III. ÚS 1428/09

09. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PP-realit s. r. o., IČ 48028223, se sídlem Spodní 1, 150 00 Praha 5, právně zastoupené Mgr. Martinem Petříkem, advokátem AK se sídlem Svobodova 11, 128 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2009 č. j. 17 Co 64/2009-41, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. června 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2009 č. j. 17 Co 64/2009-41, a to pro porušení článku 26 odst. 1, článku 36 odst. 1, odst. 3 a odst. 4, jakož i článku 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. října 2008 č. j. 7 C 516/2008-22 soud prvního stupně zastavil řízení o zaplacení částky 923 400,- Kč s příslušenstvím s odkazem na ust. § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (výrok pod bodem I.); o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu s poukazem na ust. § 146 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť procesně úspěšné žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") žádné náklady řízení nevznikly (výrok pod bodem II.). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2009 č. j. 17 Co 64/2009-41 bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. října 2008 č. j. 7 C 516/2008-22 v napadeném výroku pod bodem II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky potvrzeno (výrok pod bodem I. rozhodnutí odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem II. odvolací soud rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 952,- Kč.


II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním názoru, že v případě, kdy právní zástupce stěžovatelky - advokát je zároveň jejím statutárním zástupcem - jednatelem, není oprávněn společnost zastupovat v občanském soudním řízení jako její zástupce na základě plné moci. Městský soud v Praze, uvádí stěžovatelka, se přitom odvolává na judikaturu a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 10. května 2005 sp. zn. 29 Odo 560/2004. Stěžovatelka uvádí, že jí není znám jiný rozsudek, který by vyslovoval stejný názor, než je rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2005 sp. zn. 29 Odo 560/2004.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozhodnutím nedošlo pouze ke zkrácení práva na náhradu nákladů řízení, ale byla dotčena ústavním pořádkem České republiky zaručená práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle článku 37 odst. 2 a 3 Listiny, podle kterých má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy a všichni účastníci jsou si v řízení rovni. K porušení těchto práv prý došlo tím, že městský soud v rozhodnutí omezil možnost stěžovatelky zvolit si právního zástupce. Navíc stěžovatelka nebyla o tomto právním názoru během celého řízení informována. Právní názor městského soudu i názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2005 sp. zn. 29 Odo 560/2004, že advokát, který je statutárním zástupcem oprávněným jednat za právnickou osobu v občanském soudním řízení podle § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není oprávněn zastupovat tuto právnickou osobu v občanském soudním řízení jako její zástupce na základě procesní plné moci, nemá podle stěžovatelky oporu v platné zákonné úpravě a odporuje výše uvedeným ústavním principům České republiky.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 7 C 516/2008 je zřejmé, že v řízení jako žalovaná vystupovala stěžovatelka, která byla na základě plné moci zastoupena jako právním zástupcem advokátem Mgr. Martinem Petříkem. Šlo o zastupování na základě plné moci v souladu s ust. § 24 odst. 1 a ust. § 25 odst. 1 o. s. ř. Během řízení bylo s právním zástupcem jednáno, rozhodnutí napadané touto ústavní stížností bylo doručováno toliko právnímu zástupci dle ust. § 45c odst. 1 o. s. ř. Během celého řízení nebylo stěžovatelce ani naznačeno, že by byly jakékoli pochybnosti o tom, zda je v řízení zastoupena či nikoli.

Stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 274/06, ve kterém Ústavní soud mimo jiné podpořil svůj závěr o porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelky skutečností, že soudy ji během řízení nijak neupozornily, že by jakkoli pochybovaly o jejím zastoupení v řízení.

Stěžovatelka namítá, že podle zákona o advokacii a pro advokáty závazných podzákonných norem (zejména pravidel profesionální etiky) musí advokát obstarávat záležitosti, které spadají pod výkon advokacie, v rámci výkonu advokacie. Kdyby advokát zastupoval subjekt "neposkytující advokátní služby mimo výkon své advokátní praxe", dopouštěl by se prý přinejmenším kárného provinění. Jednatel stěžovatelky - společnosti s ručením omezeným, který je zároveň advokátem, proto nemůže stěžovatelku zastupovat dle ust. § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ale musí postupovat dle ust. § 24 a ust. § 25 o. s. ř.

Dále stěžovatelka uvádí, že rozhodnutím bylo na první pohled zasaženo pouze do práva na náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění rozhodnutí však prý vyplývá, že městský soud de facto zbavil stěžovatelku procesního zastoupení v celém řízení. Z výše popsaného je prý zřejmé, že rozhodnutím a postupem obecných soudů byla stěžovatelka nezákonně zbavena procesního zastoupení, čímž byla zkrácena na Ústavou zaručených právech, především na právu na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1, 3 a 4 a článku 37 odst. 2 a 3 Listiny a došlo i k nezákonnému zásahu do práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle článku 26 odst. 1 Listiny.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně. Nesouhlasí se závěrem soudu, že jí žádné náklady řízení nevznikly a poukázala na náklady spojené s právním zastoupením. Napadeným rozhodnutím nedošlo podle stěžovatelky pouze ke zkrácení práva na náhradu nákladů řízení, nýbrž obecné soudy "de facto stěžovatelku zbavily procesního zastoupení v celém řízení", čímž byla dotčena ústavním pořádkem zaručená práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny jakož i článek 37 odst. 2 a 3 Listiny, podle kterých má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy a všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

Městský soud v Praze jako soud odvolací v odůvodnění svého usnesení ze dne 16. února 2009 č. j. 17 Co 64/2009-41 k výroku o nákladech prvostupňového řízení poukázal na to, že v dané věci je zcela zásadní, že podle výpisu z obchodního rejstříku žalované společnosti je Martin Petřík jedním z jednatelů žalované společnosti, podle určeného způsobu jednání za společnost oprávněným k samostatnému jednání za tuto společnost. Podle sdělení České advokátní komory ze dne 24. února 2009 je společník Martin Petřík osoba totožná s právním zástupcem žalované Mgr. Martinem Petříkem. Ve smyslu ust. § 21 odst. 1 o. s. ř. za právnickou osobu jedná její statutární orgán, jímž je v případě společnosti s ručením omezeným jednatel (ust. § 13 odst. 4 obch. zák.). Městský soud v Praze poukázal na to, že situace, kdy právnickou osobu zastupuje advokát, který je současně statutárním orgánem společnosti, je řešena judikaturou s jednoznačným závěrem, podle něhož advokát, který je současně statutárním orgánem společnosti, oprávněným za ni jednat, není oprávněn společnost zastupovat v občanském soudním řízení jako její zástupce na základě plné moci, přičemž odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2005 sp. zn. 29 Odo 560/2004).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2005 sp. zn. 29 Odo 560/2004 je ojedinělým. S touto námitkou stěžovatelky nelze souhlasit. Ke shodnému názoru se přiklonil Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 30. dubna 2008 sp. zn. 28 Cdo 1322/2007, i když jen jako obiter dictum.

Uvedený názor Nejvyššího soudu byl podpořen i v rozhodovací činnosti Ústavního soudu. V usnesení ze dne 3. února 2009 sp. zn. II. ÚS 3114/08 Ústavní soud vyslovil, že za ústavně souladný lze považovat závěr, že pokud osoba hmotněprávně oprávněná jednat za stěžovatele pověřila zastupováním advokáta, který je členem představenstva stěžovatele, nejedná se o zmocnění advokáta v režimu zákona o advokacii, ale o pověření člena kolektivního statutárního orgánu podle ust. § 21 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Jinými slovy je tím řečeno, že stěžovatelem argumentačně prosazované řešení předmětného vztahu je obcházením zákona k tíži vedlejšího účastníka řízení. Tato úvaha, uvedl Ústavní soud, je ostatně patrná i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 560/2004, na nějž se obecný soud odvolal. Uvedený závěr lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.

Ústavní soud konstatuje, že při posouzení postavení Mgr. Martina Petříka v předmětném soudním řízení na straně stěžovatelky se opírá o výklad podústavního práva, konkrétně ust. § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bez jakéhokoliv ústavněprávního přesahu. Materiálně totiž obecný soud vůbec nevyloučil, aby Mgr. Martin Petřík jednal za stěžovatelku, která tím prakticky využívala jeho odborných znalostí. Jinými slovy řečeno, nedošlo ani k vyloučení práva na právní pomoc, poskytovanou Mgr. Martinem Petříkem. Uvedený postup přitom nebyl pro stěžovatelku nepředvídatelný s ohledem na ustálený názor nauky, že procesní právo upravuje jednání před soudem za právnickou osobu samostatně (Winterová, A. a kol.: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 3. aktualizované vydání podle stavu k 1. 1. 2007. Linde Praha, 2007, str. 49; Bureš, J. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 80). Lze tak považovat za ústavně souladný závěr, že pokud Mgr. Martin Petřík, který je jedním z jednatelů žalované společnosti oprávněným k samostatnému jednání za tuto společnost, jedná za tuto společnost v soudním řízení, nejde o zmocnění advokáta v režimu zákona o advokacii, ale o jednání ve smyslu ust. § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Stěžovatelkou prosazované řešení předmětného vztahu by bylo obcházením zákona k tíži žalobce. Tato úvaha je ostatně patrná i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 560/2004, na nějž se obecný soud odvolal. V každém případě tento závěr obecného soudu se promítne pouze do náhrady nákladů řízení (viz obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2009 sp. zn. II. ÚS 3114/08).

Pokud jde o otázku náhrady nákladů řízení, Ústavní soud se jí ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zpravidla intenzity představující porušení základních práv a svobod.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení právních předpisů, které by mělo za následek dotčení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Pro úplnost je třeba uvést, že pro řízení u Ústavního soudu by byl závěr o nepřípustnosti zmocnění advokáta, který je jedním z jednatelů žalované společnosti, oprávněným k samostatnému jednání za tuto společnost, nepřiměřeně tvrdý. Navíc by šel nad rámec zákonných požadavků na zastoupení v řízení před Ústavním soudem, jak byly vyloženy ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st.1/96 (ST 1/9 SbNU 471, viz též sp. zn. I. ÚS 89/94, 58/2 SbNU 151). Proto takové zastoupení vyhovuje podmínkám stanoveným v § 30 zákona o Ústavním soudu.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2009


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1428/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies