8 Tdo 1451/2014

18. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 209 odst. 1,5 písm. a)
  • TrZ - § 21 odst. 1
  • TrZ - § 20 odst. 1
  • TrZ - § 24 odst. 1 písm. c)
  • 140/1961 Sb. - § 249a odst. 1
  • 140/1961 Sb. - § 10 odst. 1 písm. c)

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2015 o dovolání obviněných 1. H. Š. a 2. M. Č. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 9 To 29/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 11/2010, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněné H. Š. a obviněného M. Č. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 43 T 11/2010, uznal obviněné H. Š. a M. Č. (dále také jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) vinnými, že

I. obžalovaná H. Š. v době od května do prosince roku 2007 opakovaně, ačkoliv k tomu nebyla oprávněna, nabízela zajištění přidělení obecních bytů v P. Č. M. a v P. – Č., které byly ve vlastnictví Magistrátu hlavního města P., se sídlem P., M., s následnou možností odkoupení těchto bytů, a v souvislosti s tím vyřizovala s jednotlivými zájemci o byty formality údajně potřebné k přidělení daných obecních bytů, přebírala od nich různé finanční částky za zajištění jejich přidělení a v zájmu posílení věrohodnosti svých nabídek prováděla s jednotlivými zájemci o ně jejich prohlídky, když za tímto účelem oslovila obžalovaného M. Č., který byl v té době zaměstnancem společnosti Liga servis s.r.o., se sídlem Praha 1, Národní č. 43, smluvně vykonávající správu domů s danými obecními byty, a který z pozice svého pracovního zařazení zajistil pro tyto účely neoprávněně, bez vědomí a svolení svého zaměstnavatele, klíče od nabízených bytových jednotek, a tyto buď předával obžalované H. Š. k zajištění prohlídky bytů se zájemci o ně, či sám nebo společně s obžalovanou H. Š. prováděl prohlídky těchto bytů a na místě neoprávněně vystupoval v pozici pracovníka uvedené správcovské společnosti, ačkoliv v těchto případech k tomu nebyl zmocněn, a takto jednal s vědomím toho, že dané prohlídky bytů jsou prováděny za účelem vylákání finančních prostředků od zájemců o ně, přičemž tímto jednáním umožnil, aby obžalovaná H. Š. vylákala či se pokusila vylákat v celkem čtrnácti případech od jednotlivých zájemců o byty různě vysoké finanční částky v řádu stovek tisíců korun, když konkrétně

obžalovaná H. Š. a obžalovaný M. Č.
1. v přesně nezjištěné době v první polovině roku 2007 na přesně nezjištěném místě v P. nabízela obžalovaná H. Š. poškozenému J. M., s úmyslem vylákat od něj finanční prostředky v blíže nezjištěné výši, získání nájmu bytu ve vlastnictví Magistrátu hlavního města P. s možností jeho pozdějšího odkoupení za výhodnou cenu, kdy poškozeného za tím účelem společně s obžalovaným M. Č., který obstaral klíče od bytu, provedli blíže neztotožněným bytem na Č. M., přičemž v tomto případě nedošlo ani k ujednání o finanční záloze za zajištění nabízeného bytu ani k jejímu předání,

2. v přesně nezjištěné době od května do srpna roku 2007 během schůzek konaných na přesně nezjištěných místech v P. nabízela obžalovaná H. Š. poškozené H. V., přidělení bytu ve vlastnictví Magistrátu hlavního města P., a v souvislosti s tím provedla poškozenou H. V. blíže neztotožněným bytem na Č. M., od něhož jí za tímto účelem obstaral klíče obžalovaný M. Č., a následně též dalšími byty, při jejichž prohlídkách byl nejméně ve třech případech přítomen i obžalovaný M. Č., přičemž obžalovaná H. Š. vylákala pod záminkou příslibu zajištění bytu, o nějž měla poškozená H. V. zájem, od této v několika splátkách finanční hotovost ve výši 640.000,- Kč, načež po četných urgencích poškozené navrátila finanční hotovost ve výši 2.000,- Kč,

3. v přesně nezjištěné době v červnu 2007 v Komerční bance v P. v ulici N. P. vylákala obžalovaná H. Š. od poškozeného E. S., finanční hotovost ve výši 125.000,- Kč jako zálohu za zprostředkování přidělení obecního bytu do nájmu, a poté co poškozeného E. S. společně s obžalovaným M. Č., který mu byl obžalovanou H. Š. představen jako zaměstnanec správcovské firmy a který za tím účelem obstaral klíče od předmětných bytů, provedli blíže neztotožněnými byty v P. na Č. M., poškozený E. S. dne 2. srpna 2007 zaslal na základě pokynu obžalované H. Š. na její účet další finanční částku ve výši 125.000,- Kč, takže obžalovaná H. Š. od něj celkem neoprávněně získala finanční částku ve výši 250.000,- Kč, kterou mu do současné doby nevrátila,

4. obžalovaná H. Š. v přesně nezjištěné době od června do srpna roku 2007 na přesně nezjištěném místě v P. poté, co poškozenou K. K., společně s obžalovaným M. Č., který za tímto účelem obstaral klíče, provedla blíže neztotožněným bytem v Š. u. na Č. M., vylákala od poškozené finanční hotovost ve výši 130.000,- Kč, a předala jí klíče od přesně neztotožněného bytu v Š. u. v P., do kterého si poškozená nastěhovala své osobní věci a nábytek, avšak když se vrátila z delšího mimopražského pobytu zjistila, že je u tohoto bytu vyměněna zámková vložka a obžalovaná H. Š. jí sdělila, že její věci včetně nábytku jsou odstěhovány do jiného domu, kde si je vyzvedla, načež jí na základě četných urgencí obžalovaná H. Š. vrátila v přesně nezjištěné době v listopadu či prosinci roku 2007 uvedenou finanční hotovost v plné výši,

5. obžalovaná H. Š. v přesně nezjištěné době v létě roku 2007 na přesně nezjištěném místě v P. poté, co poškozené D. K.,nabídlazískání nájmu bytu ve vlastnictví Magistrátu hlavního města P. s možností jeho pozdějšího odkoupení za výhodnou cenu, a poté, co poškozenou provedla blíže neztotožněným bytem v P. na Č. M., od něhož jí za tímto účelem obstaral klíče obžalovaný M. Č., pokusila se od poškozené vylákat za zprostředkování nájemní smlouvy zaplacení částky 150.000,- Kč, což poškozená odmítla, v důsledku čehož v tomto případě nedošlo k předání finanční hotovosti,

6. obžalovaná H. Š. v přesně nezjištěné době v létě 2007 na V. n. a jiných místech v P. poté, co ukázala poškozenému Ing. P. H., blíže nezjištěný podkrovní byt v Č., který mu nabídla k odkupu a od něhož jí za tímto účelem obstaral klíče obžalovaný M. Č., vylákala od poškozeného P. H. různě vysoké finanční částky v celkové výši 225.000,- Kč, načež po četných urgencích mu navrátila finanční hotovost ve výši 110.000,- Kč,

7. obžalovaná H. Š. v přesně nezjištěné době v létě 2007 na přesně nezjištěném místě v P. poté, co poškozeného Z. G., společně s obžalovaným M. Č., který vystupoval jako zaměstnanec správcovské firmy, aniž by k tomu byl v tomto případě oprávněn, a který za tím účelem obstaral klíče, provedli blíže neztotožněnými byty v P. na Č. M., vylákala od poškozeného Z. G.finanční hotovost ve výši 450.000,- Kč a poté mu předala klíče od přesně neztotožněného bytu v ulici H. čp. v P., do kterého si nastěhoval své osobní věci, přičemž byt na základě žádosti obžalované H. Š. neobýval, načež během měsíce září či října roku 2007 mu oznámila, že jeho osobní věci jsou z bytu vystěhovány do jiné místnosti, od které měla klíče, takže si je vyzvedl, přičemž následně mu obžalovaná H. Š. na základě četných urgencí vrátila v přesně nezjištěné době v listopadu roku 2007 uvedenou finanční hotovost v plné výši,

8. obžalovaná H. Š. v přesně nezjištěné době v srpnu a v září roku 2007 v obchodě v P., S., pod záminkou obstarání obecního bytu vylákala od poškozené Y. B., ve dvou případech finanční hotovost ve výši 140. 000,- Kč, celkem tedy částku 280.000,- Kč, přičemž ji následně společně s obžalovaným M. Č., který jí byl obžalovanou H. Š. představen jako zaměstnanec správcovské firmy a který obstaral příslušné klíče, provedli blíže neztotožněným bytem v H. u. v P. na Č. M., když poté, co předala poškozené padělanou smlouvu o koupi bytové jednotky, vylákala od ní v září roku 2007 další finanční hotovost ve výši 400.000,- Kč, celkem tedy částku ve výši 680.000,- Kč, kterou jí do současné doby přes četné urgence nevrátila,

9. obžalovaná H. Š. dne 19. září 2007, v místě nabízeného bytu v P. – Č. M., A. V., poté, co ukázala poškozené N. V., jeden z bytů na této adrese, od něhož jí za tímto účelem obstaral klíče obžalovaný M. Č., vylákala od poškozené N. V. finanční hotovost ve výši 280.000,- Kč, a následně v blíže nezjištěné době na přelomu října a listopadu roku 2007 v obchodě v ulici S. v P., vylákala prostřednictvím Y. B. od poškozené N. V. další finanční hotovost ve výši 300.000,- Kč, celkem tedy částku 580.000,- Kč, přičemž na základě četných urgencí vrátila poškozené dne 18. prosince 2007 finanční hotovost ve výši 100.000,- Kč,

10. obžalovaná H. Š. v přesně nezjištěné době v listopadu 2007 v restauraci A. v P. v O. ulici vylákala od poškozeného J. P., pod záminkou příslibu obstarání obecního bytu finanční hotovost ve výši 720.000,- Kč, a následně ho provedla dvěma blíže neztotožněnými byty v P. na Č. M. s tím, že jsou k pronájmu nebo k prodeji, od nichž jí klíče za tímto účelem obstaral obžalovaný M. Č., přičemž uvedenou finanční částku poškozenému do současné doby přes četné urgence nevrátila,

11. obžalovaná H. Š. v přesně nezjištěné době od října do prosince roku 2007 v P. na n. I. P. P. a jinde, poté co poškozenému L. H., předvedla dva blíže neztotožněné byty v P. na Č. M., od nichž jí klíče za tímto účelem obstaral obžalovaný M. Č., vylákala od poškozeného L. H. nejprve 400.000,- Kč a poté 280.000,- Kč v hotovosti, tedy celkovou částku 680.000,- Kč, kterou poškozenému do současné doby přes četné urgence nevrátila,

12. obžalovaná H. Š. v přesně nezjištěné době v prosinci 2007 v obchodě v O. ulici v P., poté co vylákala od poškozené J. Č., jako zálohu na byt finanční hotovost ve výši 200.000,- Kč, předvedla jí a dalším ji doprovázejícím osobám dva byty v P. na Č. M., od nichž měla klíče, které byly na svazku klíčů, který jí pro tyto účely obstaral a vhodil do schránky obžalovaný M. Č., a následně poté, co v přesně nezjištěné době před Vánoci roku 2007 poškozené předvedla, a to již za účasti obžalovaného M. Č., kterého představila jako správce bytových jednotek na Č. M., další byt o velikosti 4+kk na Č. M., od něhož jí obžalovaný M. Č. rovněž za tímto účelem obstaral klíče, vylákala od poškozené dalších 453.000,- Kč, celkem tedy 653.000,- Kč, přičemž na základě četných urgencí vrátila poškozené počátkem roku 2008 finanční hotovost ve výši 90.000,- Kč,

13. obžalovaná H. Š. v přesně nezjištěné době v prosinci 2007 poté, co nejprve provedla poškozenou H. K., a poškozeného M. K., a další osoby blíže neztotožněnými byty v P. na Č. M., od nichž měla klíče, které byly na svazku klíčů, který jí pro tyto účely obstaral a vhodil do schránky obžalovaný M. Č., a následně poté, co v přesně nezjištěné době před Vánoci roku 2007 poškozeným předvedla, a to již za účasti obžalovaného M. Č., kterého představila jako správce bytových jednotek na Č. M., další dva neztotožněné byty v H. ulici v P. na Č. M., od nichž jí obžalovaný M. Č. rovněž obstaral klíče, vylákala v obchodě v ulici O. v P. od poškozených H. K. a M. K. další finanční hotovost ve výši 200.000,- Kč, kterou jim do současné doby nevrátila,

obžalovaná H. Š. sama
14. v přesně nezjištěné době v červnu nebo červenci roku 2007 na blíže nezjištěném místě v P., pod příslibem obstarání bytu na Č. M., vylákala od poškozeného K. J., ve dvou případech finanční hotovost ve výši 100.000,- Kč, celkem tedy ve výši 200.000,- Kč, kterou mu přes četné urgence do současné doby nevrátila,

takže celkově vzato tímto jednáním obžalovaná H. Š. za pomoci obžalovaného M. Č. vylákala od poškozených 5.208.000,- Kč – to v případech pod body I.2.-4. a I.6.-13. – a pokusila se od nich vylákat nejméně 150.000 Kč – to v případě pod bodem I. 5. – a sama pak od jednoho z poškozených vylákala dalších 200.000 Kč – to v případě pod bodem I. 14. – celkem tedy od patnácti poškozených vylákala nebo se pokusila vylákat finanční částku ve výši 5. 558.000,- Kč, když obžalovaný M. Č. jí k tomu dopomohl co do částky 5.358.000,- Kč, přičemž poté, co poškození zjistili, že se jedná o podvodné jednání ze strany obžalovaných, na základě jejich četných urgencí obžalovaná H. Š. vrátila některým poškozeným celkem 882 000,- Kč, takže faktická škoda činila 4.526.000,- Kč“.

Takto popsané jednání obviněné H. Š. soud právně kvalifikoval:

- pod bodem I. jako zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem pod bodem I.5. ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a dílem pod bodem I.1. ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku,
- pod bodem II. jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, k bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009,

a uložil jí za to podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti (5) let nepodmíněně, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.

Uvedené jednání obviněného M. Č. soud právně kvalifikoval:

- pod bodem I. jako účastenství ve formě pomoci k zvlášť závažnému zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonanému, dílem pod bodem I. 5. ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a dílem pod bodem I.1. ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku,
- pod bodem II. jako účastenství ve formě pomoci k trestnému činu neoprávněného zásahu do práva k domu, k bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k § 249a odst. 1 tr. zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009,

a uložil mu za to podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 a 5 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou (2) let, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložilna zkušební dobu v trvání čtyř (4) let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněné H. Š. povinnost nahradit poškozeným:
- H. V., škodu ve výši 638.000,- Kč,
- Ing. P. H., škodu ve výši 115.000,- Kč,
- Y. B., škodu ve výši 680.000,- Kč,
- N. V., škodu ve výši 495.000,- Kč,
- J. P., škodu ve výši 720.000,- Kč,
- L. H., škodu ve výši 680.000,- Kč,
- J. Č., škodu ve výši 563.000,- Kč,
- H. K., škodu ve výši 200.000,- Kč,
- Hlavnímu městu P., Magistrátu hl. m. P. škodu ve výši 91.009,- Kč.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému M. Č. povinnost nahradit poškozenému E. S., škodu ve výši 250.000,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. soud odkázal poškozené H. V. a Ing. P. H. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku podali odvolání oba obvinění a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (ten tak učinil v neprospěch obviněné H. Š.).

Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 9 To 29/2014, tak, že k odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněné H. Š. ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině ohledně této obviněné zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem I.5. ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem I.1. ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. a trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 a výroku o náhradě škody jí uložil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti (6) let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Odvolání obviněných H. Š. a M. Č. odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněná H. Š. se ani s tímto rozsudkem odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Lenky Brodské podala proti němu dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatelka ve svém podání po úvodní rekapitulaci věci uvedla, že oba soudy nižších stupňů abstrahovaly od skutečnosti, že de facto všichni svědci, vypovídající ke skutku pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvého stupně, byli příslušné transakce na získání bytu přímo a dobrovolně účastni a od samého počátku věděli o všech principech daného obchodu a že byty byly ve vlastnictví Magistrátu hlavního města P. (dále také jen „MHMP“), stejně jako o tom, že (obviněná) nebyla v žádném smluvním vztahu k MHMP a není v její moci, aby jim byt přímo zajistila. Téměř všichni poškození také vypověděli, že byli obeznámeni s tím, že nespadají do kategorie osob, jimž by byly byty MHMP přidělovány, a s tímto vědomím jí také měli poskytnout jimi tvrzené finanční prostředky. Nelogicky však žádný z poškozených neuplatnil svoji tvrzenou pohledávku v civilním řízení.

Podle obviněné oba soudy také abstrahovaly od faktu, že v popisu skutku pod bodem I. odsuzujícího rozsudku chybí jakékoli uvedení okolností, které by svědčily o tom, že by vyvolala omyl na straně poškozených. Nebyl-li ovšem naplněn znak omylu, nebylo možné, aby její jednání bylo hodnoceno jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Aby bylo možné uznat ji vinnou, bylo by nutné, aby byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty, muselo by jít o jednání úmyslné a úmysl by jí musel být prokázán. Všichni poškození byli seznámeni se všemi rozhodujícími okolnostmi a mnoho z nich bylo vysokoškolsky vzděláno (poškozený JUDr. M. K. dokonce v oboru právo), poškozený Ing. P. H. byl osobou veřejně činnou, proto nebylo možno dovodit, že se jednalo o osoby, jejichž suma vědomostí a znalostí o skutečnostech, ohledně kterých měli být oklamáni, by jejich uvedení v omyl připustila. Poškození věděli o nejistotě a rizikovosti daného obchodu. Soudy se nezabývaly tím, že mezi výpověďmi jednotlivých svědků jsou značné rozdíly, a přehlížely fakt, že ve spise jsou obsaženy nájemní smlouvy signované některými poškozenými, což svědčilo o tom, že v jejich věci bylo řádně postupováno. De facto všichni poškození vnímali poskytnutí finančních prostředků jako plnění za získání výhody užívání a následného nabytí bytu od MHMP, na který za standardních podmínek neměli nárok. Finanční plnění, které jí poškození poskytli, bylo plněním určeným nikoli pro ni, nýbrž pro další osoby způsobilé ovlivnit přidělení dotčeného bytu příslušnému poškozenému. Jako více přiléhavé se jí proto jevilo hodnotit její jednání pod bodem I. rozsudku nanejvýše jako trestný čin nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 1 tr. zákoníku.

V případě bodu II. výroku odsuzujícího rozsudku, tj. odsouzení pro trestný čin podle § 249a odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, došlo podle dovolatelky k pochybení na straně odvolacího soudu, jestliže se ztotožnil s právním hodnocením skutku učiněným soudem prvého stupně. Předmětný byt nemohla užívat protiprávně, neboť v domě působila bezpečností agentura, která jej střežila a volné byty v něm kontrolovala, takže by musela neoprávněné obsazení některého z bytů odhalit. Jestliže užívala předmětný byt s vědomím bytového odboru MHMP, nemohlo se z její strany jednat o protiprávní obsazení bytu. Proto je přesvědčena, že předmětný byt užívala oprávněně, byl jí i vydán evidenční list k němu. To prý má za následek absenci úmyslu na její straně ke spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, takže nemohlo dojít k naplnění všech znaků jeho skutkové podstaty. Dovolací soud také opominul zabývat se její námitkou o ztrátě klíčů k předmětnému bytu (včetně generálního klíče) ze spisového materiálu.

Dovolatelka ve svém podání rovněž namítla nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody v délce šesti let se zařazením do věznice s ostrahou. Zdůraznila, že to byla právě ona, která – když zjistila, že by se mohlo jednat o trestné jednání – učinila trestní oznámení na Policii ČR. Vrchní soud v Praze v předchozím rozsudku označil původně jí uložený trest odnětí svobody soudem prvého stupně v délce osmi let za nepřiměřený, navzdory tomu jí trest odnětí svobody nyní uložený soudem prvního stupně ještě zpřísnil, namísto toho, aby dostatečně zohlednil délku trestního řízení, jakož i fakt dobrovolného oznámení souzeného jednání orgánům činným v trestním řízení.

V závěru svého podání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a podle § 265l tr. ř. tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Ani obviněný M. Č. se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové také podal proti němu dovolání, v němž uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel uvedl, že se závěrem Vrchního soudu v Praze i Městského soudu v Praze o jeho vině nesouhlasí, neboť má za to, že jeho jednání popsané ve výroku rozsudku nalézacího soudu, nevykazuje znaky trestného činu tak, jak má na mysli § 13 tr. zákoníku ve spojení s § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, resp. § 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, ve spojení s § 249a odst. 1 tr. zákona, neboť nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka trestného činu a protiprávnost jeho jednání.

Obviněný dále vyložil, co se rozumí trestným činem a jeho pojmovými znaky, na což navázal tvrzením, že neexistoval žádný přímý ani nepřímý důkaz, který by dokládal, že by mezi ním a obviněnou H. Š. byla dohoda, na základě které by se vědomě, v úmyslu obohatit sebe nebo jiného, svou účastí podílel na skutcích popsaných pod bodem I. výroku odsuzujícího rozsudku. Z provedeného dokazování nevyplývala žádná skutečnost, ze které by bylo možno dovodit, že by jednal tak, že by někoho uvedl v omyl, využil něčího omylu nebo někomu zamlčel podstatné skutečnosti, což by odůvodňovalo jeho úmyslné zavinění obohatit sebe nebo jiného z pozice jeho pracovního zařazení. Žádný důkaz, který by prokazoval jakoukoliv formu jeho účastenství na zažalované trestné činnosti, nebyl soudem předložen a ani nebyl soudy proveden, on sám od žádného ze svědků nepožadoval ani nepřevzal žádnou finanční hotovost, ať již pro sebe či pro obviněnou H. Š. Svědecká výpověď poškozeného E. S. v tom směru, že mu měl (obviněný) potvrdit, že „se jedná o takovou obchodní příležitost a že to bude stát těch 500.000,- Kč, jak o nich hovořila obviněná H. Š.“, byla v množství slyšených svědků pouze ojedinělá, proto nemůže obstát jakožto relevantní důkaz o jeho vině. S poškozenými osobně nijak blíže nehovořil, vyjma sdělení technických údajů o bytu, při prohlídkách bytů stál vždy stranou, asi i proto jej svědci ve výpovědích označovali jako „klíčníka“.
Dovolatel považoval za nepravdivý závěr soudů, že z titulu své funkce měl přístup do magistrátních bytů a že od předmětných bytů zajistil klíče, které následně předal obviněné H. Š., nebo že se přímo účastnil prohlídek bytů s poškozenými společně s touto obviněnou, při nichž měl vystupovat z pozice zaměstnance společnosti Liga servis, s.r.o., ačkoliv k tomu nebyl oprávněn a prohlídky se uskutečnily bez vědomí a souhlasu vlastníka bytů. Stejně tak považoval za nepodloženou domněnku, že i v případech, kdy nebyl přítomen prohlídce bytů, obviněná H. Š. musela získat přístup ke klíčům od bytů od něho, neboť tato obviněná mohla mít klíče od bytů například od pracovníků bezpečnostní agentury střežící byty.

Podle obviněného vyvstala i otázka, proč by se popsaného jednání dopouštěl s osobou jemu v té době neznámou, tj. obviněnou H. Š., a riskoval tím, že přijde o zaměstnání, zvláště když z uvedeného neměl žádný prospěch. Výpověď obviněné H. Š. nelze považovat za věrohodnou jednak s ohledem na její procesní postavení, jednak proto, že v průběhu soudního řízení uváděla, že jí tvrzené skutečnosti doloží listinnými materiály, což však neučinila, vyjma vlastnoručně psaných poznámek, k nimž měl (obviněný) připojit svůj podpis; podpis na této listině však nebyl jeho pravým podpisem. Slyšení svědci rovněž potvrdili, že peníze vždy předávali či zasílali na účet obviněné H. Š., že jemu finanční prostředky nepředávali, naopak uváděli, že pokaždé vystupoval jen jako „klíčník“.

Ohledně skutku popsaného pod bodem II. výroku odsuzujícího rozsudku dovolatel namítl, že ani toto jednání nenaplňovalo znaky skutkové podstaty žádného trestného činu, neboť zjištěné jednání by bylo možno považovat pouze za porušení pracovněprávních předpisů vůči zaměstnavateli, a nikoliv za porušení trestně právních předpisů.

Souhrnně k oběma skutkům a trestným činům dovolatel namítl, že neexistuje žádný důkaz, že jeho jednání naplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu, jak má na mysli ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku, resp. § 3 tr. zák., nadto oba trestné činy jsou trestnými činy úmyslnými a jemu nebyl ani v jednom případě prokázán úmysl podle § 15 tr. zákoníku, resp. § 4 tr. zák.

Obviněný považoval za neadekvátní rovněž výrok o jeho povinnosti k náhradě škody poškozenému E. S., neboť tento poškozený nejprve předal finanční hotovost ve výši 125.000,- Kč obviněné H. Š. a následně další finanční částku ve výši 125.000,- Kč zaslal na její účet. On sám tedy žádné finanční prostředky od poškozeného E. S. nevylákal ani neobdržel a neposkytl k tomu obviněné H. Š. pomoc. Poškozený E. S. měl být proto odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze „zrušil a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí“.

K oběma dovoláním se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v prvé řadě uvedl, že většina dovolacích námitek obou obviněných směřovala k odlišnému způsobu hodnocení provedených důkazů, když obvinění nabízeli vlastní verze skutkového děje a domáhali se změny skutkových zjištění. Argumenty obsažené v jejich dovoláních navíc zcela přehlížely skutečnost, že Nejvyšší soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajícím důvodům taxativně vymezeným v § 265b tr. ř.

Státní zástupce dále zdůraznil, že téměř totožné námitky oba obvinění uplatnili již v předcházejících stadiích trestního řízení, zejména pak ve svých odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž připomněl usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu“ (srov. rozhodnutí pod č. T408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck). Ačkoliv argumentace obviněných týkající se užité právní kvalifikace a otázky naplnění znaků skutkové podstaty žalovaných trestných činů na první pohled směřovala vůči dosavadnímu nesprávnému právnímu posouzení skutku, ve skutečnosti brojila proti skutkovým zjištěním, neboť byla vystavěna na jejich vlastních verzích skutkového děje. Takovou argumentaci nebylo možné považovat za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nadto se jednalo o argumentaci nedůvodnou.

Přes tento kategorický závěr státní zástupce považoval za potřebné uvést následující skutečnosti, které ho vedly k závěru, že obviněnými uplatněný dovolací důvod naplněn byl, byť z jiných důvodů, než sami uváděli.

Pokud obviněná H. Š. ve svém podání uvedla, že jednotliví poškození (v bodě I. výroku napadeného rozsudku) nemohli být v důsledku jejího jednání uvedeni v omyl, neboť byli obeznámeni s celým průběhem transakce, směřující k získání užívacího práva k bytu vlastněnému magistrátem, takže v jejím jednání by v důsledku této skutečnosti měl být spatřován spíše přečin nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce nemohl těmto závěrům přisvědčit. Uvedená verze obviněné (nehledě k opomenutí zásad pro posouzení trestnosti činu zakotvených v § 2 tr. zákoníku) naprosto neodpovídala provedenému dokazování a obviněná sama sebe ve své vlastní dovolací argumentaci popírala. Pokud totiž poškozeným tvrdila, že převzaté peníze (zálohy, provize) předá dále kompetentním osobám na magistrátu, což neměla v úmyslu učinit a opravdu neučinila, mimo jiné právě tímto nepravdivým tvrzením je uváděla v omyl, takže soudy užitá právní kvalifikace byla zcela přiléhavá. Pokud totiž pachatel pouze předstírá, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci úřední osoby či osoby obstarávající věci obecného zájmu, avšak pro vyřízení věci nic nepodnikne ani to nemá v úmyslu, dopouští se přečinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí publikované pod č. 32/1987 – II. Sb. rozh. trest.). Pokud by se korupční jednání obviněné skutečně prokázalo, přicházela by navíc v úvahu kvalifikace nikoli podle § 333 odst. 1 tr. zákoníku, ale spíše jako trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákona ve znění účinném do 31. 12. 2007.

Podle státního zástupce však u obou obviněných s právní kvalifikací jejich jednání, jak byla aplikována oběma soudy nižších stupňů, nebylo možné bezvýhradně souhlasit. Podíl obviněného M. Č. na trestné činnosti páchané „společně“ s obviněnou H. Š. byl oběma soudy podceněn. Jeho jednání dosáhlo již intenzity, kdy by spíše než jako účastenství formou pomoci k trestnému činu spáchanému obviněnou H. Š. [§ 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, resp. § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] mělo být posouzeno jako spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zákona, resp. § 23 tr. zákoníku. Takový závěr přitom soudy měly učinit jak ve vztahu ke skutku popsanému v bodě I., tak zejména ve vztahu ke skutku popsanému v bodě II. výroku odsuzujícího rozsudku.

Státní zástupce dále citoval ustanovení § 23 tr. zákoníku (shodně zní i § 9 odst. 2 tr. zák.) o spolupachatelství a uvedl, že podíl jednotlivých obviněných (resp. aktivita každého z nich) na páchané trestné činnosti byl sice odlišný, avšak pro posouzení, zda byl skutek spáchán ve spolupachatelství, postačovalo, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež byla pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (odkázal na rozhodnutí publikovaná pod č. 66/1955 a č. 17/1982 Sb. rozh. trest.), a dokonce i to, když jednání každého ze spolupachatelů bylo alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působily současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřovaly k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvořily jeho skutkovou podstatu (tady odkázal na rozhodnutí publikovaná pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. trest., a na rozhodnutí publikované pod č. 61/2010 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Přitom není třeba, aby se všichni spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou. Postačovalo totiž i částečné přispění, byť v podřízené roli, pokud bylo vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a bylo tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Posledně zmiňovaná situace naprosto odpovídala roli obviněného M. Č.

Státní zástupce připomněl, že jednání obou obviněných popsané v bodě I.1. výroku odsuzujícího rozsudku, bylo – ve spojení s dalšími útoky popsanými v bodě I. rozsudku – kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku (obviněná H. Š.), resp. jako účastenství formou pomoci k této přípravě podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (obviněný M. Č.). S takovou právní kvalifikací však vyslovil nesouhlas. Poté, co citoval zákonný text ustanovení § 20 odst. 1 a § 21 odst. 1 tr. zákoníku, poukázal na to, že přípravu lze chápat jako jednání, které ještě necharakterizuje skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu, pouze úmyslně vytváří podmínky pro jeho spáchání. Vyvolává zatím jen vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je znakem skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu. Tím se liší od pokusu zvlášť závažného zločinu, při němž jednání pachatele pokročilo dále a bezprostředně směřuje k jeho dokonání. Pojem bezprostředního směřování je pak třeba vyložit tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku. V zákoně demonstrativně uvedené formy přípravy, jež mimo jiné mohou spočívat v pomoci, mohou směřovat ke spáchání vlastního zvlášť závažného zločinu, ale i zvlášť závažného zločinu další osoby.

Podle státního zástupce ze skutkových okolností popsaných v bodě I.1. výroku rozsudku vyplývalo, že obviněná H. Š. za pomoci obviněného M. Č., v úmyslu vylákat od poškozeného J. M. finanční prostředky, nabízela tomuto poškozenému sjednání nájmu a pozdějšího odkupu bytu ve vlastnictví magistrátu a za tímto účelem s ním oba obvinění provedli prohlídku blíže nespecifikovaného bytu v P. na Č. M. Bylo tedy zřejmé, že poškozeného již uváděli v omyl a začali tak naplňovat zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu. Za této situace se jednání obou obviněných nenacházelo pouze ve fázi přípravy, ale dospělo již do fáze pokusu uvedeného zvlášť závažného zločinu, resp. pomoci k němu (státní zástupce tu poukázal na rozhodnutí publikované pod č. 74/2011 – T 1373, Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).

K uvedené problematice však státní zástupce současně uvedl, že si uvědomuje, že tato pochybení soudu, týkající se spolupachatelství a vývojového stadia trestné činnosti, nelze v tomto dovolacím řízení s ohledem na zákaz reformatio in peius účinně napravit. Považoval ovšem za potřebné připomenout, že podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku účastenství je možné jen na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu. Pokud přímý pachatel, jak tomu bylo i v této trestní věci v bodě I.1. výroku rozsudku (s výhradou uvedenou shora), nepřekročil stadium přípravy zvlášť závažného zločinu, bylo nutné posoudit i jednání účastníka – tedy obviněného M. Č. – jako přípravu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku (tady poukázal na rozhodnutí publikovaná pod č. 1/1973, 58/1973 a 39/1983 Sb. rozh. trest.). Současně je však zřejmé, že náprava tohoto pochybení nemůže zásadní změnu postavení obviněného M. Č. přinést.

Za neopodstatněné a dokonce i za nepodřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce považoval výhrady obviněného M. Č. ohledně údajné neadekvátnosti výroku o jeho povinnosti k náhradě škody poškozenému E. S. Dovolatel totiž i ve vztahu k tomuto výroku předkládal vlastní verzi skutkového děje (že od poškozeného žádné finanční prostředky nepřevzal, ani k jejich převzetí neposkytl pomoc obviněné H. Š.) a bagatelizoval tak svůj podíl na trestné činnosti.

Státní zástupce dále poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, jenž se opakovaně vyjádřil tak, že jiné nesprávné hmotně právní posouzení se sice může jako důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu způsobenou trestným činem, avšak pouze tehdy, dojde-li k porušení hmotně právního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za škodu, rozsah náhrady škody, společnou odpovědnost za škodu apod. (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 17/2002 – T413, 25/2004 – T 589 a č. 6/2004 – T 703 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Přestože na základě dostupných materiálů se nemohl k této věci dostatečně přesvědčivě vyjádřit, na základě informací zjištěných z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů žádné porušení hmotněprávních předpisů neshledal. Pokud se poškozený E. S. řádně připojil s nárokem na náhradu škody právě a jen vůči obviněnému M. Č., soud prvního stupně postupoval právně zcela konformním způsobem, pokud povinnost k náhradě škody tomuto poškozenému uložil samostatně jen obviněnému M. Č.

Na základě shora uvedeného státní zástupce uzavřel, že předloženou dovolací argumentaci obviněné H. Š. nebylo možné v žádné její části akceptovat, proto její dovolání považoval za zjevně neopodstatněné a navrhl je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Argumentaci obviněného M. Č. sice považoval též za neopodstatněnou, znovu však poukázal na nedostatky v právní kvalifikaci jeho jednání popsaného v bodě I.1. odsuzujícího rozsudku. Ovšem vzhledem k tomu, že bylo zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení tohoto obviněného a otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešení, postrádá judikatorní význam, navrhl jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Domníval se, že důvody k postupu podle § 265h odst. 1 tr. ř. nejsou dány.

Státní zástupce současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil taková rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci jsou přípustná [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Oba dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu je zřejmé, že podstatná část námitek, které oba dovolatelé ve svých podáních vyslovili a které jsou podrobně rekapitulovány výše, je z hlediska dovolacího řízení irelevantní. Přestože oba podali poměrně rozsáhlá dovolání, nemalá část obsahu jejich podání neodpovídala mimořádnému opravnému prostředku a jimi uplatněnému dovolacímu důvodu. Bylo tomu tak tehdy, pokud opomíjeli charakter dovolacího řízení, které mylně zaměňovali za řízení odvolací. Pouze některé z jimi uplatněných námitek, které jsou uvedeny a posouzeny níže v textu, bylo možno z hlediska dovolacího řízení považovat za relevantní.

Za námitky nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod Nejvyšší soud považoval především ty, které oba obvinění nasměrovali proti soudy nižších instancí provedenému dokazování. Takovými námitkami totiž napadali i způsob hodnocení důkazů ze strany obou soudů nižších instancí, jak je upravený v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., čímž primárně namítali nedostatky skutkové a procesní a snažili se vytvářet jiný obraz skutkového děje, než jaký byl soudy zjištěn. Námitky skutkové však žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, a proto ani neexistuje ve vztahu k nim zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit. V podrobnostech lze v tomto směru odkázat na přiléhavé vyjádření státního zástupce, s nímž se Nejvyšší soud identifikoval, a jen na okraj připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněných. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Ve shodě se státním zástupcem je také třeba připomenout, že takřka identické námitky oba obvinění uplatnili již ve svých odvoláních proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, s nimiž se soud druhého stupně náležitým způsobem vypořádal. Přitom i v současné době má platnost usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované pod č. T408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu“.

Z hlediska přesvědčivosti rozhodnutí a pro jeho úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání výjimečně připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatelé (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z podrobného a přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265i odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněného obviněnou H. Š. stojí i námitka nepřiměřenosti trestu odnětí svobody, který jí byl pravomocně uložen. Námitku týkající se uloženého trestu by bylo možno uplatnit například v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem to jen tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takové skutečnosti však obviněná ve svém podání ani netvrdila.

Pokud by oba dovolatelé prezentovali jen dosud zmíněné námitky, musel by Nejvyšší soud postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jejich dovolání odmítnout jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Ovšem i další argumentace obou obviněných, která se vztahovala k soudy nižších instancí použité právní kvalifikaci a k otázkám naplnění znaků skutkové podstaty trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, sice na první pohled směřovala proti údajně nesprávnému právnímu posouzení skutků, ve své podstatě však byla primárně zaměřena proti skutkovým zjištěním, neboť byla vystavěna na jejich vlastních verzích průběhu skutkového děje (námitka nesprávné právní kvalifikace tak ve skutečnosti byla sekundární). Takovou argumentaci sice pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně nelze podřadit, protože však dovolatelé v jejím rámci zmínili i výhrady, které se relevantním námitkám výrazně blížily, Nejvyšší soud se jimi (byť s nemalou mírou tolerance) zabýval.

Konkrétně u obviněné H. Š. se jednalo v prvé řadě o námitku, že jednáním popsaným pod bodem I. odsuzujícího rozsudku nenaplnila zákonný znak „kdo jiného uvede v omyl“, případně „využije něčího omylu“ obsažený v § 209 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku čehož nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, a že jako více přiléhavé se jevilo hodnotit toto její jednání nanejvýše jako trestný čin nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 1 tr. zákoníku. Druhou takovou její námitkou bylo, že v jejím jednání popsaným pod bodem II. odsuzujícího rozsudku absentoval úmysl spáchat trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, k bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009.

V případě obviněného M. Č. pak takovou námitkou bylo jednak to, že jeho jednání nevykazuje znaky trestných činů, jak má na mysli ustanovení § 13 tr. zákoníku, resp. § 3 tr. zák. ve vztahu k těm trestným činům, jimiž byl uznán vinným (konkrétně subjektivní stránka, objektivní stránka a protiprávnost jeho jednání), dále to, že jeho jednání pod bodem II. výroku odsuzujícího rozsudku by bylo lze považovat (jen) za porušení pracovněprávních předpisů vůči zaměstnavateli, a nikoli za porušení trestněprávních předpisů, a nakonec to, že je zcela neadekvátní výrok o jeho povinnosti nahradit škodu poškozenému E. S.

Ačkoliv Nejvyšší soud uvedené námitky shledal (s výše uvedenou výhradou) pod uplatněný dovolací důvod podřaditelnými, současně nedospěl k závěru, že by šlo o námitky opodstatněné.

V posuzované věci, třebaže obviněná H. Š. v dovolání tvrdila, že svým jednáním neuváděla nikoho z poškozených v omyl a ani nevyužívala jejich omylu, je mimo jakoukoliv pochybnost, že tomu bylo (především podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů) zcela odlišně. Pokud totiž v rámci takového tvrzení argumentovala tím, že mezi poškozenými byly i osoby vysokoškolsky vzdělané (z čehož zřejmě chtěla dovozovat, že je v omyl nemohla uvést), je třeba mít za to, že tomu bylo právě naopak, neboť tato skutečnost svědčí evidentně v její neprospěch – její jednání nepochybně muselo být dostatečně přesvědčivé, aby bylo způsobilé uvést v omyl i takto vzdělané poškozené. Vedle toho bylo rovněž významné, že podvedenými byly převážně osoby vzájemně se znající a doporučující si služby této obviněné, kterou považovaly buď za svou přítelkyni, nebo přítelkyni svých dobrých známých, a i proto jí zcela důvěřovaly.

Jak vyplynulo z provedeného dokazování, podstatou podvodného jednání této obviněné nebylo, že by poškozeným tvrdila, že je osobou oprávněnou MHMP k přidělování obecních bytů s následnou možností jejich odkoupení, nýbrž to, že u nich vyvolávala klamný dojem, že je osobou schopnou „zajistit“ přidělení těchto bytů, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti nebylo. To lze názorně dokumentovat například na skutkovém zajištění, které soudy učinily u svědka Z. G., podle něhož mu (obviněná) řekla, že je schopna pro něj získat nový magistrátní byt v P., slibovala mu jej za částku nepřekračující 1.000.000,- Kč a současně od něj požadovala složení zálohy, na kterou jí postupně vyplatil 450.000,- Kč, aniž by o tom obdržel jakékoliv potvrzení (v té souvislosti mu říkala, že peníze musí dát někomu z MHMP – srov. stranu 26 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obdobně svědkovi K. J. obviněná přislíbila obstarání bytu v P., řekla mu, kolik za to bude chtít, tvrdila, že má nějaké dobré známé na MHMP, takže získání bytu nebude problém (srov. rovněž stranu 26 odůvodnění téhož rozsudku). A jelikož tomu tak bylo obdobně i v dalších zjištěných případech, je zřejmé, že tvrzení obviněné, že nikoho neuvedla v omyl, se nezakládá na reálném podkladě. Jednotlivé poškozené uváděla v omyl minimálně tvrzením, že je schopna zařídit přidělení bytu a že převzaté finanční částky předá blíže neurčeným ve věci kompetentním osobám z MHMP, ačkoliv v průběhu dokazování nebylo prokázáno, že by působila na výkon pravomoci osob z MHMP, ani že by některé z nich předávala peníze. Lze tak konstatovat, že námitka obviněné o nenaplnění znaku „uvedení jiného v omyl“ či „využití omylu jiného“ je bezdůvodná.

Pokud dovolatelka v této souvislosti namítla, že se jí jako více přiléhavé jevilo hodnotit její jednání pod bodem I. odsuzujícího rozsudku nanejvýše jako trestný čin nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba poukázat jednak na shora popsaná skutková zjištění soudů, jednak na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1986, sp. zn. 11 Tz 25/86 ze dne 24. 6. 1986 (publikované pod č. 32/1987 Sb. rozh. trest.), podle něhož „jestliže pachatel pouze předstírá, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci veřejného činitele, popř. na činnost osoby,která obstarává věci obecného zájmu, avšak pro vyřízení věci nepodnikne nic a ani to nemá v úmyslu, dopouští se trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., popř. jeho pokusu podle § 8 odst. 1, § 250 tr. zák., jestliže o úplatek požádal, ale nepřijal ho“. Už z toho je zjevné, že uvedená námitka dovolatelky nemohla být považována za důvodnou.

Jestliže obviněná ve vztahu ke skutku pod bodem II. odsuzujícího rozsudku tvrdila, že u ní absentoval úmysl spáchat trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, Nejvyšší soud nemohl ani této její námitce přisvědčit. Je notoricky známou skutečností, že pro užívání bytu ve vlastnictví obce (v dané věci Hlavního města P.) uzavírá uživatel s vlastníkem příslušnou smlouvu o užívání, obvykle smlouvu nájemní, čemuž standardně předchází žádost o uzavření smlouvy. Toho si byla obviněná nepochybně vědoma, když sama s poškozenými sepisovala žádosti o přidělení bytů a fiktivní nájemní smlouvy na jejich pronájem (srov. stranu 16 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Jestliže sama žádnou smlouvou opravňující ji k užívání předmětného bytu neměla, věděla, že k jeho užívání není oprávněna. Takovou její vědomost nemůže zvrátit ani její tvrzení o tom, že jí byl k bytu vydán evidenční list, neboť si zajisté byla vědoma toho, že pouhý evidenční list nenahrazuje nájemní smlouvu. Lze tak uzavřít, že i tato námitka obviněné je nedůvodná.

Jak již bylo výše uvedeno, druhý obviněný M. Č. formálně relevantně namítl jednak to, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestných činů, jimiž byl uznán vinným (konkrétně subjektivní stránka, objektivní stránka a protiprávnost jeho jednání), jednak to, že jeho jednání pod bodem II. odsuzujícího rozsudku lze považovat (jen) za porušení pracovněprávních předpisů vůči zaměstnavateli, a nikoli za porušení trestněprávních předpisů.

Prvou z těchto námitek se však obviněný snažil vystavět na tom základu, že v předchozí části svého podání zpochybňoval celý proces dokazování před oběma soudy nižších stupňů, opakoval skutečnosti, které uváděl již v předchozím řízení a které byly řádně posouzeny soudy nižších stupňů (zejména obsáhle líčil, co některé důkazy podle něj neprokázaly a co naopak z dokazování vyplynulo). Takový postup však není přípustný, neboť Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení předchozím a není oprávněn provádět skutkový přezkum věci. Dovolatel své tvrzení, které uplatňuje k oběma jednáním (pod bodem I. a II. výroku rozsudku soudu prvého stupně) o nenaplnění skutkové podstaty, tj. neporušení trestního předpisu, vytváří na presentaci jiného obrazu skutkového děje, než byl zjištěn v předchozím řízení. Nepředkládá tak dovolacímu soudu relevantní argumentaci, jíž by své tvrzení podpořil, pouze tvrzení skutková a obecný právní výklad některých právních pojmů. Nejvyššímu soudu však nepřísluší, aby za dovolatele dotvářel jeho podání a domýšlel se, jakou právní argumentaci měl na mysli. Protože uvedenou námitku Nejvyšší soud považoval rovněž za nedůvodnou, nezabýval se podrobněji ani v úvahu přicházející problematikou subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio.

Konečně Nejvyšší soud považoval za potřebné reagovat na závěrečnou část vyjádření státního zástupce, jenž nejprve vyjádřil názor, že není možné souhlasit u obou obviněných s právní kvalifikací jejich jednání tak, jak byla aplikována oběma soudy nižších stupňů, poté odůvodnil své přesvědčení, že jednání obou obviněných mělo být posouzeno jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (či § 9 odst. 2 tr. zák.), a nakonec vyslovil nesouhlas s právní kvalifikací jednání obou obviněných pod bodem I.1 výroku rozsudku soudu prvého stupně (poškozený J. M.), které bylo posouzeno jako zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku (obviněná H. Š.), resp. jako účastenství formou pomoci k této přípravě podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (obviněný M. Č.), když vyslovil názor, že jednání druhého obviněného dospělo již do fáze pokusu (nikoliv jen do fáze přípravy) uvedeného zvlášť závažného trestného činu, resp. pomoci k němu. Současně však uvedl, že si je vědom toho, že tato pochybení nelze napravit v dovolacím řízení s ohledem na zákaz reformace in peius.

Jakkoliv by Nejvyšší soud mohl opodstatněnosti této argumentace státního zástupce v zásadě přisvědčit, v dovolacím řízení nemohl nalézt zákonnou cestu, jak na ni reagovat. Jednak by jeho rozhodnutí bylo v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius (nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch některého z obviněných nepodal), především však státní zástupce uvedenou argumentací dále rozšiřoval obsah dovolání obviněných o skutečnosti, které jimi nebyly vůbec namítány, což je nepřípustné. Pokud totiž podle § 265f odst. 2 tr. ř. platí, že rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání, znamená to, že taková možnost modifikace dovolání v uvedené lhůtě je dána pouze dovolateli, nikoliv tomu (v daném případě státnímu zástupci), kdo se k dovolání pouze vyjadřuje.

Konečně se Nejvyšší soud musel vyjádřit k námitce obviněného M. Č., že považuje za zcela neadekvátní výrok o jeho povinnosti k náhradě škody poškozenému E. S. Nehledě na to, že dovolatel i ve vztahu k tomuto výroku primárně předkládal vlastní verzi průběhu skutkového děje (tvrdil, že od poškozeného žádné finanční prostředky nepřevzal, ani k jejich převzetí neposkytl pomoc obviněné H. Š.) a bagatelizoval tak svůj podíl na trestné činnosti, podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu jiné nesprávné hmotně právní posouzení se sice může jako důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu způsobenou trestným činem, avšak pouze tehdy, dojde-li k porušení hmotně právního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za škodu, rozsah náhrady škody, společnou odpovědnost za škodu apod. (podrobněji viz rozhodnutí citovaná již státním zástupcem v jeho vyjádření).

Nejvyšší soud v namítaném směru žádné porušení hmotněprávních (ale ani procesních) předpisů neshledal. Poškozený E. S. se řádně a včas připojil s nárokem na náhradu škody právě a jen vůči obviněnému M. Č. (k tomu srov. i stranu 59 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), a proto již soud prvního stupně rozhodl právně zcela konformním způsobem, jestliže povinnost k náhradě škody tomuto poškozenému uložil samostatně jen obviněnému M. Č.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že jako celek jsou zjevně neopodstatněná (jiné v úvahu přicházející rozhodnutí by bylo zřetelně v jejich neprospěch).

Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 18. února 2015


Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1451/2014, ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1451.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies