I. ÚS 1510/09

02. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. Š., Ph.D., zastoupeného Mgr. Liborem Hronkem, advokátem se sídlem Praha 6, Slánská 1678/20, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 8. 4. 2009, čj. 4 KZT 271/2009 - 6, a proti usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství Severočeského kraje, Územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality v Jablonci nad Nisou, ze dne 6. 3. 2009, čj. ORJN-1579/TČ-2008-80-BD, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Svou ústavní stížností JUDr. J. Š., Ph.D. (dále jen "stěžovatel") požadoval zrušení shora uvedeného usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále též "státní zástupce"), a usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství Severočeského kraje, Územního odboru Služby kriminální police a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality v Jablonci nad Nisou (dále též "policejní orgán"), pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2 a čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Uvedeným usnesením státní zástupce zamítl stížnost stěžovatele proti shora označenému usnesení policejního orgánu, kterým bylo, podle § 160 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ") zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele, podle § 158 odst. 1 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Uvedený trestný čin měl stěžovatel spáchat tím (zkráceně uvedeno), že jako soudní exekutor prodal v dražbě nemovitost, aniž by o prodeji vyrozuměl poškozeného F. G. (dále jen "poškozený"), který měl k předmětné nemovitosti zástavní a předkupní právo. Poškozenému nedoručil ani usnesení o určení ceny nemovitosti, ani dražební vyhlášku a nepředvolal ho k jednání o rozvrhu rozdělované podstaty. Tímto jednáním zaniklo poškozenému zástavní i předkupní právo k dotčeným nemovitostem a byla mu způsobena škoda ve výši cca 380.000,- Kč.

Stěžovatel tvrdil, že orgány činné v trestním řízení se nezabývaly ani formou zavinění, která v usnesení o zahájení trestního stíhání absentuje, ani otázkou zániku případné trestnosti, z důvodu uplynutí promlčecí doby. Nerespektovaly ani princip subsidiarity trestní represe. V daném případě poškozený uplatnil jako vhodný prostředek na ochranu svých práv nárok na náhradu škody.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstatou je nesouhlas stěžovatele se zahájením trestního stíhání. V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tj. jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení, jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.

Z ustálené judikatury vyplývá, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí [srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, obdobně např. usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další].

Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (viz nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02). I zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat, po věcné stránce, rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Jedná se o procesní rozhodnutí, které s sebou jistě nese, pro dotčený subjekt, nepříjemné následky, avšak nemá povahu rozhodnutí, jež s konečnou platností zasahuje do jeho práv a povinností, které by byl Ústavní soud oprávněn věcně přezkoumávat. K posouzení tvrzení, zda předmětný skutek je trestným činem, zda skutečně naplňuje znaky daného trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v tomto ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatnit všechna svoje procesní práva a námitky, týkající se skutkového stavu věci, tzn. i ty, které uváděl v ústavní stížnosti (otázka úmyslu, promlčení a případné náhrady škody poškozenému v rámci civilního řízení) a jimiž se budou orgány činné v trestním řízení povinny zabývat. Výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže předjímat. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků, které obviněnému poskytuje trestní řád a jimiž může hájit svá práva.

Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. Jeho kasační intervence má své místo pouze v případech, kdy by se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymkl ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a takto založené vady, případně jejich důsledky, by nebylo možno v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. To však daném případě není dáno. Usnesení státního zástupce, ve spojení s usnesením policejního orgánu, vyhovuje zákonným požadavkům, stanoveným v ustanovení § 134 odst. 2 TrŘ, a nelze je považovat za projev libovůle. Státní zástupce, byť stručně, reagoval na námitky stěžovatele závěrem, že se jedná o součást obhajoby, takže budou v průběhu vyšetřování dále prověřeny. Poukázal na skutečnost, že zahájení trestního stíhání odpovídalo zjištěnému stavu věci a bylo v souladu se zákonem. Ve věci bylo provedeno důkladné prověřování a ze shromážděného spisového materiálu vyplývalo důvodné podezření ze spáchání uvedeného trestného činu stěžovatelem. Závěru státního zástupce nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Posuzováno v celkovém kontextu daného stadia trestního řízení nelze než uzavřít, že k porušení základních práv stěžovatele, chráněných ústavním pořádkem, nedošlo.

Trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Orgány činné v trestním řízení postupovaly v mezích a způsobem stanovených trestním zákonem a trestním řádem (čl. 2 odst. 2 Listiny), za plného šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod (čl. 4 odst. 4 Listiny). Ve vztahu k čl. 2 odst. 2 Listiny je vhodné doplnit, že se jedná o ustanovení vymezující, v návaznosti na čl. 1 Listiny, rámec vztahu jednotlivce a státu, nikoliv však jednotlivá práva, jejichž ochrany by se bylo možno domáhat v řízení o ústavní stížnosti ve smyslu čl. 87 písm. d) Ústavy ČR.

Ke stěžovatelem tvrzenému porušení čl. 36 odst. 2 Listiny dojít nemohlo, neboť se jedná o ustanovení, které dopadá na rozhodnutí veřejné správy ve správním řízení (soudnictví) a stěžovatel napadl rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Napadená rozhodnutí rovněž nemohla porušit čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť neřešila otázku náhrady škody způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2009

František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 1510/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies