8 Tdo 98/2015

18. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 15 odst. 1 písm. a)

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2015 o dovolání, které podala obviněná T. N. T.V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 7 To 167/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 226/2013, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 4 T 226/2013, byla obviněná T. N. T. V. uznána vinnou přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí věci, a to plastové kartičky o rozměru 85x45 mm s nápisem INTERNATIONAL OF FOREIGN DRIVERS LICENSE, vydané na jméno V. T. N. T.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná shora uvedeného přečinu dopustila tím, že dne 27. 6. 2013 v 11.10 hodin v P., ul. K., kde byla kontrolována hlídkou OHS PČR jako řidička osobního motorového vozidla zn. BMW 392C, r. z., podezřelá z dopravního přestupku, předložila policistům na výzvu padělaný mezinárodní řidičský průkaz, označený jako INTERNATIONAL TRANSLATION OF FOREIGN DRIVERS LICENCE, vydaný údajně v P., opatřený falešným čipem na jméno obžalované V. T. N. T., s platností do 14. 10. 2020, který měl osvědčovat její schopnost k řízení motorového vozidla na území ČR přesto, že není vedena v registru řidičů.

Rozsudek nalézacího soudu napadla obviněná v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 7 To 167/2014, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá jak na nesprávném právním posouzení skutku, tak na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Byť se závěry soudů mohou zdát na první pohled logickými, obviněná se s nimi neztotožňuje. Zastává názor, že posuzované jednání postrádá úmyslné zavinění. Připustila, že se jistého pochybení nedbalostního charakteru dopustila, je však přesvědčena o tom, že tato skutečnost nemůže vést k odsouzení její osoby. Pokud bylo obviněné, která neovládá český jazyk a která je neznalá obvyklých procesů při získávání řidičského oprávnění, jejími krajany žijícími v České republice sděleno, že v České republice nelze řídit motorová vozidla pouze na základě vietnamského řidičského oprávnění, kterým disponovala, a že je třeba toto oprávnění „nostrifikovat“, resp. získat průkazku stvrzující, že jí bylo uznáno řidičské oprávnění třetí země, i pro řízení vozidel na území Evropské unie, tak lze přisvědčit tomu, že nebylo úmyslem obviněné získat tuto „nostrifikaci“ jakkoliv pokoutně, a že pokud jí bylo nabídnuto vystavení tohoto dokladu v P., a to z důvodu příznivějších platebních podmínek, tak mohla skutečně být v dobré víře, že nepáchá jakoukoliv trestnou činnost, obzvláště za situace, kdy za tuto službu zaplatila nemalou finanční odměnu.

Soudy neuvěřily její argumentaci z toho důvodu, že se jim zdála nedůvěryhodná a celkově pochybná proto, že předmětný doklad byl vystaven v P. Doklad je však označený jako „International translation of foreign driver's license“, kdy již z názvu dokladu plyne, že se nemá jednat o padělek předstírající řádně vystavené řidičské oprávnění, nýbrž že má jít o oficiální překlad již vydaného řidičského oprávnění. Jestliže se mělo jednat o mezinárodní doklad, který měl platit nikoliv výhradně na území České republiky, není nic pochybného na tom, že byl vystaven v P.

Obviněná dále uvedla, že v době spáchání předmětného skutku, ostatně stejně jako i nyní, disponovala řádným pobytovým oprávněním i zdrojem příjmu a neměla jakýkoliv důvod vědomě a jakkoliv pokoutně či účelově obstarávat falešný doklad o způsobilosti k řízení motorových vozidel na území České republiky, měla nárok získat české řidičské oprávnění. Pokud by o něj u příslušného úřadu obce s rozšířenou působností požádala, bez problémů by jej získala pouze výměnou za řidičský průkaz vydaný třetím státem. Obviněná však evidentně vycházela z nesprávných informací od svých krajanů a naletěla podvodníkovi, když zaplatila nemalou finanční odměnu za získání předmětné mezinárodní nostrifikace, která byla později označena za falzum. Podle ní se jedná o situaci, kdy ze svého jednání neměla žádný prospěch, neboť namísto jednodušší oficiální cesty pro získání oprávnění k řízení motorových vozidel v České republice zvolila obtížnější cestu, která jí navíc zajistila pouze falzifikát, pro jehož používání jí hrozí zrušení oprávnění k dlouhodobému pobytu, a tudíž vyhoštění z území České republiky. Jeví se poněkud nelogické, aby její jednání skutečně vykazovalo úmyslné zavinění. Vše naopak nasvědčuje tomu, že se stala obětí podvodu a jednala neúmyslně.

Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudu odvolacího a nalézacího zrušil a pro účely nového projednání věci vyslovil závazný právní názor.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předeslal, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani s odkazem na žádný dovolací důvod jiný) se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, neboť z dikce uplatněného dovolacího důvodu vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu nalézacího, potažmo odvolacího, tedy nelze vznášet, nelze navrhovat opakování důkazů, provádění důkazů dalších, jinak hodnotit důkazy již provedené či namítat, že soud prvního či druhého stupně své rozhodnutí opřel o důkazy získané způsobem, který neodpovídal předepsanému procesnímu postupu.

Konstatoval, že namítá-li obviněná, že soudy nesprávně označily její výpověď jako nedůvěryhodnou a pochybnou, a tvrdí-li, že její výpověď je vzhledem k okolnostem v dovolání uváděným logická a důvěryhodná a naopak závěry soudu jsou nelogické, polemizuje s hodnocením důkazů ze strany soudů obou stupňů ohledně skutečností popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Podle státního zástupce obviněná namítá porušení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tedy ustanovení procesních, a domáhá se zjištění jiného skutkového děje, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů; děje, který je pro ni příznivější. Má za to, že takovou argumentaci obviněné by bylo nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Za právně relevantní považuje státní zástupce dovolání v části, v níž obviněná namítá, že jednala v dobré víře, že nepáchá jakoukoliv trestnou činnost, a že tudíž její jednání postrádá úmyslné zavinění. Je však toho názoru, že pokud z obsahu tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a z obsahu odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá, že obviněná předložila policistům na výzvu padělaný mezinárodní řidičský průkaz vydaný údajně v P., opatřený falešným čipem na jméno obviněné, který měl osvědčovat její schopnost k řízení motorového vozidla na území České republiky přesto, že není vedena v registru řidičů, je zřejmé, že závěr soudu prvního stupně o tom, že obviněná naplnila také subjektivní stránku skutkové podstaty posuzovaného přečinu, je zcela správný. Zdůraznil, že naplnění subjektivní stránky přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku bylo shledáno ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť úmysl obviněné prokazovat se v případě silničních kontrol padělaným dokladem, který si za tím účelem pořídila, a k čemuž ostatně skutečně dne 27. 6. 2013 došlo, vyplývá z provedených důkazů. Poukázal na obsáhlá odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně (str. 3 a 4 rozsudku, str. 2 usnesení), s nimiž se plně ztotožnil.

Státní zástupce uzavřel, že jednání obviněné bylo posouzeno správně jako přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku, a že k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nedošlo. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K případnému extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně, jež shledal správnými i odvolací soud, podle nichž je obviněná ze stíhaného jednání usvědčována nejen vlastní výpovědí (srov. č. listu 81), ale i listinnými důkazy, zejména samotným „mezinárodním řidičským průkazem“ (viz příloha odborného vyjádření na č. listu 25), odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví technického zkoumání dokladů a písemností (č. listu 23 – 25), a úředním záznamem ze dne 27. 6. 2013 (č. listu 3, 4).

Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (str. 3 a 4 rozsudku), jež soud odvolací nikterak nerozporoval, vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně, s jehož závěry se soud odvolací ztotožnil (viz str. 2 usnesení), postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

V posuzované trestní věci je s ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný dovolací důvod významnou otázka, zda obviněná svým jednáním naplnila subjektivní stránku skutkové podstaty přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku.

Uvedeného přečinu se dopustí, kdo padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo takovou listinu užije jako pravou, kdo takovou listinu opatří sobě nebo jinému nebo ji přechovává v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo kdo vyrobí, nabízí, prodá, zprostředkuje nebo jinak zpřístupní, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává nástroj, zařízení nebo jeho součást, postup, pomůcku nebo jakýkoli jiný prostředek, včetně počítačového programu, vytvořený nebo přizpůsobený k padělání nebo pozměnění veřejné listiny.

Objektem trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny je zájem na řádném a zákonném chodu státního aparátu a důvěra v pravost a pravdivost veřejných listin. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel: a) padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo takovou listinu užije jako pravou (alinea 1), b) takovou listinu opatří sobě nebo jinému nebo ji přechovává v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé (alinea 2), c) vyrobí, nabízí, prodá, zprostředkuje nebo jinak zpřístupní, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává nástroj, zařízení nebo jeho součást, postup, pomůcku nebo jakýkoli jiný prostředek, včetně počítačového programu, vytvořený nebo přizpůsobený k padělání nebo pozměnění veřejné listiny (alinea 3). Pod pojmem opatří sobě nebo jinému se rozumí obstarání padělané veřejné listiny nebo veřejné listiny s podstatně změněným obsahem každým jiným způsobem než paděláním nebo podstatnou změnou obsahu veřejné listiny. Může se jednat o koupi, darování, výměnu za jinou věc, ale i o krádež padělku, eventuálně o jiný trestný čin. Přechováváním je jakýkoli způsob držení takové listiny. Znak v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, předpokládá, že pachatel v době, kdy padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah, případně když sobě nebo jinému padělanou nebo veřejnou listinu s podstatně změněným obsahem opatří či takovou listinu přechovává, jedná s cílem, aby jí bylo užito jako pravé. Z hlediska dokonání činu nemusí k užití padělané nebo pozměněné listiny vůbec dojít. Čin je dokonán již vyhotovením nepravé listiny nebo podstatným pozměněním obsahu veřejné listiny, jejím opatřením nebo přechováváním. Užitím padělané nebo pozměněné veřejné listiny jako pravé je její použití ke stejnému účelu, k jakému slouží konkrétní pravá veřejná listina. Může jít o předložení takové listiny orgánům policie, jiným státním orgánům nebo pro potřeby nemocenského pojištění apod. Pachatel přitom musí vědět, že jde o listinu padělanou nebo dostatečně změněnou (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3255-3258.).

Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl. Trestný čin je podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl eventuální).

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněná sobě opatřila padělanou veřejnou listinu a tuto přechovávala v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé.

Obviněná namítla, že její jednání postrádá úmyslné zavinění. Uvedla, že neměla jakýkoliv důvod vědomě a jakkoliv pokoutně či účelově obstarávat falešný doklad o způsobilosti k řízení motorových vozidel na území České republiky. Je přesvědčena, že se stala obětí podvodníků, že jednala v dobré víře, že nepáchá trestnou činnost, a že její pochybení má nedbalostní charakter. Těmto výhradám však nelze přisvědčit.

Z hlediska subjektivní stránky skutkové podstaty posuzovaného přečinu nutno akcentovat, že obviněná, státní občanka V. s. r. (srov. č. listu 78), která byla podle svých slov držitelkou vietnamského řidičského průkazu a která hodlala řídit motorová vozidla i na území České republiky, tj. na území státu, v němž jí bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu, zvolila pro účely získání dokladu osvědčujícího, že je k řízení motorových vozidel na tomto území oprávněna, cesty evidentně neoficiální. Přesto, že obviněná v rámci komunikace s úřady státu, jehož není občankou, vždy využívá služeb tlumočníka (viz její výpověď), a navzdory tomu, že s těmito úřady, byť prostřednictvím tlumočníka, zcela zjevně úspěšně komunikovala a dosáhla požadovaných výsledků (viz udělení povolení k dlouhodobému pobytu), v případě záměru obstarat si doklad, jenž by osvědčoval její schopnost řídit motorová vozidla, se na žádný z úřadů nejenže nepokusila, ale ani nezamýšlela obrátit. Pokud obviněná vietnamský řidičský průkaz, jímž údajně disponovala, získala legálně a v souladu s právním řádem V. s. r., nemohla se domnívat, že legitimním způsobem, jak získat doklad opravňující ji k řízení motorového vozidla na území České republiky, právního státu, je koupě takového dokladu na černém trhu. Obviněná věděla, že doklad, který si kupuje, je pouhým falzem. Ostatně pro nelegální získání dokladu se sama rozhodla, když se neobrátila na příslušný úřad a zvolila si cestu černého trhu. Nadto jí musela být tato skutečnost zřejmá i z toho, že na dokladu, označeném jako „International translation of foreign driver's license”, na němž je (volně přeloženo) uvedeno, že se jedná o pouhý překlad originálního dokladu, který musí být vždy doplněn o řidičský průkaz cizince (srov. č. listu 25), není její podpis, neboť nic nepodepisovala a zprostředkovateli poskytla jen svoji fotografii. O vědomí obviněné, že si opatřuje falzifikát, svědčí rovněž fakt, že doklad, který si měla podle svého vyjádření obstarat v P. poté, co jí byl povolen trvalý pobyt, tedy po 31. 1. 2011, byl podle údajů vydán ve V. dne 14. 10. 2010. Jestliže obviněná s vědomím všech shora uvedených okolností si tento doklad obstarala, disponovala jím a při policejní kontrole jej na výzvu automaticky předložila, je zjevné, že svým jednáním zájem na řádném a zákonném chodu státního aparátu a důvěru v pravost a pravdivost veřejných listin chtěla porušit. Nutno tedy konstatovat, že závěr soudů, že obviněná jednala v úmyslu přímém [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], je naprosto správným a vychází z hodnotících úvah, jež nelze než označit za přesvědčivé a logické (viz str. 2, 3 rozsudku nalézacího soudu, str. 2, 3 usnesení odvolacího soudu).

Nejvyšší soud uzavírá, že napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení [srov. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Námitky obviněné jsou zjevně neopodstatněné, tudíž Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. února 2015

















Předsedkyně senátu:















JUDr. Věra Kůrková




Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 98/2015, ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.98.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies