I. ÚS 661/08

02. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem Plzeň, B. Smetany 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1084/2007, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 3 To 15/2006, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 10 T 1/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti T. P. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, dále rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), za současného porušení zásady in dubio pro reo a principu nullum crimen sine lege.

Shora označeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu, kterým zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně. Poté odvolací soud uznal, podle § 259 odst. 3 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), stěžovatele a další obviněné V. R., J. S., M. P. a JUDr. M. J., vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, podle § 148 odst. 1, 4 trestního zákona v platném znění (dále jen "TrZ"), dílem dokonaného a dílem nedokonaného, ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 1, 4 TrZ (bod 3 výroku rozsudku), ve znění zákona č. 265/2001 Sb.

Zmíněného trestného činu se stěžovatel dopustil třemi útoky (viz bod 2, 3, 6 výroku rozsudku). Podle bodu 2 a 6 výroku rozsudku, tím, že jako zástupce společnosti Centrum, a. s., spolu s obviněným M. P., uzavřel s obviněným V. R., jako zástupcem společnosti RAR Security Services, fiktivní smlouvy o zprostředkování reklamní kampaně na prodej rostlinného oleje a o zprostředkování, reklamní propagaci a o vyvíjení činnosti směřující ke koupi pozemků za účelem výstavby cukrovaru. Podle bodu 3 výroku rozsudku, jako zástupce společnosti Hotel Orlík, s. r. o., spolu s obviněným JUDr. M. J., uzavřeli, opět s obviněným V. R., fiktivní smlouvu o reklamní propagaci, spočívající ve vytvoření předpokladů k uzavření smluv s bonitní klientelou o užívání rekreačního zařízení Vystrkov - Kolárovice. Na základě těchto smluv V. R. vystavil faktury a další účetní doklady, které obvinění zahrnuli do účetnictví uvedených společností, v úmyslu získat neoprávněně odpočet na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). Následně pak u příslušných finančních úřadů nárokovali odpočty DPH, které jim byly, vyjma bodu 3 rozsudku, vyplaceny. Tímto jednáním tak V. R. poškodil Český stát o celkovou částku 51,635.000,- Kč, obviněný J. S. o částku 28,125.000,- Kč, stěžovatel o částku 23,460.000,- Kč, obviněný M. P. o částku 23,460.000,- Kč. V případě, že by byla vyplacena i nárokovaná částka (uvedená v bodě 3), poškodili by V. R., stěžovatel a JUDr. M. J. Český stát o dalších 6,900.000,- Kč.

Stěžovatel tedy ve větším rozsahu zkrátil daň a způsobil tímto činem škodu velkého rozsahu a jak je uvedeno pod bodem 3) výroku rozsudku, dopustil se jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo ke zkrácení daně a způsobení škody velkého rozsahu, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání činu nedošlo. Za to byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem.

V ústavní stížnosti ze dne 12. 3. 2008, sepsané JUDr. T. S., stěžovatel tvrdil existenci zásadního rozporu mezi důkazy, provedenými před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, a skutkovými zjištěními učiněnými na základě těchto důkazů. Skutková zjištění nemají, podle něj, oporu v provedeném dokazování, přičemž odvolací soud hodnotil provedené důkazy nesprávně. V průběhu celého trestního řízení bylo zjišťováno, zda předmětné smlouvy byly fiktivní, ale zcela marginálně se orgány činné v trestním řízení zabývaly zjišťováním, zda nárok na odpočet daně z přidané hodnoty byl uplatněn, či nikoli. Touto otázkou se začal zabývat až odvolací soud, který svůj závěr, že k uplatnění odpočtu DPH došlo, postavil na nevěrohodné výpovědi svědkyně Z. C., zaměstnankyně Finančního úřadu pro Prahu 3. V tomto směru stěžovatel tvrdil, že nebyl předem seznámen s výslechem této svědkyně a nemohl tak adekvátně reagovat na její výpověď. Až následným rozborem její výpovědi na podkladě dalších listinných důkazů, v kontextu tehdy platné právní úpravy správy daní a poplatků, jakož i za pomoci znalců, zejména znaleckého posudku č. S 2/2006 Znaleckého ústavu HZ Praha, spol. s r. o., v ní zjistil zásadní nedostatky. Pro úplnost dodal, že odvolací soud tento znalecký posudek nesprávně považoval za pouhý listinný důkaz s odůvodněním, že zpracovatel není zapsán v seznamu znalců, ačkoli v té době zpracovatel v seznamu znalců zapsán byl. Poté rozebral výpověď této svědkyně v kontextu zmíněného znaleckého posudku, s tím, že její výpověď je nevěrohodná, neboť si po deseti letech vzpomněla, že jí v rámci místního šetření byla předložena záznamní evidence, přesto, že tuto skutečnost do protokolu o místním šetření nezaznamenala. Za rozporuplné považuje i zprávy Finančního úřadu pro Prahu 3, který k žádosti policie v roce 2002 nejprve uvedl, že se mu nepodařilo získat doklady, že kterých by bylo patrné uplatnění šetřených faktur, ale ve zprávě z roku 2003 již uvádí, že předmětné faktury byly do daňového přiznání zahrnuty. Žádné jiné důkazy o uplatnění nároku na odpočet DPH, než nevěrohodná výpověď svědkyně Z. C. a rozporuplné zprávy finančního úřadu, neexistují. Proto měl odvolací soud postupovat v souladu se zásadou "in dubio pro reo". Na závěr stěžovatel uvedl, že pokud by i teoreticky připustil, že smlouvy byly fiktivní, k uplatnění odpočtu DPH nakonec nedošlo, pak bylo třeba takové jednání kvalifikovat jako přípravu k trestnému činu podle § 148 odst. 1, 4 TrZ. Pokud pak dobrovolně upustili od dalšího jednání, směřujícího ke spáchání trestného činu (stěžovatel vydal zákaz zaúčtovat sporné faktury), pak trestnost takového jednání zanikla [§ 7 odst. 3 písm. a) TrZ].

V dalších šesti dodatcích ústavní stížnosti, které již sepsal JUDr. Pavel Šíma, stěžovatel tvrdil, že uzavření fiktivní smlouvy (případně simulování takového úkonu) není skutečností, která zakládá povinnost státu poskytnout plátci daně peněžité plnění. V tomto případě, kromě uzavření takovýchto fiktivních či simulovaných smluv stěžovatelem, není ve skutkovém vylíčení odvolacího soudu uvedeno nic, pokud jde o jeho další konkrétní jednání. Pokud došlo či nedošlo k výplatě nadměrného odpočtu, pak tento následek nemůže být v příčinné souvislosti s popsaným jednáním stěžovatele. Proto jeho jednání není trestným činem.

Současně je stěžovatel přesvědčen o nesprávné právní kvalifikaci skutku, kdy se mělo jednat o vylákání daňové výhody (§ 148 odst. 2 TrZ), a nikoli o její získání (§ 148 odst. 1, 4 TrZ). Jestliže pak Nejvyšší soud uzavřel, že mezi oběma ustanoveními je možný jednočinný souběh, považuje rozhodnutí odvolacího soudu, který popsal skutkovou větu jako vylákání daňové výhody (§ 148 odst. 2 TrZ) a současně stěžovatele odsoudil za snížení daňové povinnosti (§ 148 odst. 1 TrZ), za nepřezkoumatelné. Kdyby totiž stěžovatel tušil, že může být odsouzen za snížení daňové povinnosti, hledal by důkazy, že k jejímu snížení nedošlo. Takto však své úsilí směřoval jiným směrem a rozhodnutí odvolacího soudu i Nejvyššího soudu považuje za překvapivé, až šokující. Opětovně tvrdí, že neexistují důkazy, že odpočet byl uplatněn a vyplacen. V další části, s odkazem na odbornou literaturu a relevantní judikáty, uvedl, že ušlá daň není škodou, a to i proto, že v adhezním řízení nelze státu přiznat nárok na náhradu škody. Proto považuje tvrzení Nejvyššího soudu, vycházející z judikátu č. 22/2005, že rozdíl mezi daní, jež má být zaplacena, a daní skutečně zaplacenou, je škodou v právním smyslu, za nesprávné. S odkazem na některé nálezy Ústavního soudu považuje tento postup Nejvyššího soudu za vybočení z konstantní judikatury, které však Nejvyšší soud neodůvodnil.

Stěžovatel rovněž upozornil na nepřiměřenou délku řízení. V roce 2001 byl obviněn za jednání, k němuž mělo dojít v roce 1994. V tomto směru pak poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (např. Barfuss proti České republice), z nichž vyplývají zásady, týkající se nepřiměřené délky řízení, zejména z důvodu nečinnosti, ke které došlo i v jeho věci.

Po prostudování ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 T 1/2004, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úkolem Ústavního soudu není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy. Jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy, provedené ve prospěch či neprospěch obviněného, byly provedeny způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek. Právo na spravedlivý proces totiž znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, jak tomu bylo v dané věci. Toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele.

V daném případě je zřejmé, že argumenty stěžovatele postrádají ústavněprávní relevanci. Stěžovatel zopakoval námitky, týkající se hodnocení důkazů, které uplatnil již v průběhu pravomocně ukončeného trestního řízení v rámci své obhajoby a opravných prostředků. Pokusil se je podřadit pod jednotlivé principy, zformulované Ústavním soudem v jeho judikatuře, týkající se dokazování, a předložil vlastní verzi hodnocení důkazů, s cílem dosáhnout zproštění obžaloby. Po Ústavním soudu tak požadoval, aby přehodnotil skutková zjištění a z nich vyplývající právní závěry, k nimž obecné soudy dospěly. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu, zásadně nepřísluší. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit oprávněnost ústavní stížnosti.

V obecné rovině je nutno připomenout, že všechna rozhodnutí obecných soudů, týkající se merita věci, na sebe obsahově navazují, jsou vzájemně provázána a tvoří jeden neoddělitelný celek. Proto nelze v postupu odvolacího soudu, který v rámci svého rozhodování doplnil dokazování ke skutkovému zjištění soudu prvního stupně, zda byl odpočet DPH uplatněn či nikoli, spatřovat pochybení ani v rovině zákonné, natož pak v rovině ústavní.

Obecné soudy, zejména soud odvolací, při svém závěru o stěžovatelem uplatněném odpočtu DPH, vycházely mj. nejen z výpovědi svědkyně Z. C., ale i z prvotního tvrzení stěžovatele, že smlouvy považoval nikoli za fiktivní, ale za smlouvy, jejichž účel byl naplněn, tzn. smlouvy, které byly způsobilé být zahrnuty do daňového přiznání. To odpovídá i zprávám Finančního úřadu pro Prahu 3 (č. l. 2052 - 2053 spisu), z nichž vyplývá, že stěžovatel za uvedené společnosti uplatnil nadměrný odpočet DPH. Obecné soudy při svých závěrech vycházely i z dalších ve věci provedených důkazů, které zhodnotily jak samostatně, tak i ve vzájemných souvislostech. Poukázaly i na skutečnost, že ačkoli je stěžovatel v podnikání osobou velmi zdatnou a úspěšnou, uzavřel smlouvy s obviněným V. R., který nebyl osobou, která by mohla, ve vztahu ke stěžovateli a dalším spoluobviněným, v rámci jejich podnikatelských záměrů, cokoli splnit. Jeho podnikatelská činnost byla totiž zanedbatelná, v oblastech v nichž byly smlouvy uzavírány, neměl žádné zkušenosti, předchozí smlouvy nesplnil, přesto mu stěžovatel vyplatil další mnohamiliónovou částku. K nalezení V. R., který dlužil stěžovateli částku přesahující sto miliónů korun, nepodnikl žádné efektivní kroky. Proto obecné soudy dospěly k odůvodněnému závěru, že tak stěžovatel učinil s vědomím, že V. R. svým závazkům nedostojí, jinými slovy, smlouvy uzavřel s vědomím, že jejich účel nebude naplněn. V neposlední řadě bylo rovněž poukázáno i na tvrzení stěžovatele, které uvedl až v odvolacím řízení, že nadměrný odpočet nebyl uplatněn. Souhrn vzájemně harmonujících a nepochybně zjištěných důkazů vedl výlučně jen k jedinému závěru o vině stěžovatele, tzn. že nebyly splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soudy pochybnosti neměly, když na základě ve věci provedených důkazů dospěly k závěru, že stěžovatel uzavíral s obviněným V. R. uvedené smlouvy s vědomím, že jejich účel nebude naplněn. V úmyslu získat neoprávněně odpočet DPH zařadil faktury, související s těmito smlouvami, do účetnictví společností a nárokoval odpočet DPH. Závěry, k nimž obecné soudy po zhodnocení důkazů dospěly, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o vině stěžovatele.

Pokud jde o věrohodnost svědkyně Z. C., ta nebyla ničím zpochybněna, a to ani v řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení. Svědkyně vypovídala jednoznačně, bez rozporů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy věnovaly dostatečnou pozornost i této skutečnosti a své hodnotící úvahy řádně rozvedly. Z protokolu o veřejném zasedání u odvolacího soudu vyplývá, že stěžovatel i jeho obhájce reagovali na výpověď uvedené svědkyně adekvátně, s podrobnou znalostí věci. Při svých dotazech vycházeli i z obsahu znaleckého posudku, který si nechali pro účely odvolacího řízení vyhotovit (č. l. 2015 - 2018 spisu).

Rovněž otázka možné "pouhé" přípravy k trestnému činu, kdy od dalšího jednání mělo být ze strany stěžovatele upuštěno, a otázka právní kvalifikace skutku, jsou opakujícími se námitkami, které byly již předmětem dovolání. Nejvyšší soud se jimi velmi podrobně zabýval a vypořádal. Ústavní soud nepovažuje za nutné ani vhodné opakovat argumentaci, pečlivě popsanou v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu a z důvodu stručnosti na ni odkazuje.

Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku stěžovatele, že, s ohledem na jím citovanou judikaturu a literaturu, ušlá daň není škodou, takže není správné tvrzení Nejvyššího soudu, vycházející z judikátu č. 22/2005, že rozdíl mezi daní, jež má být zaplacena, a daní skutečně zaplacenou, je škodou v právním smyslu.

Samotný trestní zákon neobsahuje definici pojmu "větší rozsah zkrácené daně" ve smyslu § 148 odst. 1 TrZ. Proto zde neplatí přímo pravidlo uvedené v § 89 odst. 11 TrZ, definující pojmy větší škoda a větší prospěch, ale jelikož zde jiná hlediska než finanční nemají žádný význam, soudní praxe dovozuje větší rozsah v případě, dosáhne-li výše zkrácení daně částky odpovídající větší škodě (viz rozhodnutí pod č. 20/2002-I. Sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech trestních), tedy pokud bude daň zkrácena o částku ve výši nejméně 50.000,- Kč. Zkrácení daně ve výše uvedeném smyslu totiž není ničím jiným než škodou na straně příjemce daně (v podobě ušlého příjmu, který bylo možno důvodně očekávat) a prospěchem na straně pachatele či jiného plátce nebo poplatníka zkrácené daně (v podobě peněz "ušetřených" za zkrácenou a nezaplacenou daň, které může použít pro své potřeby). Pokud by v důsledku machinací s účetními a obdobnými doklady došlo ke zkrácení daně v částce nižší než 50.000,- Kč, přichází v úvahu subsidiární trestní postih za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 TrZ (srov. rozhodnutí pod č. 57/2003 Sb. rozh. tr.).

Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že judikát publikovaný pod č. 22/2005-II. Sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech trestních (dále též "Sbírka"), na který Nejvyšší soud poukázal a od něhož odvíjel svou argumentaci, je, v rámci pravomocí Nejvyššího soudu svěřené mu zákonem, judikátem sjednocujícím judikaturu obecných soudů a odstraňující všechny předchozí pochybnosti při výkladu pojmu škoda ve vztahu k trestnému činu podle ustanovení § 148 TrZ. Proto jeho odkaz na tento judikát je oprávněný, a nikoli porušující ústavně zaručená práva stěžovatele.

V dané věci obecné soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Stěžovatel byl stíhán za jednání definované (trestním) zákonem jako trestný čin, za jehož spáchání mu byl uložen trest stanovený rovněž (trestním) zákonem (čl. 39 Listiny). Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy) a dostály i ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů, vztahující se k důkaznímu řízení, se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Odůvodnění napadených rozhodnutí soudů je pak v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 TrŘ a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. V odůvodnění napadených rozhodnutí je totiž dokonale patrná logická vazba mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudu a výsledným závěrem o vině stěžovatele a uloženém trestu.

K námitce stěžovatele, týkající se nepřiměřené délky trestního řízení, je možno v obecné rovině připomenout, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rozlišuje dvě základní skupiny případů, týkající se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Do první z nich Ústavní soud zařadil případy, kdy se ústavně právní ochrany domáhal účastník řízení, které v době podání ústavní stížnosti probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno. Shledal-li Ústavní soud takovou ústavní stížnost důvodnou, k návrhu stěžovatele nálezem zakázal orgánu veřejné moci, aby v porušování práv a svobod stěžovatele pokračoval (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 313/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, str. 361 a další), případně přikázal, aby ve věci (neprodleně) jednal (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 466/97 ), či aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 5/96 a další). Do druhé skupiny spadají případy, ve kterých stěžovatel namítal porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, jež však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno, přičemž podstata ústavní stížnosti spočívala v kritice délky celého soudního řízení. Po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, Ústavní soud považuje takovou ústavní stížnost za nepřípustnou podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Jako obiter dictum je namístě dodat, že pokud se stěžovatel domníval, že v jeho věci docházelo k průtahům, byl oprávněn domáhat se nápravy stanoveným procesním způsobem [§ 157a TrŘ, § 170 písm. a), § 174 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů] tak, aby bylo možno reagovat a napravit případné průtahy v řízení již v rámci soustavy obecného soudnictví a v okamžiku, kdy jsou aktuální. V projednávaném případě stěžovatel podal ústavní stížnost ve věci již skončené, takže ústavní stížnost, v části směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci (délka řízení), je nutno, s ohledem na uvedený závěr, považovat za nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl zčásti jako nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2009

František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 661/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies