6 Tdo 226/2015

23. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 276 odst. 1, 2 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. února 2015 o dovolání obviněného P. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 8. 8. 2014, č. j. 68 To 141/2014-103, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 100/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 8. 8. 2014, č. j. 68 To 141/2014-103, byl z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2012, č. j. 2 T 100/2012-14, kterým byl obviněný P. K. uznán vinným zločinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a by odsouzen podle § 276 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu obviněný zařazen do věznice s ostrahou, zrušen byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 12. 2010, č. j. 3 T 139/2010-321, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a o náhradě škody poškozené bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř., v celém výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. při nezměněném výroku o vině, byl obviněný nově odsouzen podle § 276 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 8. 8. 2014, č. j. 68 To 141/2014-103, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle mínění obviněného je odkaz na jím uplatněný dovolací důvod dán proto, že soudy v jeho případě při hodnocení důkazů vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Poukazuje zejména na zprávy z oboru mechanoskopie a zprávy z kriminalistického šetření ve vztahu ke stopám, které byly zjištěny na místě vniknutí do dotčených veřejných telefonních automatů. Argumentuje tím, že neexistuje žádný přímý důkaz, který by ho usvědčoval a byl vlastně odsouzen pouze na základě výpovědi spoluobviněného, jehož stopy se na rozdíl od obviněného na místě činu našly. Obviněný je proto přesvědčen, že pokud existoval pouze jeden důkaz, který prokazoval jeho vinu, nebylo možno takovou výpověď – důkaz bez dalšího hodnotit k jeho tíži. Tato nesprávná realizace důkazního řízení má podle jeho mínění za následek porušení jeho základních práv a svobod ve smyslu základních požadavků spravedlivého procesu a na takový případ lze aplikovat rozhodnutí ústavního soudu ohledně opomenutých důkazů a svévolného hodnocení důkazů. Rovněž za neodpovídající zákonným ustanovením a jeho podílu na spáchané trestné činnosti považuje jemu uložený trest odnětí svobody, kdy jemu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, oproti tomu spolupachatel „vyváznul“ pouze s podmíněným trestem, kdy byl označen za vůdčí osobnost, jako hlavní pachatel, aniž by pro takový závěr měly soudy spolehlivé důkazy. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a soudu druhého stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, pokud by se s tímto navrhovaným postupem dovolací soud neztotožnil, navrhl, aby zrušil výrok o trestu a uložil mu odpovídající trest v trvání dvou let s podmíněným odkladem na přiměřenou dobu. Obviněný rovněž navrhl, aby mu byl do rozhodnutí o dovolání odložen nebo přerušen výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že s ohledem na obsah podaného dovolání se k tomuto nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyššímsoudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s podaným dovoláním je nezbytné uvést, že obviněný v řízení před soudy nižších stupňů k trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu a pro kterou byl odsouzen, uváděl, že s celou věcí nemá nic společného, a pokud byl již uznán vinným, stalo se tak na základě hypotéz, nikoli na základě důkazů, které by jeho vinu prokazovaly. Jediným důkazem, kterým by měla být jeho vina prokázána, je výpověď spoluobviněného N., avšak v případě tohoto důkazu mu nebyla podle mínění obviněného věnována taková pozornost ve smyslu ověření jeho věrohodnosti. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že námitky, které obviněný uplatnil v dovolání, jsou obsahově shodného charakteru jako námitky, které obviněný uplatňoval v řízení před soudy nižších stupňů. Na takový případ však dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

Oproti tomuto okruhu námitek, které je nutno označit za námitky procesní, nikoli hmotně právní, jak vyžaduje ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný (resp. obhájce) vědom si této skutečnosti, odkázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, kterými má být odůvodněna nezbytnost přezkumu rozhodnutí napadeného dovoláním s ohledem na porušení základních ustanovení Listiny základních práv a svobod (opomenuté důkazy, svévolné hodnocení důkazů apod.). Nejvyšší soud podotýká, že rozhodnutí Ústavního soudu, která obviněný zmiňuje, jsou mu známa a jsou vázána na tzv. extrémní nesoulad – rozpor. Tento tzv. extrémní nesoulad – rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, je možným způsobem zásahu Nejvyšším soudem do skutkového zjištění. V předmětné trestní věci však k takové situaci nedošlo. Byť otázka „extrémního nesouladu“ není taxativně vymezeným dovolacím důvodem, Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí, stejně jako Nejvyšší soud (např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustily zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).

Nejvyšší soud se neztotožňuje se závěry a argumentací obviněného, že nesprávná realizace důkazního řízení má v jeho případě za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení základních požadavků spravedlivého procesu. Obviněného je nutno upozornit, že jeho argumentace uplatněná v dovolání je jednostranná a zavádějící. Předně je nezbytné uvést, že pokud obviněný zpochybňuje zjištěný skutkový stav, pak jde o jev zcela běžný v případě uplatněné obhajoby, neboť obvinění vycházejí z toho, že skutkový stav má být zjištěn v rozsahu, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, avšak na mysli mají vždy své pochybnosti. Pokud tak zákonodárce stanovil v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., měl tím však na mysli, že skutkový stav věci má být zjištěn v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti pro orgán činný v trestním řízení. Soud prvního ani druhého stupně pochybnosti o vině obviněného na základě provedeného dokazování neměly a své hodnotící úvahy k provedeným důkazům vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí. Nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že by se ze strany soudů jednalo o svévolné hodnocení provedených důkazů, které postrádá racionální logický základ. Podle mínění Nejvyššího soudu je tomu právě naopak. Soud prvního stupně velmi podrobně ve svém rozsudku rozvádí jednotlivé důkazy, které byly provedeny a tyto pak hodnotí. Nelze akceptovat názor obviněného, že byl odsouzen pouze na základě výpovědi spoluobviněného, aniž by jeho výpověď byla náležitě hodnocena ve smyslu věrohodnosti. Je sice skutečností, že obviněného trasologické, pachové či jiné stopy na místě činu nalezeny nebyly, ale obviněný přehlíží, že kromě spoluobviněného N., který popsal trestnou činnost spáchanou společně s obviněným K., je tato výpověď potvrzována dalšími ve věci provedenými důkazy a tím je znevěrohodněna výpověď obviněného K. Přestože jde o námitky právně irelevantní, kterými obviněný zpochybňuje skutkové zjištění soudů, považuje Nejvyšší soud za potřebné obviněnému připomenout, že ve své výpovědi uváděl, že s celou věcí nemá nic společného, že sice někde jezdil, ale to vozidlem, které měl k dispozici od svědka H. a svědkovi půjčil své vozidlo, což však svědek popřel. Pokud vozil obviněného N., zastavil s vozidlem „na okraji vesnice, N. odešel z vozu, byl pryč třeba čtvrt či půl hodiny a on na něj čekal“. Uvedená obhajoba obviněného je méně logická než výpověď obviněného N., případně výpověď svědka K., kterému se obviněný K. měl chlubit, že přišel na způsob, jakým se dá dostat do telefonního automatu a otevírat pokladničky. Výpověď tohoto svědka je pak v logické shodě s charakteristikou předchozí trestné činnosti obviněného (vnikl do nejméně 10 boxů pokladen mincovních telefonních automatů – viz rozsudek OS Šumperk ze dne 8. 12. 2010, č. j. 3 T 139/2010-321). Uvedené důkazy rovněž znevěrohodňují výpověď a obhajobu obviněného. Správně nebyla přehlédnuta ani výpověď svědka R. J., který potvrdil, že krátce poté do hospody, kde seděli předtím také obviněný K. (kterého zná dost dobře) s další osobou, přišli policisté s tím, že tam někdo vybral telefonní budku a ptali se, zda tam nebyl někdo cizí (uvedenou svědeckou výpovědí je přinejmenším vyvráceno tvrzení obviněného K., že vozil obviněného N., zůstal stát s autem na kraji vesnice a čekal, až se tento vrátí).

Nejvyšší soud je toho názoru, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně plně odpovídají znění § 125 tr. ř., a jsou z nich patrny logické úvahy nejen stran hodnocení otázky viny obviněného, ale také skutečnosti, které vedly soud k závěru o druhu trestu a jeho výměře, který byl obviněnému uložen. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle, jak se snažil obviněný nastínit, a to se záměrem dosáhnout přezkumu skutkových námitek prostřednictvím odkazu na tzv. extrémní nesoulad – rozpor (v souvislosti s otázkou svévolného hodnocení důkazů, spravedlivého procesu apod.).

Pokud jde o námitku obviněného ohledně nepřiměřeně přísného trestu, který mu byl uložen, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které vymezuje okruh námitek podřaditelných pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že nepřiměřenost trestu nespadá pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejen pod shora uvedený dovolací důvod, ale ani pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. shora uvedená námitka nespadá. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit námitku, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněného je třeba upozornit, že mu bylo možno podle § 276 odst. 2 tr. zákoníku uložit trest odnětí svobody od jednoho do šesti let. Pokud mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jde o trest, který bylo možno uložit, a tento trest byl uložen v rámci trestní sazby. Soud prvního i druhého stupně poukázaly na to, že u obviněného neshledaly žádnou z polehčujících skutečností, naopak shledaly přitěžující okolnosti, pro které již nepřicházelo v úvahu trest odnětí svobody podmíněně odkládat. Tedy ani za situace, kdy by obviněný nepřiměřenost trestu podřadil pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nemohl by mu Nejvyšší soud přiznat právní relevanci.

To, že námitky skutkové jsou pravou podstatou dovolání obviněného a jejich prostřednictvím se tento snaží dosáhnout změny skutkového zjištění a až následně právní kvalifikace, a že tudíž nejsou právně relevantním důvodem dovolání, vyplývá např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stalo se bezpředmětným rozhodovat o návrhu obviněného na přerušení nebo odložení výkonu rozhodnutí.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).




V Brně dne 23. února 2015


Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann















Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. 6 Tdo 226/2015, ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.226.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies