III. ÚS 1008/09

09. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., právně zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem AK se sídlem Nádražní 58/110, 150 00 Praha 5, pobočka Dlouhá 141, 261 01 Příbram II, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2009 č. j. 20 Cdo 1182/2007-63, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2005 č. j. 14 Co 316/2005-36 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. března 2005 č. j. 13 E 2451/2004-12, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. dubna 2009, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 29. ledna 2009 č. j. 20 Cdo 1182/2007-63, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2005 č. j. 14 Co 316/2005-36, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. března 2005 č. j. 13 E 2451/2004-12, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2005 č. j. 14 Co 316/2005-36 bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. března 2005 č. j. 13 E 2451/2004-12, jímž obvodní soud nařídil na základě výkazu nedoplatků ze dne 26. července 2004 č. j. 238450/04/010524/7167, sestaveného Finančním úřadem pro Prahu 10 na základě vykonatelného platebního výměru z 19. února 1996, výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí stěžovatele v k. ú. Kunratice k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 122.722.142,- Kč. Předpoklady pro nařízení exekuce včetně formální vykonatelnosti podkladového platebního výměru měl městský soud za splněny a s odvolací námitkou povinného (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel"), že mu platební výměr nebyl doručen, se vypořádal závěrem, že doručení bylo prokázáno nejen fotokopií jím podepsané doručenky, z níž plyne, že platební výměr ze dne 22. února 1996 převzal, ale i řadou dalších písemností, podání a řádných i mimořádných opravných prostředků (viz poslední odstavec třetí strany napadeného rozhodnutí na č. l. 37), jimiž povinný usiloval o jeho zrušení, a v nichž sám přiznává, že mu předmětný platební výměr - a to řádně - skutečně doručen byl.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009 č. j. 20 Cdo 1182/2007-63 bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatele směřující proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2005 č. j. 14 Co 316/2005-36. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl, že i když dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinil tak způsobem neregulérním; svůj závěr o jeho nevykonatelnosti založil na vlastní skutkové verzi (jež ovšem nemá oporu ve spise), odlišné od zjištění, k nimž dospěl odvolací soud. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nimž patří i dovolatelem vytýkané pochybení odvolacího soudu při šetření okolností doručení platebního výměru), však důvodem, způsobilým založit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ust. § 238a odst. 2 o. s. ř., být nemohou.


II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že předmětný platební výměr je rozhodnutím vůči stěžovateli právně neúčinným, neboť do dnešního dne nedošlo k řádnému doručení uvedeného platebního výměru stěžovateli v souladu s požadavky zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), především s jeho ust. § 17 odst. 4. Stěžovatel uvádí, že nikdy originál předmětného platebního výměru fyzicky nepřevzal, neboť v den, kdy mělo dojít k jeho předání, byl mimo svůj domov na dovolené. Byl pouze telefonicky informován svou matkou o tom, že zásilka s platebním výměrem přišla na jeho adresu. Po návratu stěžovatele matka tento platební výměr nemohla nalézt a stěžovatel tak do současné doby nedisponuje originálem tohoto rozhodnutí.

Na základě těchto skutečností je stěžovatel přesvědčen o tom, že v důsledku absence řádného doručení je předmětný platební výměr vůči němu jako příjemci neúčinný a tudíž i nevykonatelný a nelze ho tak považovat za řádný podklad k sestavení výkazu nedoplatků jako exekučního titulu. K prokázání těchto tvrzených skutečností navrhl stěžovatel řadu důkazů, a to důkazu v podobě znaleckého posudku z oboru písmoznalectví a vyžádání si zprávy ze strany České pošty, avšak tyto návrhy prý byly všechny odvolacím soudem jako nadbytečné zamítnuty, ačkoli by tyto důkazy dle stěžovatele objektivně a nadevší pochybnost prokázaly, zda podpis na předmětné doručence je pravým podpisem stěžovatele či nikoli. Místo provedení navržených důkazů se soudy spokojily pouze s konstatováním, že i kdyby došlo na straně správního orgánu k pochybení při provádění doručování, pak toto pochybení bylo zhojeno tím, že stěžovatel věděl o doručení předmětného platebního výměru a rovněž tím, že stěžovatel se ve své korespondenci s vedlejším účastníkem choval tak, jakoby k řádnému doručení došlo (přitom soudy poukazovaly na judikaturu týkající se právní úpravy občanského soudního řízení).

Stěžovatel dále namítá nečinnost správního orgánu při rozhodnutí o opravném prostředku. Když stěžovatel zjistil vydání předmětného platebního výměru, obrátil se na správní orgán jednak s podáním ze dne 26. února 1996 a dále se žádostí o sdělení důvodu vyměření daně podle ust. § 32 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků ze dne 28. února 1996. Především v předmětném podání ze dne 26. února 1996 stěžovatel jasně označuje, že toto podání směřuje proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 10, jímž mu byla vyměřena daň z příjmů fyzických osob ve výši 122.722.143,- Kč, který mu byl doručen dne 22. února 1996. V závěru tohoto podání pak stěžovatel žádá, aby došlo neprodleně k revizi protizákonného rozhodnutí v podobě uvedeného platebního výměru. Stěžovatel je přesvědčen, že toto podání lze po případném doplnění ve smyslu ust. § 48 odst. 3 a 5 zákona o správě daní a poplatků považovat za řádné a včasné odvolání stěžovatele proti předmětnému platebnímu výměru, o němž však dosud ze strany správního orgánu a ani jemu nadřízeného orgánu nebylo nikterak rozhodnuto. Ačkoli se stěžovatel opakovaně obrátil na správní orgán a vyzval jej k řádnému doručení platebního výměru, příp. k rozhodnutí o jím podaném odvolání, zůstaly všechny tyto výzvy lichými a bez jakékoli reakce na straně správního orgánu. V důsledku této nečinnosti správního orgánu tak jsou prý závažným způsobem porušována ústavně zaručená práva stěžovatele, a tato porušení se zákonitě promítla i do právních účinků uvedeného platebního výměru, a to především v tom smyslu, že tento výměr je rozhodnutím nepravomocným (tj. pohledávku správního orgánu, již určuje, nelze považovat za nepochybnou) a co je hlavní, je rovněž rozhodnutím vůči stěžovateli právně neúčinným (tj. je rozhodnutím nevykonatelným ).

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ve smyslu ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. Uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.

V souzené věci je rozhodující, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie tak i kritiky postupu soudů v řízení zcela identifikuje s jinými ústavními stížnostmi téhož stěžovatele, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že je (ve vztahu k níže uvedeným námitkám) jako zjevně neopodstatněné odmítl (usnesení ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 743/07, usnesení ze dne 17. července 2008 sp. zn. III. ÚS 2962/07).

K námitce týkající se okolností doručení (téhož) shora označeného platebního výměru ze dne 19. února 1996 Ústavní soud uzavřel, že "se plně ztotožňuje s právním názorem, vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. června 2004 sp. zn. 29 Odo 202/2003, že případné nedostatky původního průkazu doručení mohou být zhojeny ústním či písemným prohlášením adresáta, že písemnost uvedeného dne skutečně převzal; jestliže sám stěžovatel ve svých podáních, adresovaných finančnímu úřadu, uváděl, že mu byl předmětný platební výměr doručen dne 22. února 1996, městský soud zcela správně dovodil, že není nutno v tomto směru provádět další dokazování.

Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit ani v nyní posuzované věci.

V ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že platební výměr ze dne 19. února 1996, na základě kterého byl výkaz sestaven, mu nebyl řádně doručen postupem dle ust. § 17 zákona o správě daní a poplatků. Uvedená námitka byla přesvědčivě vyvrácena jak Městským soudem v Praze, tak i Nejvyšším soudem. Městský soud v Praze i Nejvyšší soud shodně dovodily, že doručení platebního výměru bylo prokázáno z údajů na doručence k platebnímu výměru, což bylo prokázáno nejen v tomto řízení (sp. zn. 13 E 2451/2004), ale i v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 32 E 2546/2004. Městský soud v Praze rovněž správně poukázal na to, že povinný (stěžovatel) doručení platebního výměru nikdy nezpochybňoval, podal proti němu námitky a několik opravných prostředků, v nichž sám přiznává, že mu platební výměr doručen byl.

V odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 30. srpna 2005 č. j. 14 Co 316/2005-36 Městský soud v Praze uvedl, že pokud jde o formální vykonatelnost předmětného výkazu, je jejím předpokladem vykonatelnost platebního výměru, na jehož základě byl tento výkaz sestaven. Povinný zpochybnil, že mu platební výměr ze dne 19. února 1996 byl řádně doručen postupem podle ust. § 17 zákona o správě daní a poplatků. Z údajů na doručence k platebnímu výměru je zřejmé, že platební výměr byl povinnému doručen dne 22. února 1996, což povinný stvrdil vlastnoručním podpisem a otiskem razítka "M. P.". Platební výměr byl povinnému řádně doručován postupem dle ust. § 17 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, přičemž doručenka je řádně vyplněna tak, jak předpokládá ust. § 17 odst. 12 cit. zákona. Městský soud v Praze poukázal na to, že v minulosti povinný doručení platebního výměru nikdy nezpochybňoval, podal proti němu námitky a několik opravných prostředků, přičemž ve všech svých následujících podáních se vždy na tento platební výměr odvolává.

Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 29. ledna 2009 č. j. 20 Cdo 1182/2007-63 poukázal na to, že odvolatel svůj závěr o nevykonatelnosti exekučního titulu založil na vlastní skutkové verzi (jež ovšem nemá oporu ve spise, zejména v doručence u č. l. 2 versa v přílohách, osvědčující skutečnost, že povinný se dne 22. února 1996 na tam uvedené adrese zdržoval a že doporučenou zásilku, určenou do vlastních rukou a obsahující předmětný platební výměr, převzal), odlišné od zjištění, k nimž dospěl odvolací soud. Nejvyšší soud poukázal dále na to, že doručení předmětného platebního výměru povinnému bylo prokázáno i v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 32 E 2546/2004, vedeném k návrhu téže oprávněné proti témuž povinnému (a proti jeho manželce) pro tutéž pohledávku prodejem dalších nemovitostí. I v tomto řízení vzaly soudy obou stupňů za prokázané, že předmětný platební výměr nepřevzala matka povinného (jak to povinný tehdy tvrdil, a jak to v odvolání i dovolání tvrdí i v nynějším řízení), ale povinný - vlastnoručně - sám. I v onom předchozím řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 Nejvyšší soud dovolání povinného proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.

K výše uvedenému lze pro úplnost dodat, že i v ústavní stížnosti si stěžovatel odporuje, když na jedné straně uvádí, že "do dnešního dne nedošlo k řádnému doručení uvedeného platebního výměru stěžovateli" (str. 3), na druhé straně uvádí, že podání směřuje "proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 10, jímž mu byla vyměřena daň z příjmů fyzických osob ve výši 122.722.143,- Kč, který mu byl doručen dne 22. února 1996" (str. 4); v další větě pak stěžovatel uvádí, že "stěžovatel je přesvědčen, že toto podání lze po případném doplnění ve smyslu ust. § 48 odst. 3 a 5 zákona o správě daní a poplatků považovat za řádné a včasné odvolání stěžovatele proti předmětnému platebnímu výměru".

Z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění, založené tvrzením, že nebyl proveden navržený důkaz (znalecký posudek k určení pravosti podpisu na doručence - dodejce ze dne 22. února 1996), je v rovině vyložených zásad ústavněprávního přezkumu podstatné, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se dostatečně podává, jaká zjištění byla z jednotlivých důkazních pramenů učiněna a jakými hodnotícími úvahami byl soud veden. O situaci tzv. opomenutých důkazů tak jít nemůže; neplatí totiž, že soud je povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, jmenovitě tomu, který je vzhledem k jiným skutkovým zjištěním již zjevně nepotřebný, resp. nadbytečný (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. III. ÚS 569/03, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. II. ÚS 418/03). Odvolacímu soudu nelze ani vytknout, že své rozhodnutí dostatečně a přiléhavě neodůvodnil.

Pokud stěžovatel dále namítá nečinnost správního orgánu, který nerozhodl o jeho podání, které bylo podle jeho názoru možno podle obsahu posoudit jako odvolání, ze spisového materiálu vyplývá, že uvedenou námitku stěžovatel uplatňuje poprvé až v řízení před Ústavním soudem, avšak v předchozích řízeních ji neuplatnil. Navíc je třeba uvést, že pokud se stěžovatel domnívá, že správní orgán byl nečinný, měl k dispozici řádný opravný prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval - ochranu před nečinností správního orgánu ve smyslu ust. § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, účinného od 1. ledna 2003 (ust. § 34c zákona o správě daní a poplatků nabylo účinnosti až 1. června 2006). Z obsahu ústavní stížnosti nijak nevyplývá, že by stěžovatel tohoto prostředku využil. S ohledem na uvedené bylo třeba tuto námitku posoudit jako nepřípustnou.

Nad rámec řečeného je třeba uvést, že pokud stěžovatel trvá na své námitce, že platební výměr mu nebyl řádně doručen, neobstojí současně jeho námitka ohledně nečinnosti správního orgánu spočívající v nerozhodnutí o jeho odvolání, neboť bez řádného doručení by bylo odvolání stěžovatele předčasné.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2009


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1008/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies