3 Tz 58/2014

18. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 99
  • TrŘ - § 351a odst. 1
  • TrŘ - § 105 odst. 1
  • TrŘ - § 353

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2015 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky v neprospěch (dříve obviněné) B. O.,proti pravomocnému usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. 19 Nt 103/2014, a rozhodl takto:

Podle § 268 odst. 1 písm. c) trestního řádu se stížnost pro porušení zákona zamítá.

Odůvodnění:


Obviněná B. O. byla usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odbor obecné kriminality v Ostravě ze dne 8. 6. 2012 sp. zn. KRPT-110726/TČ-2012-070071 stíhána pro pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin braní rukojmí podle § 174 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jichž se měla dopustit tím, že:
„dne 22.05.2012 v době okolo 12.15 hodin v H. – Š. na ul. M., na chodbě Základní školy M., po předchozím rozmyslu, v úmyslu usmrtit a zmocnit se rukojmí-nezletilé s úmyslem pak hrozit jejím usmrcením pokud nebudou Policií ČR splněny její požadavky, fyzicky napadla rukou ozbrojenou kuchyňským nožem o celkové délce 30 cm, s délkou čepele 19 cm a šířkou čepele 4 cm, poškozenou L. S., takovým způsobem, že k ní bez slovního projevu s nožem v pravé ruce přistoupila v době, kdy se chystala odvést děti seřazené na chodbě před školní jídelnou, jedenáctkrát ji bodla, čímž poškozené způsobila mnohočetná bodnořezná poranění v oblasti hlavy, hrudníku, břicha a horních končetin, řezné poranění ve vlasové části hlavy délky 6 cm zasahující do podkoží, tři bodné rány v oblasti levého prsu délek 0,5 cm, 2 cm a 3 cm, zasahující do podkoží, v oblasti levého ramene pak 8 cm ránu zasahující do podkoží, 2,5 cm ránu na zevní straně levé paže a 6 cm ránu dlaňové části levé ruky zasahující do podkoží, 3 cm řeznou ránu na zadní části pravého zápěstí zasahující do podkoží, jednu bodnou ránu délky 6 cm s navazujícím bodným kanálem pronikajícím do dutiny břišní a zraňující povrchově játra, jednu bodnou ránu délky 3 cm v levém podbřišku s navazujícím bodným kanálem pronikajícím do dutiny břišní a jednu bodnou ránu v levém boku zasahující do podkoží, kdy zranění poškozené si vyžádala operační zákrok v Nemocnici s poliklinikou H. s dosud neupřesněnou dobou léčení, k vážnému zasažení životně důležitého orgánu poškozené a jejímu následnému úmrtí nedošlo jen shodou šťastných okolností a díky včasnému zákroku záchranné služby,
přičemž vzápětí po provedeném fyzickém napadení družinářky L. S., ve které viděla překážku ve zmocnění se náhodně vybrané rukojmí nezletilé která byla společně s dalšími dětmi školní družiny odváděna z chodby před jídelnou, fyzicky napadla poškozenou tak, že ji uchopila za oděv, přiložila jí nůž ke krku a odvlekla ji nejprve na umývárnu a poté do kanceláře školní jídelny, kde se uzamkla a po dobu cca 1,5 hodiny opakovaně vyhrožovala zabitím s tím, že ji podřeže nožem, nebo ji oběsí na popruhu své kabelky pokud policie nezajistí, aby se na místo dostavil J. H. a jeho přítelkyně, které má v úmyslu zabít, k realizaci svého záměru se vyzbrojila výše popsaným kuchyňským nožem, zavíracím útočným nožem, břitvou, žiletkami, elektrickým paralyzérem, kovovými pouty a černou lepící páskou, avšak v dalším počínání bylo B. O. zabráněno zásahovou jednotkou služby pořádkové policie, která po překonání dveří vnikla do kanceláře jídelny a podezřelou zadržela, ke zranění poškozené nezl. nedošlo.

Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě usnesením ze dne 26. 11. 2012 sp. zn. 3 KZV 29/2012 podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněné B. O. pro shora uvedenou trestnou činnost s tím, že obviněná B. O. nebyla v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědná. Usnesení nabylo právní moci dne 18. 12. 2012.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2013 sp. zn. 30 Nt 1203/2012 bylo obviněné B. O. podle § 99 odst. 1 alinea druhá, odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné psychiatrické léčení formou ústavní. Krajský soud v Ostravě uložené ústavní psychiatrické léčení nařídil k výkonu dne 11. 2. 2013 s nástupem ihned.

Dne 17. 1. 2014 podala Psychiatrická nemocnice v Opavě návrh na změnu ústavní ochranné léčby psychiatrické na ochrannou léčbu psychiatrickou ve formě ambulantní.

Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. 19 Nt 103/2014 rozhodl ve veřejném zasedání podle § 351a odst. 1 tr. ř. a § 99 odst. 5 tr. zákoníku o změně ochranného psychiatrického léčení (uloženo obviněné B. O. usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2013 sp. zn. 30 Nt 1203/2012) z formy ústavní na formu ambulantní. Po vyhlášení usnesení, vysvětlení významu rozhodnutí a poučení o opravných prostředcích obviněná B. O. uvedla, že se vzdává práva stížnosti i za osoby oprávněné. Práva opravného prostředku se vzdal do protokolu rovněž přítomný státní zástupce a za Psychiatrickou nemocnici v Opavě ošetřující lékař MUDr. J. T. Procesní strany také netrvaly na písemném odůvodnění usnesení. Vzhledem k tomu podle § 136 odst. 3 tr. ř. uvedené usnesení neobsahovalo odůvodnění, a proto nemohla stěžovatelka, ale ani Nejvyšší soud přezkoumat konkrétní úvahy, které vedly senát Okresního soudu v Opavě ke změně ústavního ochranného léčení psychiatrického na léčení psychiatrické ve formě ambulantní, a bylo tedy možno vycházet jen z obsahu spisu. Usnesení nabylo právní moci dne 19. 2. 2014.

Ministryně spravedlnosti České republiky podala podle § 266 odst. 1 tr. ř. proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. 19 Nt 103/2014 stížnost pro porušení zákona v neprospěch (dříve obviněné) B. O. Podle jejího názoru napadeným rozhodnutím došlo k porušení zákona ve prospěch B. O. v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 99 odst. 5 tr. zákoníku.

Stěžovatelka ve svém mimořádném opravném prostředku především poukázala na skutečnost, že usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 26. 11. 2012 sp. zn. 3 KZV 29/2012 bylo podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno trestní stíhání vedené proti obviněné B. O. pro skutky právně kvalifikované jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin braní rukojmí podle § 174 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.

Toto rozhodnutí státní zástupce učinil zejména s ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného dne 22. 7. 2012 soudním znalcem prim. MUDr. Svatoplukem Sedláčkem, a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, vypracovaného dne 30. 7. 2012 soudním znalcem PhDr. Petrem Vavříkem. Ze znaleckého posudku znalce MUDr. Sedláčka vyplynulo, že obviněná B. O. trpí paranoidní schizofrenií, v jejímž důsledku nemohla v inkriminované době rozpoznat protiprávnost svého jednání a nemohla své jednání ovládat. Její rozpoznávací a ovládací schopnosti byly v době spáchání činu zcela vymizelé a její pobyt na svobodě je z medicínsko-psychiatrického hlediska nebezpečný. Proto je v jejím případě namístě psychiatrická léčba, a to v ústavní formě.

K návrhu státního zástupce rozhodl Krajský soud v Ostravě shora citovaným usnesením o uložení ochranné psychiatrické léčby ústavní formou. Toto léčení obviněná nastoupila dne 5. 2. 2013 v Psychiatrické nemocnici v Opavě.

Dne 17. 1. 2014 podala Psychiatrická nemocnice v Opavě k Okresnímu soudu v Opavě návrh na změnu ústavní ochranné léčby psychiatrické u obviněné B. O. na ochrannou léčbu psychiatrickou ve formě ambulantní s tím, že od 28. 3. 2013 je pacientka již dlouhodobě v otevřeném rehabilitačním režimu, bez známek nemoci, spolupracující.

Okresní soud v Opavě ve veřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2014 vyslechl ošetřujícího lékaře MUDr. J. T. i obviněnou B. O. a téhož dne vyhlásil usnesení, kterým změnil způsob výkonu ochranného léčení psychiatrického u obviněné B. O. z formy ústavní na formu ambulantní.

Na základě výše citovaného pravomocného usnesení Okresního soudu v Opavě byl obviněné B. O. nařízen výkon ochranného psychiatrického léčení v Psychiatrické ambulanci v Havířově-Podlesí u MUDr. P. A.

Ministryně spravedlnosti dále konstatovala, že v průběhu trestního stíhání jmenované byly mimo jiné vypracovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie. Ze závěrů znaleckého posudku MUDr. Sedláčka přitom vyplynulo, že obviněná B. O. v inkriminované době trpěla závažnou duševní chorobou, a to paranoidní schizofrenií, kdy se jedná o velmi těžkou duševní poruchu, která není jen přechodná, nýbrž je trvalého charakteru. Trvalá psychiatrická léčba včetně podávání antipsychotik je u obviněné B. O. nutná a může přispět k její resocializaci. S ohledem na závěry tohoto znaleckého posudku bylo trestní stíhání vedené proti obviněné B. O. státním zástupcem v průběhu přípravného řízení zastaveno. Po uplynutí 11 měsíců od zahájení ochranného léčení podala u příslušného soudu Psychiatrická nemocnice v Opavě návrh na změnu způsobu výkonu ochranného léčení psychiatrického z formy ústavní na formu ambulantní.

Dále uvedla, že podle zákona přísluší provádění důkazů a jejich hodnocení výhradně nezávislému soudu, přičemž v řízení o změně způsobu výkonu ochranného léčení z formy ústavní na ambulantní je pro správné a zákonné rozhodnutí soudu stěžejní právě řádné objasnění otázky, zda výkon ochranného léčení ve formě ústavní již splnil u posuzovaného svůj účel a zda není jeho pobyt na svobodě stále pro společnost nebezpečný, resp. zda bylo takové riziko výkonem ochranného léčení ve formě ústavní minimalizováno, případně za jakých okolností lze společenskou nebezpečnost minimalizovat, event. vyloučit. Pro spolehlivé posouzení této otázky je proto nutná podrobná lékařská zpráva příslušného zdravotnického zařízení, ve kterém posuzovaný uložené ochranné léčení ve formě ústavní vykonává, event. znalecký posudek nezávislého znalce, v němž bude uveden kromě diagnosy nemoci a její prognosy stav choroby posuzovaného v daném období, její vnější projevy v chování léčené osoby, léčebné možnosti v obou typech způsobu výkonu ochranného léčení, dodržování stanoveného léčebného režimu posuzovaného, jeho spolehlivost a náhled na chorobu, kterou trpí, a své jednání.

Soud při rozhodování bere v úvahu zejména diagnosu nemoci posuzovaného a její prognosu do budoucna s ohledem na výsledky léčby, dobu trvání uloženého ochranného léčení a samozřejmě závažnost jednání, kterého se dopustil, včetně náhledu posuzovaného na chorobu a své chování. Jeho spolehlivost je přitom třeba také řádně a opakovaně objektivně prověřit.

S ohledem na mimořádnou závažnost trestné činnosti, pro kterou byla obviněná B. O. stíhána, a velmi těžkou duševní chorobu, kterou trpí, jakož i její nepříznivou prognosu, dospěla stěžovatelka k závěru, že v řízení o změně způsobu výkonu ochranného léčení z formy ústavní na ambulantní u obviněné B. O. nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu dostatečném pro vydání rozhodnutí, jímž bylo návrhu zdravotnického zařízení na přeměnu léčení soudem vyhověno.

Okresní soud v Opavě se totiž nezabýval zásadní otázkou, zda není pobyt jmenované na svobodě pro společnost nebezpečný a zda nehrozí z její strany recidiva závažného jednání, pro které již byla trestně stíhána. V tomto směru nebyl dotázán ani ošetřující lékař obviněné B. O. u veřejného zasedání. Důkazy provedenými před soudem nebylo dostatečně objektivně podloženo ani to, zda a jaký má posuzovaná náhled na svou chorobu a své jednání, když z průběhu trestního stíhání jasně vyplynulo, že byla jak ke své nemoci, tak ke svému činu velmi nekritická. Soud neprověřil důkladně její spolehlivost v tom směru, v kolika případech za celou dobu léčení v ústavu dostala propustky, na základě kterých trávila údajně víkendy u své matky, jakým způsobem je trávila, resp. jak se chovala, a to konkrétním dotazem ve zdravotnickém zařízení, výslechem ošetřujícího lékaře obviněné a výslechem její matky. Soud se spokojil pouze s odkazem ošetřujícího lékaře na podaný návrh a tvrzením obviněné B. O., že bude údajně bydlet u své matky D. O. v H., kde bude případně vykonávat ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. Obviněná nebyla ani řádně vyslechnuta k tomu, jaké má sama vlastní představy o svém budoucím životě a co bude po propuštění z ústavního ochranného léčení na svobodě dělat.

Stěžovatelka je přesvědčena, že v dané věci vzhledem k mimořádné závažnosti jednání obviněné B. O., kterého se měla dopustit v důsledku velmi těžké duševní choroby s nepříznivou prognózou, jakož i s ohledem na její nekritický postoj v průběhu trestního stíhání jak ke své nemoci, tak i svému jednání, měl být k řízení o návrhu zdravotnického zařízení na změnu způsobu výkonu ochranného psychiatrického léčení z formy ústavní na formu ambulantní přibrán soudem v souladu se zákonem nezávislý znalec nejen z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ale rovněž i se specializací klinická psychologie.

Po posouzení všech skutečností shora uvedených dospěla ministryně spravedlnosti k závěru, že Okresní soud v Opavě pochybil, když rozhodnutím ze dne 19. 2. 2014 pod č. j. 19 Nt 103/2014-6, které nabylo právní moci dnem vyhlášení, rozhodl tak, že podle § 351a odst. 1 tr. ř. za použití § 99 odst. 5 tr. zákoníku změnil ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní, které bylo obviněné B. O. uloženo pravomocným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2013 sp. zn. 30 Nt 1203/2012 na ochranné léčení psychiatrické ve formě ambulantní a navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil namítané porušení zákona, k němuž došlo ve prospěch obviněné B. O.

Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a konstatoval, že podstata vytýkané nezákonnosti spočívá především v nesprávné aplikaci ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Okresním soudem v Opavě při rozhodování o změně způsobu výkonu nařízeného ochranného léčení. Okresní soud nedocenil závažnost skutku, jehož se obviněná dopustila dne 22. 5. 2012, pro který bylo ochranné léčení uloženo, ani povahu těžké duševní choroby, pro niž jmenovaná toto léčení podstupovala. Státní zástupce se plně ztotožnil s podanou stížností pro porušení zákona s tím, že je namístě jí vyhovět.

Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil i obhájce obviněné, který uvedl, že je toho názoru, že okresní soud postupoval správně, pokud dospěl k závěru, že v dané fázi léčení postačí léčení toliko formou ambulantní. Z vyjádření psychiatrické léčebny vyplynulo, že obviněná se podrobovala ústavnímu léčení již od 22. 5. 2012, kdy po nástupu do léčebny byla aktivně léčena elektrošoky a již od 28. 3. 2013 byla v otevřeném rehabilitačním režimu, bez známek nemoci a následně byla léčba shledána dostatečnou. Nakonec ani ambulantní léčení u MUDr. P. A. nenasvědčovalo tomu, že by shora uvedené závěry byly nesprávné. Ambulantní lékař ve své zprávě totiž uvedl, že pacientka byla poučena o nutnosti pravidelnosti návštěv a dodržování terapeutického režimu. Po celou dobu kontrol nevykazovala známky zhoršení psychického stavu. Vzhledem k uvedeným zjištěním se nedomnívá, že by podaná stížnost pro porušení zákona byla oprávněná a navrhl, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona zamítl jako nedůvodnou.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

Podle § 99 odst. 5 tr. zákoníku ústavní léčení může soud změnit dodatečně na léčení ambulantní a naopak. Ústavní ochranné léčení může soud změnit za podmínek § 100 odst. 1 nebo 2 na zabezpečovací detenci. Bez podmínek § 100 odst. 1 nebo 2 může soud změnit ústavní ochranné léčení na zabezpečovací detenci, jestliže uložené a vykonávané ochranné léčení neplní svůj účel nebo nezajišťuje dostatečnou ochranu společnosti, zejména v případě, že pachatel utekl ze zdravotnického zařízení, užil násilí vůči zaměstnancům zdravotnického zařízení nebo jiným osobám ve výkonu ochranného léčení nebo opakovaně odmítl vyšetřovací nebo léčebné výkony či jinak projevil negativní postoj k ochrannému léčení.

Podle § 351a odst. 1 tr. ř. o změně způsobu výkonu ochranného léčení na návrh zdravotnického zařízení, státního zástupce nebo osoby, na níž se vykonává ochranné léčení, anebo i bez takového návrhu rozhoduje ve veřejném zasedání okresní soud, v jehož obvodu je zdravotnické zařízení, ve kterém se ochranné léčení vykonává; tento soud rozhoduje na návrh zdravotnického zařízení nebo státního zástupce i o změně ústavního ochranného léčení na zabezpečovací detenci. Ústavní ochranné léčení může za podmínek stanovených v trestním zákoníku soud změnit na zabezpečovací detenci, jestliže na základě návrhu nebo zprávy zdravotnického zařízení, ve kterých popíše průběh a výsledky dosavadního léčení, vykonávané ochranné léčení nevedlo ke splnění jeho účelu pro chování osoby, na níž se ochranné léčení vykonává, a tuto přeměnu vyžaduje účinná ochrana společnosti a nutnost působení na osobu, na níž se ochranné léčení vykonává, prostředky zabezpečovací detence.

Ochranné léčení je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného a poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami (postiženými duševní poruchou) nebo osobami závislými na návykových látkách jejich umístěním nebo ambulantní péčí v zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života.

Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo.

Vzhledem k tomu, že ústavní léčení je vždy spojeno s podstatným omezením osobní svobody léčeného a je radikálním zásahem do způsobu jeho života, musí soud při ukládání této formy ochranného léčení pečlivě zvažovat jak povahu choroby a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost trestné činnosti a povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákonem. Při ambulantním léčení je léčená osoba, která je ponechána na svobodě, povinna se podrobit léčebnému režimu podle pokynů pracovníků zdravotnického zařízení, kam léčená osoba pravidelně v určených termínech dochází. Tento způsob výkonu ochranného léčení je možné uložit jen tehdy, když vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem lze očekávat, že účel léčení bude splněn i při pobytu léčené osoby na svobodě. Ambulantní způsob výkonu ochranného léčení je zásadně možný ve všech případech ochranného léčení, jestliže nebezpečí, které od léčené osoby hrozí, je odstraněno nebo alespoň zásadním způsobem omezeno i touto formou léčení (srov. R 30/1972).

Trestní zákoník přitom umožňuje, aby se vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem změnil způsob výkonu ochranného léčení z ústavního na ambulantní a naopak. Rozhodující je stav choroby v daném období, její vnější projevy v chování léčené osoby a léčebné možnosti v obou typech způsobu výkonu ochranného léčení. Současně musí soud, který rozhoduje o přeměně ochranného léčení ústavního na ambulantní, vždy mít na paměti, že ochranné léčení ve formě ústavní je závažným zásahem do osobní svobody, musí být opatřením jen výjimečným a subsidiárním k ambulantní formě, a proto jeho trvání musí být zásadně omezeno jen na nezbytnou dobu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3654/10).

Ze spisového materiálu zjistil, že obviněná B. O. byla usnesením Policie ČR, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje v Ostravě ze dne 8. 6. 2012 sp. zn. KRPT-110726/TČ-2012-070071 stíhána pro zvlášť závažný zločin vraždy ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin braní rukojmí podle § 174 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jichž se měla dopustit jednáním shora popsaným.

Dne 22. 5. 2012 v 18.05 hod byla obviněná převezena na psychiatrické vyšetření za účelem zjištění, zda je schopna k nástupu do vazby. Téhož dne v 19.47 hod. byla převezena do Psychiatrické léčebny v Opavě s diagnosou paranoidní schizofrenie.

Opatřením Policie ČR, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje v Ostravě ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. KRPT-110726/TČ-2012-070071 byli podle § 105 odst. 1 a § 116 odst. 1 tr. ř. přibráni k podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie znalci MUDr. Svatopluk Sedláček a PhDr. Petr Vavřík.

Znalec MUDr. Svatopluk Sedláček, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ve znaleckém posudku mimo jiné uvedl, že při vypracování znaleckého posudku vycházel z výpovědi obviněné B. O., z výpovědí svědků, listinných důkazů založených ve spisovém materiálu a vlastního psychiatrického vyšetření, které proběhlo dne 23. 5. 2012, tj. následující den po převozu do Psychiatrické léčebny Opava, a následně ve dnech 22. 6. 2012 a 17. 7. 2012. Vyšetření obviněné B. O. bylo provedeno na uzavřené stanici, pavilonu 5, Psychiatrické léčebny v Opavě, na expektačním pokoji a na pavilonu 19, ženského uzavřeného oddělení Psychiatrické léčebny v Opavě. Znalec konstatoval, že obviněná B. O. trpí a v době posuzovaného jednání trpěla závažnou duševní chorobou, duševní chorobou ve vlastním slova smyslu, psychózou, a to paranoidní schizofrenií. Jedná se o velmi těžkou duševní chorobu, duševní poruchu ve vlastním slova smyslu. Tato duševní choroba je trvalého charakteru, není jen přechodná. Vztah k realitě je utvářen chorobně měněnými duševními funkcemi. Pro tuto duševní chorobu, která je těžká a trvalá, není schopna chápat obecná pravidla regulující sociální chování a v těchto dimenzích jednat a chovat se.

Obviněná B. O. v době posuzovaného jednání a ve vztahu k tomuto jednání nemohla rozpoznat protiprávnost svého jednání a nemohla své jednání ovládat. Její rozpoznávací a ovládací schopnosti byly v době inkriminovaného jednání zcela vymizelé. Jedinou příčinou úplného vymizení rozpoznávacích a ovládacích schopností u obviněné byla duševní choroba, psychóza, paranoidní schizofrenie. Vyšetřovaná není závislá na alkoholu nebo drogách. Byl u ní zjištěn abusus cannabionidů – kouření marihuany bez závislosti. Další vývoj osobnosti obviněné je jednoznačně determinován průběhem paranoidní schizofrenie. Průběh tohoto onemocnění je chronický. V dalším období lze předpokládat narušení integrity její osobnosti a chronifikaci bludné symptomatiky. Při řádné psychiatrické léčbě a spolupráci obviněné je dán předpoklad, že příznaky duševní choroby budou utlumeny a dojde ke zlepšení sociálního fungování obviněné. Dlouhodobá, resp. trvalá psychiatrická léčba včetně podávání antipsychotik je u obviněné nutná. Resocializace je plně v režii duševní choroby. Při řádné léčbě ústavní a následně ambulantní lze očekávat zlepšení jejího sociálního fungování. O plné možnosti resocializace však nelze hovořit. Motivace jejího jednání byly patické, chorobné a plynuly z duševní choroby, bludných myšlenkových závěrů, paranoidně-persekučních bludů, závěrů o tom, že okolí ji sleduje a ubližuje jí. Na základě těchto obsahově zvrácených myšlenkových závěrů jedná. Není schopna chápat smysl trestního stíhání, účinně se hájit ani chápat smysl případného trestu. Je procesně nezpůsobilá. Za pobytu na svobodě je nebezpečná pro společnost, proto jsou u ní namístě medicínsko-léčebná opatření ve formě povinné psychiatrické léčby, a to ústavní formou. Následná ambulantní psychiatrická léčba je namístě.

Z uvedených závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, je nepochybné, že znalec MUDr. Svatopluk Sedláček po vyšetření obviněné konstatoval nutnost dlouhodobé psychiatrické léčby. Zároveň však již v tomto znaleckém posudku, na základě kterého byla obviněné – vyšetřované B. O. uloženo ochranné psychiatrické léčení ústavní formou, znalec zdůraznil, že při řádné ústavní psychiatrické léčbě a spolupráci obviněné lze očekávat zlepšení sociálního fungování obviněné a možný přechod na následnou léčbu ambulantní. Znalec přitom vzal v úvahu jak mimořádnou závažnost trestné činnosti, pro kterou byla obviněná B. O. stíhána, tak i duševní chorobu, kterou trpí.

Znalec PhDr. Petr Vavřík, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie, ve znaleckém posudku mimo jiné uvedl, že provedené vyšetření potvrdilo u posuzované vyhraněný bludný systém, jehož architektura se rozvinula na základě tématu zavržení a despektu, kteréžto postoje připsala ve svých chorobně determinovaných představách svému sousedovi v domě – s konstrukcí přesvědčení o jeho ultimativní moci nad její osobou skrze přístroj monitorující její tělesné a psychické pochody a ovlivňující totálně její život. Vlastní předmětné jednání posuzované lze interpretovat v hranicích jejího psychicky narušeného prožívání. Pokud jde o prognózu vývoje osobnosti obviněné a celkové možnosti její resocializace znalec psycholog uvedl, že s ohledem na psychopatologickou dezintegraci osobnosti obviněné a na chorobnou determinaci skutku, jenž je jí kladen za vinu, odvisí v daném případě prognóza dalšího vývoje její osobnosti a její resocializace od prognózy medicínské a od léčebných efektů ve vztahu k diagnostikovanému duševnímu onemocnění.

S ohledem na závěry znalců pak Krajský soud v Ostravě, k návrhu státního zástupce, usnesením ze dne 18. 1. 2013 sp. zn. 30 Nt 1203/2012 uložil obviněné B. O. podle § 99 odst. 1 alinea druhá, odst. 4 tr. zákoníku ochranné psychiatrické léčení ústavní formou (současně bylo týmž usnesením rozhodnuto podle § 101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku o zabrání v něm vyjmenovaných věcí). Dne 11. 2. 2013 bylo Krajským soudem v Ostravě uložené ochranné léčení B. O. nařízeno k výkonu v Psychiatrické léčebně v Opavě, a to s nástupem ihned.

Součástí spisového materiálu je hlášení Psychiatrické léčebny v Opavě o nástupu B. O. k ochranné léčbě ze dne 13. 2. 2013, v němž se uvádí, že léčebna obdržela rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě o uložení ochranného psychiatrického léčení B. O., a to ve formě ústavní, jakož i nařízení výkonu léčení v Psychiatrické léčebně Opava. Dále se v hlášení konstatuje, že obviněná B. O. se léčení podrobuje již od jejího přijetí, tj. od 22. 5. 2012.

Dne 17. 1. 2014 podala Psychiatrická nemocnice v Opavě návrh na změnu ochranné léčby psychiatrické u obviněné B. O. z formy ústavní na formu ambulantní. V návrhu uvedla, že pacientka B. O. s diagnosou paranoidní schizofrenie byla dne 22. 5. 2012 přijata pro rozsáhlou bludnou produkci za dramatických okolností (poranila učitelku bodnými ranami a vzala dítě jako rukojmí), masivní paranoidně persekuční produkce. Přeléčena aktivně elektrošoky a nastavena na medikaci. Od 28. 3. 2013 je pacientka v otevřeném rehabilitačním režimu, bez známek nemoci, spolupracující. V průběhu skupinové psychoterapie pochopila svou nemoc a cítila lítost za spáchaný skutek. Napsala společně s matkou omluvný dopis poškozené. Po částečném uvolnění režimu zvládla víkendové dovolenky, které trávila v doprovodu matky. Rozhodla se též k abstinenci, vidí marihuanu jako nebezpečnou pro svůj duševní stav. Z těchto důvodů byla léčba shledána dostatečnou, a proto Psychiatrická nemocnice v Opavě žádá o její převedení na ambulantní formu, aby mohla pokračovat v dalších rehabilitačních programech s delšími i ověřovacími pobyty v domácím prostředí. Na základě těchto skutečností dospěli lékaři k závěru, že jsou dány podklady pro navrhované opatření. Návrh za Psychiatrickou nemocnici v Opavě podali ošetřující lékař MUDr. J. T., primář oddělení MUDr. P. T. a ředitel Psychiatrické nemocnice v Opavě MUDr. I. D.

Pokud stěžovatelka ve stížnosti pro porušení zákona namítala, že okresní soud rozhodoval toliko na podkladě návrhu Psychiatrické nemocnice v Opavě, aniž by k němu byla přiložena alespoň lékařská zpráva, resp. odborné vyjádření tohoto ústavu, považuje k tomu za potřebné Nejvyšší soud uvést, že obsahem podaného návrhu bylo zhodnocení průběhu celé léčby (přeléčení aktivně elektrošoky a medikamentózní léčba), a to včetně skupinové psychoterapie s výsledkem: obviněná – pacientka pochopila svou nemoc a cítila lítost za spáchaný skutek a napsala společně s matkou omluvný dopis poškozené. Ohledně užívání omamných a psychotropních látek se rozhodla k abstinenci, neboť vidí marihuanu jako nebezpečnou pro svůj duševní stav. Podstatné z hlediska dalšího postupu byl závěr Psychiatrické nemocnice v Opavě, že vzhledem k tomu, že pacientka byla dlouhodobě od 28. 3. 2013 (tedy téměř po dobu jednoho roku) v otevřeném rehabilitačním režimu bez známek nemoci a spolupracující, ošetřující lékař, primář jejího oddělení i ředitel Psychiatrické nemocnice v Opavě dospěli k závěru, že shledávají ústavní léčbu za dostatečnou a prosí o její převedení na ambulantní formu. Tuto část návrhu je tedy nutno z hlediska jejího obsahu považovat za kvalifikované odborné vyjádření ve smyslu § 105 odst. 1 tr. ř. Podle názoru Nejvyššího soudu není podstatné, zda byl podán samostatně návrh na změnu ochranné léčby a samostatně odborné vyjádření nebo jako v tomto případě návrh obsahující zhodnocení dosavadní léčby obviněné se závěrem, že ošetřující lékař, primář oddělení a ředitel Psychiatrické nemocnice v Opavě shledali dosavadní ústavní léčbu obviněné za dostatečnou a podmínky pro převedení obviněné na ambulantní formu léčení za splněné. Tento přístup, kdy Okresní soud v Opavě zjevně považoval uvedené odborné vyjádření Psychiatrické nemocnice v Opavě za dostatečné, a proto i návrh za dostatečně odůvodněný, odpovídá ustanovení § 59 odst. 1 tr. ř., podle něhož každé podání je třeba vždy posuzovat podle jeho obsahu.

Okresní soud v Opavě konal dne 19. 2. 2014 veřejné zasedání za přítomnosti obviněné B. O., ustanoveného obhájce a státního zástupce, přičemž vyslechl ošetřujícího lékaře MUDr. J. T. jako svědka. Ošetřující lékař setrval na podaném návrhu a dodal, že od března 2013 je pacientka B. O. na otevřeném oddělení a podrobuje se medikamentózní léčbě. Společně s psychoterapií, která byla velice intenzivní, došlo k zásadní změně jejího zdravotního stavu. Pacientka pochopila čin, který způsobila i to, že trpěla bludnými představami. V případě propuštění bude bydlet u své matky, s čímž matka souhlasí. Dále k dotazu uvedl, že po přemístění pacientky na otevřené oddělení nikdy nedošlo k porušení režimu. Z těchto důvodů tak tvrzení stěžovatelky v podané stížnosti pro porušení zákona, že ošetřující lékař pouze odkázal na návrh Psychiatrické nemocnice v Opavě, neodpovídá protokolu o veřejném zasedání, ale navíc nebere v úvahu ani uvedené zásadní odborné závěry z hlediska rozhodování senátu Okresního soudu v Opavě.

Ze shora uvedeného totiž vyplývá, že byť ošetřující lékař ve své výpovědi ve veřejném zasedání výslovně neuvedl, že ze strany obviněné nehrozí recidiva závažného jednání, pro které byla již trestně stíhána, v případě, že by tomu tak bylo, léčebna by vůbec návrh nepodávala, zvláště když v odborném vyjádření se uvádí, že obviněná – pacientka byla umístěna dlouhodobě v otevřeném rehabilitačním režimu bez známek nemoci a spolupracující. Proto z obsahu odborného vyjádření i výpovědi ošetřujícího lékaře nelze dovodit, že by v této době ošetřující lékař dovozoval z chování obviněné – pacientky jakékoliv známky, které by nasvědčovaly hrozbě recidivy závažného násilného činu. Navíc přesvědčení, že navazující ambulantní léčba bude k zabránění recidivy dostatečná, vyplývá z celého obsahu odborného vyjádření, které bylo součástí podaného návrhu na přeměnu ochranné léčby, přičemž je třeba zdůraznit, že nešlo o osamocený návrh ošetřujícího lékaře, ale o odborný závěr jeho, dále primáře předmětného oddělení a také ředitele Psychiatrické nemocnice v Opavě.

Ve veřejném zasedání byla také vyslechnuta obviněná B. O., která uvedla, že ji mrzí, co se stalo, se změnou způsobu výkonu uloženého ochranného léčení souhlasí. Po propuštění bude bydlet u své matky D. O. v H. V ambulanci MUDr. A., u kterého by se měla podrobovat ambulantnímu ochrannému léčení, ještě nebyla. Pobírá plný invalidní důchod, který si vyřídila v průběhu ústavního ochranného léčení. Pokud stěžovatelka ve stížnosti pro porušení zákona dále namítala, že nebylo náležitě prověřeno, zda má posuzovaná skutečně na svobodě zajištěno rodinné zázemí a zda je v možnostech její matky na posuzovanou řádně dohlédnout, přičemž posuzovaná nebyla ani řádně vyslechnuta k tomu, jaké má vlastní představy o svém budoucím životě a co bude po propuštění z ústavního ochranného léčení na svobodě dělat. Je třeba k tomu uvést, že rozhodující v tomto směru není výslech obviněné, která trpí těžkou duševní chorobou s dg. paranoidní schizofrenie, ale již uvedené odborné závěry lékařů a objektivní zjištění o situaci obviněné, které byly dlouhodobě (od 28. 3. 2013 tedy téměř po dobu jednoho roku) ověřovány v otevřeném rehabilitačním režimu bez známek nemoci a spolupracující, kdy po částečném uvolnění režimu zvládla víkendové dovolenky, které trávila v doprovodu matky. Přitom bylo zjištěno, že má zajištěno nejen rodinné prostředí u matky, ale i sociální zabezpečení, neboť jí byl přiznán plný invalidní důchod.

Nejvyšší soud k tomu dodává, že k bližšímu objasnění poměrů v domácnosti obviněné měl zřejmě Okresní soud v Opavě uvažovat o výslechu její matky, ale na druhé straně je třeba přihlédnout k obsahu lékařské zprávy – odborného vyjádření, ze kterého vyplývá, že matka s ní spolupracovala a starala se o ni v průběhu víkendových dovolenek, při nichž bylo ověřováno její chování na svobodě bez přímého dohledu odborného zdravotnického personálu. Za tohoto stavu věci pouze v tom, že soud nevyslechl matku obviněné, nelze spatřovat takové pochybení, které by mělo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí ke stížnosti pro porušení zákona, zvláště když nelze přezkoumat úvahy Okresního soudu v Opavě, a to vzhledem k tomu, že usnesení nebylo ve smyslu § 136 odst. 3 tr. ř. odůvodněno.

U veřejného zasedání byl rovněž proveden důkaz spisem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 Nt 1203/2012, s důrazem na usnesení ze dne 18. 1. 2013.

K námitce stěžovatelky, že důkazy provedenými před soudem nebylo dostatečně objektivně podloženo ani to, zda a jaký má posuzovaná náhled na svou chorobu a jednání, když z průběhu trestního stíhání jasně vyplynulo, že byla jak ke své nemoci, tak ke svému činu velmi nekritická, považuje Nejvyšší soud za nutné poukázat na následující. Z uvedené formulace této námitky vyplývá, že stěžovatelka zásadně vycházela v podané stížnosti pro porušení zákona jen ze skutečností vztahujících se k průběhu trestního stíhání (srov. str. 8 stížnosti pro porušení zákona), tedy k době, než bylo zahájeno u obviněné ochranné léčení, zatímco v podstatě vůbec nevzala v úvahu shora uvedené závěry vyplývající z návrhu Psychiatrické nemocnice v Opavě a v něm obsaženého odborného vyjádření (v hodnotící části stížnosti pro porušení zákona jeho závěry v tomto směru vůbec necituje, když výlučně vychází jen ze závěrů vztahujících se k době před uložením a výkonem ochranné léčby, zatímco výsledky této léčby uvádí jen v úvodní přehledné části stížnosti pro porušení zákona, aniž by k nim v její hodnotící části náležitě přihlédla – srov. str. 4 a 5 a str. 7 a 8 stížnosti pro porušení zákona) na základě probíhající léčby (včetně skupinové terapie), dále výsledky veřejného zasedání ze dne 19. 2. 2014 (výpověď ošetřujícího lékaře a vyjádření obviněné − pacientky), ze kterých naopak vyplývá, že pacientka pochopila svou nemoc a čin, který způsobila. Proto podle Nejvyššího soudu z návrhu Psychiatrické nemocnice v Opavě, jehož obsahem je shora uvedené odborné vyjádření, výpovědi ošetřujícího lékaře a z vyjádření obviněné nebylo možno dospět k závěru, že by obviněná po provedené ústavní ochranné léčbě měla nekritický náhled na svoji chorobu a na své jednání (zpráva nemocnice – „v průběhu skupinové psychoterapie pochopila svou nemoc a cítila lítost za spáchaný skutek, napsala omluvný dopis poškozené“, ošetřující lékař – „pacientka pochopila čin, který způsobila i to, že trpěla bludnými představami“, vyjádření obviněné – „mrzí ji, co se stalo“), byť v předcházejícím řízení (vyšetřování) takový závěr byl učiněn, ale ten byl právě na základě provedené ústavní léčby specialisty psychiatry přehodnocen.

Po takto provedeném dokazování ve věci, kdy strany nevznesly návrhy na jeho doplnění, vyhlásil Okresní soud v Opavě téhož dne, tj. dne 19. 2. 2014 pod sp. zn. 19 Nt 103/2014, usnesení, kterým podle § 351a odst. 1 tr. ř. za použití § 99 odst. 5 tr. zákoníku u obviněné B. O. změnil způsob výkonu ochranného léčení psychiatrického z formy ústavní na formu ambulantní. Dne 25. 2. 2014 bylo Okresním soudem v Opavě ochranné léčení psychiatrické uložené obviněné B. O. ve formě ambulantní nařízeno k výkonu v Psychiatrické ambulanci MUDr. P. A. v Havířově.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že ze shora uvedeného vyplývá, že Okresní soud v Opavě obdržel jako věcně i místně příslušný soud návrh na změnu ochranné léčby psychiatrické ve formě ústavní na ochrannou léčbu psychiatrickou ve formě ambulantní, jenž obsahoval lékařskou zprávu – odborné vyjádření o průběhu a výsledcích ústavní ochranné psychiatrické léčby. Ve veřejném zasedání vyslechl ošetřujícího lékaře MUDr. J. T., obviněnou B. O. a provedl důkaz spisem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 Nt 1203/2012. Státní zástupce ani obviněná neměli žádné důkazní návrhy, a proto soud prohlásil dokazování za skončené. Pokud tedy okresní soud, stejně jako strany trestního řízení, považoval dokazování za dostatečné, postupoval v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudu, z níž vyplývá právo i povinnost soudu samostatně a nezávisle rozhodnout též o rozsahu dokazování (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 101/95). Po poučení o opravných prostředcích se obviněná B. O. vzdala práva stížnosti, a to i za osoby oprávněné (za Psychiatrickou nemocnici v Opavě ošetřující lékař MUDr. J. T.). Také zástupce státu, v daném stadiu řízení přítomný státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Opavě, postup okresního soudu shledal správným, v souladu se zákonem a práva stížnosti se rovněž vzdal. Jelikož procesní strany netrvaly na písemném odůvodnění usnesení, nabylo usnesení právní moci okamžitě a neobsahovalo ani odůvodnění.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud, který přezkoumává zákonnost a odůvodněnost stížností pro porušení zákona napadeného usnesení i řízení mu předcházející podle skutkového a právního stavu platného v době, kdy bylo rozhodnutí učiněno (ex tunc – srov. č. 2/1966 Sb. rozh. tr.), nesdílí právní názor ministryně spravedlnosti, že v řízení předcházejícím napadenému usnesení byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Z obsahu spisu je patrno, že okresní soud prováděl skutková zjištění k navrhované přeměně ochranného léčení, pokud zjišťoval podstatné okolnosti týkající se zdravotního stavu obviněné, dosavadního účinku absolvované léčby a odborné lékařské prognózy k očekávanému vlivu léčení na obviněnou, bude-li prováděno mimo ústavní zařízení v ambulantní ochranné psychiatrické léčbě. Zákon přitom nestanoví, v jakém rozsahu má být dokazování provedeno, a už vůbec soudu neukládá vypracovat znalecký posudek, jak na to ve stížnosti pro porušení zákona poukazuje stěžovatelka. Zde je vhodné připomenout, že znalecký posudek, na jehož závěry se ministryně spravedlnosti odvolává, vypracovali znalci na základě lékařských zpráv a shromážděného písemného materiálu orgány činnými v trestním řízení a celkem 3 (tří) návštěv a vyšetření obviněné B. O. v Psychiatrické nemocnici v Opavě. Naopak v Psychiatrické nemocnici v Opavě byla obviněná B. O. před podáním návrhu na změnu formy léčení pod neustálou kontrolou ošetřujícího lékaře, primáře tohoto oddělení a příslušného zdravotnického personálu, který měl možnost denně komunikovat s pacientkou a hodnotit průběh léčby. Za tohoto stavu, kdy podle obsahu spisu nic konkrétního nesvědčilo pro úvahu, že by odborné lékařské posouzení aktuálního zdravotního stavu obviněné pacientky bylo vadné, nelze postup Okresnímu soudu v Opavě, který nenechal vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, považovat a priori za vadný, zvláště když by i tento znalec mimo vyšetření obviněné – pacientky, musel vycházet z průběhu léčby a vyjádření ošetřujícího lékaře a primáře Psychiatrické nemocnice v Opavě.

Z odborného vyjádření Psychiatrické nemocnice v Opavě se k tomu podává, že obviněná B. O. se začala psychiatricky léčit ihned po nástupu do nemocnice, což bylo dne 22. 5. 2012, kdy byla přeléčena aktivně elektrošoky a byla nastavena na medikaci (Krajským soudem v Ostravě bylo uložené ochranné psychiatrické léčení formou ústavní nařízeno k výkonu až dne 11. 2. 2013 s nástupem ihned) a po 10 (deseti) měsících, tj. ode dne 28. 3. 2013byla převedena na otevřený rehabilitační režim a zvládala i víkendové dovolenky.Za dalších 10 (deset) měsíců (dne 17. 1. 2014) podala Psychiatrická nemocnice v Opavě návrh na změnu ochranné léčby psychiatrické u obviněné B. O. z formy ústavní na formu ambulantní a okresní soud o něm rozhodoval měsíc po jeho podání.

Návrh na změnu ochranného psychiatrického léčení z formy ústavní na formu ambulantní tedy podala Psychiatrická nemocnice v Opavě po 20 (dvaceti) měsících intenzivní léčby (nikoli 11 měsíců jak tvrdila ve stížnosti stěžovatelka). Od 28. 3. 2013 byla obviněná B. O. v otevřeném rehabilitačním režimu a léčba byla shledána dostatečnou. V návrhu se dále uvádí, že obviněná pochopila svoji nemoc, cítila lítost za spáchaný skutek a napsala omluvný dopis poškozené. Toto vyjádření nepochybně svědčilo o sebekritickém přístupu obviněné ke své nemoci i spáchanému činu po léčbě, což obviněná pacientka v podstatě potvrdila ve své výpovědi učiněné ve veřejném zasedání u Okresního soudu v Opavě. S ohledem na následující tragický vývoj událostí, kdy se obviněná – pacientka v průběhu vykonávané ambulantní ochranné psychiatrické léčby dopustila mimořádně závažného činu, samozřejmě vyvstává otázka, zda lékaři psychiatři podávající návrh na změnu léčení náležitým způsobem posoudili charakter nemoci obviněné a její povahu. Toto hodnocení však není v kompetenci soudu, který nedisponuje potřebnými lékařskými znalostmi, a svůj úsudek proto činí na základě odborného vyjádření, které se v tomto případě shodovalo i se závěry dříve zpracovaného znaleckého posudku, zejména pokud jde o další postup při přeměně ústavní ochranné psychiatrické léčby na léčbu psychiatrickou ambulantní.

Z návrhu na změnu formy ochranného psychiatrického léčení, který za Psychiatrickou nemocnici v Opavě podali ošetřující lékař, primář oddělení a její ředitel lze nepochybně dovodit, že v průběhu léčení do té doby vykonávaného nic nenasvědčovalo tomu, že by se pacientka nemohla léčit ambulantně a že její pobyt na svobodě by byl nebezpečný za současného vykonávaného ambulantního ochranného léčení do té míry, že by byla manifestována důvodná obava z opakování závažné násilné trestné činnosti. A to tím spíše, že znalec MUDr. Svatopluk Sedláček v závěru svého znaleckého posudku konstatoval, že při řádné psychiatrické léčbě a spolupráci obviněné je dán předpoklad, že příznaky duševní choroby budou utlumeny a dojde ke zlepšení sociálního fungování obviněné. Následná ambulantní psychiatrická léčba je pak namístě.

Přestože Nejvyšší soud rozhoduje o stížnosti pro porušení zákona ex tunc, jak již bylo shora uvedeno, k náležitému ověření těchto závěrů, že nic konkrétního z hlediska lékařského v době rozhodování o přeměně ústavní ochranné léčby na léčbu ambulantní nenasvědčovalo pozdějšímu spáchání závažné násilné trestné činnosti, ke které nicméně došlo, vyžádal lékařskou zprávu o následném průběhu ambulantního léčení MUDr. P. A., do jehož péče byla obviněná B. O. svěřena. Ten ve zprávě ze dne 15. 12. 2014 uvedl, že obviněná zahájila ochrannou ambulantní psychiatrickou léčbu v jeho ambulanci dne 4. 3. 2014, tj. druhý den po propuštění z Psychiatrické nemocnice v Opavě. Bylo provedeno vstupní vyšetření, pacientka edukována o pravidelnosti návštěv a dodržování terapeutického režimu. Dne 27. 3. 2014 odebrána objektivní anamnéza od matky pacientky, že bydlí spolu, matka na ni dohlíží a vše je v pořádku. Další psychiatrické kontroly s dotazem na pravidelné braní léků a prověření eventuálních psychotických iritací proběhly ve dnech 8. 4., 3. 6., 8. 7., 12. 8. a 15. 9. 2014. Po celou dobu během těchto kontrol nevykazovala známky zhoršení psychického stavu či rekurence psychotické symptomatiky. Ani ze strany matky neproběhly negativní reference o zhoršení stavu. Pacientka pravidelně medikovala antipsychotikum olanzapin v dostatečné dávce. Léčebný režim dodržovala a na kontroly chodila. Na základě těchto odborných závěrů ani další lékař specialista psychiatr při ambulantní léčbě trvající 8 měsíců neshledal žádné hrozící nebezpečí a nenavrhl změnu ambulantní léčby na léčbu ústavní, což je nepochybně podstatné pro ověření, zda v době rozhodování soudu byly konkrétní poznatky, které by nasvědčovaly tomu, že postup Okresního soudu v Opavě, ale i státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Opavě v tomto konkrétním případě při přeměně ochranného léčení ústavního na ambulantní měl být jiný, a to zejména z hlediska ve stížnosti pro porušení zákona požadovaného zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a rovněž z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie.

Po propuštění z ústavního ochranného léčení psychiatrického a nástupu ambulantní léčby do spáchání mimořádně závažného činu s fatálním následkem, tj. do 14. 10. 2014, uplynula doba 8 (osmi) měsíců, přitom podle závěrů dalšího specialisty psychiatra MUDr. P. A. nic nenasvědčovalo tomu, že by závěry psychiatrické léčebny o vhodnosti změny formy psychiatrického léčení, a to z ústavní na ambulantní, byly mylné.

S přihlédnutím k výše uvedenému pak není zřejmé, z čeho by měl okresní soud na základě vykonané psychiatrické ústavní léčby v době rozhodování o přeměně ochranného léčení dovodit jiné skutečnosti, než ty, které se z provedených důkazů podávaly a presumovat složitost posuzované otázky, která by odůvodňovala nutnost přibrat znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a rovněž z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, a tedy odchýlit se od pravidla podle § 105 odst. 1 věty první tr. ř., které zásadně předpokládá, že v obvyklých případech postačuje odborné vyjádření, což ostatně jako druhou možnost ve stížnosti pro porušení zákona připouští i sama stěžovatelka (srov. str. 7 až 8 a str. 9 třetí odstavec).

Zde je vhodné poukázat na ustanovení § 99 tr. zákoníku i § 353 tr. ř., kde v komentářích k těmto ustanovením se nevylučuje, že nejenom k přeměně, ale dokonce i k rozhodnutí o propuštění z ochranného léčení, a to i ústavního, postačí lékařská zpráva o průběhu a vyhodnocení léčení – odborné vyjádření, byť se zde připouští i možnost vyžádat znalecký posudek [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Obecná část (§ 1–139). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1171; Šámal, P. a kol. Trestní řád III. (§ 315–471). 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3993].

V tomto směru nelze vycházet podle názoru Nejvyššího soudu jen z odborných závěrů vztahujících se ke stavu obviněné – pacientky B. O. před spácháním původního činu, který vedl k uložení ochranné psychiatrické léčby, což výlučně v hodnotící části zdůrazňuje stížnost pro porušení zákona (to vyplývá i ze zvláště zdůrazňované její hospitalizace v době od 15. 6. 2011 do 1. 7. 2011, která se ovšem nevztahovala k žádnému trestnému činu či činu jinak trestnému, ale k případu, ve kterém „přiběhla bosa a vyděšená na Policii ČR s tím, že ji někdo sleduje, slyší hlasy, že je neschopná, aby se zabila“, byť u ní již byla diagnostikována akutní psychotická porucha podobná schizofrenii, ale po medikaci a zklidnění byla propuštěna v celkově komponovaném stavu – srov. str. 8 až 9 stížnosti pro porušení zákona), která naopak v této části zcela pomíjí odborníky psychiatry zdůrazňované výsledky této ústavní ochranné léčby, jež uvádí jen ve své úvodní části, aniž by k nim v hodnotící části náležitě přihlédla (srov. str. 4 až 5 stížnosti pro porušení zákona). Obdobně to platí o závěrech stížnosti pro porušení zákona, pokud v ní stěžovatelka právě ve prospěch závěru, že ve věci měl být přibrán znalec a vypracován znalecký posudek, argumentuje nekritickým postojem obviněné – pacientky B. O. Jak na to bylo již poukázáno shora z návrhu Psychiatrické nemocnice v Opavě, jehož obsahem je odborné vyjádření z oboru psychiatrie, výpovědi ošetřujícího lékaře a z vyjádření obviněné – pacientky vyplývalo, že obviněná – pacientka B. O. po provedené ústavní ochranné léčbě pochopila svou nemoc a čin, který způsobila (zpráva nemocnice – „v průběhu skupinové psychoterapie pochopila svou nemoc a cítila lítost za spáchaný skutek, napsala omluvný dopis poškozené“, ošetřující lékař – „pacientka pochopila čin, který způsobila i to, že trpěla bludnými představami“, vyjádření obviněné – „mrzí ji, co se stalo“). Tyto závěry byly učiněny při vědomí, že v předcházejícím řízení (vyšetřování) byl u obviněné – pacientky B. O. zjištěn nekritickým postoj k spáchanému původnímu činu jinak trestnému (pro její nepříčetnost), ale ten byl právě na základě provedené ústavní léčby specialisty psychiatry přehodnocen.

Pokud stěžovatelka dále argumentuje odborným článkem doc. PhDr. L. Č., CSc. v měsíčníku „Psychologie dnes“ (č. 11/2014, str. 33), pokud jde o klinicko-psychiatrické prognózy, které se donedávna zaměřovaly především na osobnost pachatele a jeho dosavadní životní cestu, zatímco „v současné době se užívá i nových nástrojů, zejména rozbor trestného činu a vzorců chování pachatele, které do této obtížné disciplíny přinášejí zpřesňující kategorie“, nelze přehlédnout datum jeho uveřejnění 31. 10. 2014, zatímco Okresní soud v Opavě rozhodl dne 19. 2. 2014, tedy nemohl mu být tento článek znám. Navíc všechny okolnosti předchozího trestného činu, na základě kterého byla obviněné – pacientce uložena a vykonávána ochranná psychiatrická léčba, a na něž je v té souvislosti ve stížnosti pro porušení zákona poukazováno (neznámá oběť, amokový způsob spáchání činu, použití zbraně atd.), byly známé lékařům psychiatrům, kteří ji měli v péči, a samozřejmě je z hlediska podaného návrhu na přeměnu ochranného léčení z ústavního na ambulantní a ve svém odborném vyjádření, byť nikoli výslovně, hodnotili, neboť by jinak nemohli dojít k shora uvedeným závěrům. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nutné ještě opětovně zdůraznit, že jak vyplývá již z původních znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, zpracovaných znalci MUDr. Svatoplukem Sedláčkem a PhDr. Petrem Vavříkem, kterých se jinak stěžovatelka ve stížnosti pro porušení zákona dovolává, prognóza vývoje osobnosti obviněné a celkové možnosti její resocializace byla a je závislá s ohledem na psychopatologickou dezintegraci osobnosti obviněné a na chorobnou determinaci skutku, jenž je jí kladen za vinu, na prognóze medicínské – psychiatrické a odvíjí se od léčebných efektů ve vztahu k diagnostikovanému duševnímu onemocnění (srov. str. 215 až 217 p. v. a str. 240 spisu sp. zn. 30 Nt 1203/2012). Nejde tedy o otázky psychologické, ale v tomto konkrétním případě o otázky výsostně psychiatrické, a proto se k nim ani znalec psycholog PhDr. Petr Vavřík ve svém znaleckém posudku nevyjadřoval a výslovně uvedl, že „s ohledem na uvedené aspekty se k této problematice vyjadřuje v závěrech samostatného posudku kooperující znalec psychiatr“ (viz str. 241 spisu sp. zn. 30 Nt 1203/2012). Z těchto důvodů nemůže tedy ani tato námitka stěžovatelky ničeho změnit na závěrech Okresního soudu v Opavě, jež došly svého vyjádření v napadeném usnesení ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. 19 Nt 103/2014, ve kterém Nejvyšší soud neshledal takových vad, aby mohl vyslovit ve smyslu § 268 odst. 2 tr. ř. porušení zákona v požadovaném smyslu.

Závěrem lze shrnout, že Okresní soud v Opavě rozhodoval v předmětné věci na základě návrhu Psychiatrické nemocnice v Opavě s lékařským zhodnocením dosavadní ochranné psychiatrické ústavní léčby obviněné, obsahující i postoj obviněné ke své chorobě a svému jednání, vyslechl ošetřujícího lékaře i obviněnou, přitom nic konkrétního, co může posuzovat soud, nenasvědčovalo tomu, že by ze strany obviněné hrozila recidiva závažného jednání, pro které byla stíhána. Přeměnu ústavního psychiatrického léčení na ambulantní předpokládal i s přihlédnutím k původnímu činu a diagnose paranoidní schizofrenie původní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaný MUDr. Svatoplukem Sedláčkem, dále přeměně ochranného léčení na ambulantní předcházela nejen léčba elektrošoky a medikamentózní, ale i skupinová psychoterapie a také přeřazení obviněné na otevřený rehabilitační režim již necelý rok před podáním návrhu na změnu léčení spojené s víkendovými dovolenkami. Nelze přehlédnout, že ani účastníci řízení, a to zejména státní zástupce zajišťující dohled nad dodržováním zákonnosti, jehož primárním úkolem v posuzovaném případě bylo hájit zájem veřejnosti nad zajištěním ochrany před tím, aby se obviněná dopustila další trestné činnosti, neměli ke změně formy způsobu výkonu psychiatrického léčení námitky. Navíc jak bylo zjištěno Nejvyšším soudem, ani v průběhu následné ambulantní psychiatrické ochranné léčby trvající po dobu osmi měsíců nebyly zjištěny žádné poznatky, které by signalizovaly hrozící nebezpečí ze spáchání závažného protispolečenského činu obviněnou – pacientkou B. O., což došlo svého výrazu v tom, že ani další specialista psychiatr nenavrhl změnu ambulantní léčby na léčbu ústavní.

Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., na něž poukazuje stížnost pro porušení zákona, jsou pouze obecná ustanovení (základní zásady trestního řízení), když zákon nestanovil v době rozhodování soudu a ani v současné době nevymezuje žádná pravidla pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba z hlediska § 2 odst. 5 tr. ř. provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam (strany žádné návrhy na doplnění dokazování v průběhu řízení neučinily). Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Neplatí zde žádné jednotné směrnice ani šablony, ale přísně individuální přístup. Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky v součinnosti se stranami, které mají potřebné důkazy navrhovat, bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná (srov. i Šámal, P. a kol. Trestní řád I. (§ 1–156). 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1322 až 1323, 1332 až 1334). Byť z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), v dané trestní věci, jak na to již shora Nejvyšší soud poukázal, napadené usnesení odůvodnění neobsahuje, neboť účastníci řízení poté, co se vzdali práva stížnosti (obviněná B. O. i za osoby oprávněné), netrvali na jeho písemném odůvodnění, a proto není možno zjistit, jakými úvahami se Okresní soud v Opavě řídil při hodnocení provedených důkazů a je možno vycházet jen z obsahu spisu.

Nejvyšší soud pokládá za vhodné ještě zdůraznit, že posuzoval situaci k době rozhodování okresního soudu (ex tunc), a to na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona, která byla zjevně podána, jak to plyne z jejího odůvodnění, pod vlivem následného mimořádně závažného trestného činu obviněné, v jehož důsledku došlo ke zmaření života mladého člověka, což si Nejvyšší soud samozřejmě uvědomuje a považuje to za mimořádně tragické, a proto posouzení celé věci i z tohoto hlediska věnoval zvýšenou pozornost. V té souvislosti však považuje za nutné ještě zdůraznit, že tato okolnost sama o sobě nemůže vést ve smyslu ustanovení § 267 odst. 4, § 268 odst. 2 a § 269 odst. 2 tr. ř. k vyslovení porušení zákona a zrušení napadeného rozhodnutí. Proto také ministryně spravedlnosti v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhla jen vyslovení tzv. akademického výroku, který se z hlediska zákona nedotýká právní moci napadeného rozhodnutí.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, a to v neveřejném zasedání (§ 274 poslední věta tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. února 2015


Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata











Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 3 Tz 58/2014, ECLI:CZ:NS:2015:3.TZ.58.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies