I. ÚS 265/09

07. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Gűttlera, soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České přístavy, a.s., IČ: 45274592, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 6, zastoupené JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Legionářů 947/2b, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008 sp. zn. 28 Cdo 4649/2007, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. května 2007 sp. zn. 9 Co 336/2005 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. listopadu 2004 sp. zn. 11 C 222/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Stěžovatelka se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. února 2009, doplněnou dne 10. března 2009, splňující formální podmínky stanovené pro její věcné projednání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Těmito rozhodnutími byla zamítnuta žaloba o určení vlastnictví k pozemkům blíže označeným nacházejícím se v k. ú. Krásné Březno a pozemku p. č. 423 v k. ú. Neštěmice, proti žalovanému 1) Městu Ústí nad Labem a žalovanému 2) Agropol Trading, s.r.o.

Stěžovatelka tvrdila, že vydáním těchto rozhodnutí orgány veřejné moci porušily její Ústavou zaručená základní práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 38 Listiny. Dále stěžovatelka namítala, že uvedeným rozsudkem došlo k extrémnímu nesouladu skutkových zjištění a provedených právních závěrů, což stěžovatelka považuje za svévolnou aplikaci jednoduchého práva, a tím porušení základního práva na řádný proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěry napadeného rozsudku pak rovněž porušují čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, protože zakládají nerovnoprávné postavení účastníků v právních vztazích, a konečně i čl. 2 odst. 3 Listiny, kdy za podklad ke vzniku právního vztahu byla vzata skutečnost, která není zákonem dána, i čl. 11 Listiny.

Předmětem sporu byly pozemky v k. ú. Neštěmice a Krásné Březno v obci Ústí nad Labem, které mimo jiné tvoří veřejný přístav v Ústí nad Labem. Stěžovatelka svůj nárok opírala zejména o skutečnost, že předmětné pozemky byly v operativní správě Státní plavební správy, kterou stěžovatelka zprivatizovala podle privatizačního projektu ze dne 31. prosince 1991. Předmětné pozemky, jakož i další nemovitosti, byly vloženy v rámci privatizace do základního jmění stěžovatelky a zapsány v evidenci katastru nemovitostí. Na Město Ústí nad Labem (žalovaný č. 1) byly pozemky převedeny v roce 1996 záznamem dle zákona č. 172/1991 Sb. Dva z pozemků město Ústí nad Labem prodalo společnosti Agropol Trading, s.r.o. (žalovanému č. 2). Stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy dospěly k nesprávnému závěru, že ze Státní plavební správy (právní předchůdce stěžovatelky), nemohly předmětné nemovitosti do jejího vlastnictví platně přejít, neboť již v době rozhodnutí o privatizaci byly ze zákona převedeny na Město Ústí nad Labem. Stěžovatelka především namítala, že soudy v daném případě zaujaly nesprávný právní názor, když dovodily, že vydržením vlastnictví pozemků je nemohla stěžovatelka platně nabýt.

Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť hmotněprávní posouzení věci již bylo vyřešeno judikaturou dovolacího soudu i soudy nižší instance. Dle tvrzení stěžovatelky, dovolací soud sice pregnantně stanovil přechod majetku na Město Ústí nad Labem dle zákona č. 172/1991 Sb., ale nevzal v úvahu, že před 31. prosincem 1949 nemohl majetek vlastnit stát.

II.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 11 C 222/2000, z nějž zjistil, že žalobou ze dne 7. září 2000 se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných pozemkových parcel v k. ú. Krásné Březno a pozemku p. č. 423 v k. ú. Neštěmice, proti žalovanému Městu Ústí nad Labem s tvrzením, že tyto měly přejít do jejího vlastnictví na základě privatizačního projektu, schváleného ministrem pro hospodářskou politiku a rozvoj ČR ze dne 25. dubna 1992. Soud usnesením připustil, aby na straně žalované přistoupil další účastník, neboť došlo ke změně vlastnictví některých sporných nemovitostí. V průběhu soudního řízení Město Ústí nad Labem prodalo dva pozemky společnosti Agropol Trading s.r.o. (žalovanému č. 2).

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. listopadu 2004 (11 C 222/2000-120), zamítl žalobu stěžovatelky. Stěžovatelce uložil povinnost nahradit náklady řízení prvému žalovanému ve výši 12.346,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného. Dále rozhodl, že stěžovatelka a druhý žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. května 2007 (9 Co 336/2005-149), potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku o určení vlastnictví k pozemkům blíže označeným nacházejícím se v k. ú. Krásné Březno a pozemku p. č. 423 v k. ú. Neštěmice. Dále změnil výrok o nákladech řízení tak, že stěžovatelka je povinna nahradit náklady řízení prvému žalovanému ve výši 6.396,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného a ohledně nákladů odvolacího řízení je uložil stěžovatelce nahradit prvému žalovanému ve výši 12.346,- Kč. Dále rozhodl, že stěžovatelka a druhý žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl usnesením ze dne 26. listopadu 2008 (28 Cdo 4649/2007-165) podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.

III.
Ústavní soud vycházeje z ústavní stížnosti, textu napadených rozhodnutí a spisu obecného soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelka svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložila, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti či legality napadených rozhodnutí obecných soudů a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatelku na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat.

Otázka, která se stěžovatelce jeví jako sporná, totiž, zda v daném případě právní předchůdce stěžovatelky mohl, se zřetelem ke všem okolnostem, být v dobré víře a zda došlo k vydržení vlastnictví sporných nemovitostí, byla řešena obecnými soudy všech stupňů. Stěžovatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jeho přípustnost opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatelka vymezila právní otázku tak, zda může stěžovatelka započíst oprávněnou držbu nemovitostí svými právními předchůdci ve vztahu k předmětným nemovitostem před 1. lednem 1992 do doby vydržení (byť k nim tito předchůdci měli pouze právo hospodaření). Dovolací soud k vymezené právní otázce konstatoval, že právní úprava hospodářských vztahů mezi tehdejšími socialistickými organizacemi, mezi nimiž nebylo většinou převáděno vlastnictví (státní), ale správa národního majetku, vede k závěru, že Státní plavební správa nemohla být oprávněným držitelem ve smyslu ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák. Tento subjekt předmětné pozemky jako národní majetek spravoval; jeho vědomost o výkonu práva prostřednictvím tohoto institutu vylučovala dobrou víru v případě vlastnictví.

Rozhodným se přitom Ústavnímu soudu jeví pouze otázka, zda mohly pozemky, o jejichž určení vlastnictví stěžovatelka žalovala, být v okamžiku účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ve vlastnictví stěžovatelky. Závěr obecných soudů se v této věci Ústavnímu soud jeví učiněný v souladu se skutkovými zjištěními a zaujatý právní názor není v takovém nesouladu se skutkovým stavem, který by jedině zásah Ústavního soudu odůvodňoval.

Městu Ústí nad Labem (žalovanému 1) svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem dle výpisu z katastru nemovitostí a Agropol Trading s.r.o. (žalovaný č. 2) je vlastníkem pozemků, které koupil od žalovaného 1) a své vlastnictví dovozuje od tohoto právního předchůdce. V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že sporné nemovitosti byly ke dni 31. prosince 1949 ve vlastnictví Města Ústí nad Labem, které je nabylo koncem 19. století. Pozemky p.č. 1672 v k. ú. Krásné Březno a p.č. 423 v k. ú. Neštěmice získalo úředním rozhodnutím o konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. v prosinci 1949. Pokud došlo k zápisu vlastnictví k těmto pozemkům do pozemkové knihy později, nebylo tohoto zápisu ke vzniku vlastnického práva třeba a vlastnictví bylo nabyto v roce 1949. Vlastnictví ke všem pozemkům přešlo na Československý stát. Na základě těchto skutečností obecné soudy učinily závěr, že všechny předmětné pozemky přešly do vlastnictví obce - Města Ústí nad Labem dle § 2 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a to dnem jeho účinnosti 24. května 1991. Z těchto důvodů nemohl být nemovitý majetek součástí privatizovaného majetku dle zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Stěžovatelka se touto privatizací dnem 6. května 1992 stala právním nástupcem Státní plavební správy, když na jejího právní předchůdce byly pozemky převedeny hospodářskými smlouvami z roku 1967 a 1968 a od té doby byla Státní plavební správa nepřetržitě v dobré víře, že státu svědčí vlastnické právo a jí pak odvozené právo hospodařit s majetkem státu.

Podle ustanovení § 134 odst. 1, 2 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125). Podle § 868 obč. zák., pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanovení tohoto zákona (ve znění zák. č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992, se však posuzují podle dosavadních předpisů. Stěžovatelka však tvrdila, že její vlastnické právo mělo vzniknout vydržením až po 1. lednu 1992, proto bylo třeba jeho vznik posoudit podle občanského zákoníku ve znění zák. č. 509/1991 Sb. Dle tehdy platné právní úpravy, hospodářský zákoník (zákon č. 109/1964 Sb.) vůbec neznal vydržení věci socialistickou organizací; je též otázkou proti komu by bývalo mělo k vydržení dojít.

Ústavní soud tak má za to, že obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména § 2, § 132, § 157). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud v té souvislosti nemůže než plně odkázat na tyto závěry popsané v napadených rozhodnutích. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry napadených rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Pokud jde o namítané porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv, ze kterých vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 90, čl. 95 či čl. 96 Ústavy, přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 2 odst. 3 čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno.

Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 7. července 2009

Vojen Güttler v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 265/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies