IV. ÚS 1295/09

07. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného Mgr. Michalem Špalkem, advokátem se sídlem Praha 6, Bělohorská 35, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2006 č. j. 2 Cm 117/2004-65, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2008 č. j. 3 Cmo 137/2007-107 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009 č. j. 29 Cdo 2931/2008-137, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. května 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a namítal, že napadenými rozhodnutími mu bylo odepřeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 2 Cm 117/2004 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že správce konkursní podstaty úpadce Hutka Agency, s. r. o. (dále jen "žalobce") se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhal po stěžovateli jako jednateli úpadce vydání bezdůvodného obohacení ve výši 708 478,- Kč s přísl. Městský soud rozsudkem ze dne 26. října 2006 č. j. 2 Cm 117/2004-65 žalobě vyhověl, žalovanému uložil zaplatit žalovanou částku včetně příslušenství a rozhodl o úhradě nákladů řízení tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků. Na základě odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. ledna 2008 č. j. 3 Cmo 137/2007-107 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 52 070,- Kč. Stěžovatel podal rovněž dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. ledna 2009 č. j. 29 Cdo 2931/2008-137 odmítl pro nepřípustnost a o nákladech dovolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru obecné soudy nesprávně posoudily otázku vázanosti soudu v civilním řízení ustanovením § 135 odst. 1 o. s. ř., neprovedly navržené důkazy a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily, čímž se staly nepřezkoumatelnými. Stěžovatel také má za to, že došlo k disproporci mezi ústavně zaručenou nezávislostí soudů dle čl. 81 a násl. Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ústavně zaručenými právy stěžovatele vlastnit majetek a právem na soudní ochranu.

Ústavní soud v intencích stěžovatelem namítaného porušení ústavně zaručených základních práv přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody, které ve svých rozhodnutích uvedly ve věci rozhodující soudy. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí však vyplývá, že soudy se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelně a argumentačně přesvědčivá a v závěrech učiněných ve věci rozhodujícími soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. K tvrzenému neprovedení navržených důkazů Ústavní soud konstatuje, že ani takovéto pochybení nebylo shledáno. Městský soud na jednání konaném dne 26. října 2006 (č. listu 63 soudního spisu) vyhlásil usnesení, dle kterého důkaz účetnictvím společnosti Hutka Agency, s. r. o za rok 2001 proveden nebude. Odvolací soud pak doplnil dokazování obsahem konkursního spisu sp. zn. 78 K 12/2003 vedeného u Městského soudu v Praze a stěžovatel pak u jednání odvolacího soudu dne 15. ledna 2008 žádné další návrhy na doplnění dokazování nevznesl (č. listu 105 soudního spisu). Pokud stěžovatel v dovolání poukázal na skutečnost, že soudy se nevypořádaly ve svých rozhodnutích se závěry trestního řízení proti stěžovateli vedeného (§ 135 odst. 1 o. s. ř.), s tímto tvrzením se vypořádal dovolací soud na str. 3 svého usnesení. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí toliko odkázat.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každému účastníkovi řízení dostat rozumnou příležitost prezentovat svůj názor na věc, a to za podmínek, které nejsou ve srovnání se situací jeho protistrany zjevně nevýhodné (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Kressová proti Francii ze dne 7. 6. 2001 in ASPI) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků předkládat stanoviska a důkazy, které považují za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. 1. 2005 in ASPI). Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Listině a v Úmluvě, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66).

Jak plyne z obsahu soudního spisu, stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a byla mu zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva; z ústavní stížnosti nelze pak dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou ani Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné obecnými soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2009


Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1295/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies