I. ÚS 1339/09

02. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem Soudní 1, Svitavy, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2008 sp. zn. 3 To 121/2008, ve výroku o vině, trestu a v navazujících výrocích, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.9.2008 sp. zn. 3 To 121/2008, a to pro porušení svých práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 39 T 4/2008, byl stěžovatel uznán vinným dílčími útoky popsanými ve skutkové větě výroku o vině pod body 1) až 29), v nichž byl spatřován trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a v bodě 29) a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. Za to mu soud uložil podle § 234 odst. 2 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný společný trest odnětí svobody v trvání deset a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu dále uložil trest propadnutí věcí (ve výroku rozsudku přesně vyjmenovaných). Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit jednotlivým poškozeným způsobenou škodu, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. některé poškozené odkázal se zbytky uplatněných nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání stěžovatele a poškozeného J. K. Vrchní soud v Olomouci rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl, že podle § 37a tr. zák. zrušil z rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 4. 6. 2007, sp. zn. 2 T 65/2007, výrok o vině, výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad. Poté obviněného stěžovatele nově uznal vinným dílčími útoky popsanými ve skutkové větě výroku o vině pod body 1) až 28), které právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a v bodě 28) též jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. Odvolací soud mu za to uložil podle § 234 odst. 2 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný společný trest odnětí svobody v trvání deset a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu dále uložil trest propadnutí věcí (ve výroku rozsudku přesně vyjmenovaných). Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit jednotlivým poškozeným způsobenou škodu, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. některé z nich odkázal se zbytky uplatněných nároků na řízení ve věcech občanskoprávních. Konečně odvolací soud obviněného stěžovatele podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro dílčí útok označený a popsaný v původním rozsudku pod bodem 29), neboť dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal (právě) stěžovatel.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 153/2009, podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

II.
1) Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž nebrání přezkumu formální překážky (srov. bod III. tohoto usnesení) je zjevně neopodstatněná, neboť je zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve smyslu tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

2) Z obsahu ústavní stížnosti totiž vyplývá, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností tak, jako by byl Ústavní soud dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, opakují to, co stěžovatel uplatnil v průběhu řízení (mj. v odvolání), kterými se nalézací soud a odvolací soud již zabývaly a s nimiž se v odůvodněních svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Proto na napadené rozhodnutí odvolacího soudu a na jeho odůvodnění Ústavní soud odkazuje. Bylo nadbytečné (a ostatně i projevem formalismu) opakovat argumentaci obecných soudů, byla-li tato shledána ústavně konformní a neměl-li k ní Ústavní soud žádných výhrad (srov. metodologicky obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 701/09 či I. ÚS 384/09). Stěžovatel navíc - v podstatě - v ústavní stížnosti ani konkrétně se závěry soudů argumentačně nepolemizuje, jen vyslovuje nesouhlas s nimi.

3) V jednotlivostech lze uvést následující.

a) S námitkou stěžovatele proti nevyhovění jeho důkaznímu návrhu na výslech svědka JUDr. D. se nalézací soud i odvolací soud zabývaly a řádně, logicky a celkově přesvědčivě ji vyhodnotily (srov. s. 37 poslední odstavec rozsudku soudu prvního stupně a s. 36-37 napadeného rozsudku odvolacího soudu).

b) Rovněž s verzí stěžovatele o údajném podvržení určitých věcí do vozidla stěžovatele (které sloužily posléze jako důkaz) se řádně, logicky a komplexně přesvědčivě vypořádal odvolací soud (srov. s. 36-37 napadeného rozsudku).

c) Též na námitku stěžovatele, že nedošlo k individuálnímu srovnání zjištěných stop z obuvi stěžovatele a že byla dovozena jen druhová shoda, odvolací soud náležitě, logicky a přesvědčivě reagoval (s. 35 napadeného rozsudku).

d) S verzí (stěžovatelem předloženou) o svém provozování taxislužby "na černo" se řádně a logicky vypořádal odvolací soud (srov. s. 30 napadeného rozsudku) i nalézací soud (s. 37 rozsudku soudu prvního stupně).

e) Rovněž otázce popisů pachatele svědky, provedenými rekognicemi apod. se především odvolací soud věnoval precizně a velmi přesvědčivě (srov. např. s. 29-30, 35-36 napadeného rozsudku). Lze dodat, že jestliže stěžovatel namítá, že v zásadě nebyl identifikován v rámci rekognice poškozenými, opomíjí uvést, že ve značné řadě loupežných přepadení byla použita kukla, punčocha či jiné maskování, což efektivitu rekognice z povahy věci podstatně ztěžuje, ne-li vylučuje. Ostatně, je třeba poukázat i na závěr odvolacího soudu, že svědci ve všech případech popisovali pachatele obecně shodným způsobem z hlediska věku, postavy, výšky a způsobu chování a za časté byly zjištěny i shody v jednotlivých podrobnostech oblečení pachatele s těmi oděvy, jež měl stěžovatel uložené ve svém automobilu ve značném množství, zjevně neodpovídajícím potřebě jednorázové cesty, i svrchním oděvům, jež byly u stěžovatele zajištěny doma (srov. s 29-30 napadeného rozsudku). Stěžovatel rovněž argumentačně nevyvrací závěr odvolacího soudu (na s. 36 napadeného rozsudku), že v průběhu poznávacího řízení dokonce svědci s větší či menší jistotou určili stěžovatele jako pachatele trestního jednání v bodech dle rozsudku soudu prvního stupně bod 1), 2), 20, 26, 27, 28).

f) Konečně, rovněž s otázkou důkazů pachovou stopou se odvolací soud vypořádal velmi důkladně a přesvědčivě (srov. s. 32-34). Stěžovatel nepřípadně tvrdí, že pachová stopa není důkaz. Pokud jde problematiku užívání pachových stop, Ústavní soud se jí ve své judikatuře zabýval (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 350/06 či I. ÚS 2443/07). Kriminalistická odorologie je nauka o vzniku, významu a vlastnostech pachu a o metodách zjišťování pachových stop za účelem identifikace osob nebo věcí. O výsledku a průběhu identifikace se podává zpráva, která graficky dokumentuje výsledky jednotlivých srovnání. Ústavní soud obecnou věrohodnost samotného důkazu pachovou zkouškou nezpochybňuje a jeho užití je v souladu i s § 89 odst. 2 trestního řádu, dle kterého za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. S ohledem na to, že se jedná zpravidla o ex post nepřezkoumatelný důkaz, lze s ním zacházet pouze jako s důkazem podpůrným, doplňujícím řetězec navzájem se doplňujících důkazů, který je způsobilý pouze k potvrzení toho, zda se určitá osoba v blíže určené době na určitém místě s největší pravděpodobností nacházela, případně vešla do kontaktu s předmětem, nalezeným na místě činu. Pouze na základě důkazního pramene v podobě pachové stopy by tedy nebylo možné jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že právě stěžovatel se dopustil trestného činu, za který byl trestně stíhán a později i odsouzen.

V projednávané věci však stěžovatel není usvědčován pouze pachovou stopou, ale i pomocí dalších důkazních prostředků. Jde zejména o informace o aktivních a pasivních telefonních spojeních mobilního telefonu stěžovatele a o ustanovení buněk mobilních operátorů, přes která byla spojení uskutečněna; z nich vyplynul závěr, že stěžovatel v době, kdy došlo k loupežným přepadením, nikdy nebyl doma, ale naopak se vždy vyskytoval mimo své bydliště a pohyboval se v nejbližším okolí míst, v nichž byla spáchána loupežná přepadení (srov. např. s. 31 napadeného rozsudku). Jak přiléhavě uvedl odvolací soud (na s. 35 napadeného rozsudku), množství těchto zjištění vylučuje jakoukoli náhodu, že by se stěžovatel objevil, navíc bez objektivního důvodu, vždy v té oblasti či obci právě v době, kdy se loupeže staly. Ostatně, skutečnost, že se stěžovatel na místech činu či v jejich blízkosti zdržoval v časové souvislosti s dobou, kdy se trestná činnost udála, plyne ve více případech též z kamerového záznamu (srov. s. 32 napadeného rozsudku). K tomu třeba je uvést, že stěžovatel nebyl schopen logicky, rozumně vysvětlit a doložit, co právě v předmětnou dobu na předmětných místech činil, tedy nedoložil rozumnou alternativu závěru přijatému obecnými soudy. Obecné soudy rovněž na podporu závěru o vině stěžovatele argumentovaly dalšími skutečnostmi spojující jednotlivé útoky loupežných přepadení, jež lze popsat následovně: svědci ve všech případech pachatele popsali obecně shodným způsobem, přičemž v průběhu poznávacího řízení dokonce někteří svědci s větší či menší jistotou určili stěžovatele jako pachatele [srov. blíže bod II. 2. e) tohoto usnesení]; obdobný způsob provedení trestného činu [přičemž dokonce v 11 bodech svědci popsali stříbrnou pistoli či revolver, tedy shodný typ zbraně, který byl u stěžovatele nalezen (srov. s. 29 napadeného rozsudku)]; trasologická expertíza, z níž plyne, že pachatel loupežných přepadení užíval boty typově stejného druhu a přibližné velikosti, jako jsou boty nalezené u stěžovatele (srov. s. 35 napadeného rozsudku); skutečnost, že v automobilu stěžovatele a uvnitř jeho bydliště bylo nalezeno větší množství věcí a písemností pocházejících z loupeží (srov. s. 36 napadeného rozsudku). Sám stěžovatel opomíjí, že pachové stopy byly získány z těch míst, které označili svědci jako místa, jichž se dotýkal pachatel, a že drtivá většina pachových stop byla získána z předmětů, u nichž je velmi nepravděpodobný jeho náhodný kontakt (např. kabel na telefonním přístroji ve směnárně - skutek sub 1.; pokladna či zásuvka pokladny - skutek sub 3, 5, 9, 10, 11; rukavice, které na místě činu zanechal pachatel, plastový zásobník na mince a rukojeť zásuvky prodejního pultu - skutek sub 8; papírová krabička - skutek sub 14; mincovník - skutek sub 15; podlaha z prostoru pro personál - skutek sub 19; balíček disket - skutek sub 21; rozlámaný telefon a utržené sluchátko - skutek sub 22 a 26; peněženka, kterou pachatel prohledal a odhodil - skutek sub 23 a 27). Již tyto skutečnosti týkající se pachové stopy samy o sobě (tj. bez souvislosti s jinými zjištěnými skutečnostmi) činí velmi nepravděpodobnou konstrukci, že by stěžovatel měl možnost na daném místě pachovou stopu zanechat náhodně. Ostatně, stěžovatel i v ústavní stížnosti přiznává, že řadu provozoven, které byly cílem loupežných přepadení, navštívil v rámci své taxikářské činnosti [tuto obhajobu však přesvědčivě obecné soudy vyvrátily, srov. II. 2. d) tohoto usnesení] a že cestoval po celé republice; nicméně kupř. ve veřejném zasedání v odvolacím řízení - v (částečném) rozporu s tvrzením v ústavní stížnosti - uvedl, že z 85% na místech trestné činnosti nebyl.

III.
1) Zbývající námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti mají společné to, že je stěžovatel neuplatnil v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl. Takový postup však přípustný není. Zákon o Ústavním soudu totiž jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být v řádném opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z uvedených důvodů se Ústavní soud těmito námitkami zabývat nemohl, a proto v tomto rozsahu odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou. Takový postup odpovídá i jeho ustálené judikatuře (srov. např. usnesení I. ÚS 2945/07).

2) Nad rámec toho k těmto námitkám Ústavní soud ještě dodává následující.

a) Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení nebyly provedeny jím navrhované důkazy, ať již se jedná o výslechy svědků či o listiny. Nicméně sám prostřednictvím svého obhájce tvrdil (srov. s. 2538 spisu), že "obhajoba navrhla jednoho jediného svědka" (konkrétně JUDr. D., přičemž soudy odmítly jeho výslech s řádným a přesvědčivým odůvodněním). K dotazu předsedy senátu stěžovatel a jeho obhájce prohlásili, že nečiní žádné další návrhy na doplnění dokazování v řízení před odvolacím soudem (srov. s. 2540 poslední odstavec spisu). Stěžovatel neuvádí, jakého konkrétního svědka (vyjma JUDr. D.) či jakou konkrétní listinu navrhl k provedení jako důkazu. Naopak odvolací soud uvedl v napadeném rozsudku, že stěžovatel nebyl žádným způsobem schopen doložit a jakkoliv specifikovat osobu, v jejíž prospěch měl pravidelně údajné služby taxislužby "na černo" poskytovat, nezná jméno, adresu, telefon ani nebyl schopen mezi údaji o svých telefonních hovorech na konkrétní spojení odkázat, a že s ohledem na poskytnuté vágní údaje nemohlo případně další šetření k této skutečnosti přinést jakýchkoliv výsledků významných pro objasnění věci, ani prověření obhajoby (srov. s. 30 napadeného rozsudku).

b) Stěžovatel dále namítl v ústavní stížnosti, že k loupeži v Tlumačově mělo dojít v 18h30 a poslední signál jeho mobilního telefonu stěžovatele byl zaznamenán v 18h31, a to více jak 6 km od místa trestného činu. Ovšem, výrok rozsudku soudu prvního stupně (s. 2371 spisu) i jeho odůvodnění (s. 2391) nehovoří o spáchání loupeže "v" 18h30, leč "kolem" 18h30, což je významné. Rovněž není zřejmé, proč by mělo být vadou důkazního řízení, že nebyl vytvořen "časový snímek průběhu jednotlivých skutků, případně nebyl proveden vyšetřovací pokus týkající se vzdálenosti místa činu od místa, kde byl naposledy zjištěn signál mobilního telefonu stěžovatele". Nalézací soud ve svém rozsudku specifikoval dobu spáchání jednotlivých útoků a rovněž se věnoval případné lokální spojitosti jednotlivých útoků.

c) Rovněž je zřejmé, že řada osob skutečně může vlastnit stříbrnou pistoli, a proto sám o sobě nemůže být takový důkaz považován k závěru o vině stěžovatele za zásadní; nicméně v souvislosti s kombinací dalších usvědčujících zjištění soudy nepochybily, jestliže na základě i tohoto zjištění učinily závěr o vině stěžovatele. Stejně tak není zřejmé, proč bylo nezbytné z hlediska závěru o vině stěžovatele (bez důvodných pochybností) navíc předložit plynovou pistoli stěžovatele svědkům k identifikaci.

d) Stěžovatel rovněž namítal, že nebyl proveden výpis z jeho telefonních hovorů v daném období jako celek, a že si orgány činné v trestním řízení vybraly z těchto hovorů jen ty, které probíhaly poblíž místa trestné činnosti. Stěžovatel však neuvádí, proč by předložení výpisu z jeho telefonních hovorů v daném období jako celek bylo vůbec relevantní, pokud jde o důkazní řízení v otázce posuzování jeho viny. Není zřejmé, jak by telefonní hovory, které neprobíhaly poblíž místa trestné činnosti, mohly mít vypovídací hodnotu stran jeho trestné činnosti.

e) Stěžovatel konečně tvrdí, že nalézací soud i odvolací soud deklarovaly stejný způsob páchání trestné činnosti. Nicméně kupříkladu nalézací soud usuzoval toliko na "obdobu" způsobu páchání trestné činnosti (nikoli na identitu) [s. 2405 spisu]. Navíc, stěžovatel v tomto směru konkrétně jen namítá, že punčocha nalezená v jeho automobilu měla mít bílé krajkování, přičemž žádný z poškozených neuvedl, že pachatel měl punčochu s bílou krajkou. Je však zřejmé, že jde o nepodstatný detail, který buď poškození ani nemuseli při krizové a stresové situaci vůbec zaregistrovat či si zafixovat do paměti, nebo považovaly za relevantní uvést toliko to, že byla použita punčocha vůbec.

IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo. Obecné soudy v řádném procesu, vedeném v souladu s trestním řádem a ústavními principy, žádným způsobem neporušily procesní práva stěžovatele. Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit bez důvodných pochybností závěr o vině stěžovatele. Napadené rozhodnutí je vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodněno a lze na ně v dalším odkázat. Jde o rozhodnutí logické, přesvědčivé, nemající povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a jako nepřípustný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2009

František Duchoň v.r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 1339/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies