IV. ÚS 659/09

07. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. F. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem Chrudim, Rooseveltova 335, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 10. prosince 2008 č. j. 18 Co 332/2008-395 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 31. března 2008 č. j. 9 P 253/2003-304, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 85a odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení § 85a odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. března 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena práva stěžovatele podle čl. 11, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost stěžovatel spojil i s návrhem na zrušení ustanovení § 85a odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 94/1963 Sb.").

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "okresní soud") sp. zn. 9 P 253/2003 Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem ze dne 31. března 2008 č. j. 9 P 253/2003-304 stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu jeho nezletilé dcery N. T. počínaje dnem 7. února 2003 částky uvedené ve výroku I. rozsudku. Ve výroku II. okresní soud vyloučil řízení o dlužném výživném na nezletilou za období od 7. února 2003 k samostatnému projednání a rozhodnutí. Ve výroku III. svěřil okresní soud nezletilou N. T. po dobu po rozvodu manželství do výchovy matky M. T. a stěžovateli uložil povinnost přispívat na její výživu počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství částku 20 000,- Kč měsíčně, z toho částku 10 000,- měsíčně k rukám matky a částku 10 000,- Kč měsíčně na ve výroku uvedený účet. Dále ve výrocích IV. až VIII. okresní soud upravil styk stěžovatele s nezletilou a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Na základě odvolání podaného stěžovatelem Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. prosince 2008 č. j. 18 Co 332/2008-395 rozsudek okresního soudu ve výrocích I., III. až VIII. změnil tak, že ve výroku I./1) nezletilou svěřil na dobu před i po rozvodu manželství rodičů do výchovy matky, ve výroku I./2) uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu nezletilé dnem 7. února 2003 částky uvedené v tomto výroku, ve výroku I./3) uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu nezletilé počínaje právní mocí rozsudku o rozvodu manželství rodičů částku 30 000,- Kč měsíčně, z toho 10 000,- Kč měsíčně k rukám matky a 20 000,- Kč měsíčně na spořící účet nezletilé. Ve výroku II. krajský soud uložil rodičům nezletilé povinnost sjednat podmínky vkladového vztahu - účtu nezletilé, ve výroku III. upravil styk stěžovatele s nezletilou, ve výroku VI. uložil oběma rodičům povinnost k náhradě nákladů řízení České republice, ve výroku V. odmítl odvolání stěžovatele do výroku II. rozsudku okresního soudu a ve výroku VI. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani před soudem odvolacím.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces spočívající v nepřiměřené délce řízení, nesprávném hodnocení důkazů soudem a v odepření práva stěžovatele zaujmout stanovisko k provedeným důkazům bez možnosti vyjádřit se k nim. Stěžovatel rovněž považoval za protiústavní stanovenou výši výživného včetně povinnosti tvorby úspor pro nezletilou, která se podle názoru stěžovatele vymyká jakýmkoliv rozumným požadavkům na zabezpečení vzdělání nezletilé. Podle názoru stěžovatele je postup soudu v příkrém rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 1, 4 Listiny, neboť se jedná o vynucené odnětí podstatné části majetku stěžovatele, bez rozumného zdůvodnění potřebami nezletilé.

Ústavní soud v intencích stěžovatelem namítaného porušení ústavně zaručených základních práv přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí (§ 157 o. s. ř.). Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy uvedly základní důvody, z nichž vycházely (srov. str. 4 až str. 27 rozsudku okresního soudu a str. 5 až str. 13 rozsudku krajského soudu) a v jejich postojích neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci A. B. proti Slovensku, 2003 in http://www.echr.coe.int/echr v databázi HUDOC) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly ve věci rozhodujícími soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudy řádně hájil. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou ani Úmluvou.

Při hodnocení ústavnosti napadených rozhodnutí je bez významu i námitka délky trvání soudního řízení. Ta je totiž relevantní až pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13, resp. přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 in http://nalus.usoud.cz a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mourek proti České republice, 2008, in http://www.echr.coe.int/echr v databázi HUDOC).

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu se pak Ústavní soud nemohl zabývat ani návrhem na zrušení ustanovení § 85a odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb. Jde o návrh akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2009

Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 659/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies