II. ÚS 1723/09

09. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. Taťánou Novotnou, advokátkou, se sídlem v Praze, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 111/2009 ze dne 15. dubna 2009, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 37 Nt 1943/2008 ze dne 12. prosince 2008, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:


1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 30. června 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, z nichž usnesením soudu prvého stupně byla zamítnuta jeho žádost o přeřazení z věznice s dozorem do věznice s dohledem, a usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Má zato, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dál jen "Listina").

2. V ústavní stížnosti stěžovatel s odvoláním na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. ledna 2009 konkrétně polemizuje se zamítavým stanoviskem obou soudů, že výkon trestu u něj plní svůj účel jen částečně a nesouhlasí ani se značně zkresleným vyjádřením vychovatelky D. z Vazební věznice Praha - Ruzyně, kde je zařazen jen poměrně krátkou dobu. Připomíná, že od nástupu výkonu trestu odnětí svobody prošel postupně již jedenácti výchovnými zařízeními a konfliktním obdobím prošel jen bezprostředně po nástupu výkonu trestu ve věznici s ostrahou, když nebyl v dobrém psychickém stavu. To se však postupně měnilo, až byl i díky kázeňským odměnám dne 12. července 2006 přeřazen do věznice s dozorem. To podle něj svědčí o jeho nápravě a splnění výchovného účelu trestu a je proto nyní na místě přeřadit jej do nejmírnějšího typu věznice, neboť přísnější trest podle něj výchovně nepůsobí, ale spíše demoralizuje. Respektování jeho osobnosti a lidské důstojnosti je totiž nezbytným předpokladem úspěšné převýchovy a resocializace. Poukazuje i na to, že je od roku 1982 v invalidním důchodě a již šest let se psychiatricky léčí.

3. Veřejnému zasedání před soudem prvého stupně vytýká, že v době jeho příchodu do jednací síně byli již přítomni vedle soudců i státní zástupce a vychovatelka D. Je přesvědčen o tom, že oběma uvedenými bylo před jeho příchodem působeno na soud a již předem rozhodnuto, neboť zejména zaujatá výpověď vychovatelky byla zásadním argumentem pro nevyhovění žádosti. Soudu prvého stupně rovněž vytýká, že mu vyhotovení a doručení rozhodnutí trvalo téměř čtyři měsíce a bylo doručeno až na zásah předsedy soudu.

4. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy České republiky), nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

5. Ve stěžovatelem napadených rozhodnutích Ústavní soud neshledal vady, které by zakládaly rozpor s ústavně zaručenými právy a svobodami stěžovatele. Nelze přisvědčit výtce stěžovatele, že by obecné soudy vycházely ze zprávy vychovatelky, jež zahrnovala pouze krátký úsek posledního pobytu stěžovatele ve Vazební věznici Praha - Ruzyně. Ve skutečnosti vycházely oba obecné soudy z toho, že ve všech věznicích, v nichž stěžovatel pobýval, se střídala u stěžovatele období bezproblémová s obdobími konfliktů se spoluodsouzenými i se zaměstnanci věznic. Do toho pak zapadala zpráva, že je stěžovatel impulzivní, neváží slova a vybuchuje ihned, když mu není vyhověno. Vedle této stránky věci soud druhého stupně vyšel i z toho, že stěžovatel měl být v souladu s § 39a trestního zákona zařazen v odsuzujícím rozsudku do věznice se zvýšenou ostrahou, ale ve skutečnosti byl zařazen do věznice s ostrahou a z tohoto typu věznice byl následně přeřazen do věznice s dozorem. V kombinaci této skutečnosti a hodnocení stěžovatele pak soud druhého stupně neshledal důvod pro přeřazení stěžovatele do nejmírnějšího typu věznice. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu se svými kompetencemi a neexistuje proto důvod k zásahu Ústavního soudu.

6. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti vychází z principu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Podle tohoto principu ochrana základních práv a svobod je věcí všech soudů, a proto k nápravě či zhojení případných neoprávněných zásahů do základních práv a svobod soudy nižších stupňů může a má docházet již v řízení o opravných prostředcích. Pokud tedy stěžovatel namítá, že došlo k neoprávněnému ovlivňování soudu prvého stupně ze strany státního zástupce a vychovatelky v době jeho nepřítomnosti před zahájením veřejného zasedání, pak bez ohledu na to zda je tato námitka oprávněná či nikoliv, musela být tato vada zhojena provedením řízení před soudem druhého stupně. Již jen z jeho konstrukce před ním k žádnému takovému ovlivňování nemohlo dojít a stěžovatel ostatně ani svoji námitku nesměřuje na soud druhého stupně. V uvedené námitce přitom stěžovatel evidentně není konzistentní, protože z rekapitulace stížnosti, tak, jak je obsažena v rozhodnutí soudu druhého stupně, vyplývá, že vychovatel měl podle stěžovatele v řízení před soudem prvého stupně potvrdit, že si své povinnosti plní a je v klidu. To ale poněkud nesouzní s nynějším tvrzením, že proti němu byla vychovatelka v řízení před soudem prvého stupně zaujatá. Konec konců námitku neoprávněného ovlivňování soudu stěžovatel ani nezmínil ve stížnosti, a tím před podáním ústavní stížnosti formálně ve vztahu k této námitce nevyčerpal všechny prostředky nápravy.

7. Není zcela zřejmé, co stěžovatel sleduje námitkou, že v důsledku neodůvodněných průtahů v řízení mu bylo bráněno podat v přiměřené době opravný prostředek proti usnesení soudu prvého stupně. Avšak měl-li v úmyslu namítat neúměrnou délku řízení, je ústavní stížnost v tomto rozsahu rovněž nepřípustná. Novela zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zavedla s účinností od 27. dubna 2006 (zákonem č. 160/2006 Sb.) nový prostředek k ochraně práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a to uplatněním nároku na náhradu škody a na zadostiučinění v příslušných řízeních. To znamená, že před podáním ústavní stížnosti s touto námitkou je zapotřebí nejprve využít tento nový prostředek k ochraně práva poskytnutý zákonem (srov. sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. srpna 2007; aj.), což stěžovatel neučinil.

6. Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnul zčásti jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") a zčásti jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2009


Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1723/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies