IV. ÚS 1382/09

08. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 8. července 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti Ing. J. Č., zastoupeného JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 32, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 4 C 344/2006 ze dne 2. 10. 2007, Městského soudu v Praze sp. zn. 19 Co 9/2008 ze dne 20. 2. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2840/2008 ze dne 5. 3. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivé řízení, na účinný právní prostředek nápravy a práva na ochranu majetku (čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k uvedené Úmluvě), v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje jejich zrušení.

Prvým z označených rozsudků byla zamítnuta žaloba stěžovatele - jemuž původní oprávněné osoby na základě smluv o postoupení pohledávek postoupily své nevypořádané pohledávky na vydání náhradních pozemků - aby žalovanému Pozemkovému fondu České republiky byla stanovena povinnost uzavřít se stěžovatelem smlouvu o převodu nemovitostí ve výroku rozhodnutí specifikovaných, přičemž soud I. stupně vycházel z právního názoru, s nímž se posléze ztotožnil i odvolací soud ve druhém ze shora označených rozhodnutí, že s ohledem na to, že stěžovatel není původní oprávněnou osobou, je třeba na jeho právní postavení aplikovat ustanovení § 13 odst. 6, odst. 7 zákona o půdě a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. a uzavřel tak, že nárok stěžovatele na převod náhradních pozemků zanikl. Dovolání stěžovatele, jež obsahovalo podobnou argumentaci jako nyní jeho ústavní stížnost, bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto s poukazem na to, že obdobnou problematiku již Nejvyšší soud řešil v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 a dalších, s nimiž je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel, obdobně jak to činil v odvolání i dovolání, polemizuje s právním názorem obecných soudů v jeho věci zaujatém, v důsledku něhož bylo podle něj porušeno právo na ochranu majetkových práv. Přitom zdůrazňuje, že restituční pohledávky představují majetkovou hodnotu, kterou stát jako jeho dlužník zrušil, aniž by poskytl odškodnění v rozumně přiměřené hodnotě. Svým výkladem o běhu lhůty resp. jejího stavění podáním žaloby v poměru k "restituční tečce" obecné soudy, dle názoru navrhovatele, také porušily právo na spravedlivé řízení a účinný právní prostředek nápravy a konečně také vyjadřuje výhrady k nerovnosti oprávněných osob, založené zákonem ale i nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Obecné soudy, na zdůvodnění jejichž rozhodnutí lze odkázat, ke svým právním závěrům dospěly v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, ale také v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, jímž je i senát nyní posuzující věc vázán. Uvedeným nálezem došlo ke zrušení ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. IV. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a jejich dědiců, tedy, jak Ústavní soud v nálezu výslovně uvedl, jen v poměru k původním restituentům a jejich dědicům, nikoliv však již v poměru k postupníkům, přičemž také vysvětlil důvody, které jej vedly k uvedenému rozlišení, na něž možno odkázat, stejně tak jako na názor tam uvedený, vztahující se k ceně náhradních pozemků a výši eventuální finanční náhrady.

Z uvedených důvodů Ústavní soud stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2009


Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1382/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies