3 Tdo 1202/2014

24. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 238 odst. 2 písm. a)
  • TrZ - § 238 odst. 3 písm. b)
  • TrZ - § 283 odst. 3 písm. c)
  • TrZ - § 283 odst. 1
  • TrŘ - § 265b odst. 1 písm. g)
  • TrŘ - § 176 odst. 2
  • TrŘ - § 265a odst. 4
  • TrŘ - § 2 odst. 5
  • TrŘ - § 2 odst. 6
  • TrŘ - § 211 odst. 2 písm. a)
  • TrZ - § 70 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2015 o dovoláních, která podali obvinění M. S. a R. T. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. 11 To 24/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 54/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. S. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného R. T. odmítá.

Odůvodnění:
I.


Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 20 T 54/2011, byl obviněný M. S., roz. B., uznán vinným spolupachatelstvím k zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 23 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), k § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, kterého se dopustil spolu se spoluobviněnými I. K., S. K., P. K., L. L., P. S., K. D., A. N., R. T. a V. K. jednáním podrobně popsaným pod body A. 1) a A. 2) výroku o vině.

Za to byl obviněný M. S. odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 2011, č. j. 2 T 133/2010-373, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2011, č.j. 4 To 520/2011-413, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 70 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to (v podrobnostech odkázáno na znění rozsudku):
1) věcí zajištěných při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor − při domovní prohlídce v bytu nacházejícího se v p. patře v Č. B., V. a při prohlídce jiných prostor v baru V., Ž., Č. B.,
2) omamných a psychotropních látek zajištěných během domovních prohlídek, prohlídek jiných prostor a pozemků, které jsou nadále uloženy v režimovém skladu OPL, P., Č. B.,
3) finančních prostředků zajištěných během domovních prohlídek, prohlídek jiných prostor a pozemků, a to v celkové výši 39 605 Kč a 685 €.

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9.2012, sp. zn. 20 T 54/2011, byl rovněž uznán vinným obviněný R. T., a to spolupachatelstvím k zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 23 tr. zákoníku k § 283 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění popsaných od bodem A. výroku o vině dopustil jednáním spočívajícím v tom, že společně se spoluobviněnými M. S., I. K., S. K., P. K., L. L., P. S., K. D., A. N. a V. K. „v období nejméně od počátku roku 2009 do 10. 11. 2010 v Č. B. v Ž. v baru V., který pod záminkou realizace aktivit občanské sdružení S. f. provozoval obžalovaný M. S., s cílem získat pro sebe prospěch, po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení činností, podle pokynů a požadavků obžalovaného M. S. směřujících k zajištění provozu baru a v jeho rámci zajištění pravidelné distribuce marihuany návštěvníkům baru, obžalovaní S. K. ml. a R. T. jako provozní baru po předchozí dohodě s obžalovaným M. S. zajišťovali dodávky marihuany do baru, zejména z bytu obžalovaného M. S. v Č. B. ve V. ulici, obžalované I. K., S. K. ml., L. L. a K. D. jako barmanky baru a obžalovaní P. S. a P. K. jako osoby podílející se na vpouštění zákazníků do baru, přechovávali a prodávali v baru marihuanu, na dodávání marihuany do baru z bytu obžalovaného M. S. se podílela A. N., I. K. a V. K., obžalovaný M. S. do baru dodávanou marihuanu přechovával v místě svého bydliště v Č. B. ve V. ulici v bytě v p. patře, kde ji i prodával, obžalovaný V. K. pro obžalovaného M. S. tuto přechovával v Č. B. ve V. ulici v bytě v p. patře, obžalovaná I. K. podle pokynů obžalovaného M. S., nejméně od října 2010 do 10. 11. 2010 v J. H. v baru ve V. ulici přechovávala a prodávala marihuanu, přičemž obžalovaní jednali konkrétně takto“, kdy jednání obviněného R. T. konkrétně spočívalo v tom, že „nejméně v době od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009 pracoval jako provozní baru V. v Č. B., Ž. a podílel se na prodeji marihuany tak, že zajišťoval distribuci této látky zájemcům o množství přesahující několik gramů a v takových případech rozhodoval i o případné poskytnutí slevy, rozhodoval i o tom, jaké množství má být zákazníkovi za jím nabízené peníze prodáno, bar marihuanou i zásoboval a přebíral peníze z prodeje této drogy“.
Za to byl obviněný R. T. odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.

Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině, trestu a případně náhradě škody u spoluobviněných I. K., S. K., P. K., L. L., P. S., K. D., A. N. a V. K.. Rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného R. H., K. L., F. J. a S. K. Obviněný R. H. a obviněný K. L. byli podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutky, v nichž byly spatřovány přečiny nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem (bod II. a bod III. výroku o vině a trestu).

Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 20 T 54/2011, podali obvinění M. S., I. K., K. D., A. N., R. T., R. H. a S. K. odvolání.

O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. 11 To 24/2013, a to tak, že z podnětu odvolání obviněného M. S. podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o vině pod body A. 1) a A. 2) a zároveň v celém výroku o trestu. Podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku byl zrušen ve výroku o vině a trestu rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 2 T 133/2010, který nabyl právní moci dne 25. 8. 2011, v části týkající se obviněného M. S., a při vázanosti skutkovými zjištěními ze zrušeného rozsudku znovu za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného M. S. uznal vinným spolupachatelstvím k zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 23 tr. zákoníku k § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že „společně se spoluobžalovanými I. K., S. K., K. D., A. N., R. T. a odsouzenými P. K., L. L., P. S., V. K.
v období nejméně od počátku roku 2009 do 10. 11. 2010 v Č. B. v Ž. ulici v baru V., který pod záminkou realizace aktivit občanské sdružení S. f. provozoval M. S., s cílem získat pro sebe prospěch, po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení činností, podle pokynů a požadavků M. S. směřujících k zajištění provozu baru a v jeho rámci zajištění pravidelné distribuce marihuany návštěvníkům baru, S. K. ml. a R. T. jako provozní baru po předchozí dohodě s M. S. zajišťovali dodávky marihuany do baru, zejména z bytu obžalovaného M. S. v Č. B. ve V. ulici, I. K., S. K. ml., L. L. a K. D. jako barmanky baru a P. S. a P. K. jako osoby podílející se na vpouštění zákazníků do baru, přechovávali a prodávali v baru marihuanu, na dodávání marihuany do baru z bytu M. S. se podílela A. N., I. K. a V. K., M. S. do baru dodávanou marihuanu přechovával v místě svého bydliště v Č. B. ve V. ulici v bytě v p. patře, kde ji i prodával, V. K. pro M. S. tuto přechovával v Č. B. ve V. ulici v bytě v p. patře, I. K. podle pokynů M. S., nejméně od října 2010 do 10. 11. 2010 v J. H. v baru ve V. ulici přechovávala a prodávala marihuanu, přičemž obžalovaní jednali konkrétně takto“, kdy obviněný M. S.:

1) v místě svého trvalého bydliště a v baru V. neoprávněně za účelem dalšího prodeje přechovával marihuanu, a to:
a) dne 10. 11. 2010 v baru V. vrcholové části rostliny konopí s nejméně 1.150 g využitelné sušiny o obsahu delta-9-THC v rozpětí 9,8 − 16,8%, tj. 141.011 mg delta-9-THC,
b) dne 10. 11. 2010 v místě svého trvalého bydliště vrcholové části rostliny konopí, z toho bylo 232,9 g využitelné sušiny o obsahu v rozmezí 3-16,7% delta-9-THC, tj. 23.142 mg delta-9-THC a dále 0,227 g hydrochloridu methamfetaminu s koncentrací methamfetaminové báze 50,8%, 0,858 g hydrochloridu 3,4-methylen-dioxymetam­fetaminu (extáze) s koncentrací MDMA báze 67, 7 %, tj. 581 mg MDMA,

celkem tak přechovával 1.382,9 g marihuany o obsahu 164.153 mg THC,

2) prodal sám nebo prostřednictvím obsluhy baru V. marihuanu návštěvníkům baru, a to:

a) v době přesně nezjištěné v průběhu roku 2009 pětkrát v baru V., dvakrát v místě svého bydliště nejméně 700 g marihuany za cenu 6 € za 1 g r. státnímu příslušníku S. S., celkem za 4.200 €,

b) od počátku roku 2009 do 30. 6. 2010 v baru V. postupně nejméně v deseti případech, z toho jedenkrát i v místě svého trvalého bydliště, r. státnímu příslušníkovi D. D. nejméně 1.000 g marihuany, kdy stanovil různou cenu, ale nejméně 5 € za 1 g, celkem za částku nejméně 5.000 €,

c) v době od března 2009 do konce roku 2009 v baru V. nejméně v pěti případech vždy v množství nejméně 50 g marihuany, celkem nejméně 250 g, vždy za cenu 8 € za 1 g, celkem za částku nejméně 2.000 €, r. státnímu příslušníkovi M. J. H.,

d) v rozmezí od června 2009 do července 2010 v baru V. r. státnímu příslušníkovi M. F. nejméně ve dvaceti případech v ceně 8 € za 1 g, celkem nejméně 300 g za 2.400 €,

e) v srpnu a září 2009 v baru V. r. státním občanům I. T. a M. A. nejméně 2,5 g marihuany za 20 €,

f) 23. 9. 2010 po předchozí domluvě prostřednictvím přítomné obsluhy osobě, vystupující pod jménem V., která jednala na základě úkonu podle § 437 tr. řádu, kolem 16.40 hodin v baru V. v zadní místnosti 41,8 g marihuany o obsahu 12,5% psychomimeticky působícího delta-9-THC, za 350 €,

g) v období od září 2009 do 12. 1. 2010 v baru V. a místě bydliště r. státním občanům P. K., S. K. a M. S. nejméně v deseti případech marihuanu, přitom sedmkrát v baru V. a třikrát v místě bydliště, v množství nejméně 5.000 g za částku 5 € za 1 g, tedy celkem za nejméně 25.000 €,

h) v době blíže neurčené od září 2009 do října 2010 v baru V. a místě trvalého bydliště nejméně v třiceti pěti případech I. T., se kterým nejméně ve dvaceti případech nakupoval i S. W., oba r. státní příslušníci, za cenu 6 € za 1 g, celkem jim prodal nejméně 22.850 g marihuany za částku 137.100 €,

ch) v době od října 2009 do října 2010 v baru V. postupně R. F. P., občanu R., nejméně ve dvaceti případech marihuanu v ceně 8 € za 1 g, celkem nejméně 600 g za 4.800 €,

i) dne 15. 10. 2010 po předchozí domluvě prostřednictvím přítomné obsluhy osobě, vystupující pod jménem V., která jednala na základě povoleného úkonu podle § 437 tr. řádu, kolem 17.30 hodin v baru V. v zadní místnosti 133,75 g marihuany o obsahu 15,15% psychomimeticky působícího delta-9-THC, za 1.000 €,

j) v době přesně nezjištěné v prosinci 2009 v baru V. r. státním příslušníkům I. T. a S. V. S. 1.000 g marihuany za celkovou částku 5.000 €,

k) v období od prosince 2009 do 10. 11. 2010 v baru V. nebo v místě svého trvalého bydliště S. V. S., občanu R., nejméně ve dvaceti případech, vždy nejméně 300 g za cenu 5 € za 1 g, celkem nejméně 6.000 g této látky za celkovou cenu 30.000 €,

l) od ledna do srpna 2010 v baru V. D. E., občanu R., nejméně v patnácti případech marihuanu v ceně 8 € za 1 g, celkem nejméně 650 9€g marihuany za 5.200 €,

m) dne 10. 11. 2010 po předchozí domluvě prostřednictvím přítomné obsluhy osobě, vystupující pod jménem V., která jednala na základě povoleného úkonu podle § 158c tr. řádu, kolem 19.30 hodin v baru V. v zadní místnosti 982,7 g marihuany o obsahu 13,7% psychomimeticky působícího delta-9-THC, za 6.000 €,

n) v přesně nezjištěné době od dubna 2009 do června 2009 v Č. B., Ž., v baru V. nejméně v pěti případech prodal L. V. drogu marihuanu v celkovém množství nejméně 6 gramů za celkovou částku ve výši 1.200,- Kč, vždy po 1 gramu za částku 200,- Kč, a to přesto, že věděl, že k zacházení s touto látkou je třeba zákonného povolení, které neměl

celkem tak prodal sám nebo prostřednictvím dalších osob nejméně 39.510,75g marihuany o minimálním obsahu delta-9-THC 3.911,5 g delta-9-THC za 228.070 €, tj 5.688.642,2 Kč,

celkem přechovával za účelem prodeje, sám prodal, prodal prostřednictvím dalších osob 40.896,65 g marihuany s obsahem minimálně 4.531 g delta-9-THC za nejméně 5.966.422- Kč“.

Za to byl obviněný M. S. odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 70 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to:
1) věcí zajištěných při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor − při domovní prohlídce v bytu nacházejícího se v p. patře v Č. B., V. a při prohlídce jiných prostor v baru V., Ž., Č. B. (v podrobnostech odkázáno na znění rozsudku),
2) omamných a psychotropních látek zajištěných během domovních prohlídek, prohlídek jiných prostor a pozemků, které jsou nadále uloženy v režimovém skladu OPL, P., Č. B. (v podrobnostech odkázáno na znění rozsudku),
3) finančních prostředků zajištěných během domovních prohlídek, prohlídek jiných prostor a pozemků, a to v celkové výši 39 605 Kč a 685 € (v podrobnostech odkázáno na znění rozsudku).

Dále byl z podnětu odvolání obviněného R. H. ve vztahu k tomuto obviněnému zrušen podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celém výroku o vině a trestu a při nezměněném výroku o ochranném opatření bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnuto o vině a trestu obviněného, stejně jako o náhradě škody.

Odvolání obviněných I. K., K. D., A. N., R. T. a S. K. byla podle 256 tr. ř. zamítnuta.

II.


Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. 11 To 24/2013, podali obvinění M. S. a R. T. dovolání.

Obviněný M. S. v rámci poměrně obsáhlého dovolání (č. l. 4741 − 4760) uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný má za to, že skutkové a právní závěry vrchního soudu, který převzal v tomto směru veškerou argumentaci soudu krajského, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Soudům obou stupňů vytýká celou řadu procesních pochybení. Je přesvědčen o tom, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně nesplňuje požadavky uvedené v ustanovení § 125 tr. ř., neboť se náležitým a přesvědčivým způsobem nevypořádal s argumenty obhajoby, které by měly být, v případě že nebudou akceptovány, provedeným dokazováním a logickými úvahami soudu (zejména v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) vyvráceny. Úvahy nalézacího soudu jsou v rovině spekulací, zejména stran minimálního množství účinné látky delta-9-THC, jakož i finančních částek, za které měla být marihuana prodávána. Odsuzující rozsudek měl podklad v neprocesně opatřených důkazech při toleranci nestandardních postupů policejního orgánu (a to nejen policistů, v tomto případě kpt. Bc. M. F., ale i jedné z obviněných, u níž bylo tolerováno, aby vypovídala, ač byla ovlivněna drogou marihuana, kterou před výslechem požila), jejichž prostřednictvím byly opatřeny. Minimální množství účinné látky delta-9-THC vycházelo ze zajištěného množství drogy v konkrétní den, ale bylo vztaženo na období dvou let, což se jeví obviněnému jako absurdní úvaha. Provedeným dokazováním nebylo rozhodně zjištěno, že by na počátku roku 2009 nakoupil téměř 50 kg drogy marihuana, kterou postupně po téměř dva roky prodával. Skutkové závěry nalézacího soudu pak převzal soud odvolací, který se sice jeho obhajobou zabýval, ale argumenty obhajoby v žádném případ nevyvrátil. Obviněný popřel, že by pěstoval a nakupoval marihuanu za účelem prodeje, ale toliko v některých případech napomáhal zprostředkovat její prodej mezi pěstitelem (prodávajícím) a kupujícím, neboť oproti řadě svých přátel (pěstitelů marihuany) ovládal německý jazyk, kdy takováto pomoc z jeho strany nebyla motivována finančním prospěchem. Nikdy neinstruoval obviněné L. L. a P. K. k tomu, aby prodávali v baru marihuanu, kdy tito ani nebyli jeho zaměstnanci. Byl sice majitelem baru V., tento však založil za účelem pořádání turnajů ve stolním fotbálku a také, aby umožnil osobám, které si přinesou marihuanu, tuto zde v klidu vykouřit, o čemž vypovídali i někteří svědci. Bar V. nikdy neprovozoval, a proto se tam nikdy nemohl dopustit trestné činnosti.

Postupu státní zástupkyně vytýká, že je podle § 176 odst. 2, věta druhá, tr. ř. povinna v případě, že míní skutek posuzovat jako jiný trestný čin (tedy i jako přísnější kvalifikovanou skutkovou podstatu), než jak ho posuzoval policejní orgán, upozornit na to před podáním obžaloby obviněného a jeho obhájce a zjistit, zda navrhují se zřetelem na zamýšlenou změnu vyšetřování doplnit. To učiněno nebylo, neboť předmětné upozornění bylo obviněnému doručeno společně s informací o podání obžaloby. Obviněný má za to, že státní zástupkyně takto postupovala zcela záměrně. Nesouhlasí s názorem soudu, že uvedené pochybení, které připustil, bylo zhojeno v rámci dokazování u hlavního líčení, kde mu byl dán prostor k obhajobě. Podaná obžaloba ze dne 7. 11. 2011, č. j. KZV 59/2010-836, navíc neměla parametry de ustanovení § 177 písm. d) tr. ř., kdy odůvodnění rozsáhlé trestné činnosti čítající 14 obviněných nepředstavuje ani dvě strany, zcela absentuje odůvodnění žalovaných skutků, a to nejen vůči obviněnému, ale i vůči dalším obviněným, o které se obžaloba opírá, neboť pouze představuje seznam důkazů, jejichž provedení se navrhuje (nikoli odůvodnění), rovněž tak nelze dohledat v odůvodnění obžaloby právní úvahy s odkazem na příslušná ustanovení trestního zákoníku, na základě nichž je shledávána trestní odpovědnost obviněného.

Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je z převážné části pouhým opisem či výtahem skutkových zjištění, kdy rozsudek o vině obviněného je v případě skutkových zjištění založen na značné míře obecnosti, protože nelze dohledat, jaké důkazy, včetně jejich hodnocení, vedly u jednotlivých dílčích útoků k závěru o jeho vině, což vede k závěru o nepřezkoumatelnosti. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že v některých případech se soud vůbec nezabýval rozpory mezi výpověďmi jednotlivých svědků, stejně tak není jasné, u kterých svědků bylo postupováno v jeho prospěch a v jakém rozsahu. Obviněný vnímá závěry soudů jako nepřezkoumatelné a vzájemně rozporuplné.

Obviněný dále namítl porušení svých procesních práv ve vztahu k dožádaným výslechům a rekognicím v R. republice, které byly provedeny v rozporu s ustanovením § 104b tr. ř. Soudy nijak neodůvodnily, proč nebylo přistoupeno k rekognici in natura, když uvedenému úkonu nic nebránilo. Veškerá další vyjádření svědků, tj. poznávajících osob, vztahující se k předmětu výslechu, tedy podle obviněného nelze použít, neboť se jedná o deformovaný důkaz ovlivněný předchozím neprocesním postupem. Nepoužitelnost shledává i u dokumentace shromážděné osobou vystupující pod jménem V., kdy se nejednalo o tzv. předstíraný převod ve smyslu § 158c tr. ř., ale de facto o činnost policejního agenta ve smyslu § 158e tr. ř. Jinými slovy byl dle obviněného překročen rámec povolení vztahující se k povolení předstíraného převodu podle § 158c tr. ř., kdy vrchní soud osobě vystupující jménem V. jím fakticky vykonávanou činnost nepovolil, a tudíž činnost této osoby byla nezákonná, neprocesní a její výsledky nelze použít v jeho neprospěch. Uvedený svědek se s ním nikdy osobně nesetkal a během výslechu neustále odkazoval na své zápisy o operativní činnosti. Obviněný je přesvědčen, že došlo k policejní provokaci. Dále obviněný namítá, že některé úkony trestního řízení není možno považovat za nestranné, resp. není možno je použít, neboť kpt. Bc. M. F. by přistižen při manipulaci s důkazy. Z toho důvodu nelze použít ani výpověď S. z přípravného řízení. Kpt. Bc. M. F. vyslýchané tykal, vkládal jí odpovědi do úst, dokonce svá vyjádření vydával za výpověď vyslýchané, dával jí peníze po její výpovědi, kde se vyjadřovala především k trestné činnosti jiných osob za úplně jiné období, než bylo proti ní krátce předtím zahájeno trestní stíhání, vyslýchanou předtím navštívil v místě bydliště bez vědomí obhájce a nabídl jí institut spolupracujícího obviněného, kdy úřední záznam o tom sepsal až po stížnosti obhájce, a zároveň jiným osobám sliboval vyřízení jejich trestní věci jinak (odklonem od trestního řízení) formou realizované přímluvy u státního zástupce. Navíc je zcela zřejmé, jak už se podává z obrazového záznamu, že vyslýchaná byla při výslechu ovlivněna drogami. Obviněný ve vztahu k výpovědím svědků namítl, že soudy nijak nezkoumaly rozpory, které se zde objevily a v rozsudku se taktéž neobjevují žádné hodnotící úvahy, tudíž je rozsudek nalézacího soudu nepřezkoumatelný. Odvolací soud pak nepřistoupil k žádným nápravám vytýkaných vad. Obviněný následně předkládá vlastní hodnocení provedených výslechů některých svědků (S. S., D. D., M. J. H., M. F., D. E., R. F. P., F. P. E., M. A., P. K., S. K., M. S., I. T., S. W., S. V. S.). Dále namítá, že obhájce nebyl řádně zpraven o tom, kde se budou dožádané výslechy svědků konat, pouze byl uveden kontakt a odkaz na německy hovořící osobu, která byla garantem úkonu, což je samo o sobě nedostačující. Policejní orgán pak dle přesvědčení obviněného záměrně na stejný den nařídil v Č. r. výslech svědkyně, čímž vytvořil podmínky, aby se obhájci obviněných nemohli výslechu účastnit. Navíc výslechy dožádaných svědků částečně realizoval i kpt. Bc. M. F., který si za tím účelem přizval tlumočnici z německého jazyka a svědkům kladl otázky, přestože k takovému postupu nebyl oprávněn. Soudy taktéž nevyhověly navrhovaným osobním výslechům některých svědků, jejichž výpovědi byly toliko čteny v souladu s ustanovením § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože tito svědci byli justičním orgánům k dispozici (I. T., M. S., S. W., S. V. S., Ch. S.). Paušalizovaný a obecný souhlas vrchního soudu s postupem soudu prvního stupně bez sebemenšího vyjádření k argumentaci obviněného prezentované k tomuto procesnímu postupu v podaném odvolání vede k nepřezkoumatelnosti postupu odvolacího soudu. Zároveň je podle přesvědčení obviněného absurdní najisto predikovat, v jakém rozsahu a o čem budou svědci před soudem vypovídat, to vše umocněno zjištěním, že podle názoru soudů obou stupňů skutečnosti podávající se z výpovědí těchto svědků vyplývají i z ostatních provedených důkazů (jednak neuvedeno kterých, jednak to není pravda), aby následně i přes tuto deklarovanou nadbytečnost byly důkazy výpověďmi těchto svědků provedeny a hodnoceny jako stěžejní a zásadní pro trestní odpovědnost vztahující se k jednotlivým bodům výroku.

Ve vztahu k použité právní kvalifikaci jeho jednání obviněný rozporuje jednak konkrétní určení prospěchu, jehož se snažil dosáhnout, přičemž závěry nalézacího soudu má v tomto směru za spekulativní. Namítá, že prodej marihuany nebyl motivován finančně, tedy závěr, že jeden gram byl prodáván za 143 Kč, je zcela neopodstatněný. Soudy neuvedly, jakým způsobem byla stanovena výše prospěchu, když marihuana měla být prodávána v měně euro, kdy kurz během doby prodejů kolísal. Zároveň obviněný zpochybňuje i naplnění znaku „ve velkém rozsahu“, přičemž opět namítá nejednoznačnost závěru soudů ohledně konkrétního obsahu účinné látky THC, kdy má za to, že soud stanovil pouze předpokládané množství delta-9-THC, neboť neměl žádný relevantní důkaz o tom, jaké množství této látky bylo v marihuaně. Podotýká, že pokud v místě jeho tehdejšího bydliště byla zajištěna marihuana, automaticky to neznamená, že byla jeho vlastnictvím (zvláště pokud se v tu dobu pohybovaly po bytě i další osoby) a již vůbec to neznamená, že byla určena k prodeji. Obviněný byl v tu dobu osoba, která marihuanu kouřila, takže i pokud snad soud dospěl k závěru, že byla jeho vlastnictvím, tak pouze pro jeho osobní potřebu. Obviněný namítl, že nelze s jistotou uzavřít, že jím bylo prodáno cca 45,5 kg marihuany, kdy drtivou část mohla představovat marihuana bez účinné látky delta-9-THC (to vše, aniž by ustupoval z dříve vznesených námitek). Dále brojí proti závěru, že se jednání dopustil jako člen organizované skupiny, kdy má za to, že pro uvedený závěr není podklad v provedeném dokazování.

Obviněný dále nesouhlasí s uloženým trestem propadnutí věci podle § 70 odst. 1, písm. a), b), c) tr. zákoníku, kdy není zřejmé, v jakém případě je aplikováno jaké ustanovení. Kromě toho nebyl zjišťován vlastník těchto věcí, což je nezbytnou podmínkou pro uložení tohoto trestu.

Na podkladě výše uvedených námitek obviněný M. S. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. 11 To 24/2013, zrušil, a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný R. T. v rámci podaného dovolání (č. l. 4772 − 4776) uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný namítl, že během několikaměsíčního intenzivního vyšetřování nebylo zjištěno naprosto nic, co by mohlo vést k důvodnému podezření, že se dopustil předmětné trestné činnosti. Teprve po zahájení trestního stíhání S. K., která byla vyslechnuta v postavení obviněné a zmínila jeho osobu, bylo proti němu dne 1. 6. 2011 zahájeno trestní stíhání. Rozhodnutí o vině odůvodnil nalézací soud pouze výpovědí obviněné S. K. která měla popsat jeho činnost v baru V., a dále velmi obecně poukázal na jeho jakýsi nepochybně užší vztah k M. S., jak je dle soudu dovozováno z některých důkazů v podobě fotografií, odposlechů, či zpráv ze sledování jeho osoby. Nalézací soud se vůbec nevypořádal s jeho obhajobou a námitkami. Výpověď obviněné S. K. ze dne 14. 4. 2011 hodnotí obviněný jako nevěrohodnou a ve vztahu k němu procesně nepoužitelnou. Navíc obviněná přiznala, že před podáním výpovědi požila drogu. Dále obviněný uvádí, že v rámci první výpovědi ze dne 11. 11. 2010 odmítla obviněná S. K. vypovídat a v rámci výpovědi při rozhodování o návrhu na její vzetí do vazby dne 13. 11. 2010 naopak vypovídala spontánně, velmi rozsáhle a uvedla, že řekla celou pravdu a nemá více co tajit, přičemž za stěžejní považuje obviněný skutečnost, že jeho osobu v rámci této výpovědi vůbec nezmínila. Obviněný dále poukazuje na to, že obviněná podala výpověď ještě před zahájením jeho trestního stíhání, přičemž se však nejednalo o výpověď neodkladnou, nebo neopakovatelnou ve smyslu § 158a tr. ř. Průběhu její výpovědi tak nemohl být přítomen jeho obhájce, přičemž se jednalo o případ nutné obhajoby. Obviněná pak v přípravném řízení znovu vyslechnuta k tvrzené činnosti dovolatele nebyla, nebyl tudíž ani dán prostor pro řádné uplatnění jeho obhajoby, nebyla dána možnost jeho obhájci klást obviněné dotazy, případně ani navrhnout provedení konfrontace. Toto porušení práva na uplatnění řádné obhajoby nebylo zhojeno ani při hlavním líčení, neboť obviněná odmítla vypovídat a její výpověď z přípravného řízení byla toliko přečtena. Nebyl mu tak dán žádný prostor pro obranu. Vrchní soud v Praze však v odůvodnění svého rozsudku argumentuje nad rámec rozsudku nalézacího soudu tím, že na jeho zapojení do obchodu s marihuanou lze usuzovat i z odposlechnuté komunikace, která proběhla prostřednictvím SMS zpráv v němčině dne 29. 7. 2010 a 28. 8. 2010. Vrchním soudem je tvrzeno, že účastníkem této komunikace byl dovolatel, který se však podle nalézacího soudu měl trestního jednání dopustit v období od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009 (byť sám uvádí, že v baru V. vypomáhal v době od 31. 12. 2009 do 14. 4. 2010). Tudíž vrchním soudem zmiňované záznamy SMS zpráv v červenci a srpnu 2010 jsou již zcela mimo období, kdy jím měla být páchána trestná činnost. Zřejmě i proto nalézací soud tuto argumentaci do svého rozsudku vůbec nezařadil. Obviněný uvedl, že v projednávané věci se nejedná o nesprávné posouzení skutku v důsledku nesprávně zvolené právní kvalifikace, ale v tom, že není prokázáno, že se skutek vůbec stal, tedy se jedná o případ tzv. extrémního rozporu mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Dovolatel je přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Na podkladě výše uvedených námitek obviněný R. T. navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodů shora uvedených zrušil podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. 11 To 24/2013, a podle ustanoveni § 2651 odst. 1 tr. ř. mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného M. S. byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 27. 11. 2013. Opis dovolání obviněného R. T. pak Nejvyšší státní zastupitelství České republiky obdrželo dne 23. 11. 2013.

K dovoláním obviněných se následně ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

V rámci vyjádření sp. zn. 1 NZO 1085/2013 (č. l. 483 – 4834) poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedl, že s ohledem na meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze konstatovat, že námitky obviněného R. T. předmětnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněný sice uplatnil námitku tzv. extrémního nesouladu, ta však sama o sobě není zákonným dovolacím důvodem a státní zástupce jeho existenci nedovodil. Uvedl, že z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá, že tento se již zabýval obdobnými námitkami tohoto obviněného ve vztahu k procesní použitelnosti výpovědi obviněné K. a těmto námitkám nepřisvědčil. Třebaže v odůvodnění svého rozsudku to není v příslušné pasáži uvedeno výslovně, je zřejmé, že vrchní soud vycházel ze závěrů vyplývajících z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1392/2007, z nichž vyplývá, že „výslech obviněného bude zpravidla neodkladným úkonem podle § 160 odst. 4 trestního řádu ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným, vůči nimž do té doby nemohlo být zahájeno trestní stíhání pro objektivní překážky (např. nebyli známi, byli na útěku apod.), a to za podmínky, že obviněný při takovém výslechu vypovídal ke společné trestné činnosti spáchané s dalšími pozdějšími spoluobviněnými, nebo zde byla dána jiná bezprostřední souvislost trestné činnosti těchto pozdějších spoluobviněných s trestnou činností obviněného, který je vyslýchán v rámci neodkladného úkonu”. Uvedené podmínky byly dle názoru státního zástupce v dané věci naplněny a ve shodě s vrchním soudem má za to, že tato výpověď byla bezprostředně použitelná i proti obviněnému, přičemž je v souladu i s jinými zjištěnými skutečnostmi. Na tom nic nemění ani určitá nepřesnost v odůvodnění rozsudku vrchního soudu, kde je skutečně uveden odkaz na elektronickou komunikaci v období, které nebylo obviněnému kladeno za vinu. Na druhou stranu je však z odůvodnění jasně patrné, jaké další skutečnosti vzal vrchní soud v úvahu při posouzení propojenosti činnosti obviněného T. a obviněného S.

Námitky obviněných jsou převážně polemikou se skutkovým zjištěním soudů se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. To platí i ve vztahu k dovolání obviněného M. S. Rovněž obviněný S. uplatňuje zejména výhrady k procesnímu postupu soudů, zejména pokud jde o procesní použitelnost jednotlivých důkazů, třebaže se jeho námitkami soudy obou stupňů pečlivě zabývaly a po jejich zvážení jim nepřisvědčily. Významnou část námitek obviněného S. pak představuje pouze polemika s odůvodněními soudních rozhodnutí, což však lze považovat z hlediska ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. za námitky obsahově nepřípustné. Pokud jde o právo obviněného na spravedlivý proces, dle názoru státního zástupce je soudy obou stupňů náležitě respektovaly. K výpovědi svědkyně K. soud prvého stupně přistupoval velmi obezřetně, kdy k námitkám obhajoby nejprve ověřoval další procesní okolnosti této výpovědi výslechem svědka F. a zejména přehráním videozáznamu klíčové výpovědi, přičemž mu nelze jakkoli vytýkat, pokud se s poněkud akcentovanými výhradami obhajoby neztotožnil a tuto výpověď, ještě společně s výpovědí spoluobviněné L. L. vzal za základ svých skutkových zjištění. Zcela obdobný závěr lze učinit ve vztahu k výhradám obhajoby ohledně činnosti policisty kpt. F. v dané věci. I v tomto směru lze výhrady obviněného S. považovat pouze za prostou polemiku s hodnocením soudy provedených důkazů. Za porušení práva obviněného na spravedlivý proces pak nelze považovat ani obviněným namítané pochybení v přípravném řízení, když mu nebyl poskytnut dostatečný čas k přípravě obhajoby po upozornění státní zástupkyní o změně právní kvalifikace, resp. pokud vytýká údajnou přílišnou stručnost podané obžaloby. Takové námitky zcela zjevně neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, nehledě na skutečnost, že ryze materiálně měl obviněný zcela zjevně v rámci řízení dostatečnou možnost reagovat na obžalobou uplatněnou právní kvalifikaci. Relevanci této námitky pak výrazně zpochybňuje též skutečnost, že k žalované právní kvalifikaci se žádný ze soudů při svém rozhodování nepřiklonil. Ve vztahu k procesnímu postupu lze dle názoru státního zástupce konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

Obviněný S. uplatnil i námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Jedná se o námitku, v rámci níž obviněný namítl nenaplnění znaku „v úmyslu získat pro sebe značný prospěch“, kdy současně zpochybňuje metodologii nalézacího soudu pro určení zamýšleného prospěchu. V prvé řadě obviněný zpochybňuje závěr soudů o tom, že naplnil znak „v úmyslu získat pro sebe značný prospěch“. Tuto námitku přitom částečně staví rovněž na námitkách skutkové povahy, když zejména zpochybňuje metodologii soudu prvého stupně, pokud jde o určení zamýšleného prospěchu, avšak obecně lze považovat takovou námitku obviněného za obsahově relevantní. Jak z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvého stupně vyplývá, soud zjistil, že obviněný nedovoleně nakládal s marihuanou za cenu nejméně 5.965.222 Kč, aniž je přesněji specifikováno, jaký konkrétní prospěch, měl v úmyslu svým činem získat. Jak vyplývá z ustáleného výkladu znaku prospěchu, je vždy při jeho stanovení zohlednit náklady pachatele vynaložené na jeho dosažení (prospěch je zde v podstatě pojem ekvivalentní zisku), jak vyplývá i z rozhodnutí publikovaného pod č. 42/2005 Sb. rozh. tr. Soud nalézací sice zohlednil náklady obviněného vynaložené na dosažení jeho prospěchu, avšak svou pozornost v tomto směru věnoval spíše vyvrácení obžalobou tvrzeného znaku „v úmyslu získat prospěch velkého rozsahu“, než pro podrobnější odůvodnění úmyslu dosáhnout prospěchu značného. Dle názoru státního zástupce však lze z celkových skutkových zjištění úmysl obviněného S. získat svým činem prospěch velkého rozsahu dovodit. Vzhledem k tomu, že obchod s drogami je činností trestnou, je zároveň vysoce riziková, což se nutně musí odrazit na vyšší míře ziskovosti. Z veřejně dostupných relevantních zdrojů přitom vyplývá (srov. Výroční zpráva Národní protidrogové centrály Policie ČR za rok 2012, dostupná na adrese http://www.policie.cz/clanek/vyrocni-zpravy-annual-reports-jahresbericht.aspx), že v rámci velkoobchodu činí cena marihuany 70.000 – 100.000 Kč za kilogram. To představuje výchozí „nákupní cenu“ v intervalu od 70 Kč do 100 Kč za gram. Pakliže bylo zjištěno, že obviněný prodával marihuanu svým odběratelům za cenu, jež v podstatě nikdy nepoklesla pod cenu 140 Kč, je zřejmé, že míra ziskovosti činnosti obviněného byla výrazně vyšší, než je hranice značného prospěchu, tj. 500.000 Kč. V případě obviněného lze totiž na podkladě zjištěných prodejních cen po zohlednění teoretické nákupní ceny 4.550.000 Kč (pro obviněného nejpříznivější nákupní „velkoobchodní“ cena násobená zjištěným množstvím marihuany, s níž nedovoleně nakládal) dovodit zisk zcela spolehlivě překračující hranici značného prospěchu (konkrétně 1.415.462,20 Kč). Za podstatné je zde pak třeba považovat i to, že tento zisk dle skutkových zjištění soudů měl směřovat ve prospěch samotného obviněného Svobody, který byl vůdčí postavou celé organizované skupiny.

Další podřaditelnou námitkou obviněného S. je námitka nenaplnění znaku „ve velkém rozsahu“ ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterou obviněný uplatnil zejména na podkladě skutkových zjištění s tím, že nebyl správně zjištěn obsah účinné látky THC v marihuaně, s níž nedovoleně nakládal. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný celkově nakládal s omamnou látkou konopí v rozsahu 45,5 kg. Třebaže lze připustit, že propočty soudů o obsahu účinné psychotropní látky THC jsou v tomto směru do jisté míry teoretické, nemění to nic na skutečnosti, že v daném případě byl jednoznačně splněn základní kvantitativní předpoklad pro kvalifikační okolnost „velkého rozsahu“ ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Jestliže zjištěn není konkrétní obsah, lze považovat za rozhodující příslušnou hodnotu celkové substance obsahující nedovolenou látku, s níž pachatel nedovoleně nakládá. V případě velkého rozsahu nedovoleného nakládání s marihuanou je taková kvantitativní hranice 15.000 gramů, tj. 15 kg sušeného rostlinného materiálu a 1.500 gramů účinné látky THC. Obviněný přitom jednoznačně překročil hranici velkého rozsahu nakládání s rostlinnou sušinou, a to trojnásobně. Na tom nic nemění ani skutečnost, že větší část této sušiny nebyla zajištěna a tudíž ani nebyla podrobena příslušnému zkoumání. Z žádné okolnosti přitom nevyplývá, že by obviněným distribuovaná marihuana neměla „obvyklou kvalitu“ ve smyslu judikaturního rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a odvolání M. S. pak odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší státní zástupce současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

III.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. 11 To 24/2013, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. (ve vztahu k obviněnému M. S.), protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest a podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. (ve vztahu k obviněnému R. T.) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obvinění jsou § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.


Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými M. S. a R. T. vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

Oba obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na rozsah námitek se Nejvyšší soud zabýval každým dovoláním samostatně.

Námitky obviněného M. S. jemu uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v převážné míře neodpovídají.

Obviněným uplatněné námitky totiž směřují v převážné míře do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů včetně způsobu jejich opatření (zejména se jedná o záznamy telekomunikačního provozu a komunikace prostřednictvím ICQ, které označuje za nedostatečně konkretizované, a výpovědi celé řady svědků provedených v R. r. na podkladě žádosti orgánů činných v trestním řízení - jmenovitě svědci S. S., D. D., M. J. H., M. F., D. E., R. F. P., F. P. E., M. A., P. K., S. K., M. S., I. T., S. W. a S. V. S., z nichž obviněný vyvozuje vlastní závěry a současně brojí proti způsobu jejich opatření v rámci dožádání, kdy u některých svědeckých výpovědí - I. T., M. S., S. W., S. V. S., Ch. S.– namítá nesprávnost jejich provedení u hlavního líčení, kdy tyto byly toliko čteny v souladu s ustanovením § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože tito svědci byli justičním orgánům k dispozici, tedy spadá sem i námitka nevyhovění navrhovaným osobním výslechům těchto svědků, a dále námitky stran provedené rekognice podle fotografií, která byla provedena namísto rekognice in natura; výpověď a záznamy osoby vystupující pod jménem V., jejíž činnost označil za nezákonnou, neprocesní, kdy výsledky nelze ve vztahu k jeho osobě použít, kdy namítá, že se jednalo o policejní provokaci; dále námitky, v rámci nichž rozporuje výpověď S. K., a to jak její obsah, tak způsob jejího provedení, včetně obrazového záznamu pořízeného v rámci této výpovědi, resp. námitka stran manipulace s tímto důkazním materiálem; námitka neúčinnosti úkonů kpt. Bc. M. F. a kpt. L. N. po jejich aktivním zapojení do předstíraného převodu, resp. neúčinnost důkazů jimi opatřených či provedených) a vadná skutková zjištění (námitka, že se jemu za vinu kladeného jednání nedopustil, námitka stan zjištění, kdo bar V. ve skutečnosti provozoval a jakou roli v jeho provozování hrál obviněný, jakou činnost ve skutečnosti vykonávala osoba vystupující pod jménem V. a šetření stran toho, zda nepřekročila hranici svého oprávnění, tedy zda se jednalo o tzv. předstíraný převod podle § 158c tr. ř. nebo činnost agenta podle § 158e tr. ř.; dále námitka stran šetření, v jaké pozici a v jakém rozsahu zasahoval do vyšetřování policista kpt. Bc. M. F., potažmo kpt. Mgr. L. N.), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že se jedná o důkazy procesně neúčinné, neboť byly získány nezákonným způsobem a nebylo jimi prokázáno, že by se obviněný trestné činnosti v uvedeném rozsahu dopustil) a vlastní verzi skutkového stavu věci (námitka, v rámci níž uvedl, že se jednání kladenému mu za vinu nedopustil, tedy, že marihuanu nikdy nepěstoval a nenakupoval za účelem dalšího prodeje, ale toliko v některých případech pomáhal zprostředkovat její prodej mezi pěstitelem a kupujícím, neboť oproti řadě kamarádů, kteří byli pěstiteli marihuany, ovládal německý jazyk, protože ve S. r. N. vyrůstal; nikdy neinstruoval L. L. nebo P. K. k prodeji marihuany, kdy tito ani nebyli jeho zaměstnanci, neboť bar V. byl reálně provozován jinou osobou, on byl pouze majitelem a bar založil se záměrem pořádat zde turnaje ve stolním fotbálku; přestože nepopírá, že měl v držení marihuanu, tato byla toliko pro jeho osobní potřebu).

Námitky obviněným takto vznesené jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledkuve svém dovolání domáhá obviněný M. S., musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. S. (a rovněž obviněný R. T.) uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

V této souvislosti lze poukázat na to, že obviněný M. S. současně přednesl i celou řadu procesních námitek, které však, jak uvedeno výše, nelze pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit. Zejména se jedná o námitky, v rámci nichž brojí proti nedodržení ustanovení § 176 odst. 2 věta druhá tr. ř., tedy že nebyl upozorněn před podáním obžaloby na přísnější právní kvalifikaci skutku, kdy tato obžaloba navíc nesplňovala parametry dané ustanovením § 177 písm. d) tr. ř., dále způsobu jakým byly vedeny výslechy a provedeny rekognice v R. r. v rámci právní pomoci (mimo jiných také dle rakouského práva provedené tzv. předběžné rozhovory), jakým způsobem byl o této skutečnosti informován. Spadají sem i obsáhlé námitky stran předstíraného převodu ve smyslu § 158c odst. 1 tr. ř., resp. jeho povolení a provedení na území Č. r., a úkonů provedených kpt. Bc. M. F., jehož obviněný osočuje z manipulace s důkazy, nedostatků v záznamech a ovlivňování svědků (S. K., F. J.). Procesní námitkou je taktéž námitka stran souběhu nařízených výslechů v R. r. a svědkyně Z. M. v Č. r. V rámci procesní námitek pak obviněný poukazuje na změnu skutkové věty v rámci odvolacího řízení, kdy byl skutek v bodě A/2 rozšířen o písm. n), který spočíval v tom, že obviněný prodal marihuanu L. V., a pro který byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 2001, sp. zn. 2 T 133/2010, kdy však tato skutečnost, není u tohoto bodu uvedena.

Zcela nad rámec procesních námitek obviněného Nejvyšší soud podotýká, že právo obviněného na spravedlivý proces bylo soudy plně respektováno. Navíc se jedná o námitky, kterými se soudy již zabývaly, neboť byly obviněným vzneseny během řízení. Obviněný měl prokazatelně dostatečnou možnost uplatnit svou obhajobu, kdy však nelze opomenout, a v tomto je možno odkázat na str. 83, že sám nalézací soud připustil, že jednáním státní zástupkyně bylo porušeno právo obviněného na obhajobu, nicméně tento nedostatek byl v rámci dokazování u hlavního líčení zhojen a obviněnému byl dán dostatečný prostor k tomu, aby mohl reagovat na změnu právní kvalifikace, přestože obviněný uvedeného nevyužil. Nelze opomenout ani tu skutečnost, že se k žalované právní kvalifikaci nepřiklonil ani soud nalézací, ani soud odvolací. Soudy se zabývaly taktéž námitkou stran použitelnosti výpovědí svědků uskutečněných na podkladě žádosti o právní pomoc v R. r., kdy konstatovaly, že svědecké výpovědi byly jednoznačně získány v souladu se zákonem a obhájci byli o jejich konání vyrozuměni včas a řádně (str. 46 až 48 rozsudku odvolacího soudu). Jako důvodnou neshledaly ani námitku souběžnosti nařízených výslechů svědků v R. r. a svědkyně Z. M. v Č. r. (str. 47 rozsudku odvolacího soudu). Soudy se taktéž zabývaly výhradami k činnosti kpt. Bc. M. F. (a potažmo i kpt. Mgr. L. N.), kdy některým námitkám obviněného přisvědčily, nicméně i přes existenci určitých nestandardních postupů tyto nevyhodnotily jako natolik stěžejní, aby výsledky jeho činnosti nešlo v rámci trestního řízení použít (str. 48 rozsudku odvolacího soudu). Stejně tak se soudy zabývaly dostatečným způsobem i námitkami brojícími proti užití výsledků činnosti osoby vystupující od jménem V., kdy se jednalo o člena r. policejních složek. Jeho činnost v rámci tzv. předstíraného převodu nelze hodnotit jako práci agenta, rozhodně ne proto, že sám sebe takto označil, a nelze hovořit ani o policejní provokaci, neboť obviněný a spoluobvinění se trestné činnosti dopouštěli před vydáním rozhodnutí o předstíraném převodu a svědek vystupující pod jménem V. rozhodně svým jednáním nezapříčinil, že by se na jeho popud obviněný dopustil trestného jednání (str. 52 až 53 rozsudku odvolacího soudu).

Obviněný své dovolání částečně směřoval i proti samotnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a především pak jemu předcházejícího rozhodnutí soudu nalézacího. Zde je třeba připomenout, že podle ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Námitku extrémního rozporu uplatnili oba obvinění.

V posuzovaném případě ale Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud se mezi nimi objevily rozpory. Odůvodnění rozsudku nalézacího soudu čítá 99 stran, a jak správně uvedl odvolací soud, „nelze před orgány činné v trestním řízení stavět nesplnitelné cíle a požadavky, směřující k zjištění absolutní pravdy“, kdy je třeba koncentrovat se na otázky, „které jsou pro rozhodnutí podstatné a zásadní povahy, aniž by orgány činné v trestním řízení byly rozptylovány pro dané rozhodnutí nepodstatnými skutečnostmi“ (str. 48 rozsudku odvolacího soudu). Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jakými právními úvahami se řídil nalézací soud, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Především pak, jak vysvětlil důvody, pro které považoval obhajobu obviněného M. S. o jiném průběhu skutkového děje za nevěrohodnou a vyvrácenou. Stejně tak postupoval i odvolací soud, který zrušil ve vztahu k obviněnému napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině a trestu zrušil a rozhodl výše uvedeným rozsudkem.

Ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.

Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovýmizjištěními soudů a provedenými důkazy není dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

V souvislosti s podaným dovoláním je nezbytné uvést, že obsahově shodné námitky byly obviněným M. S. uplatňovány i v řízení před soudy nižších stupňů a jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně je zřejmé, že se soudy s nimi vypořádaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Soud druhého stupně (v podstatě však již také soud prvního stupně) dospěl k závěru, že obviněný společně se spoluobviněnými v období nejméně od počátku roku 2009 do 10. 11. 2010 v Č. B. v baru V., s cílem pro sebe získat prospěch, po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení činností, k zajištění pravidelné distribuce marihuany návštěvníků baru, zajišťovali dodávky marihuany do baru, zejména z bytu obviněného M. S., tuto přechovávali a prodávali, kdy obviněný M. S. prodával marihuanu i ve svém bytě … (stručný výtah ze skutkového zjištění soudu). Ze skutkového zjištění dále vyplývá, že předmětná trestná činnost byla organizována podle pokynů a požadavků M. S. Ze shora uvedené charakteristiky jednání obviněného M. S. pak vyplývá, že námitkami, které v dovolání obviněný uplatnil, se snaží přesvědčit Nejvyšší soud o nesprávném hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, ev. nedostatcích v provedeném dokazování a správnosti jím předkládané verze skutkového stavu. Na případ, kdy obviněný prosazuje vlastní verzi skutkového děje, dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, žeprávo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněného spravedlivého procesu).

Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak usvědčujících svědeckých výpovědí S. K. a L. L. o okolnostech, za kterých se měl obviněný M. S. dopouštět uvedených skutků, tak také ostatními provedenými důkazy, zejména svědeckými výpověďmi svědků vyslechnutých v rámci právní pomoci v R. r., záznamy telekomunikačního provozu a výsledky domovní prohlídky bytu obviněného a dalších prostor. Z obsahu odůvodnění i ze samotných protokolů o hlavním líčení se podává, že výpovědi byly po stránce obsahové soudem nalézacím hodnoceny velmi obezřetným způsobem právě v souladu s jinými důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. To platí zejména o výpovědi S. K., kdy nalézací soud předmětnou výpověď hodnotil obezřetným způsobem, kdy poté, co svědkyně odmítla dvakrát vypovídat, provedl jako důkaz videozáznam její výpovědi, aby mohl posoudit, zda byla ovlivněna drogami a jak se v průběhu výslechu chovali vyslýchající policisté (str. 69 až 70 rozsudku nalézacího soudu).

Soud odvolací rozvádí jednotlivé námitky (v převážné míře shodné s námitkami uplatněnými v dovolání) obviněného a logicky v kontextu s objektivními důkazy rozvádí, proč uplatněnou obhajobu obviněného – jeho námitky považuje za vyvrácené. Je rovněž vhodné zmínit i tu skutečnost, že byť byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému M. S. zrušen, stalo se tak s ohledem na nepřesnosti ve vymezení popisu skutku, přičemž soud druhého stupně se mohl opřít o důkazy provedené v dostatečném rozsahu před nalézacím soudem (na podkladě skutkového stavu, který byl soudem prvního stupně v napadeném rozsudku správně zjištěn, kdy toliko dokazování doplnil přečtením výpovědi svědka S. dle § 211 odst. 2 písm. a/ tr. ř.). Vzhledem k tomu, že odůvodnění rozhodnutí soudu je jasné a logické, netrpí libovůlí při hodnocení důkazů, Nejvyšší soud se se závěry vyslovenými soudem druhého stupně, a potažmo soudu nalézacího v dovoláním napadeném rozhodnutí plně ztotožňuje. Podstatná část námitek obviněného M. S., zmíněná v dovolání, se stala předmětem přezkumu soudy nižších stupňů a vzhledem k tomu, že bylo soudy postupováno plně v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a také odůvodnění odpovídá ustanovení § 125 tr. ř., nepovažuje Nejvyšší soud za potřebné znovu opakovat argumentaci a odůvodnění, které se obviněnému ve vztahu k těmto námitkám dostalo a považuje za dostačující, s ohledem na charakter dovolání – jako mimořádného opravného prostředku, odkázat na hodnotící závěry soudu odvolacího (přiměřeně i rozhodnutí soudu nalézacího).

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno podřadit námitky obviněného M. S., v rámci nichž brojí proti závěrům, že se předmětného jednání dopustil „v úmyslu získat pro sebe značný prospěch“, „ve velkém rozsahu“ a jako člen „organizované skupiny“.

Obviněnému je kladeno za vinu, že celkově přechovával 1.382,9 g marihuany o obsahu 164.153 mg THC a celkově prodal (sám nebo prostřednictvím dalších osob) nejméně 39.510,75 g marihuany o minimálním obsahu delta-9-THC 3.911,5 g delta-9-THC za 228.070 €, tj. 5.688.642,2 Kč, tedy celkem přechovával za účelem prodeje, sám prodal, prodal prostřednictvím dalších osob 40.896,65 g marihuany s obsahem minimálně 4.531 g delta-9-THC za nejméně 5.966.422 Kč.

Trestní zákoník neobsahuje zákonnou definici organizované skupiny. V obecné rovině se organizovanou skupinou rozumí sdružení nejméně tří osob trestně odpovědných, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho společenskou škodlivost (srov. R 45/1986). Organizovaná skupina může být jednorázovou záležitostí, tedy může být založena s cílem dopustit se jen jednoho trestného činu, kdy však může jít i o řadu trestných činů spáchaných v delším časovém rozmezí.

Nalézací soud uvedené závěry o naplnění znaku „jako člen organizované skupiny“ ve smyslu ustanovení § 283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rozvedl na str. 82 až 83 rozsudku, kdy uvedl, že „činnost všech obžalovaných řízená obžalovaným M. S. byla zjevně plánovaná a koordinovaná stejně jako cíleně směřovaná k získání prospěchu z prodeje marihuany, za účelem dosažení tohoto cíle byly obžalovaným M. S. pozice ve skupině těchto pachatelů jednoznačně rozděleny a každý z obžalovaných měl svou roli. U žádného z obžalovaných, tím méně u obžalovaného M. S., se nejednalo o nějakou jednorázovou či nahodilou činnost“. Odvolací soud se pak s tímto závěrem ztotožnil (str. 59 rozsudku odvolacího soudu). I podle názoru Nejvyššího soudu se jedná o závěry správné a důkazně podložené, kdy způsob, jakým skupina fungovala, je rozveden v úvodním odstavci u skutku pod bodem A. výroku o vině a blíže odůvodněn v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Tuto námitku proto shledal Nejvyšší soud neopodstatněnou.

I naplnění znaků „v úmyslu získat pro sebe značný prospěch“ ve smyslu ustanovení § 283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a spáchání činu „ve velkém rozsahu“ ve smyslu ustanovení § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku věnovaly soudy obou stupňů dostatečnou pozornost.

Pokud jde o prospěch značného rozsahu, vyplývá z § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku, že činí nejméně 500 000 Kč, poněvadž se na jeho určení vztahuje obdobně výkladové pravidlo pro určení výše škody. Značný prospěch může mít pachatel v úmyslu získat jak „pro sebe“, tak i „pro jiného“. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, vyžaduje se zde ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku úmysl, přitom však k dokonání trestného činu postačí, aby pachatel jednal v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, ale nemusí tohoto prospěchu dosáhnout. Další vyšší hranicí je prospěch velkého rozsahu, který činí nejméně 5 000 000 Kč.

Uvedenou námitku je možno pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit jen s určitou dávnou benevolence, neboť je podložena zejména námitkami skutkové povahy, kdy obviněný zpochybňuje metodologii užitou soudem prvního stupně. Dle skutkových zjištění obviněný nakládal s marihuanou v celkové ceně nejméně 5.966.422 Kč. Soudy obou stupňů na podkladě provedeného dokazování dospěly k závěru, že není pochyb o tom, že obviněný trestnou činnost páchal jako činnost výdělečnou v úmyslu získat z ní prospěch. Jelikož nebylo prokázáno, že by obviněný M. S. sám marihuanu pěstoval, bylo třeba vycházet z toho, že před dalším prodejem marihuanu nejdříve nakupoval. Z tohoto důvodu bylo nutné zohlednit i náklady, které obviněný s tímto nákupem měl. Nalézací soud na str. 83 až 85 rozsudku rozvedl své úvahy a výpočty, na podkladě nichž dospěl k závěru, že obviněný svým trestným jednáním sledoval značného prospěchu. Při těchto úvahách pak postupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo. Nalézací soud uvedl, že částky stejně jako množství prodané marihuany „byly za využití zásady v pochybnostech ve prospěch obžalovaného v nejasnostech maximálně minimalizovány na hodnoty, o kterých si svědci byli jisti nebo jsou dalším důkazem přezkoumatelné, což následně do značné míry početní úvahy soudu znehodnocuje (ve prospěch obžalovaného)“. Nalézací soud tedy dospěl k závěru, že by nebylo reálné dosáhnout za rozhodné období prospěch převyšující částku 5 000 000 Kč, tedy získání prospěchu velkého rozsahu (§ 283 odst. 4 písm. b/ tr. zákoníku), jak dovozovala podaná obžaloba, ale bylo prokázáno, že obviněný M. S. jednal v úmyslu získat pro sebe značný prospěch. Odvolací soud se pak s úvahami nalézacího soudu ztotožnil (str. 60 rozsudku odvolacího soudu) a ani Nejvyšší soud neshledává na těchto úvahách žádného pochybení. Současně podotýká, že citovaná skutková podstata ani nepožaduje, aby takový prospěch byl pachatelem skutečně dosažen, ale aby jím byl zamýšlen, přičemž v tomto směru dle Nejvyššího soudu žádné pochybnosti nepanují. Uvedené námitce tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.

Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce, že se obviněný nedopustil jemu vytýkaného jednání „ve velkém rozsahu“ ve smyslu ustanovení § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. I v rámci této námitky obviněný převážnou část své argumentace podkládá námitkami skutkové povahy, kdy zejména brojí proti metodice stran určení množství marihuany a obsahu účinné látky THC v marihuaně.

U trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku zákon rozlišuje celkem tři pojmy vyjadřující rozsah spáchání tohoto činu jako okolnosti, která podmiňuje použití přísnější trestní sazby. Jedná se o spáchání činu „ve větším rozsahu“, „ve značném rozsahu“ a „ve velkém rozsahu“. Tyto jsou pak odvozeny od určení „množství většího než malého“. Obecně však platí, že za „množství větší než malé“ je třeba považovat takové množství přechovávané omamné nebo psychotropní látky nebo jedu, které vícenásobně – podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých látek – převyšuje běžnou dávku obvyklého konzumenta.

V době mezi vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně a projednáním dovolání dostál výklad, resp. určení pojmu „množství větší než malé“ u omamných a psychotropních látek a přípravků (§ 283, § 284 a § 285 tr. zákoníku), značných změn. Dne 13. 3. 2014 bylo trestním kolegiem Nejvyššího soudu vydáno sjednocující stanovisko, sp. zn. Tpjn 301/2013, které ujednotilo do té doby nejednoznačnou praxi a v příloze stanovilo hodnoty považované za „množství větší než malé“, které současně tvoří výchozí úroveň pro další trestním zákoníkem předpokládané hranice [srov. zejména § 283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) a § 284 odst. 3, 4 tr. zákoníku], pro jejichž určení zakotvil pravidlo desetinásobku.

V projednávané věci však soudy vycházely z dosavadní právní úpravy, resp. soudní praxe. Metodika stanovení množství prodané marihuany je podrobně rozvedena v odůvodnění nalézacího soudu (str. 85 až 88 rozsudku). Uvedl, že soud se nemůže spokojit toliko s exaktně prokázaným množstvím drogy, ale je nutné, aby zkoumal také další okolnosti, které mohou zakládat naplnění znaku. Soud vycházel z nařízení vlády č. 467/2009 Sb., které stanovilo množství větší než malé u marihuany na 15 g sušiny o obsahu nejméně 1,5 g účinné látky delta-9-THC, kdy následné stupně byly vždy dvaceti pěti násobkem předchozího. Nutno uvést, že uvedený násobek vycházel v předmětné době převažující soudní praxe, kdy však některá rozhodnutí obecných soudů vycházela z nižšího koeficientu. Nalézací soud pak na podkladě tohoto výpočtu dospěl k závěru, že obviněný disponoval v rámci své trestné činnosti sušinou marihuany minimálně v množství 4.531 g delta-9-THC, čímž sice nenaplnil znak velkého rozsahu, nicméně shledal současně na straně obviněného celou řadu okolností (spáchání trestného činu v rámci organizované skupiny, kterou dokonce sám řídil, a to s úmyslem získat pro sebe značný prospěch, dlouhodobost páchání trestné činnosti), které svědčily o zjevně větším rozsahu trestné činnosti. Uvedené závěry zcela odpovídají v předmětné době platné judikatuře a Nejvyšší soud neshledal v postupu a úvahách nalézacího soudu žádné rozpory.

Odvolací soud pak rozhodoval za situace, kdy již bylo vydáno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 (publikované pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr., a to ve vazbě na kvalifikované skutkové podstaty podle § 283, § 284 a § 286 tr. zákoníku), které nadále vycházelo při určení množství většího než malého z hodnot stanovených v nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ale pro stanovení hranice mezi jednotlivými množstevními stupni, resp. rozsahy zakotvilo pravidlo desetinásobku. „Větším rozsahem“ je tak desetinásobek množství „většího než malého“, „značným rozsahem“ je desetinásobek takto určeného většího rozsahu a „velkým rozsahem“ pak je desetinásobek takto určeného značného rozsahu. Z východisek výše zmíněného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu totiž plyne, že hledisko konkrétního objemu účinné látky lze zohlednit pouze v případě, že je taková látka dostupná pro tzv. kvantifikační analýzu obsahu báze příslušné nedovolené látky. Pakliže konkrétní obsah ve věci zjištěn není, lze považovat za rozhodující příslušnou hodnotu celkové substance obsahující nedovolenou látku, s níž pachatel nedovoleně nakládá. Při aplikaci pravidla desetinásobku se tak u hranice velkého rozsahu jedná o 15.000 g sušiny a 1.500 g účinné látky delta-9-THC, tj. 15 g sušiny a 1.5 kg účinné látky. Pokud pak ze skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, jak uvedeno shora, obviněný nejméně celkem přechovával za účelem prodeje, sám prodal, prodal prostřednictvím dalších osob 40.896,65 g sušiny o obsahu 4.531 g účinné látky delta-9-THC, tj. necelých 41 kg sušiny o obsahu nejméně 4.5 kg účinné látky, jednoznačně překročil hranici velkého rozsahu nakládání s rostlinnou sušinou, a to téměř trojnásobně. Námitce obviněného tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že nynější právní úprava předmětné otázky upravená sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2013, v příloze stanovila hodnoty považované za „množství větší než malé“, které současně tvoří výchozí úroveň pro další trestním zákoníkem předpokládané hranice [srov. zejména § 283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) a § 284 odst. 3, 4 tr. zákoníku] mnohem přísněji, kdy u marihuany je za „množství větší něž malé“ považováno 10 g sušiny o obsahu nejméně 1 g účinné látky delta-9-THC. Nynější úpravu však nelze na projednávanou věc aplikovat.

Obviněný M. S. v rámci podaného dovolání taktéž napadá výrok o trestu, resp. nesouhlasí s uloženým trestem propadnutí věci podle § 70 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku, neboť není zřejmé, ve vztahu ke kterým věcem je aplikováno příslušné ustanovení zákona a současně namítá, že nebyl zjišťován vlastník zabavených věcí. Předmětný trest označil na uložený v rozporu se zákonem.

Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví. Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, namítat toliko nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněným vznesenou námitku tak pod jím uplatněný dovolací důvod nelze podřadit.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kdy současně nepřisvědčil ani relevantně uplatněným námitkám obviněného, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky zcela totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud tak dovolání obviněného M. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Závěry Nejvyššího soudu lze vztáhnout i na námitky obviněného R. T.

Obviněným uplatněné námitky směřují do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný soudům vytýká zejména nesprávné hodnocení důkazů včetně způsobu jejich opatření (stěžejní námitka obviněného týkající se výpovědí S. K. včetně způsobu jejího opatření; spadá sem i námitka neprovedení znaleckého zkoumání osoby S. K., k posouzení jejího psychického stavu v den její výpovědi) a vadná skutková zjištění (námitka, že se jemu za vinu kladeného jednání nedopustil), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že jeho vina je podložena jediným důkazem, výpovědí S. K., jejíž procesní použitelnost obviněný zpochybňuje) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že se žádného trestného jednání nedopustil).

Takto obviněným vznesené námitky jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, zejména tedy výpovědi S. K. učiněné dne 14. 4. 2011, a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých nalézací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, čímž však výše uvedený dovolací důvod nezakládá na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhá přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Jak již bylo uvedeno v části týkající se obviněného M. S., provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Námitky procesního charakteru tak nelze v rámci předmětného dovolacího důvodu uplatnit. Takovými námitkami jsou pak námitky dovolatele stran porušení zásady in dubio pro reo.

Obviněný sice vznáší námitku existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ale jak bylo uvedeno výše, námitka extrémního nesouladu není sama o sobě zákonným dovolacím důvodem, ale pouze v případě, že by tvrzený nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění, popřípadě mezi skutkovými zjištěními soudu a použitou právní kvalifikací byl skutečně zjištěn, byla by Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení dána možnost průlomu do skutkových zjištění. O takový případ se však v rámci projednávané věci nejedná.

Námitkami, které obviněný R. T. uplatnil, se již zabýval nalézací, a potažmo i odvolací soud. Na str. 67 až 68 rozsudku nalézací soud vysvětlil, proč nevyhověl návrhu na doplnění dokazování a odmítl požadavek na vypracování znaleckého posudku na osobu S. K. Stejně tak se podrobně zabýval i výpovědí této obviněné a tuto podrobil pečlivého přezkumu (str. 68 až 71 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se pak k předmětné námitce obviněného taktéž vyslovil. Uvedl, že nalézací soud „shlédl videozáznam pořízený z předmětného výslechu tehdy obžalované, obsah její výpovědi konfrontoval s dalšími provedenými důkazy a dospěl ke správnému závěru o věrohodnosti učiněné výpovědi. Z předmětného výslechu jmenované ze dne 13. 4. 2011 je patrno, že jmenovaná logicky vysvětlila, proč se rozhodla vypovídat, doznala užití marihuany den před konáním výslechu a přítomní obhájci v průběhu výslechu nevznesli jedinou námitku proti postupu policejních orgánů“ (str. 49 až 50 rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu k procesní použitelnosti výpovědi S. K. lze uvést, že výslech obviněného bude zpravidla neodkladným úkonem podle § 160 odst. 4 tr. ř. ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným, vůči nimž do té doby nemohlo být zahájeno trestní stíhání pro objektivní překážky (např. nebyli známi, byli na útěku apod.), a to za podmínky, že obviněný při takovém výslechu vypovídal ke společné trestné činnosti spáchané s dalšími pozdějšími spoluobviněnými, nebo zde byla dána jiná bezprostřední souvislost trestné činnosti těchto pozdějších spoluobviněných s trestnou činností obviněného, který je vyslýchán v rámci neodkladného úkonu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1392/2007). Uvedené podmínky lze vztáhnout i na projednávaný případ obviněného, kdy S. K. vypovídala ve vztahu k obviněnému jako pozdějšímu spoluobviněnému, neboť vypovídala ke své trestné činnosti spáchané v rámci členství organizované skupiny, jejímž členem byl i obviněný. Odvolací soud se pak vyjádřil i k předmětné otázce použitelnosti výpovědi S. K. jako důkazu (str. 50 rozsudku odvolacího soudu).

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že vina obviněného R. T. je prokázána zejména výpovědí S. K. ze dne 14. 4. 2011, kdy skutečnost, že do prodeje marihuany byl zapojen personál baru V., tedy i obviněný, který zde od konce roku 2009 zastával pozici provozního, je potvrzována i dalšími svědeckými výpověďmi a výsledky sledování. Je nutné přisvědčit obviněnému v tom rozsahu, že odvolací soud se na str. 56 až 57 rozsudku odvolacího soudu dopustil určité nepřesnosti, kdy v rámci odůvodnění odkazuje na záznamy telekomunikačního provozu ze dne 29. 7. 2010 a 28. 8. 2010, tedy v období které nebylo obviněnému kladeno za vinu. I tak je však z odůvodnění dovolacího soudu zřejmé, na podkladě jakých dalších skutečností shledal provázanost činnosti obviněného R. T. s obviněným M. S.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného R. T. nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění, případně obviněným uplatněné námitky se svým obsahem míjí s jím uplatněným dovolacím důvodem.

IV.


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl dovolání obviněného M. S.

Současně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného R. T. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. února 2015


Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata







Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1202/2014, ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1202.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies