22 Cdo 616/2013

25. 02. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 417 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) J. K., a b) J. K., obou N. – H., zastoupených JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, proti žalovanému RWE GasNet, s. r. o., IČO: 27295567, se sídlem v Ústí nad Labem – město, Klíšská 940/96, zastoupenému Mgr. Kamilem Stypou, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8,o odstranění plynovodu, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 325/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2012, č. j. 27 Co 436/2012-458, takto:

I. Dovolání se zamítá.









II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.








O d ů v o d n ě n í :







Okresní soud v Mělníku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. května 2012, č. j. 6 C 325/2009-395, uložil žalovanému povinnost odstranit z nemovitostí parc. č. st. 138 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 197/149 – zahrada, parc. č. 199/7 zahrada, vše v katastrálním území N., zapsaných na LV č. 6 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, vysokotlaký plynovod DN0.1246?OpenElement&FieldElemFormat=gif 300 mm, a to do 24 měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení složené zálohy.Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pod výše uvedenými pozemky ve vlastnictví žalobců je veden vysokotlaký plynovod, který je součástí integrované funkční soustavy vysokotlakého plynovodu. Plynovod je veden ve vzdálenosti 2,5 m od rodinného domu žalobců a prochází pod vedlejší stavbou žalobců, která byla vybudována dříve, než byl plynovod položen. Provedení uvedeného dálkového plynovodu povolil v souladu s tehdy platnou zákonnou úpravou Krajský národní výbor Praha výměrem ze dne 31. 12. 1949. Původní vlastník parcely č. 199/7 J. B. dal souhlas k jeho položení na svém pozemku. Plynovod byl aktivován 31. 12. 1950. Zákonem č. 67/1960 Sb., o výrobě, rozvodu a využití topných plynů (plynárenský zákon), byla poprvé stanovena ochranná pásma pro plynovod. Podle nyní účinného zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), činí šířka ochranného pásma pro plynovod 4 metry a šířka bezpečnostního pásma 20 metrů. Plynovod nedodržuje ochranné ani bezpečnostní pásmo. Soud prvního stupně zjistil, že kromě zpráv o revizi plynového zařízení z 30. 6. 1999 a z 31. 3. 2000, podle nichž plynové zařízení není schopno provozu, nebyly zjištěny žádné závady v bezpečném provozu kromě nedodržení ochranného a bezpečnostního pásma. Žalovaný provádí pravidelné kontroly těsnosti předmětného úseku plynovodu a připravuje přeložení trasy plynovodu, jak vyplývá z rozhodnutí Městského úřadu Kralupy nad Vltavou z 8. 4. 2011. Dosud však přeložka není vybudována.

Soud dospěl k závěru, že žalovaný má podle § 415 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) povinnost prevenční ve vztahu k možné škodě a z tohoto pohledu není relevantní, zda byl v době výstavby plynovod v souladu s tehdy platnými předpisy. Od vybudování plynovodu došlo ke změně právní úpravy právě z důvodu zajištění ochrany před škodami na zdraví, majetku, případně na životním prostředí stanovením ochranných pásem. Za situace, kdy plynovod je veden přímo pod nemovitostmi žalobců a v bezprostřední blízkosti jejich rodinného domu, je nepochybné, že plynovod nedodržuje ochranné ani bezpečnostní pásmo a při poškození plynovodu by mohlo dojít ke škodě na majetku, zdraví nebo na životech lidí. Z uvedených důvodů soud žalobě podle § 415 obč. zák. vyhověl.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. října 2012, č. j. 27 Co 436/2012-458, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl; změnil i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť shledal důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému ve výši jedné poloviny za použití ustanovení § 150 o. s. ř.

Odvolací soud nesouhlasil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. V prvé řadě dovodil v podstatě stejně jako soud prvního stupně, že předmětný plynovod není stavbou neoprávněnou, ale že jde o stavbu postavenou v souladu s právní úpravou platnou v době vzniku stavby. Dále vyšel z toho, že i po účinnosti zákona č. 67/1960 Sb. vzniklo od 1. 1. 1961 právo provozovat na cizích pozemcích plynovodní sítě v rozsahu vyplývajícím z rozhodnutí o přípustnosti stavby také těm provozovatelům plynovodní sítě, která byla zřízena před účinností uvedeného zákona. S přihlédnutím k § 22 odst. 3 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), vzniklo těmto provozovatelům ze zákona právo odpovídající věcnému břemeni spočívající v právu užívat cizí pozemek v nezbytném rozsahu jen na základě povolení ke stavbě. Plynovod byl aktivován 31. 12. 1950. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně, že sporná část předmětného plynovodu se nachází v ochranném i bezpečnostním pásmu, stanoveném právní úpravou. Ochranná a bezpečnostní pásma jsou instituty veřejného práva. Za správný považoval i závěr, že ze strany žalovaného došlo (objektivně) k porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák. Občanský zákoník v § 417 odst. 2 v rámci prevence přiznává ohroženému teprve v případě vážného ohrožení právo domáhat se návrhem na zahájení řízení u soudu, aby ohrožovateli byla uložena povinnost provést určité vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody. Podmínkou je, že jde o vážné ohrožení žalobců nebo jejich majetku, které musí být konkrétní, nikoliv v obecné rovině. Odvolací soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno vážné ohrožení žalobců nebo jejich majetku v konkrétní podobě. Nepostačí pouze potenciální možnost hrozby škody z důvodu, že se sporná část plynovodu nachází v ochranném a bezpečnostním pásmu plynárenských zařízení; to zakládá pouze porušení veřejnoprávních předpisů. Z hlediska soukromého práva neshledal splnění podmínky pro vyhovění žalobě. Pro případ, že by snad o vážné ohrožení šlo, považoval opatření, která činí žalovaný k zabránění možné škody (časté kontroly jeho těsnosti a opravy) za dostatečné k odvrácení hrozící škody.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Žalobci nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že sice na straně žalovaného došlo k porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák., to však samo o sobě jim nezakládá žádný nárok, protože k tomu, aby mohl být aplikován § 417 odst. 2 obč. zák., nebyly na splněny zákonné podmínky, a to jejich vážné ohrožení žalobců nebo jejich majetku, které musí být konkrétní. Žalobci mají za to, že konkrétní ohrožení jejich zdraví a života prokazují již znalecké posudky Ing. Jiřího Buchty, CSc. a Ing. Miloše Šilhana, Ph.D. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že dosud provedené důkazy konkrétní nebezpečí škody na životě, zdraví a majetku žalobců neprokazují, měl je ve smyslu § 213b, § 118a odst. 3 o. s. ř. poučit a vyzvat k doplnění tvrzení a navržení důkazů prokazujících konkrétní nebezpečí. Pokud tak nepostupoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V takovém případě by žalobci svá skutková tvrzení doplnili a označili důkazy týkající se bezprostředních rizik. Konkrétně odkazují na skutečnost, že v bezprostřední blízkosti jejich domu se nachází zlom trasy plynovodu ze svažitého terénu do vodorovného úseku. V místě zlomu hrozí největší riziko poškození plynovodu. V daném místě existuje nebezpečí pohybu zeminy (posunem nebo sesuvem), závažným rizikem je i vysoká hladina podzemní vody a její kolísání v daném místě a případné drenážní účinky podél plynovodu v případě přívalových dešťů, rizikem může být i možný úder blesku. Z hlediska rizik poukazují na to, že jejich případ, kdy nemovitosti ve vlastnictví žalobců stojí „přímo“ na vysokotlakém plynovodu, je zcela ojedinělý. Odvolací soud nevěnoval dostatečnou pozornost v souvislosti s posouzením nebezpečí vzniku vážného ohrožení příčinám havárie plynovodu u obce S. na S., na který poukazovali. Soud měl rovněž přičíst vyšší důkazní hodnotu revizním zprávám, jejichž závěrem bylo, že plynovod není schopen provozu. Nesouhlasí ani s názorem, že porušení veřejnoprávní normy žalovaným, a to vedení plynovodu v ochranném i bezpečnostním pásmu, nezakládá žádný soukromoprávní nárok. V daném případě tímto porušením žalovaný zasahuje do ústavně garantovaných práv žalobců na ochranu života zdraví a majetku. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření uvádí, že se ztotožňuje se závěry rozsudku odvolacího soudu. Má za to, že z důkazů znaleckými posudky, které žalobci označili k prokázání hrozící škody, vyplývá, že se ani jeden nezabýval skutečnou situací v daném místě. Pokud se žalobci dovolávají rizik vyplývajících z umístění plynovodu, jedná se o nepřípustné novum. Žalovaný věnuje předmětnému úseku plynovodu zvýšenou péči a vyvíjí snahu o vybudování přeložky plynovodu, aby mohl být z pozemků žalobců odstraněn, ale současně musí mít na zřeteli, aby nedošlo k porušení integrity plynovodu a ohrožení distribuce plynu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou (podle obsahu dovolání) uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. b) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Jde-li o vážné ohrožení, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody (§ 417 odst. 2 obč. zák.).

Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 3 o. s. ř.). V odvolacím řízení se postupuje podle § 118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná (§ 213b odst. 1 o. s. ř.).

Uvedené ustanovení nelze vykládat tak, že by soud byl povinen – v případě, že tvrzené skutečnosti po provedeném dokazování nepovažuje za dané – žalobce poučit, že se mu nepodařilo prokázat, že jsou naplněny skutkové předpoklady pro aplikaci normy, o kterou lze uplatněný nárok opřít. Jinak řečeno: žalobce není třeba poučovat o tom, že neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzených skutečností, o které se opírá uplatněný nárok. Poučení je namístě tehdy, opírá-li žalobce uplatněný nárok o více tvrzených skutečností, k některým z nich však nenabídne důkazy. Pak je namístě jej poučit, že doposud plně nesplnil důkazní povinnost.

V daném případě žalobce sám uplatněný nárok v žalobě ani v závěrečném návrhu před soudem prvního stupně nijak právně nekvalifikoval, uvedené skutečnosti však bylo možno nepochybně podřadit pod § 417 odst. 1 obč. zák.; žalobci tvrdili skutečnosti, které lze podřadit pod hypotézu této normy (že v důsledku vedení plynovodu mimo ochranné pásmo jsou vážné ohroženi). K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1599/99, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ - č. C 383: „Domáhá-li se žalobce, aby soud žalovanému uložil povinnost provést určité opatření (nikoliv zdržet se určitého rušení), neboť žalobci hrozí závažná škoda, jde o žalobu podle § 417 odst. 2 obč. zák., nikoliv o vlastnickou žalobu podle § 126 odst. 1 obč. zák.“

Žalobci současně nabízeli důkazy, které byly způsobilé jejich tvrzení prokázat. Jestliže odvolací soud provedl důkazy navrhované oběma stranami a na základě jejich hodnocení dospěl – při poradě senátu konané po přednesení závěrečných návrhů účastníků - k závěru, že plynové zařízení je i s přihlédnutím k jeho pravidelným a častým kontrolám bezpečné a nehrozí vážná škoda, nemohla mu vzniknout poučovací povinnost o tom, že žalobci by měli tvrdit další, doposud neuplatněné skutečnosti, o které by uplatněný nárok bylo možno opřít. Jen na okraj lze upozornit na koncentraci řízení ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř., která by neumožňovala rozšířit žalobní tvrzení, ani kdyby je v odvolacím řízení vznesli žalobci bez ohledu na (nedostatek) poučení.

Dále je třeba uvést, že - pro případ, že by snad o vážné ohrožení šlo - soud považoval opatření, která činí žalovaný k zabránění možné škody (časté kontroly jeho těsnosti a opravy) za dostatečné k odvrácení hrozící škody.

K polemice dovolatelů s názorem odvolacího soudu, že stav, který není v souladu s veřejnoprávní normou, nezakládá stav vážného ohrožení, se uvádí: To, zda porušení veřejnoprávní normy zakládá současně vážné ohrožení ve smyslu § 417 odst. 2 obč. zák., je vždy věcí konkrétního posouzení; tuto otázku nelze řešit obecně. Jestliže soud na základě hodnocení provedených důkazů dospěl k tomu, že vzhledem k opatřením, která činí žalovaný, vážná škoda nehrozí, nelze tento závěr zpochybnit jen proto, že daný stav není v souladu s veřejným právem. Jinak řečeno, ne každé porušení veřejnoprávních předpisů musí mít nutně za následek vážné ohrožení škodou.

K hodnocení důkazů odvolacím soudem: Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (usnesení ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004, Soubor č. C 3685). Žalobci ani implicitně nenamítají, že by hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení, bylo v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností.

K námitce, že soud měl dát přednost revizním zprávám před zprávami vypracovanými zaměstnanci žalovaného: Odvolací soud opírá skutkový závěr i o revizní zprávu z 1. 11. 2011 (str. 8 rozsudku dole). Navíc tato námitka je v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů: „Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Tato zásada je vyjádřena v § 132 o. s. ř., podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Skutečnost, že způsob hodnocení výpovědí svědků bez ohledu na jejich vztah k účastníkovi a stejně tak hodnocení výpovědi účastníka není předepsán a záleží na konkrétní situaci, je natolik zřejmá, že tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1066/2002, Soubor č. C 1351). Otázkou hodnocení důkazů se navíc dovolací soud již zabýval např. v rozsudku ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, publikovaném v Soudní judikatuře č. 2/1999, ve kterém uvedl: „Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon - jak plyne z výše uvedeného - nepředpisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která - důsledně vzato - znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů, neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává ustanovení § 132 o. s. ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Zásadě volného hodnocení důkazů, která je v tomto ustanovení vyjádřena, proto neodpovídá takový způsob hodnocení, kdy je (předem) označena za nezpůsobilý důkazní prostředek svědecká výpověď jen proto, že svědek náleží k určité sociální nebo profesní skupině.“

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 150 o. s. ř.; důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalovanému spatřuje dovolací soud v tom, že vedení plynovodu nepochybně nedodržuje ochranné pásmo, a žalobcům tak nelze vytýkat, že mají obavy z možného ohrožení.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 616/2013, ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.616.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies