II. ÚS 1121/09

09. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. Ž., zastoupeného Mgr. Klárou Čechákovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 315/2008-33 ze dne 3. února 2009, a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 37 C 28/2008-27 ze dne 17. června 2008, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Vězeňské služby České republiky, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:


1. Ústavní stížností podanou telefaxem a osobně dne 30. dubna 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž mu usnesením soudu prvého stupně nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a usnesením odvolacího soudu bylo k jeho odvolání potvrzeno usnesení soudu prvého stupně. Domnívá se, že při posuzování jeho žaloby již ve fázi rozhodování o návrhu na osvobození od povinnosti platit soudní poplatky, obecné soudy postupovaly při výkladu § 138 odst. 1 občanského soudního řádu v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, a dále s čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), což ve svém důsledku vede i k porušení čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. V ústavní stížnosti konkrétně rekapituluje, že žalobu na ochranu osobnosti napadl svévolně provedené "hodnocení programu zacházení" za období od 29. května do 15. listopadu 2006. Svévolnost spatřuje jednak v absenci jednoznačných zákonných pravidel v § 76 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů. Vedle toho tvrdil porušení konkrétně § 6 odst. 2 zákona ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a nejde tedy o postup orgánů veřejné moci na základě zákona. Domáhal se finanční satisfakce a písemné omluvy. Svá tvrzení doprovodil odkazy na množství rozsudků Evropského soudu pro lidská práva. Společně s žalobou podal návrh na osvobození od soudních poplatků.

3. Rozhodnutím obecných soudů o tomto návrhu vytýká, že v nich převážila praktičnost rozhodnutí a zásada hospodárností řízení nad právem na soudní ochranu před neoprávněnými zásahy do všeobecného osobnostního práva stěžovatele a nad jeho právem přístupu k soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že obsah jeho žaloby dezinterpretoval a vůbec se nezabývá obsahem námitek, jež byly uvedeny v odvolání. Protože vede spor z oblasti ochrany osobnosti, bylo povinností soudu o něm rozhodnout meritorně a nikoliv ho vyloučit z přezkumu a tak ho zbavit ochrany, resp. efektivního prostředku nápravy. Napadená rozhodnutí soudů jsou důkazem o "neúčinnosti" žaloby na ochranu osobnosti, neboť soudy odmítají připustit rozhodování o meritu právě proto, že se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Stěžovatel se domnívá, že soudy aplikovaly ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu svévolně a způsobem, který stěžovatele diskriminoval, neboť mu jako vězni zabránily vést soudní spor, který ve svých důsledcích může ovlivnit a nepochybně ovlivňuje jeho osobní svobodu, právě proti orgánům veřejné moci, které ho vězní. Spor je důsledkem způsobu výkonu trestu, jenž je v rozporu s Ústavou, principy právního státu, ale i v rozporu se samotným účelem trestu. Dovolává se i rovnosti před zákonem, protože se soudní orgány dopustily při svém rozhodování diskriminace stěžovatele dezinterpretací příčiny podané žaloby.

4. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není součástí soustavy obecných soudů. Jako takovému mu proto nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené rozhodovací pravomoci obecných soudů, pokud jejich rozhodnutí nebo k němu vedoucí postup nepředstavují porušení základních práv a svobod.

5. K ničemu takovému ale v posuzovaném případě nedošlo. Obecné soudy se návrhem stěžovatele zabývaly, své rozhodnutí opřely o zákonné ustanovení a své úvahy přesvědčivě a ústavně souladným způsobem vyložily. To, že s jejich závěry stěžovatel nesouhlasí samo o sobě důvodem k ústavní stížnosti být nemůže (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.).

6. Program zacházení je zákonným institutem, jehož prostřednictvím vězeňská služba působí na osoby ve výkonu trestu odnětí svobody [§ 2 odst. 1 písm. d) zákona ČNR č. 555/1992 Sb.]. Hodnocení programu zacházení, které vypracují a projednají s odsouzeným zaměstnanci oddělení výkonu trestu (§ 38 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody) slouží tedy k úřední činnosti orgánů Vězeňské služby České republiky, neboť plnění programu zacházení patří mezi základní povinnosti odsouzených (§ 28 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb.). Tato úřední činnost sama o sobě však omezuje osobní svobodu a v té souvislosti další základní práva a svobody odsouzeného, a to v souladu s čl. 7 odst. 1 alinea secunda a čl. 8 odst. 2 Listiny ve spojení s § 27 zákona č. 169/1999 Sb. I kdyby snad bylo možné uvažovat o tom, že by tyto v rámci vězeňského systému vytvářené a aplikované dokumenty samy o sobě mohly zasahovat do uvězněním neomezených práv stěžovatele, pak by se mohlo jednat o zásah zcela výjimečný s ohledem na funkci těchto dokumentů, jejichž účelem je, aby Vězeňská služba České republiky mohla vykonávat svoji funkci (srov. sp. zn. I. ÚS 310/05, N 211/43 SbNU 357). Potud jsou tedy závěry obecných soudů o zjevné bezúspěšnosti stěžovatelem uplatněného práva ústavně souladné.

7. Nicméně výstupy Vězeňské služby České republiky, které mají svůj základ v hodnocení programu zacházení, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, mohou mít vliv i na řízení vně pravomocí Vězeňské služby, jako např. rozhodování o změně způsobu výkonu trestu podle § 39b trestního zákona a rozhodování o podmíněném propuštění podle § 61 a násl. trestního zákona. Efektivním prostředkem proti těmto výstupům a tím i proti hodnocení programu zacházení jsou však procesní práva odsouzeného v uvedených řízeních a nikoliv osobnostní žaloba, jak se stěžovatel domnívá. Před vyčerpáním procesní obrany v těchto řízeních nelze hovořit o tom, že by stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ostatně před vyčerpáním ústavní stížnosti lze jen stěží hovořit o porušení práva na účinný prostředek právní nápravy na národní úrovni podle čl. 13 Úmluvy, jehož se stěžovatel dovolává.

8. Čím má být výkon trestu v rozporu s Ústavou, principy právního státu, ale i v rozporu se samotným účelem trestu stěžovatel neuvádí, a proto se touto námitkou nelze zabývat. K tvrzené diskriminaci pak stěžovatel neuvádí a z jeho podání ani jinak nevyplývá, že by vůči němu vůbec došlo k odlišnému zacházení, natož že k němu došlo s ohledem na neakceptovatelná kritéria.

9. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2009


Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1121/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies