I. ÚS 2729/08

02. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Pardubický kraj, IČ: 70892822, se sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, zastoupeného JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem Soudní 1, 568 02 Svitavy, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 22. 7. 2008, č. j. 23 Co 24/2008-125, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Pardubicích (dále jen "OS") rozsudkem ze dne 11. 10. 2007, č.j. 23 C 279/2006-79, uložil žalovaným 1. Správě a údržbě silnic Pardubického kraje (dále jen "příspěvková organizace") a 2. Pardubickému kraji (dále "stěžovatel") zaplatit žalobci M. S. (dále jen "žalobce") částku 6.890,50 Kč spolu s ve výrokové části I konkretizovaným úrokem z prodlení, dále uložil žalovaným ve stejném poměru povinnost nahradit žalobci na nákladech řízení 10.193,- Kč (výroková část II) a konečně povinnost nahradit České republice na nákladech 234,- Kč (výroková část III). OS vycházel mimo jiné z toho, že dle zřizovací listiny zřídil stěžovatel příspěvkovou organizaci za účelem zajištění správy a údržby silnic II. a III. třídy v majetku stěžovatele s tím, že příspěvková organizace vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů plynoucích. OS uvedl, že žaloba je důvodná, neboť žalobce prokázal vznik škody (Poznámka: v důsledku deformace pravé přední pneumatiky typu Continental na osobním automobilu značky Škoda Superb, reg. značka 4S53750, vjetím do hlubokého výtluku), porušení právních povinností a příčinnou souvislost mezi porušením právních povinností, spočívající v nedostatečné údržbě silnice III. třídy, a vznikem škody na pneumatice. OS uvedl, že je dána pasivní legitimace obou žalovaných a že splněním povinnosti jedním ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalovaného. Stěžovatel odpovídá jako vlastník silnice dle § 9, § 26 a § 27 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 13/1997 Sb."), a prvý žalovaný odpovídá jako příspěvková organizace, která byla zřízena za účelem zajištění správy a údržby silnic II. a III. třídy.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "KS") rozsudkem ze dne 22. 7. 2008, č. j. 23 Co 24/2008-125, rozsudek OS změnil tak, že stěžovatel (2. žalovaný) je povinen zaplatit žalobci 6.890,50 Kč spolu s ve výrokové části I. konkretizovaným úrokem z prodlení, a žalobu o zaplacení částky 6.890,50 Kč spolu s ve výrokové části I. konkretizovaným úrokem z prodlení, vůči příspěvkové organizaci (1. žalovaný) zamítl. KS dále rozhodl, že žalobce je povinen nahradit příspěvkové organizaci náklady řízení před OS ve výši 16.368,80 Kč (výroková část II.), že stěžovatel je povinen nahradit žalobci náklady řízení před OS ve výši 10.193,- Kč (výroková část III.), že stěžovatel je povinen nahradit České republice na účet OS náklady řízení ve výši 234,- Kč (výroková část IV.), že žalobce je povinen nahradit příspěvkové organizaci náklady odvolacího řízení ve výši 14.446,80 Kč (výroková část V.) a že stěžovatel je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 11.424,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výroková část VI.).

KS v prvé řadě poukázal na to, že OS z provedeného dokazování učinil potřebná skutková zjištění a z nich pak vyvodil správný závěr, že žalobce je aktivně legitimován a že prokázal vznik škody v uplatněné výši. KS však uvedl, že nemůže obstát rozhodnutí OS v otázce pasivní legitimace, pokud "uložil povinnost k náhradě škody oběma žalovaným a zavázal je k plnění žalobci v poměru obdobném poměru dlužníka a ručitele, aniž by tento poměr, v jakém mají žalovaní povinnost plnit, odůvodnil a respektoval zákonnou úpravu, která při pluralitě škůdců primárně zakotvuje jejich solidární odpovědnost (srov. § 438 odst. 1 o.z.)". KS prohlásil, že v souzené věci je nárok žalobce nárokem na náhradu škody dle zvláštního právního předpisu - zákona č. 13/1997 Sb. Ten v § 27 odst. 2 zakotvuje objektivní odpovědnost vlastníka silnice za vzniklou škodu, jejíž příčinou byla závada ve sjízdnosti. Škoda vznikla na silnici III. třídy na území Pardubického kraje (stěžovatele), který je vlastníkem (§ 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.). KS upozornil na to, že oproti předchozí právní úpravě, kdy byl odpovědným subjektem správce silnice (srov. § 9a zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích , účinného do 31. 3. 1997), je dle § 27 odst. 2 dána odpovědnost vlastníka silnice. Aktuální právní předpis neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo odpovědnost správce (příspěvkové organizace) za škodou vzniklou závadou ve sjízdnosti. KS proto uzavřel s tím, že "při absenci jiné právní úpravy (obsahující odpovědnost správce) nelze po poškozeném požadovat, aby svůj nárok uplatňoval u jiného subjektu, než u zákonem označeného škůdce - tj. vlastníka silnice, neboť se jedná o odpovědnostní vztah, jehož účastníci jsou definováni zákonem". Při výkladu § 27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb. KS zdůraznil, že vychází z důsledné ochrany poškozeného uživatele, který má zákonem založené právo na náhradu škody proti odpovědnému vlastníkovi, jenž se nemůže zprostit své odpovědnosti odkazem na to, že zřídil jiný subjekt, kterého pověřil správou a jenž by měl uplatněný nárok, vyplývající z odpovědnostního vztahu nést. KS konečně prohlásil, že proto nemůže obstát argumentace stěžovatele o pasivní legitimaci prvého žalovaného (příspěvkové organizace), jako správce dotčené silnice. K takovému závěru nelze dospět ani při zohlednění judikatury Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 455/05) či Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Odo 905/2006, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004), která sice řeší majetkovou samostatnost příspěvkových organizací kraje, týká se však nuceného uspokojení věřitelů příspěvkových organizací v rámci vykonávacího a konkurzního řízení. Smyslem uvedené judikatury je ochrana práv věřitelů, kteří vstoupili do závazkových vztahů s příspěvkovými organizacemi a ochrana jejich legitimního očekávání, že pohledávky věřitelů budou uspokojeny (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 455/05). Odpovědnost příspěvkové organizace pak nelze v souzené věci dovodit ani na základě vyhlášky č. 104/1997 Sb., která provádí zákon č. 13/1997 Sb. a v § 6 odst. 1 a odst. 2 ukládá vlastníkovi nebo správci komunikace provádět prohlídky komunikací. Případnou odpovědnost by bylo možné spatřovat pouze v případě porušení povinnosti provádět prohlídky, což však v řízení prokázáno nebylo.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 22. 7. 2008, č. j. 23 Co 24/2008-125, napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž provedl stručnou rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a v podstatě předestřel argumentaci použitou v rámci odvolacího řízení.

Stěžovatel tvrdil, že v souzené věci není pasivně legitimován. Tím může být pouze příspěvková organizace, která byla zřízena za účelem zajištění správy a údržby silnic II. a III. třídy v majetku kraje. Příspěvková organizace je právnická osoba, která vyvíjí hospodářskou činnost bez majetkové samostatnosti; zřizovatelem je příspěvkovým organizacím předáván majetek ve vlastnictví zřizovatele do správy k jejich vlastnímu hospodářskému využití [§ 27 odst. 2 písm. e) zákona č. 250/2000 Sb. a současně vymezuje taková majetková práva, jež příspěvkové organizaci umožní, aby svěřený majetek spravovala pro hlavní účel, k němuž byla zřízena. Stěžovatel (stejně jako v odvolání) poukázal na judikaturu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 455/05, I. ÚS 462/05, III. ÚS 595/05 a zabýval se pojmy správa a vlastní hospodářské využití. V daném kontextu pojem správa na jedné straně vyjadřuje vlastnickou nezpůsobilost příspěvkové organizace, tedy uvádí, že není vlastníkem svěřeného majetku, pojem vlastní hospodářské využití však na straně druhé vyjadřuje skutečnost, že příspěvková organizace využívá svěřený majetek k vlastní hospodářské činnosti, a to v tom smyslu, že majetková práva s touto činností spojená vykonává namísto vlastníka. Stěžovatel opět připomíná, že tyto závěry pak dle rozhodnutí Ústavního soudu vyúsťují v možnost exekučně postihnout v rámci vymáhání samostatných závazků příspěvkové organizace majetek ve vlastnictví jejího zřizovatele. Stěžovatel je proto přesvědčen, že v souzené věci odpovídá za vzniklou škodu příspěvková organizace a nikoliv stěžovatel, kterému zůstalo pouze holé vlastnictví.

Stěžovatel se domnívá, že aplikace § 9, § 26 a § 27 zákona č. 13/1997 Sb. KS je nepřípustná, a to s ohledem na skutkový stav, který byl soudu znám, tj., že existuje samostatná právnická osoba - příspěvková organizace. Stěžovatel má za to, že existuje extrémní nesoulad mezi zjištěním KS a závěry vyvozenými v napadeném rozsudku ohledně existence pasivní legitimace stěžovatele. Tím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 22. 7. 2008, č. j. 23 Co 24/2008-125, zrušil.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatel v podstatě namítá, že postup KS porušuje její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).

Taková situace však v souzené věci nenastala.

Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí KS (Poznámka: a z hlediska věcných zjištění skutkového stavu také na odůvodnění OS), z něhož zřetelně plyne (zejména na straně 7 až 9) jaké byly důvody, jež vzal v úvahu při posuzování pasivní legitimace stěžovatele, poukázav na zvláštní zákonem zakotvenou (§ 27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb.) objektivní odpovědnost vlastníka silnice (tj. stěžovatele) za vzniklou škodu, a tuto otázku podrobně rozvedl a vysvětlil. Současně také dostatečně jasně a zřetelně uvedl, proč nemůže obstát stěžovatelova argumentace týkající se pasivní legitimace příspěvkové organizace; v této souvislosti rovněž konzistentně dovodil a uvedl, v čem je smysl stěžovatelem uváděné judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 455/05) a Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Odo 905/2006, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004) a proč tuto judikaturu Ústavního soudu nelze v souzené věci aplikovat. Jedná se o jinou právní problematiku (aktivní legitimace u excindační žaloby) a nikoliv o odpovědnost za škodu vzniklou závadou ve sjízdnosti silnice. Tato odpovědnost, jak bylo již několikráte výše uvedeno, je zákonem (§ 27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb.) založena pouze pro vlastníka silnice

Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním KS a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat extrémní rozpor a nejde ani o postup svévolný. KS srozumitelně a jasně uvedl důvody, které jej k jeho závěru vedly. Jeho argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.

Ústavní soud proto neshledal, že by napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2009

František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 2729/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies