6 Tdo 1497/2014

17. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265b odst. 1 písm. a)
  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. b)
  • TrZ - § 209 odst. 1, 3
  • TrZ - § 12 odst. 2
  • LZPS - § 38 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. února 2015 o dovolání, které podal obviněný J. M. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 9 To 173/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 101/2013, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 17 T 101/2013, byl obviněný J. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „jako obchodní zástupce společnosti Saint-Gobain Building Distribution CZ, a. s. (nyní Saint-Gobain Building Distribution CZ, spol. s r.o.), IČ: 47116277, se sídlem Pod Můstkem 884, Rudná, okr. Praha-západ, v úmyslu obohatit se, uvedl společnost Saint-Gobain Building Distribution CZ, spol. s r.o. v omyl tím, že ačkoliv faktury za stavební materiál v celkové hodnotě 394.733,- Kč zněly na společnost Arnošt, s.r.o., ve skutečnosti bylo zboží dodáno jejímu zákazníkovi L. H. , od kterého obžalovaný následně v přesně nezjištěné době, v měsíci září roku 2010, ve stavební buňce na stavbě rodinného domu na pozemku č. ...., v ulici Č. , v katastrálním území B. u P. , vylákal finanční hotovost ve výši 324.575,- Kč a ve výši 100.000,- Kč na úhradu dodávky stavebního materiálu v celkové hodnotě 394.733,- Kč a zčásti jako zálohu na budoucí objednávku materiálu, čímž poškozené společnosti Saint-Gobain BuildingDistribution CZ, spol. s r.o., způsobil škodu ve výši 394.733,- Kč a poškozenému L. H. škodu ve výši 29.842,- Kč“. Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti Saint-Gobain Building Distribution CZ, spol. s r.o. majetkovou škodu ve výši 394.733 Kč a poškozenému L. H. zaplatit majetkovou škodu ve výši 29.842 Kč.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali Okresní státní zástupce Praha-západ a obviněný, rozhodl v druhém stupni Krajský soud Praze usnesením ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 9 To 173/2014, jímž podle § 256 tr. ř. tato odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), d), e), f), g), l) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v jeho případě došlo k zásadním procením pochybením v původním nalézacím řízení, které namítá v rámci všech uplatněných dovolacích důvodů. Namítl, že při nezměněném skutkovém základu byl bez dalšího za tutéž věc souzen dvakrát, rozdílnými soudci, byť nedošlo ke změně v obsazení soudu a i v současné době je u Okresního soudu Praha-západ předsedkyní existujícího senátu 1 T JUDr. Lenka Mrázková. Dovodil, že byl tedy odňat svému zákonnému soudci ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), když podle jeho názoru nelze přisvědčit oprávněnosti výkladu odvolacího soudu, že Mgr. Anna Ryšánková, která jej za soud prvého stupně v nadepsané věci uznala vinným, byla jeho zákonnou soudkyní podle rozvrhu práce a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Nelze totiž podle jeho slov přehlédnout, že v jeho trestní věci byla podána obžaloba, která byla dne 16. 3. 2012 státním zástupcem vzata zpět s tím, že byla vadně postavena, neboť pachatelem útoku nebyl obviněný, ale L. H. Stalo se tak při hlavním líčení u soudu prvého stupně, na kterém podle jeho mínění proběhlo téměř komplexní dokazování. S tímto postupem vyjádřila souhlas toliko jeho obhájkyně, nikoli on sám. Následně byla na něho znovu podána obžaloba a byl souzen, resp. odsouzen, za tentýž skutek Mgr. Annou Ryšánkovou, a to bez přihlédnutí k zásadním nesrovnalostem a rozporům ve výpovědích svědků a poškozeného v předcházejícím řízení. Poznamenal přitom, že prohlášením státního zástupce a zpětvzetím obžaloby se mění subjekt jako podezřelý pachatel stále téhož skutku. Toto prohlášení v návaznosti na konkrétní dokazování jej totiž exkulpovalo po subjektivní stránce z jednání, v němž byl spatřován majetkový trestný čin ať již podle § 206 tr. zákoníku či § 209 tr. zákoníku. Již tehdejší procesní situace neumožňovala přijmout skutková zjištění, že se skutek ve vztahu k jeho osobě tak, jak bylo v obžalobě tvrzeno, stal a musel by být obžaloby zproštěn přinejmenším z důvodů podle § 226 písm. c) tr. ř. S ohledem na shora uvedené také dovodil, že vůči němu mělo dojít (ze strany Okresního státního zastupitelství Praha-západ) k zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. c) tr. ř., které by mj. založilo, stalo-li by se tak pravomocně, nepřípustnost jeho trestního stíhání, resp. souzení pro tutéž věc podruhé a navíc jiným soudcem. Zdůraznil pak, že za situace, kdy výslovně nedal souhlas s postupem podle § 182 tr. ř., nemohlo dojít procesně způsobile ke zpětvzetí obžaloby a vrácení věci do přípravného řízení v rámci věci vedené pod sp. zn. 1 T 205/2011, nemohlo dojít ani ke změně v osobě soudce a jeho zákonnou soudkyní by měla být i nadále JUDr. Lenka Mrázová, Ph.D. a věc by měla být ve stadiu před jejím rozhodnutím v rámci hlavního líčení ke dni 16. 3. 2012, když by měl být znovu dotázán, zda souhlasí se zpětvzetím obžaloby. Dodal, že podle jeho názoru procesní situace jeho odsouzení v tento okamžik neumožňuje.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nadto dále namítl, že nenaplnil jednáním vysloveným ve výroku nalézacího soudu ve světle objektivních důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V podstatě jde totiž o to, že L. H. nepopírá, že by mu byl stavební materiál dodán, přičemž on (obviněný) toliko vystavil faktury na již zavedeného zákazníka, který mohl u společnosti Saint-Gobain Building Distribution CZ, spol. s r.o. (dále jen „Saint-Gobain“) čerpat slevy, přičemž tyto faktury byly následně opraveny na L. H. , který to odmítá a tvrdí, že mu (obviněnému) dokonce předal finanční prostředky, což on (obviněný) rezolutně popírá a jde o tvrzení proti tvrzení, které nelze ničím podpořit, vyjma domněnkami soudů obou stupňů. Bylo podle něj nelogické a chybné tvrdit, že finanční prostředky vylákal, když správně stvrzené smlouvy o dodávce měl L. H. zaplatit jeho zaměstnavateli, případně jemu samotnému. Materiál byl dodaný a zapracovaný, tudíž stěží mohla vzniknout škoda ve výši tvrzené pouze na základě, ve výroku rozsudku nijak blíže nespecifikovaných, faktur. Podotkl, že nesrovnalosti nastaly až z důvodu obchodního podcenění poškozené společnosti Saint-Gobain dodat zboží na jakýsi quasi úvěr bez předchozího prověření zákazníka. Za této situace by mohl být postižen nanejvýš v rámci pracovněprávní odpovědnosti. V návaznosti na argument, že ve stavebnictví je naprosto běžnou praxí, že se faktury vystavují na jiné subjekty, než je jejich faktický příjemce, přičemž platí pravidlo, převezmu a zaplatím, zdůraznil, že v tomto případě však jemu, ani jeho tehdejšímu zaměstnavateli nikdo žádnou částku nezaplatil.

Dodal, že i kdyby si skutečně finanční prostředky ponechal, což nakonec ani skutková věta netvrdí, neboť obsahuje slovo „vylákal“, byť rozšíření majetku svého či jiného je pojmovým znakem objektivní stránky podvodu, nelze opomenout, že skutková zjištění, že mu kdy byly vůbec finanční prostředky v konkrétní výši předány, nemají svůj odraz v objektivním dokazování a zůstávají toliko domněnkami vtělenými do tvrzení „OČTŘ“. Tato podle jeho přesvědčení nemohou vést k jeho odsouzení pro úmyslný majetkový trestný čin pro nenaplnění subjektivní ani objektivní stránky předmětného přečinu. Podle jeho názoru nemohl naplnit ani objektivní stránku trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nelze ze skutkové věty rozsudku dovodit, že mu byly finanční prostředky předány, a prokázat, že se jakkoli obohatil na úkor poškozených a finanční prostředky si trvale a nevratně v konkrétním období přisvojil s vědomím a počátečním předpokladem, že je nevrátí.

Dále obviněný namítl, že byl adhezně chybně znovu zavázán k dalšímu plnění z nároku překrývajícího se ovšem s nárokem, který byl přiznán společnosti Saint-Gobain rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 11 C 303/2011. Vyjádřil také přesvědčení, že z provedeného dokazování v jeho trestní věci vyplývá takový extrémní nesoulad skutkových zjištění, že nelze dojít k závěru o jeho vině daným jednáním. S ohledem na shora uvedené namítl, že jak odvolací, tak i nalézací soud chybně postupovaly, jestliže shledaly všechny formální, jakož i materiální znaky, resp. společenskou škodlivost jeho jednání a subsumovaly je pod skutkovou podstatu přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když - pokud jakkoli pochybil - jednalo se o civilněprávní rovinu. Podle jeho mínění došlo tedy k porušení zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 tr. zákoníku.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud nejdříve podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil, případně přerušil, vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, č. j. 9 To 173/2014-729, a poté podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil toto usnesení a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 10. 2014, č. j. 17 T 101/2013-672, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl podle § 226 písm. c) případně e) tr. ř. a zprostil jej obžaloby v plném rozsahu, in eventum přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze či Okresnímu soudu Praha-západ, dojde-li ke zrušení i jeho rozhodnutí, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Především uvedl, že ač obviněný opírá své podání za užití § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. celkem o pět dovolacích důvodů, ve vztahu k § 265b odst. 1 písm. d), e) a f) tr. ř. žádnou argumentaci nepředkládá a tudíž ani jejich naplnění není možné nijak dovodit. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., obviněný sice namítl, že v předmětné věci postupně rozhodovaly dvě samosoudkyně, což by obecně mohlo být výchozím podkladem pro relevantní tvrzení, ovšem bez potřebných dalších návazností. Samosoudkyně JUDr. Lenka Mrázková, Ph.D., totiž byla činná ve věci vedené z podnětu obžaloby podané dne 20. 12. 2011 u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 205/2011, která však byla státním zástupcem vzata u hlavního líčení dne 16. 3. 2012 zpět, a věc tak byla vrácena do přípravného řízení. V rámci jeho doplnění byly potvrzeny původní závěry a byla opět (dne 26. 7. 2013) podána obžaloba na obviněného, vedená u stejného soudu, avšak pod sp. zn. 17 T 101/2013, tedy jako nová věc, za rozhodování samosoudkyně Mgr. Anny Ryšánkové. Z popsaných skutečností je zřejmé, že k pochybení zakládajícímu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nedošlo, neboť věc byla projednávaná pouze jednou samosoudkyní (jejíž ustavení stran např. rozvrhu práce obviněný ani nijak nerozporuje), když předchozí projednávání téhož skutku bylo ukončeno zpětvzetím obžaloby ze strany státního zástupce, a tedy se formálně jednalo o věc jinou. Takový postup, nestanoví-li příslušný rozvrh práce jinak, není vyloučený.

Dále státní zástupce uvedl, že podle jeho názoru v dané věci soudy dříve činné ve věci provedly dostatečné dokazování a dovodily skutkové závěry, které mají v provedených důkazech svoji zjevnou oporu. Obviněný přitom svá tvrzení uvedená v dovolání opíral především o odlišné hodnocení provedených důkazů, resp. o námitku, že se posuzovaného jednání nedopustil (když v návaznosti na to dovozoval pochybení i ve výroku o náhradě škody), k čemuž ovšem tedy nelze přihlížet. Ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž nemohl být naplněn. Státní zástupce uzavřel, že Krajský soud v Praze, ani před ním soud prvního stupně, se nedopustily obviněným vytýkaných pochybení, která ovšem ani v majoritním rozsahu nejsou podřaditelná pod uplatněné dovolací důvody, resp. jsou prakticky blíže neodůvodněna. Pokud již obviněným předložené námitky bylo z části možné pod některý z dovolacích důvodů subsumovat, jsou zjevně neopodstatněné.

Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Vyjádřil ještě názor, že není namístě odkládat či přerušovat výkon napadeného rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu Praze ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 9 To 173/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci však o druhou (obviněným uplatněnou) alternativu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť konkrétní dovolací argumentace obviněného žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. neodpovídá (k tomu viz níže). Pro úplnost lze dodat, že naplněna nemohla být ani první alternativa, jelikož Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně).

Pojem „soud nebyl náležitě obsazen“ je zásadně vykládán tak, že jde o případy, kdy obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř. apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, 1844s, s. 3157).

V praxi Nejvyššího soudu však je předmětný zákonný znak interpretován šířeji, a to v tom smyslu, že se neomezuje pouze na výše uvedené případy. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce totiž vyplývá, že soud je náležitě obsazen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Součástí tohoto základního práva je přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle rozvrhu práce soudů. Tomuto požadavku koresponduje zákonná úprava rozvrhu práce v ustanoveních § 41 a § 42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.

Současně je však vhodné připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1. Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS).

V návaznosti na to je třeba zdůraznit, že obviněný přidělení věci soudkyni Mgr. Anně Ryšánkové, která vynesla shora citovaný rozsudek, nijak konkrétně nerozporuje z hlediska příslušného rozvrhu práce Okresního soudu Praha-západ - neuvádí, jaké pravidlo (ustanovení) rozvrhu práce stran přidělení věci by mělo být v daném případě porušeno. Nenamítá ani jiné porušení pravidel obsazení soudu ve výše vymezeném smyslu. Podstatou (jádrem) jeho argumentace je tvrzení o nesprávném postupu orgánů činných v trestním řízení, když konkrétně namítá, že výslovně nedal souhlas s postupem podle § 182 tr. ř., takže nemohlo dojít procesně řádně ke zpětvzetí obžaloby státním zástupcem a k vrácení věci sp. zn. 1 T 205/2011 do přípravného řízení a v důsledku toho ani ke změně v osobě soudce. Podle jeho názoru by za této situace měla být jeho zákonnou soudkyní i nadále JUDr. Lenka Mrázová, Ph.D. a věc by měla být ve stadiu před jejím rozhodnutím v rámci hlavního líčení ke dni 16. 3. 2012, s tím, že by měl být znovu dotázán, zda souhlasí se zpětvzetím obžaloby, když procesní situace jeho odsouzení v tento okamžik neumožňuje (dovozuje, že by musel být obžaloby zproštěn, příp. mělo dojít k zastavení jeho trestního stíhání).

Právě z těchto námitek vyvozuje, že za situace, kdy proti němu byla posléze podána pro týž skutek druhá obžaloba, o níž rozhodla (shora citovaným rozsudkem) jiná soudkyně (Mgr. Anna Ryšánková), než která vedla původní řízení (JUDr. Lenka Mrázková, Ph.D.), byl za tutéž věc souzen dvakrát rozdílnými soudci a tím odňat svému zákonnému soudci. Taková argumentace však svojí podstatou dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. neodpovídá.

Nad tento rámec Nejvyšší soud konstatuje následující skutečnosti. Samosoudkyně JUDr. Lenka Mrázková, Ph.D., byla činná ve věci vedené proti obviněnému pro předmětný skutek u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 205/201 (z podnětu obžaloby podané dne 20. 12. 2011). Tato obžaloba však byla státním zástupcem vzata u hlavního líčení dne 16. 3. 2012 zpět s tím, že vznikly pochybnosti o pachatelství obviněného (připadala v úvahu možnost, že trestný čin byl spáchán poškozeným L. H. . Toto zpětvzetí obžaloby a následné vrácení věci do přípravného řízení bylo učiněno řádně, tedy v souladu s § 182 tr. ř. (Státní zástupce může vzít obžalobu zpět až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě; po zahájení hlavního líčení tak může učinit jen tehdy, pokud obžalovaný netrvá na jeho pokračování. Zpětvzetím obžaloby se věc vrací do přípravného řízení). Byť se k uvedenému úkonu státního zástupce explicitně vyjádřila skutečně obhájkyně obviněného (vyslovila souhlas), stalo se tak v rámci hlavního líčení za přítomnosti obviněného. Obhájce přitom v řízení (trestním stíhání) nevystupuje jménem vlastním, ale jménem obviněného. Jestliže tedy při hlavním líčení za přítomnosti obviněného obhájkyně obviněného vyslovila souhlas se zpětvzetím obžaloby a obviněný tomuto vyjádření nijak neoponoval, nevyjádřil negativní postoj, je třeba dovodit, že se jednalo o jeho souhlas. Pro úplnost je třeba dodat, že zpětvzetí obžaloby ze strany státního zástupce nemělo charakter meritorního rozhodnutí a nezaložilo překážku věci pravomocně rozhodnuté.

Po doplnění dokazování v přípravném řízení byla u Okresního soudu Praha-západ podána (dne 26. 7. 2013) na obviněného pro předmětný skutek nová obžaloba. Z hlediska nového nápadu se v takovém případě formálně, pokud jde o otázku přidělení do konkrétního senátu, resp. konkrétnímu samosoudci, jednalo o věc jinou. Za tohoto stavu byla věc přidělena v souladu s rozvrhem práce k projednání a rozhodnutí do senátu 17 T, vedeného Mgr. Annou Ryšánkovou (v tomto směru lze odkázat na správné úvahy a závěry odvolacího soudu, rozvedené na str. 4 odůvodnění jeho rozhodnutí). Ta pak jako zákonná soudkyně (samosoudkyně) ve věci rozhodla shora citovaným rozsudkem.

Z těchto stručně rozvedených důvodů plyne, že v dané věci nedošlo k pochybení v tom smyslu, že by obviněný byl odňat svému zákonnému soudci ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Vztahuje se tedy na případy, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti.

V tomto směru neuvedl obviněný žádné konkrétní a relevantní námitky. Jím označené „společné“ námitky v podobě výhrad vůči procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení a úvah o tom, že prohlášením státního zástupce o zpětvzetí obžaloby byl exkulpován z jednání, v němž byl spatřován trestný čin podle § 206 tr. zákoníku či 209 tr. zákoníku, resp. že tehdejší procesní situace neumožňovala závěr o jeho vině žalovaným skutkem, takže měl být obžaloby zproštěn, příp. mělo být jeho trestní stíhání zastaveno, se s tímto dovolacím důvodem zcela míjejí.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).

Ani ohledně tohoto důvodu dovolání neuvedl obviněný konkrétní a relevantní argumenty, nevyložil totiž, jaký z důvodů § 11 tr. ř. by měl být v posuzované věci dán. Tento dovolací důvod vzhledem k jeho obsahovému vymezení ani formálně nenaplňují námitky týkající se údajně nesprávného postupu při zpětvzetí obžaloby státním zástupcem ani úvahy obviněného, že prohlášení státního zástupce učiněné v souvislosti se zpětvzetím obžaloby jej exkulpovalo z žalovaného skutku. Totéž pak platí i pro argument, podle něhož procesní situace před zpětvzetím obžaloby neumožňovala přijmout skutková zjištění, že je pachatelem předmětného skutku a že by musel být obžaloby zproštěn podle § 226 písm. c) tr. ř., resp. že vůči němu mělo dojít k zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, že zastavení trestního stíhání by založilo, stalo-li by se tak pravomocně, nepřípustnost jeho nového trestního stíhání pro týž skutek. Z těchto argumentů neplyne, že by zde reálně existoval některý z důvodů zakládajících nepřípustnost trestního stíhání. K posledně uvedenému argumentu lze ještě poznamenat, že se pohybuje výhradně v hypotetické rovině. Zmíněnému dovolacímu důvodu pouze zdánlivě odpovídá námitka obviněného, že byl za tutéž věc souzen (nikoli však odsouzen) dvakrát. V této souvislosti je však nezbytné zdůraznit, že tím obviněný konkrétně netvrdí (jak ostatně plyne i z další jeho argumentace), že by výše citovaná rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně byla vydána za situace, kdy by zde již existovalo o témže skutku pravomocné rozhodnutí zakládající překážku věci pravomocně rozsouzené. Ani tuto námitku tak nelze pod předmětný dovolací důvod podřadit. Nad tento rámec je možno stručně uvést, že v dané věci nebyly důvody nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 tr. ř. dány (zpětvzetí obžaloby ze strany státního zástupce a vrácení věci do přípravného řízení nezaložilo překážku věci pravomocně rozhodnuté).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn tehdy, když bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Tento dovolací důvod nemohl být v předmětné věci dán už proto, že zde nebylo rozhodnuto žádným ze způsobů v něm předpokládaných. Ostatně, ani ve vztahu k němu neuplatnil obviněný žádné relevatní argumenty.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové (procesní). Z jejich kontextu je zřejmé, že obviněný de facto pomíjí podstatu skutkových zjištění soudů nižších stupňů a v první řadě prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci. Jádrem a podstatou jeho argumentace je totiž především tvrzení, že od svědka L. H. nepřevzal žádné finanční prostředky. Jinak řečeno, soudům nižších stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadné skutkové závěry. Dále obviněný namítá procesní vady, jimiž podle jeho názoru bylo zatíženo dosavadní řízení v dané věci. Právě z této skutkové a procesní argumentace vyvozuje závěr o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že nenaplnil znaky jemu přisouzeného trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ani trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a že v daném případě měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Tím ovšem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Nad tento rámec je namístě konstatovat, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není extrémní nesoulad tvrzený obviněným. O extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V návaznosti na to je namístě konstatovat, že soudy obou stupňů, jež provedly dostatečné dokazování, si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Nelze jim tudíž vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný primárně kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a právě z toho (sekundárně) vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i ostatních důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř.) irelevantní. V souvislosti se shora uvedeným lze ještě zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Tímto základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Dodat lze, že ani námitka obviněného vůči výroku o náhradě škody opírající se o tvrzení, že se přiznaný nárok překrývá s tím, který byl poškozené společnosti Saint-Gobain přiznán rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 11 C 303/2011, není podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož jde ve skutečnosti o námitku procesní (v podstatě se takto namítá, že zde soud opomenul ustanovení § 206 odst. 3, 4 tr. ř. v kontextu ustanovení § 44 odst. 3 tr. ř.). Nad to lze poznamenat, že tato námitka ani neodpovídá skutečnému stavu věci. Zmíněným rozsudkem Okresního soudu v Benešově bylo totiž rozhodováno o odlišných nárocích jmenované společnosti vůči obviněnému.

K uvedeným skutečnostem je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Pokud obviněný požádal v dovolání Nejvyšší soud o odklad, případně přerušení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, je namístě uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. (odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí) neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. února 2015


Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý







Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1497/2014, ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1497.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies