II. ÚS 667/09

09. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele P. M., zastoupeného advokátem Mgr. Radkem Vondráčkem, se sídlem Jánská 25, 767 01 Kroměříž, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 60 Co 232/2008-578, rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 9. 2006, č. j. 7 C 31/2000-331, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 60 Co 231/2008-572, usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28. 1. 2008, č. j. 7 C 31/2000-522, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 60 Co 229/2008-561, a usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 20. 6. 2007, č. j. 7 C 31/2000-444, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel, nezastoupen advokátem, podal ve lhůtě stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Protože podání mělo formální vady, byl vyzván k jejich odstranění; ve lhůtě stanovené soudcem zpravodajem se tak stalo podáním advokáta, kterého stěžovateli určila Česká advokátní komora. S odkazem na údajné porušení základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí.

Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 9. 2006, č. j. 7 C 31/2000-331, byla ve věci o zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.084.000 Kč a vydání bezdůvodného obohacení ve výši 10.200.000 Kč stěžovateli výrokem ad I. uložena povinnost zaplatit žalobci, společnosti ASPERA, a. s., v likvidaci, smluvní pokutu 68.800 Kč, a ve zbývající části a ve vztahu k dalším žalovaným byla žaloba zamítnuta. Výrokem ad II. byla stěžovatelovi uložena povinnost zaplatit žalobci 3.321.656 Kč a ve zbývající části a ve vztahu k dalším žalovaným byla žaloba zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Jak se podává z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2008, č. j. 60 Co 232/2008-578, stěžovatel podal proti rozsudku soudu prvního stupně (ve spojení s opravným usnesením č. j. 7 C 31/2000-335) odvolání. To však nebylo věcně projednáváno, neboť ohledně něho bylo řízení zastaveno samostatným usnesením téhož soudu ze dne 20. 6. 2007, č. j. 7 C 31/2000-444, pro nezaplacení soudního poplatku; toto rozhodnutí pak bylo potvrzeno rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 60 Co 229/2008-561.

Usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28. 1. 2008, č. j. 7 C 31/2000-522, byla ve stejné věci zamítnuta žádost stěžovatele o úplné osvobození od soudních poplatků v rozsahu zbývajících 20% za situace, kdy mu předchozím rozhodnutím (tj. usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 2. 2007, č. j. 7 C 31/2000-405, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 30. 4. 2007, č. j. 60 Co 128/2007-415) bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků v rozsahu 80%. Proti zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2008, č. j. 60 Co 231/2008-572, tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 28. 1. 2008 bylo potvrzeno.

Proti výše uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které napadá postup obecných soudů, pokud mu nebylo přiznáno úplné osvobození od soudních poplatků. Opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před obecnými soudy, a z okolnosti, že mu nebylo vyhověno dovozuje porušení svých základních práv. Podle jeho názoru se soudy vyhnuly složitému rozhodování komplikovaných sporů tím, že řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Dále poukázal na to, že společnosti ASPERA, a. s., která byla v řízení žalobcem, bylo v řadě řízení, která však blíže nespecifikuje, poskytnuto úplné osvobození od soudních poplatků, ačkoliv má pravidelné statisícové příjmy z pronájmů nemovitostí. V tom spatřuje porušení zásady rovnosti účastníků v řízení.

Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.

Zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud primárně vytyčuje tu skutečnost, že návrhové žádání, tj. petit, vytyčuje rámec řízení před Ústavním soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto, a současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto; takto vymezeným žádáním je Ústavní soud vázán. Jsa vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá, je Ústavní soud oprávněn posuzovat pouze námitky stěžovatele uvedené v návrhu, které mají vztah k navrhovanému petitu (srov. obdobně rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 206/05, I. ÚS 256/05).

V tomto kontextu Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k napadeným rozhodnutím stěžovatel v podstatě obsahově neuplatňuje žádnou relevantní argumentaci, tím spíše potom ústavněprávní; omezil se v podstatě jen na formální deklaraci, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť mu bylo znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Meritorní rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno poté, co řízení o stěžovatelově odvolání bylo zastaveno a bylo rozhodováno pouze o odvolání žalobce. Obsahově potom rozporoval v podstatě toliko ta rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žádost o úplné osvobození od soudních poplatků v rozsahu zbývajících 20% za situace, kdy mu předchozím rozhodnutím bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků v rozsahu 80%. Rozhodnutí o částečném osvobození od zaplacení soudního poplatku (tj. usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 2. 2007, č. j. 7 C 31/2000-405, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 30. 4. 2007, č. j. 60 Co 128/2007-415) nebyla touto ústavní stížností napadena. Ústavní soud se jimi proto nemohl zabývat. I kdyby však stěžovatel tato rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností napadl, taková ústavní stížnost by byla zřejmě podaná po zákonem stanovené lhůtě, a byla by proto Ústavním soudem odmítnuta bez věcného posouzení.

Sám Ústavní soud potom ve vztahu k napadeným rozhodnutím žádné pochybení protiústavního charakteru neshledal. Podle ust. § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, platí, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. V dané věci přitom byly splněny podmínky hypotézy zakotvené v citovaném ustanovení, neboť stěžovatel soudní poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatil. Soudům pak nelze - z pohledu ústavní konformity jejich rozhodnutí - vytýkat, že řízení o jeho odvolání zastavily.

Ústavní soud k tomu jako obiter dictum uvádí následující. Podle ustanovení § 138 odst. 1, věty prvé, občanského soudního řádu může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Uvedené ustanovení ponechává obecnému soudu (resp. předsedovi senátu) prostor k uvážení, aby osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznal. Jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění vymezených podmínek. Rozhodnutí o tom, zda jsou tyto podmínky naplněny, není zásadně otázkou v rovině ústavnosti. Ústavnímu soudu proto (v zásadě) nepřísluší zasahovat do výsostného práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě jsou či nejsou naplněny důvody pro přiznání dobrodiní zákona - osvobození od poplatku (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 271/2000, IV. ÚS 464/01 či II. ÚS 130/05 a další).

Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele napadenými rozhodnutími týkajícími se zastavení řízení, resp. osvobození stěžovatele od soudních poplatků, zjevně porušena nebyla. Ústavní stížnost v této části proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

V části, kterou stěžovatel napadá meritorní rozsudek (v petitu nesprávně uvedl usnesení) Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 9. 2006, č. j. 7C 31/2000-331, a navazující usnesení odvolacího soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 60 Co 232/2008-578, je ústavní stížnost nepřípustná dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu; ve vztahu k prvoinstančnímu rozsudku proto, že stěžovatel nevyčerpal procesní prostředky obrany nabízené mu občanským soudním řádem. Svou vinou totiž způsobil, že jeho odvolání nebylo vůbec věcně přezkoumáno. Ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí pak proto, že jeho prvý výrok se stěžovatele netýká (jím bylo z části odmítnuto odvolání žalující strany) a druhý výrok není konečným rozhodnutím ve věci (jím bylo napadené rozhodnutí soudu prvého stupně k odvolání žalující strany částečně zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2009

Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 667/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies