5 Tdo 167/2015 - Skutkové námitky v řízení o dovolání

26. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 173 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2015 o dovolání obviněného J. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 7 To 395/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 33/2014, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :



Obviněný J. B. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 9. 2014, sp. zn. 24 T 33/2014, uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), a byl za něj odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Obviněný spáchal uvedený trestný čin podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dvěma útoky ve dnech 7. 9. a 10. 9. 2012. V obou případech obviněný pohrozil zabitím mentálně postiženému R. H., který bydlel s obviněným v podnájmu a jehož postižení bylo zřejmé na první pohled. Obviněný tím donutil poškozeného, aby v jeho přítomnosti vybral ze svého účtu finanční hotovost a předal ji obviněnému. Poškozený v obavě, že obviněný realizuje svou pohrůžku, dne 7. 9. 2012 vybral částku ve výši 5 000 Kč z bankomatu v P. na S. n., přičemž z této částky mu obviněný na místě vrátil 400 Kč, a dne 10. 9. 2012 poškozený vybral další částku ve výši 1 600 Kč v pobočce banky LBBW Bank CZ, a. s., v P. na V. n. a peníze vzápětí předal obviněnému.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému R. H. peněžní částku ve výši 6 000 Kč jako náhradu škody způsobené trestným činem.

Obviněný napadl tento rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 7 Tdo 395/2014, podle § 256 tr. řádu zamítl.

Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jeho naplnění spatřoval v tom, že skutkový stav nebyl náležitě zjištěn, protože obviněný ve skutečnosti nevyhrožoval poškozenému zabitím ani neútočil na jeho majetek, naopak poškozený mu vydal finanční hotovost v obou případech dobrovolně jako splátku dlužného nájemného. Použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a úmysl zmocnit se cizí věci jsou přitom obligatorními znaky skutkové podstaty zločinu loupeže ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Podle obviněného soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu chybně vycházel jen z výpovědi poškozeného a nepředvolal k hlavnímu líčení svědky, kteří mohli potvrdit skutkovou verzi obhajoby. Obviněný navrhoval soudu prvního stupně vyslechnout svědka V. M., jenž byl osobně přítomen prvnímu výběru z bankomatu, a také další osoby, které společně s poškozeným bydlely v bytě, jehož pronájem jim zprostředkoval. Soud prvního stupně však podle názoru obviněného nedůvodně rezignoval na provedení těchto důkazů s poukazem na jejich údajnou nedostupnost. Jak dále obviněný v této souvislosti zdůraznil, u hlavního líčení sice nedisponoval informacemi o tom, kde se navrhovaní svědkové nacházejí, ale ztotožnil je jménem, rokem narození a uvedením úřadu práce, u kterého pobírali sociální dávky. Na základě takových údajů podle něj bylo v možnostech soudu předvolat nebo předvést svědky k výslechu.

Obviněný rovněž nesouhlasí se skutkovým závěrem, že poškozený byl v době spáchání skutku viditelně mentálně postižený, protože v takovém případě by poškozený nemohl sám přijet do P., najít si zde podnájem i brigádu a vybírat finanční hotovost z bankomatu nebo přímo v pobočce banky. Podle názoru obviněného je i ze záznamů kamerových systémů, které monitorovaly prostor kolem bankomatu a v pobočce banky, zřejmé, že poškozený v září 2012 vypadal mnohem lépe než u hlavního líčení konaného v roce 2014. Jak navíc vyplynulo z potvrzení Psychiatrické nemocnice v K., které bylo provedeno k důkazu v hlavním líčení, poškozený zde byl hospitalizován zhruba 1 rok po svém návratu z P., což také podle obviněného svědčí pro závěr, že k mentálnímu postižení poškozeného došlo až po jeho návratu na S. Z opatřených záznamů kamerových systémů monitorujících prostor, kde došlo k výběrům finanční hotovosti, podle přesvědčení obviněného není patrné, že by obviněný na poškozeného činil nátlak k vydání peněz nebo mu je přímo násilím odebral. Obviněný spatřuje motiv nevěrohodné výpovědi poškozeného v tom, že ten stále dluží pronajímateli bytu Z. L. nájemné, které měl platit prostřednictvím obviněného. Přitom poškozený užíval byt tři měsíce a měl platit měsíční nájemné nejdříve ve výši 4 000 Kč a poté snížené na částku 3 000 Kč, ovšem celkem uhradil jen částku necelých 5 000 Kč a navíc společně s dalšími nájemci zadarmo jedl a obviněný mu dal i nějaké oblečení.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 a aby obviněného zprostil obžaloby.

Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil k dovolání obviněného J. B. pouze tolik, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Obviněný J. B. sice podal své dovolání formálně s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve skutečnosti však obviněný nevytkl napadenému usnesení odvolacího soudu ani rozsudku soudu prvního stupně žádnou hmotně právní vadu a jeho dovolání je založeno výlučně na zpochybnění skutkových zjištění soudu prvního stupně a na výhradách vůči rozsahu dokazování a způsobu hodnocení důkazů, o které soudy nižších stupňů opřely své skutkové závěry.

Obviněný totiž ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný v podstatě nesouhlasí jen se skutkovými zjištěními, k nimž ve věci dospěly soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením. O výlučně procesní (nikoli hmotně právní) povaze jeho námitek ostatně svědčí i tvrzení obviněného, že byl odsouzen pouze na základě výpovědi poškozeného (R. H.), kterou považuje za nevěrohodnou. Zároveň obviněný uvádí vlastní verzi průběhu skutkového děje, v níž nejsou obsaženy rozhodné okolnosti naplňující znaky zločinu loupeže, zejména pak použití pohrůžky bezprostředního násilí a nedobrovolné vydání peněz poškozeným. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno, ale argumentuje výlučně údajným porušením procesních ustanovení.

Nejvyšší soud proto k námitkám obviněného a zcela nad rámec uplatněného dovolacího důvodu zdůrazňuje, že rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů zcela odpovídají provedeným důkazům, jejichž rozsah je postačující k závěru o naplnění všech zákonných znaků posuzovaného trestného činu. Soudy obou stupňů rovněž akceptovatelně vysvětlily, proč vyhodnotily svědeckou výpověď poškozeného R. H. jako věrohodnou a nedoplnily dokazování výslechy svědků, které navrhl obviněný.

Soud prvního stupně pak v odůvodnění svého rozsudku (viz jeho s. 4 a 5) k namítané nevěrohodnosti výše jmenovaného svědka poukázal na bezprostřednost a spontánnost jeho projevu v hlavním líčení, na jeho nepředstíraný strach z obviněného a v neposlední řadě na jeho mentální postižení, pro které není schopen přesvědčivě fabulovat. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že je zásadně na soudu prvního stupně, před kterým se důkaz provádí podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (§ 2 odst. 11 a 12 tr. řádu) a za účasti stran, aby ho hodnotil podle své volné úvahy, která logicky zahrnuje i subjektivní pocity ze způsobu, jakým svědek podává výpověď. Přitom soud prvního stupně se opíral i o další důkazy, které nepřímo podpořily verzi poškozeného. Jde zejména o záznamy kamer monitorujících místa výběru finanční hotovosti, z nichž je jasně patrné, že obviněný v obou případech doprovázel poškozeného. U bankomatu mu něco zřetelně vysvětloval a živě proti němu gestikuloval, v pobočce banky pak stál přímo vedle poškozeného, když ten vyplňoval pokladní doklad, sledoval ho cestou k pokladně a po vyplacení hotovosti se k němu zase připojil. Rovněž výpisy z účtu poškozeného podle soudu prvního stupně svědčí pro pravdivost jeho svědecké výpovědi, protože vybrané částky odpovídají těm, které uvedl.

Soud prvního stupně se přesvědčivě vypořádal také s obhajobou obviněného (viz s. 5 rozsudku). Pokud jde o tvrzení obviněného, podle něhož poškozený nebyl na první pohled mentálně postižen a psychicky onemocněl až po svém návratu na S., soud prvního stupně přiléhavě poukázal zejména na následující skutečnosti. Jednak o omezení způsobilosti poškozeného k právním úkonům z důvodu jeho mentální retardace v pásmu těžké debility bylo rozhodnuto dříve, než se stal obětí trestné činnosti obviněného (viz rozsudek Okresního soudu v Prievidzi ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 7 Ps 2/2009, na č. l. 150 trestního spisu). Dále nelze přehlédnout zjevné rozpory a nelogičnosti v tvrzeních obviněného, že peníze, které poškozený v jeho přítomnosti vybral, byly určeny na platbu za podnájem. Jak totiž vyplývá z výsledku místního šetření policistů provedeného na pokyn soudu prvního stupně, předmětný byt byl ve zdevastovaném stavu, dříve ho obývali bezdomovci a nyní je opuštěný. Jméno Z. L., kterého obviněný vydával za majitele bytu s tím, že právě pro něj od poškozeného požadoval peníze za podnájem, není uvedeno na dveřích bytu ani na zvoncích (viz zpráva na č. l. 177 trestního spisu). Z katastru nemovitostí je pak patrné, že jde o nájemní byt ve vlastnictví hlavního města Prahy. Pokud jde o navrhované svědky, soud prvního stupně se je pokusil ztotožnit, ovšem neúspěšně, protože údaje dodané obviněným neobsahovaly jejich data narození ani rodná čísla. Soud prvního stupně sice oslovil obviněným zmíněný úřad práce, který měl údajně těmto osobám vyplácet sociální dávky, ale s negativním výsledkem (viz č. l. 180 trestního spisu).

Správnost a úplnost skutkových závěrů soudu prvního stupně přezkoumal i odvolací soud a neshledal v nich žádné nedostatky, a to ani z hlediska námitek, které vůči nim vznesl obviněný v odvolání (viz s. 2 a 3 napadeného usnesení Městského soudu v Praze). Nad rámec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud uvedl, že podle znaleckých posudků zpracovaných pro řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům došlo k mentálnímu postižení poškozeného již v prenatálním období. Protože jde o nevyléčitelnou a trvalou poruchu mozku, musel poškozený vykazovat známky mentální retardace i v době spáchání skutku. Podle závěrů odvolacího soudu tedy obviněnému muselo být na první pohled zřejmé, že má před sebou „ideální“ oběť pro svou majetkovou trestnou činnost, přestože se to následně snažil popřít a svými argumenty nemístně zasahoval do odborných znalostí znalců psychiatrů. Pokud jde o rozsah provedeného dokazování, podle odvolacího soudu nelze vytýkat soudu prvního stupně, že neprovedl výslechy obhajobou navrhovaných svědků, jestliže neměl dostatek informací k jejich řádné identifikaci.

Kromě shora uvedené argumentace Nejvyšší soud poukazuje na protokol zachycující průběh hlavního líčení konaného dne 12. 9. 2014 (viz č. l. 187 trestního spisu). Jak je z něj totiž zřejmé, obviněný ani jeho obhájce poté, co byli seznámeni s výsledky šetření ohledně navržených svědků, dále netrvali na jejich výslechu a neuplatnili ani žádné jiné návrhy na doplnění dokazování.

Nejvyšší soud tedy uzavírá, že za popsaného stavu věci soudy nižších stupňů nijak nepochybily při hodnocení věrohodnosti svědecké výpovědi poškozeného R. H. ani svévolně neopomenuly opatřit a provést obhajobou navržené důkazy.

Nejvyšší soud se pak neztotožnil ani s tvrzením obviněného, podle něhož mu poškozený vydal peníze, aniž by musel překonat jeho odpor. Jak totiž jednoznačně vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, poškozený předal obviněnému finanční hotovost jen z toho důvodu, že mu obviněný vyhrožoval zabitím. Jinak řečeno, obviněný útočil pohrůžkou bezprostředního násilí na svobodu rozhodování poškozeného, který se podrobil vůli obviněného pouze ze strachu z uskutečnění takové pohrůžky. V tomto směru nemá význam ani námitka obviněného, že vymáhal peníze k úhradě dlužného nájemného. I kdyby tomu tak bylo, nebyla by vyloučena právní kvalifikace posuzovaného skutku jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud k takovým případům již dříve judikoval, že neodevzdané peníze představující nezaplacenou cenu poskytnuté služby jsou ve vztahu k tomu, kdo poskytl službu, cizí věcí (nyní ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku). Proto vymáhání okamžitého zaplacení této pohledávky za použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí naplňuje zákonné znaky objektivní stránky trestného činu loupeže (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 33/1991-I. Sb. rozh. tr.).

Po zjištění, že dovolání obviněného J. B. se opírá o důvody, které nepatří do okruhu dovolacích důvodů vymezených ustanovením § 265b tr. řádu, Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl podané dovolání. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.


V Brně dne 26. 2. 2015



Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y



Vyhotovila:
JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á



Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 5 Tdo 167/2015, ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.167.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies