5 Tdo 165/2015 - Skutkové námitky v řízení o dovolání

26. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 206 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2015 o dovolání, které podal obviněný J. Š. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 10 To 193/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 8 T 20/2014, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :



Obviněný J. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 8 T 20/2014, uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 67 odst. 3 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb s výší jedné denní sazby 300 Kč, tedy v celkové výměře 15 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody, kterou uplatnila poškozená P. Ř.

Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jičíně odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 10 To 193/2014, tak, že obě odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného postupovaly soudy nižších stupňů nesprávně při posouzení typu smlouvy, na základě které převzal peněžní prostředky od poškozené P. Ř. Obviněný zaměřil své námitky i proti závěru o společenské škodlivosti spáchaného činu a vytkl též nesprávné vyhodnocení provedených důkazů a porušení zásady presumpce neviny a pravidel „in dubio pro reo“ a „ultima ratio“. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jičíně a aby podle § 265m odst. 1 tr. řádu ve věci sám rozhodl rozsudkem, anebo aby okresnímu soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného J. Š. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru odpovídá popis skutku zákonným znakům přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným. Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, k trestní odpovědnosti za tento přečin se nevyžaduje existence smlouvy o obstarání věci, ale rozhodující je dohoda stran ohledně účelu svěření věci. Za významné považuje státní zástupkyně i zjištění soudů nižších stupňů, že obviněný nevrátil svěřené peníze v dohodnuté době, resp. vrátil poškozené jen jejich část s odkazem na vynaložené náklady obstaravatelské činnosti. Vzhledem k tomu státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou důvody dovolání.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. Š. opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný J. Š. však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva v uvedeném smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Jak ostatně sám obviněný výslovně zdůraznil, podle jeho názoru mělo dojít k procesnímu pochybení při hodnocení některých důkazů, přičemž obviněný předkládá vlastní verzi skutkového stavu, zejména pokud jde o otázku, jak měly být posouzeny okolnosti předání a použití peněžních prostředků na obstarání ojetého motorového vozidla pro poškozenou P. Ř. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.

Formulace dovolacího důvodu, který uplatnil obviněný, totiž znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle kterého soudy nižších stupňů bez důvodných pochybností nezjistily skutkový stav věci a pečlivě nehodnotily důkazy, neboť taková argumentace se vůbec netýká otázek hmotného práva, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.

Obdobné konstatování platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného, jejímž prostřednictvím vytkl nedodržení zásady presumpce neviny a pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o instituty procesního práva (§ 2 odst. 2 tr. řádu), jejichž případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opřel své dovolání. Nejvyšší soud tudíž považuje i zmíněnou námitku za takovou, která neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, takže ji nemohl učinit předmětem svého posuzování. Totéž platí o pouhém obecném tvrzení obviněného, jímž zpochybnil společenskou škodlivost spáchaného činu.

K námitkám obviněného J. Š., v nichž soudům nižších stupňů vytkl, že se údajně nedostatečně vypořádaly s posouzením typu soukromoprávní smlouvy, kterou měl uzavřít s poškozenou P. Ř., uvádí Nejvyšší soud následující.

Přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, jež mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. K trestní odpovědnosti za tento přečin se vyžaduje úmyslné zavinění (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku).

Jak přitom vyplývá z popisu skutku uvedeného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný J. Š. dne 28. 4. 2013 v H., okres J., uzavřel s P. Ř. ústní dohodu o obstarání věci, v které se zavázal, že jí zprostředkuje nákup ojetého motorového vozidla tovární značky Hyundai Getz za cenu nepřevyšující 100 000 Kč, přičemž dne 29. 4. 2013 na parkovišti před sídlem obchodní společnosti Trevos, a. s., v M., okres S., převzal na podkladě předchozí vzájemné domluvy vyplývající z uzavřené smlouvy od P. Ř. finanční hotovost ve výši nejméně 10 000 Kč jako zálohu na nákup vozidla, kterou si i přes následné odstoupení od smlouvy ponechal a teprve ke dni 12. 2. 2014 jí vrátil část finančních prostředků ve výši 5 150 Kč, avšak ani poté žádné vozidlo neobstaral, čímž způsobil jmenované poškozené škodu ve výši nejméně 10 000 Kč.

Soudy nižších stupňů přitom posoudily ústní dohodu mezi obviněným J. Š. a poškozenou P. Ř., jejímž předmětem byl závazek obviněného obstarat pro poškozenou osobní automobil, jako smlouvu o obstarání věci podle § 733 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále ve zkratce „obč. zák.“). Nejvyšší soud považuje tento závěr za správný, protože odpovídá citovanému ustanovení občanského zákoníku, podle kterého se smlouvou o obstarávání věci zavazoval obstaratel, že obstará objednateli určitou věc, a objednatel byl povinen poskytnout mu za obstarání věci odměnu. V této souvislosti jsou zcela nepřípadné úvahy obviněného o tom, že měl poškozené v budoucnu darovat částku ve výši 30 000 Kč na nákup vozidla. Jak je totiž patrné z výše uvedeného popisu rozhodných skutkových okolností, obviněný převzal od poškozené peněžní částku ve výši nejméně 10 000 Kč jako zálohu na úhradu části kupní ceny za objednané vozidlo. Obviněný však poškozené nedodal žádné vozidlo a v rozporu s ustanovením § 735 obč. zák. si neoprávněně započetl vynaložené náklady ve výši 4 850 Kč, které měly souviset s obstaráním věci. Poškozená pak odstoupila od sjednané smlouvy z důvodu prodlení obviněného, což předpokládalo a umožňovalo ustanovení § 517 odst. 1 obč. zák. K zániku závazku tedy nedošlo podle ustanovení § 735 obč. zák., které na rozdíl od dříve zmíněného ustanovení zakládalo obstarateli právo na náhradu účelné vynaložených nákladů a jiné újmy, pokud objednatel odstoupil od smlouvy. Jestliže ovšem obviněný porušil svou povinnost dodat vozidlo ve sjednaném termínu, ocitl se v prodlení s plněním závazku, a poškozená tudíž mohla využít své právo odstoupit od smlouvy podle § 517 odst. 1 obč. zák., což také učinila. V takovém případě jí vznikl nárok na vrácení celé částky zálohy, aniž by byl obviněný oprávněn uplatňovat vůči ní právo na náhradu jakýchkoli nákladů spojených s obstaráním věci. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na své usnesení ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 5 Tdo 931/2012, jehož závěry lze přiměřeně použít i zde a podle kterého jestliže pachatel převzal od poškozeného peněžní prostředky na podkladě smlouvy o obstarání věci a použil je pro svoji potřebu, aniž by obstaral slíbenou věc, zakládá takové jednání za splnění všech ostatních podmínek jeho trestní odpovědnost za trestný čin zpronevěry. Přitom je rozhodné, že pachatel dosáhl svěření peněz nikoli s vyvoláním či využitím omylu poškozeného nebo jeho neznalosti podstatných skutečností, ale na základě konkrétního právního titulu, např. smlouvy o obstarání věci, podle které sice začal s plněním svých povinností, avšak později nedodržel tuto smlouvu a věc neobstaral. Navíc, i když obviněný vrátil poškozené část přijaté zálohy poté, co již bylo zahájeno jeho trestní stíhání (viz č. l. 129 a 146 trestního spisu), nemá takové jednání vliv na jeho trestní odpovědnost za posuzovaný přečin. Jestliže totiž už došlo k dokonání trestného činu, pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému peníze (nebo jejich část) vrátí. Vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a o náhradě škody (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, uveřejněné pod č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.).

Vzhledem ke shora konstatovaným argumentům proto Nejvyšší soud považuje závěr soudů nižších stupňů o naplnění zákonných znaků přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku za správný a odpovídající zákonu, přičemž nebyla porušena ani zásada vyplývající z pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, jak nedůvodně vytkl obviněný.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. Š. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 26. 2. 2015



Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y



Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 5 Tdo 165/2015, ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.165.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies