II. ÚS 903/09

07. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele A. Š., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem se sídlem v Brně, Slovákova 11, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2009 č. j. 8 Afs 99/2007-85 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2007 č. j. 29 Ca 48/2005-54, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 4. 2009, která i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jeho ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 36 odst. 1, ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 95 Ústavy, když obecné soudy se dle stěžovatele při svém rozhodování neřídily zákonem č. 150/2002 Sb., soudním řádem správním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), a zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Namítá, že v jeho věci se Krajský soud v Brně nevypořádal se všemi důkazy předloženými v žalobě a jeho rozhodnutí jsou nesrozumitelná a tedy nepřezkoumatelná. Soud se nevypořádal s důkazy tvrzené zmatečnosti předchozího správního (daňového) řízení, které probíhalo v rozporu se zákonem společně s třetí osobou. Krajský soud opomněl, že napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně a výměry Finančního úřadu v Blansku byly vydány v jediném správním řízení, jehož výsledkem bylo vydání několika platebních výměrů. Krajský soud se nevypořádal s tvrzením, že správní orgán přitom opakovaně postupoval v rozporu se zákonem, zejména při opatřování důkazů daňového řízení jako celku. Krajský soud provedl jen důkazy, které chronologicky souvisely se shora citovanými správními rozhodnutími s tím, že je irelevantní zabývat se pochybením správních orgánů ohledně dalších úkonů provedených ve správním řízení. Nezjistil tak úplně skutkový stav, neboť neprovedl všechny stěžovatelem navrhované důkazy.

Jak Ústavní soud zjistil, dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Blansku ze dne 13. 5. 2003 č. j. 44138/03/283912/3222 byla stěžovateli doměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 1996 ve výši 479.675,- Kč. Odvolání stěžovatele bylo rozhodnutím Finanční ředitelství v Brně ze dne 28. 12. 2004 č. j. 5803/03/FŘ 110-0107 zamítnuto. Správní žalobu stěžovatele posuzoval Krajský soud v Brně, který ji rozsudkem ze dne 15. 5. 2007 č. j. 29 Ca 48/2005-54 zamítl, neboť dospěl k závěru, že ke stěžovatelem namítaným vadám v řízení před správními orgány nedošlo. Jeho kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2009 č. j. 8 Afs 99/2007-85 zamítl jako nedůvodnou.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Zejména je třeba konstatovat, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává právě přehodnocení výsledků dokazování, jež provedly obecné soudy. Uplatňuje přitom argumenty, kterými se již, zejména Nejvyšší správní soud, v napadených rozhodnutích náležitě zabývaly. Přitom právě rozhodnutí tohoto soudu, které se s totožnými námitkami stěžovatele náležitě vypořádává, nijak věcně nenapadl.

Provedenou lustrací a následnou komparací návrhů podaných u Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel uplatnil totožné námitky v dalších dvou ústavních stížnostech, které podal proti rozsudkům, jimiž byly zamítnuty jeho žaloby proti zamítavým rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně, které rozhodovalo o jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Blansku za zdaňovací období 1997 a 1998. V obou případech již Ústavní soud usnesením ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 904/09 a usnesením ze dne 2. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 905/09 rozhodl tak, že ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Závěry učiněné v uvedených usneseních jsou plně použitelné i na projednávanou věc a Ústavní soud se od nich nemíní ani v nyní projednávané věci odchylovat, a proto na ně v podrobnostech odkazuje.

Stěžovatel, aniž by jednotlivé neprovedené důkazy konkretizoval, tvrdí, že krajský soud se nevypořádal se všemi jím navrženými důkazy. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do volného uvážení správních soudů, zkoumá jen, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.

Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené správními soudy ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Do tohoto procesu by mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by správní soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Teprve tehdy by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.

Z ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel napadá rozhodnutí správních soudů ze stejných důvodů, které již před těmito soudy v projednávané věci uplatnil, ačkoliv je patrné, že oba správní soudy se jimi podrobně zabývaly a vysvětlily, proč námitky stěžovatele nejsou opodstatněné. Námitkou zmatečnosti správního řízení, spočívající v jeho vedení společně se třetí osobou, se zabýval jak soud krajský, tak i Nejvyšší správní soud, přičemž v řízení zcela jednoznačně vyplynulo, že daňová kontrola byla provedena s každým účastníkem samostatně; i přes provázanost předložených podkladů bylo možno na základě provedeného šetření provést několik kontrol a oddělit je do samostatných závěrů, týkajících se jednotlivých daní pro jednotlivé roky, a to u každého z členů sdružení samostatně.

Ústavní soud proto konstatuje, že postupem správních soudů nedošlo k jakémukoli porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2009


Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 903/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies