II. ÚS 2257/08

07. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. Š., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Štěpánská 630/57, Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. 66 C 34/2007 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 11 Cmo 12/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která po výzvě k odstranění vad splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává následující:

Stěžovatel podal proti Ing. R. D. (dále jen "1. žalovaný") a České republice - Ministerstvu financí (dále jen "2. žalovaný") žalobu na ochranu osobnosti. Stěžovatel byl v rámci řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 146/2006 usnesením vyzván, aby jako žalobce zaplatil soudní poplatky ve výši 2.000,- Kč. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. 1 Co 78/2007 odmítl jako nepřípustné podle § 218 písm. c) o. s. ř. Stěžovatel se žalobou pro zmatečnost domáhal zrušení uvedeného usnesení vrchního soudu s odkazem na ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. Soud prvního stupně napadeným usnesením žalobu pro zmatečnost zamítl (výrok I.), stěžovateli uložil, aby zaplatil 1. žalovanému a 2. žalovanému náklady řízení (výrok II. a III.). Dále stěžovateli uložil, aby zaplatil České republice soudní poplatek za pořízení kopie žaloby pro zmatečnost ve výši 210,- Kč (výrok IV.). Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně odvolal. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 11 Cmo 12/2008 usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), ve vztahu mezi stěžovatelem a 1. žalovaným rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na úhradu nákladů řízení (výrok II.) a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit 2. žalovanému náklady odvolacího řízení.

Stěžovatel uvádí, že ohledně potvrzujícího výroku týkajícího se zamítnutí žaloby pro zmatečnost je za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustné dovolání, proti nákladovým výrokům přípustné není. Přinejmenším v nákladových výrocích je tak namístě ústavní stížnost podle jeho názoru považovat za přípustnou. K výrokům vztahujícím se k zamítnutí žaloby pro zmatečnost stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá, že proti usnesení soudu, jímž byl vyzván k zaplacení soudních poplatků, odvolání přípustné je. Tento svůj závěr opírá o nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 664/03. Obecným soudům dále vytýká, že se nevypořádaly s jeho námitkami a nedoručily mu stejnopisy vyjádření žalovaných, aby na ně mohl reagovat. K výrokům ukládajícím hrazení nákladů řízení stěžovatel uvádí, že otázka poplatkové povinnosti a přípustnosti podaného odvolání se týkala pouze jeho osoby, přičemž soud přiznal žalovaným poměrně vysokou náhradu nákladů řízení. Podle jeho názoru se nemohlo jednat o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel připomíná, že v pozici 2. žalovaného se Česká republika - Ministerstvo financí nechala zastoupit advokátem, což podle jeho názoru nelze považovat za účelné. Ministerstvo financí jako ústřední orgán státní správy má zřízen příslušný právní odbor zaměstnávající dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni hájit zájmy státu před soudem. Stěžovatel proto nesouhlasí s tím, aby tyto své povinnosti orgán státní správy přenášel na soukromé subjekty - advokáty. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07.

Dotazem na příslušnou soudní kancelář Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 11 Cmo 12/2008 dovolání. Spis obecného soudu byl proto dne 22. 12. 2008 odeslán k Nejvyššímu soudu. Věc se u Nejvyššího soudu projednává pod spisovou značkou 21 Cdo 5428/2008 a dosud nebylo vydáno rozhodnutí.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ohledně výroku týkajícího se zamítnutí žaloby pro zmatečnost soudem prvního stupně a následného potvrzení tohoto výroku soudem odvolacím Ústavní soud v této otázce dospěl k negativnímu závěru.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinné ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

V dané věci stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, dovolání [srov. ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), odst. 2, § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř]. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domníval, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak řízení přerušil a rozhodl se vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je proto ohledně výroků týkajících se žaloby pro zmatečnost předčasné.

Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení

Ústavní soud proto v této části ústavní stížnosti považoval za návrh nepřípustný.

Uvedené závěry nelze vztáhnout na výroky obecných soudů ohledně nákladů řízení, neboť tyto nelze samostatně napadnout dovoláním. Nejvyšší soud by tyto výroky zrušil pouze tehdy, pokud by dovolání shledal přípustným a zároveň i důvodným, což nyní, jak bylo uvedeno výše, nelze předjímat. K této části ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování; Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05, dostupné tamtéž). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení se obecné soudy opřely o ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Ke konkrétní námitce stěžovatele lze odkázat na argumentaci použitou v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, že i v řízení o žalobě pro zmatečnost je zachován stejný okruh účastníků jako v původním řízení o žalobě na ochranu osobnosti. Jestliže tedy stěžovatel svou žalobou zahájil řízení o žalobě pro zmatečnost, musel být srozuměn s tím, že žalovaní mají právo být i v tomto řízení zastoupeni včetně eventuální možnosti náhrady nákladů řízení v případě neúspěchu ve věci.

K namítanému zastoupení advokátem v případě 2. žalovaného, kterým je Česká republika - Ministerstvo financí je namístě uvést, že z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny plyne právo každého, tj. státu i osoby s právnickým vzděláním, vykonávající advokátní činnost, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem. Tato práva jsou na úrovni zákona realizována mimo jiné v ustanoveních § 25, § 137 a § 142 o. s. ř. (obdobně pak § 35 a § 60 s. ř. s.). Podle ustanovení § 25 odst. 1 o. s. ř. si účastník může vždy zvolit zástupcem advokáta. Za zastupování náleží advokátovi odměna a úhrada hotových výdajů. Obě tyto položky zákon řadí mezi náklady řízení (§ 137 o. s. ř.). Podle § 142 odst. 1 téhož předpisu má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Ústavně garantované právo na právní pomoc zahrnuje (zásadně, vyjma řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se nechá či nenechá zastoupit a případně též kým. Právní zastoupení je tak ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by toho byl jinak schopen sám. Důvody tohoto kroku nelze spatřovat jen v nedostatku příslušného právního vzdělání, ale např. i ve vyšší míře objektivity zástupce, jeho konkrétní specializaci na daný problém apod. Účastník si musí být vědom toho, že v případě neúspěchu ponese náklady řízení, a to případně i náklady právního zastoupení protistrany. Na druhou stranu mu však příslušné procesní předpisy (zde § 142 o. s. ř.) garantují, že jeho náklady řízení budou v případě úspěchu nahrazeny. Stěžovatel svou argumentaci staví na výkladu spojení "náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva". Ústavní soud se ovšem domnívá, že jeho interpretaci nelze z ústavního hlediska přisvědčit. Pojem "účelný" v aplikovaném ustanovení je nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů, nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady. Vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc nelze prostřednictvím uvedeného termínu vymezovat kategorii subjektů, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a z hlediska ostatních ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s tím, že se mohl bránit sám.

Okolnosti popsané v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 svědčí o tom, že Ústavní soud byl při jeho vydávání veden snahou napravit ojedinělý procesní exces. Jednalo se totiž o spor, který byl před obecnými soudy zahájen v roce 1999 žalobou podanou proti ČR - Ministerstvu financí a Fondu národního majetku ČR z titulu náhrady škody proti státu ve výši 29.506.000,- Kč. Žalovaná Česká republika ve věci uspěla a spor se poté vedl pouze s druhým žalovaným Fondem národního majetku, který byl zastoupen advokátní kanceláří. V důsledku zrušení Fondu ke dni 31. 12. 2006 stanula na straně žalované opět Česká republika - Ministerstvo financí, neboť agenda Fondu na tuto organizační složku státu přešla ze zákona. Spor byl v době zániku Fondu již ve stádiu odvolacího řízení, nebyl předán Ministerstvu financí a řízení bez dalšího dokončila advokátní kancelář. Obecný soud rozhodl o povinnosti žalobce (stěžovatele) zaplatit náklady právního zastoupení žalované České republiky advokátem v odvolacím řízení v částce 563.269,- Kč. Úvahy Ústavního soudu, které v uvedeném nálezu uvedl, přestože jsou na některých místech formulovány obecně, nelze na nyní posuzovaný případ žaloby na ochranu osobnosti vztáhnout. Projednávaná věc procesní vybočení z mezí ústavnosti nepředstavuje, a dopadá na ní tudíž výše zmiňovaná bohatá judikatura Ústavního soudu, podle níž je rozhodování o nákladech řízení výlučnou doménou obecných soudů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nepředložil Ústavnímu soudu ve vztahu k nákladům řízení žádnou relevantní argumentaci, která by byla schopna zvrátit rozhodnutí obecných soudů, a proto Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů v této části aproboval.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost posoudil zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný. Proto ji podle § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2009


Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2257/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies