II. ÚS 1639/09

07. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Hitachi Ltd., se sídlem 6-6, Marunouchi 1-chome, Chiyoda-ku, Tokio, 100-8010, Japonsko, 2) Hitachi Europe Limited, se sídlem Whitebrook Park, Lower Cookham Road, Maidenhead, Berkshire SL6 8YA, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, 3) Japan AE Power Systems Corporation, se sídlem Landic Shimbashi building, 8-3 Nishi-Shimbashi 3-chome, Minato-ku, Tokio, 105-0003, Japonsko, zastoupených JUDr. Mikulášem Touškou, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2009 č. j. 2 Afs 93/2008-920, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se dne 24. 6. 2009 obrátili Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Jsou přesvědčeni, že tímto rozhodnutím byla nepřípustně dotčena jejich základní práva; konkrétně se dovolávají zejména práva nebýt opakovaně stíhán nebo trestán za stejný čin (čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 50 Listiny základních práv Evropské unie), práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), práva na spravedlivý proces, přístup k soudu a účinný opravný prostředek (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy, čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie).

Soudce zpravodaj, tak jako v jiných případech, byl i nyní povinen primárně zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky přezkumu stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), včetně toho, zda se jedná o ústavní stížnost přípustnou. Z níže uvedených důvodů dospěl k negativnímu závěru.

Napadeným rozsudkem zrušil Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2008, č. j. 62 Ca 22/2007-489, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud tímto rozsudkem zrušil rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 26. 4. 2007 o rozkladech (podaných mimo jiné stěžovateli), jímž bylo změněno původní rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 9. 2. 2007, č. j. S 222/06-3113/2007/710.

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje procesní prostředek k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež fyzickým i právnickým osobám slouží k ochraně jejich práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve tehdy, pokud tato nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž případnou protiústavnost spočívající v porušení základních práv jednotlivce již nelze napravit jiným způsobem. Kasační rozhodnutí, tj. ta rozhodnutí, jimiž se rozhodnutí instančně podřízených orgánů ruší a věc se jim vrací k dalšímu řízení, nejsou konečná a příslušné procesní prostředky na ochranu svých práv mohou jejich účastníci uplatňovat v dalším průběhu řízení. Ústavní stížnosti proti kasačním rozhodnutím jsou tedy zásadně nepřípustné (z mnoha rozhodnutí např. unesení sp. zn. IV. ÚS 125/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 40, č. 4, str. 781, či usnesení sp. zn. III. ÚS 2623/08, sp. zn. I. ÚS 87/09, sp. zn. II. ÚS 1472/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Napadené rozhodnutí není rozhodnutím konečným, u něhož by případné zásahy do základních práv stěžovatelů (práva na spravedlivý proces, práva na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru či práva nebýt opakovaně trestán za totéž) byly definitivní a neodčinitelné. Ústavní soud - aniž by se tím jakkoliv vyjadřoval k obsahové stránce napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu - konstatuje, že nemůže předjímat další postup krajského soudu ani jeho rozhodnutí.

Ostatně odmítnutím ústavní stížnosti nejsou stěžovatelé nijak poškozeni, poněvadž lhůta pro podání případné nové ústavní stížnosti jim začne běžet teprve poté, co ve věci rozhodne krajský soud. Ten totiž - za předpokladu, že nebude dán důvod kasační stížnosti uvedený v ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) věta za středníkem soudního řádu správního - bude rozhodovat o posledním prostředku, který jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. V daný okamžik je tedy podání ústavní stížnosti předčasné. Pokud by Ústavní soud přezkoumal po obsahové stránce návrh dříve, než o věci samé definitivně rozhodne příslušný obecný soud, mohl by zasáhnout do rozhodování obecných soudů a nedodržel by princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak byl shora vymezen.

Protože soudce zpravodaj v dané věci neshledal ani splnění podmínek pro přijetí ústavní stížnosti podle ust. § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tedy že by stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelů či existenci průtahů v řízení o opravném prostředku, což ostatně stěžovatelé ve své ústavní stížnosti ani netvrdili, bez dalšího již rozhodl a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2009


Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1639/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies