudním řízení se podle jeho přesvědčení nepodařilo prokázat, že by se dopustil škodlivého jednání vůči obchodní společnosti EKODLAŽBA spol. s r. o. Stěžejním argumentem pro obhajobu obviněného se však stal jeho nesprávný právní názor o „jednotě“ majetku společnosti s ručením omezeným a majetku společníka. Navíc dovolatel zcela pominul existenci druhého společníka – svědka Ing. P. S., o jehož případném „poškození“ se vůbec nezmínil.

Trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Obviněný svou jedinou právní námitkou zpochybnil naplnění předmětu trestného činu zpronevěry, kterým je „cizí věc“, a přitom poukazoval na své postavení společníka v obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o. Podle jeho přesvědčení není možné považovat finanční prostředky v majetku této obchodní společnosti za věc cizí, považoval se za jejich vlastníka.

Tento právní názor obviněného je však v rozporu se soudní judikaturou, která se sjednotila na nutnosti oddělovat majetek obchodních společností od majetku jejich společníků. Jak správně uvedl již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, dovolací námitka obviněného prosazuje výklad, který není akceptován právní naukou ani soudní praxí. Charakteristickým znakem právnických osob, tedy také společnosti s ručením omezením, je právě jejich majetková samostatnost. /V době spáchání činu ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2012, (dále „obchodní zákoník“), nyní podle § 1 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, ve znění pozdějších předpisů, (dále „zákon o obchodních korporacích“)/. V důsledku přísného oddělení majetku společníka, a to i když je jediným společníkem ve smyslu § 132 odst. 1 obchodního zákoníku (nově podle § 191 odst. 1 zákona o obchodních korporacích), nelze ztotožňovat majetek obou těchto zcela samostatných subjektů, tj. fyzické osoby společníka na jedné straně a společnosti s ručením omezeným jako právnické osoby na straně druhé. Majetková práva společníků spočívají zpravidla v podílu na přímém zisku, případně v hodnotě obchodního podílu obchodní společnosti při jeho převodu. Totéž platí také pro akciovou společnost pro vztahy dokonce jediného, resp. stoprocentního akcionáře k akciím. Majetky obou těchto subjektů jsou si vzájemně cizí, není proto vyloučeno spáchání trestného činu zpronevěry fyzickou osobou, která je společníkem ke škodě obchodní společnosti, v níž je např. i jediným společníkem. Za závazky společnosti s ručením omezeným společníci neručí, nebo ručí jen omezeně, nemohou tak být přímo poškozenými osobami v případě trestné činnosti páchané na majetku společnosti. Jinými slovy, pokud je způsobena škoda na majetku právnické osoby, není takovým činem současně poškozen majetek fyzické osoby, která je společníkem nebo akcionářem poškozené společnosti (Srov. především usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009, publikované pod č. 41/2010 Sb. rozh. tr., dále rovněž rozhodnutí č. 18/2006, č. 26/2007 Sb. rozh. tr.)

Není proto pochyb o tom, že finanční prostředky na účtu obchodní společnosti EKODLAŽBA spol. s r. o. byly pro obviněného jako jednoho ze dvou jejích společníků v rozhodné době, věcí cizí. Rovněž je zřejmý vztah „svěření“ této části majetku obchodní společnosti obviněnému nejen jako společníkovi, ale též jednateli. Obviněný jako statutární orgán této společnosti měl pouze právo disponovat s těmito penězi, avšak současně povinnost činit tak výlučně ve prospěch obchodní společnosti ve smyslu § 133 a násl. obchodního zákoníku a především ustanovení § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, ve znění účinném v době páchání trestné činnosti. Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů obviněný porušil své povinnosti tím, že jemu svěřené finanční prostředky z majetku obchodní společnosti použil výhradně ve svůj prospěch, tj. zacházel s nimi jako s vlastní věcí, a způsobil tím škodu v odpovídající výši na úkor skutečného vlastníka těchto peněz, tj. obchodní společnosti EKODLAŽBA spol. s r. o. Obviněný totiž s cizím majetkem nakládal v rozporu s účelem, pro jaký mu byl svěřen, tj. spravovat jej s péčí řádného hospodáře. Vzhledem k rozdílnosti subjektů společníka (stejně i akcionáře) a společnosti s ručením omezeným (akciové společnosti) nevzniká v případech, kdy společník způsobí trestným činem škodu společnosti s ručením omezeným, současně škoda přímo obviněnému, byť by byl např. jediným společníkem. Majetek obchodní společnosti je totiž pro něho majetkem cizím, tudíž škoda může vzniknout výlučně společnosti s ručením omezeným (srov. rozhodnutí č. 18/2006 a č. 26/2007 Sb. rozh. tr.).

K dalším výhradám obviněného, jejichž prostřednictvím se domáhal trestní odpovědnosti i druhého jednatele obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o., Ing. P. S., musí Nejvyšší soud souhlasit se závěry soudu druhého stupně, který na tutéž argumentaci obviněného reagoval na str. 3 svého usnesení. Správně přitom poukázal na obžalovací zásadu, kterou je ovládáno trestní řízení (viz § 2 odst. 8 tr. řádu), tj. trestní stíhání před soudy je možné vést jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. Soudy proto v souladu s § 220 odst. 1 tr. řádu mohou rozhodovat pouze o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. V projednávané věci je přitom z obsahu trestního spisu zřejmé, proč policejní orgán, resp. příslušný státní zástupce, zahájili trestní stíhání právě proti obviněnému R. K., a nikoli současně proti druhému z jednatelů obchodní společnosti EKODLAŽBA spol. s r. o. Ing. P. S. Ani on sice na jedné straně nemůže být zbaven své odpovědnosti za vedení obchodní společnosti v souladu s § 134 obchodního zákoníku (resp. nově podle § 195 zákona o obchodních korporacích), avšak nemohl být obviněn za trestné jednání obviněného R. K., jehož se dopustil úmyslným vyváděním finančních prostředků z majetku této obchodní společnosti a použil je výlučně ve svůj prospěch. Je možné připustit, že mezi partnery v podnikání by měla existovat vzájemná důvěra, v důsledku ctění této zásady proto svědek Ing. P. S. odhalil až po delší době, že obviněný jako druhý jednatel obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o. nejedná v souladu s tímto principem společné podnikatelské činnosti, což bylo také důvodem podání trestního oznámení na jeho společníka.

K dalším, navíc velmi obecně formulovaným výhradám obviněného, jimiž se snažil upozornit na porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, případně vyjádřit nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů, Nejvyšší soud nemohl přihlížet. Na podkladě obsahu trestního spisu je však zcela zřejmé, že soudy nižších stupňů se vypořádaly se všemi námitkami obviněného, které vznesl v rámci své obhajoby a ve svém řádném opravném prostředku, a také je srozumitelně vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí. Ze strany soudů bylo reagováno i na tvrzení obviněného, že do obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o. investoval vlastní prostředky, když správně na str. 3 napadeného usnesení odvolací soud zdůraznil, že obviněným vložená částka nebyla zahrnuta do celkového objemu finančních prostředků, jejichž přisvojení je obviněnému kladeno za vinu. Nejvyšší soud se tak ztotožňuje se závěrem soudů prvního a druhého stupně, že obviněný finanční prostředky získané z bankovních účtů poškozené obchodní společnosti nepoužil v její prospěch, nýbrž pro krytí svých osobních potřeb, vycházely přitom zejména z listinných důkazů – výpisů z bankovních účtů a jiných účetních dokladů obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o., v souladu s nimiž jsou také výpovědi slyšených svědků, především bývalé účetní této obchodní společnosti A. S. a svědka Ing. P. S.

Soudy přitom ve vztahu ke zjištěním obsaženým ve skutku pod bodem 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ctily důsledně zásadu „in dubio pro reo“, tj. hodnotily provedené důkazy ve prospěch obviněného, pokud tento skutek právně posoudily jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku a nikoliv jako trestný čin zpronevěry. Jen s ohledem na nedostatek spolehlivých důkazů (srov. str. 9 rozsudku soudu prvního stupně) totiž nebyly také další výběry peněžní hotovosti z účtu obchodní společnosti obviněným (viz skutek pod bodem 3 výroku o vině) posouzeny jako zpronevěra, přestože jejich užití obviněným v jeho vlastní prospěch je vysoce pravděpodobné.

Skutková zjištění, na jejichž podkladě bylo rozhodnuto o vině obviněného, mají svůj logický podklad ve výsledcích provedeného dokazování, a jejich rozsah rovněž odpovídá požadavku na objasnění všech skutečností významných pro jejich právní posouzení. Nejvyšším soudem nebyl zjištěn ani obviněným namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a jejich právními závěry.

Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je určen k nápravě vad, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu však obviněný vyslovil pouze obecnou domněnku, že mu byl uložen nepřiměřený trest. Nejvyšší soud považuje za nutné upozornit na to, že otázka přiměřenosti trestu pod tento dovolací důvod nespadá. Soudní judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) přijala a dosud zastává jasný výklad tohoto důvodu dovolání, z něhož vyplývá, že nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zákona, resp. §§ 38 a 39 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení „nepřiměřeně přísného trestu“ nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu.

Poslední z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, na něž obviněný ve svém dovolání odkázal, zákon definuje ve dvou alternativách. Obviněný nespecifikoval, která z nich měla být v posuzované věci naplněna, avšak vzhledem k tomu, že odvolací soud konal veřejné zasedání o podaném odvolání obviněného, nepřichází v úvahu jeho první alternativa. Druhá pak dopadá na situace, kdy již v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z dovolacích důvodu uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k). Nejvyšší soud však na podkladě podaného dovolání a obsahu trestního spisu neshledal naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. řádu. Nebylo tak možné úspěšně využít ani druhé ze zákonných alternativ důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

Nejvyšší soud se nemohl zabývat ani námitkou o nedostatečném odůvodnění obou napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, neboť odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nelze dovoláním napadnout (srov. § 265a odst. 4 tr. řádu.). Nad rámec dovolacího přezkumu je možné pouze konstatovat, že Nejvyšší soud považuje části odůvodnění jak rozsudku soudu prvního stupně tak i usnesení odvolacího soudu za dostatečné, srozumitelné a přesvědčivé odpovídající všem zákonným požadavkům ve smyslu § 125 odst. 1 tr. řádu.

Dovolání obviněného R. K. z uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 18. února 2015


Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová



Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 5 Tdo 54/2015, ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.54.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies